Šťastný nový rok 2013!

A je to tady! Konec roku přišel tak rychle a my si tedy můžeme zrekapitulovat, co všechno se v uplynulých 366 dnech událo. Když teď budu mluvit sám za sebe, tak ani nevím, jestli to byl úspěšný nebo naopak neúspěšný rok. Našlo se v něm spousta temných míst, na které nerad vzpomínám, ale našlo se v něm i spousta těch světlých, které si budu s radostí připomínat ještě dlouhá léta. Můžu však s klidem říct, že to byl rok plný zásadních životních situací a rozhodnutí. Po neuvěřitelných 18ti letech už nejsem ani žák, ani student. Navíc jsem změnil od základu svůj život. Jazyk, zemi i kontinent. Už vydělávám sám na sebe, platím si nájem, platím si vše. Jestli byla Kanada správné rozhodnutí? Těžko říct. Je to ale zkušenost! Jak se říká, život je jako sinusovka. Jednou jsi dole, jednou zase nahoře a v mém případě to byla doslova horská dráha. Nemluvě o dramatech v mé rodině. Nicméně chci všem svým čtenářům i nečtenářům popřát šťastný nový rok plný pohody, splněných snů, nových projektů ale hlavně ať nezapadnete do nudné šedi a stereotypu. Tak na zdraví!

Ps. Slibuji, že dopíšu všechny své resty, které tady mám ;)

Jdu do Bostonu

Nebo aspoň do Boston Pizzerie

Pamatujete si, jak jsem psal, že se mi stýskalo po umývání blivajzů z talířů? Ne? Zvláštní. Já taky ne. Každopádně mému vnitřnímu masochistickému já asi ano a vzhledem k těžké situaci na trhu práce v prosinci si člověk nemůže moc vybírat. A tak jsem se vrátil zpět ke svému původnímu nejstaršímu řemeslu Dishwashingu. Ale pozor! Jsou tady změny! Zdá se, že kolektiv bude daleko lepší, než u Caesara a také budu mít lepší směny. Navíc to vypadá, že se budu moct i normálně domluvit v případě potřeby volna. Celkově tam na mě působila velmi uvolněná atmosféra. Za největší klad pak ale považuji extrémní blízkost, (teď se podržte!) jen deset minut pěšky od baráku. No aspoň něco. Co je ale špatné, pohoršil jsem si o dolar a jejich dýšková politika se mi vůbec nelíbí. Nastupuji až ve čtvrtek, takže zatím vůbec nevím, do čeho lezu. Teda vím, že do Bostonu, ale to je tak nějak vše. Tudíž uvidíme. Do té doby, nádobí zdar!

Mé nové pracoviště

Ps. Já vím. Tohle zakončení článku už jsem nenapsal tak dlouho, ale najednou je opět velmi příhodné.  Nedalo se odolat ;)

Obžalovaný uklízeč!

Někdy se vyplatí počkat si s článkem, protože pak může být víc skandální

A to se stalo právě teď. Původně to mělo být pouze o tom, jaké to je vlastně dělat práci Veganovny. Ta totiž navrhla své zaměstnavatelce Claire, jestli by mě nemohla vzít na jednu zakázku komerčního uklízení. Tímto jí za to zároveň děkuji.

V každém případě nastala neděle, čas kávy, Jana si odjela na výlet do Drumhelleru a já s Veganovnou jsme se vydali do práce. Je to už delší dobu, ale pamatuji si, že toho rána byla obrovská zima. Po půl hodině jsme konečně dojeli autobusem na „místo činu“. Nevím, jak se to tam jmenovalo, ale jednalo se o obří komplex, který bude dle mého názoru obsahovat vícero stravovacích podniků typu Taco bell atd. Ač to byly vskutku velké prostory, říkal jsem si, že to nemůže být tak hrozné. Opak byl pravdou. Po prvních deseti minutách jsem si uvědomil, že to bude ještě horší. Práce se vlekla, některá špína šla sotva odstranit a můj pocit z toho byl daleko neuspokojivější, než mytí zaschlých hnusů na nádobí. My dělali ten finální úklid, takže po nás už tam nesmělo zůstat vůbec nic, což bylo opravdu skvělé vzhledem k tomu, že se tam nacházela ještě spousta nedodělaných věcí a dělníci, kteří na prostorech pracovali, rozhodně nebyli vystěhovaní. Co se dá dělat. Aspoň to bude královsky zaplacené. Po šesti a půl hodinách bylo vše hotovo. Napsali jsme si, že jsme tam dělali hodin osm a zmizeli domů.

Po nějakém čase my zavolala Veganovna na mobil s divnou otázkou. „Neukradl jsi tam náhodou něco?“ Ono se totiž ukázalo, že ten den, kdy jsme tam uklízeli, tam kdosi přišel a ukradl jakousi součástku zpoza dřezu, která se prý velice dobře prodává. Věděli, že to udělal muž a jediný zapsaný muž toho dne jsem tam byl já. Claire si tedy od Veganovny vyžádala moji fotku (nikdy jsme se neviděli a tak mě nemohla popsat), aby ji mohla zaslat policii na porovnání se záběry z bezpečnostní kamery. To už mi jen scházelo, aby mi ten zloděj byl trochu podobný a tadá rozmazaný záběr s mou fotografií mě krásně usvědčí. Nemluvě o tom, co za hovadiny jsme tam s Veganovou dělali a že to pak všichni na těch záběrech viděli. Super :D

Jako bonus jsem si pak vzpomněl, že asi po hodině práce tam přišel nějaký chlápek a cosi tam dělal. Úplně jsem ho vyignoroval a kdybych ho dnes měl popsat, tak vůbec nevím. Holt nejsem v kriminálce Las Vegas, kde si svědci pamatují události rok staré tak dopodrobna, že ví i který knoflíček měla daná oběť utrhnutý, ač ji viděli jen na tři vteřiny přes ulici. Nicméně uplynuly další dva týdny a ve vězení jsem ještě neskončil, takže jsem asi oficiálně nevinný! Juchů! Je čas slavit!

Inu… to byly Vánoce

Nejhorší ever!

Ano, myslím, že už nadpis mluví za vše. Nejprve se ale chci omluvit, že jsem na blog nepřispěl delší dobu. Za prvé, nebyla nálada a za druhé jsem dokončoval svou povídku Vévodkyně, která však není pro každého díky brutálním scénám a tématům, kterým se dnešní společnost vyhýbá. Teď to zní, jako kdyby to bylo, kdo ví jaké dílo, ale to není. Jen taková krátká povídka, do které jsem dal, co jsem dal. K tématu se to trochu vztahuje, protože jsem to chtěl mít dopsané do 24. prosince. A teď zpět k Vánocům.

Vánoční stromek před mou jazykovkou

Pro mě jsou Vánoce svátky klidu, míru, pohody a rodiny a bohužel ani jednoho se mi nedostalo. Nejenom, že jsem byl zdeptaný a zdeprimovaný neustálým neúspěchem z hledání práce (mimochodem, dneska už se mi ozvali ze dvou prací. Všechno kitchen helpeři, na které jsem psal před nedávnem. Jaká náhoda, že až v čase, kdy už mám jinou), ale i tím, že jsem vlastně neměl jakoukoliv možnost spojit se s vlastní rodinou. Peter si odjel, net máme od něho a zrovna v ten den jak na sviňu nefungoval. Tolik mušek zlatých. Naštěstí mám ještě takový chabý internet v mobilu, a tak jsem byl schopný odeslat jim alespoň e-mail  s přáním hezkých vánoc a to samé i pár lidem na Facebooku. Veškeré tradice, které jsem dodržoval po celý život, neproběhly, takže tento rok pro mě Vánoce opravdu nebyly. Sedl jsem si tedy v pokoji a sledoval koncert Emilie Autumn, jejíž vystoupení alá Asylum mi přišlo docela příhodné.

A teď k něčemu pozitivnějšímu. Když jsem se na dokumentování halloweenské výzdoby tady v Calgary vyprdl, rozhodl jsem se napravit si reputaci alespoň tou vánoční. Takže to nejzajímavější z okolních ulic mého bydliště najdete na následujících obrázcích J

Sobotní probuzení

Už druhý nadpis se slovem "sobotní" v tomto měsíci. Konec světa se blíží!

Sobotní rána pro mě většinou neexistují a to z jediného důvodu. Nikdo není doma a tak se obvykle nevzbudím dříve jak po desáté hodině. Tahle sobota ale byla skutečně jedinečná. Spím si tak ve své úžasné posteli, když se najednou otevřou dveře mého pokoje a v nich stojí Peter. Co to? Co tu dělá v našem bytě? V mém pokoji? Jak se sem dostal? Celý rozespalý ještě nechápu, co to na mě mele. Prý cosi furnace man blablabla a dá mi ještě vědět. Jak mám kruci vědět, co je to furnace man? No dobrá, odpověděl jsem mu a po té co odešel, šel jsem se pro jistotu osprchovat. Udělal jsem dobře, protože za chvíli kdosi zaklepal na dveře. Otevřel jsem a byl to furnace man!

Jednalo se o jakéhosi týpka, který sem šel pracovat. A prý bude potřebovat protáhnout k nám do bytu obří potrubí skrze mé okno. V mém pokoji. Chápete to? Tak jsem tedy vyklidil vše, co se nacházelo pod oknem, a okno otevřel, načež sem milý chlapec strčil onu slavnou obří trubku a zavlékl ji až kdesi doprostřed basementu. To otevřené okno bylo velmi praktické, protože venku bylo zhruba -19 stupňů. Tak jsem si oblékl mikinu a s oťasem se přestěhoval do kuchyně. Tam si udělal snídani a povídal si s lidmi na skypu. Na FB si pak dodatečně přečetl zprávu od Petera, že se mám připravit na na pana Furnace mana. Zajímavé bylo, že mi ji napsal v 7 ráno, protože včera ještě určitě nevěděl, že sem přijede a navíc všichni sedíme na FB už od samého východu Slunce. Děkuji ti Peteře za brzkou informaci. Velmi mi pomohla. Chlapec ale příliš rychle nepracoval. Jeho činnost spočívala v tom, že vytáhl jakousi nasávací trubičku a strkal ji do děr ve zdech (čti našeho topení), čímž je čistil.

Okno bylo otevřené už asi hodinu a já cítil, jak mi na nose začíná růst rampouch. Naštěstí už po chvíli vše dokončil, sklidil a já mohl okno zavřít. Problém ale nastal v tom, že vytopit tak veliký prostor s tímhle úžasným topením, které se aktivuje jednou za čtvrt hodiny a vypouští teplý vzduch asi deset vteřin, se moc rychle nepodaří. A tak jsme až do večera mrzli. Nakonec se Jana odhodlala napsat Peterovi vzkaz, aby víc přitopil, jinak zde zemřeme umrznutím. Ano, další nesporná výhoda našeho basementu. Topení se ovládá z vrchního bytu. No nejsou ti Kanaďané technologicky vyspělí? Večer už u nás bylo docela teplo, ale co čert nechtěl, netekla teplá voda. A netekla ani den další, takže nedělní sprchování byl skvělý otužilecký zážitek. Ale to už je, milé děti, jiný příběh.

Potrubí v našem basementu

Dva světy

Jin a Jang

Minulé úterý jsem měl možnost být na dvou pracovištích v jeden den. A jak už název napovídá, byly to doslova dva světy. Toho rána jsem si zavolal k Caesarovi, jestli si můžu zajít pro poslední šek. A jelikož jejich odpověď byla kladná, tak jsem se s nimi domluvil, že dorazím kolem dvanácté hodiny. Miluji náhody osudu a tak v momentě, kdy jsem přicházel k restauraci, mi do uší hrála jedna píseň, v níž se zrovna zpívalo „You'll never see me again so now who's gonna cry for you? You'll never see me again No matter what you do“ v překladu: „Už mě nikdy neuvidíš, tak kdo teď pro tebe bude plakat, už mě nikdy neuvidíš, nezáleží na tom, co uděláš“ Kdo poznal September, má pravdu. Sice je to disko trisko, ale mně se to líbí. A hlavně to tak sedělo k danému okamžiku. Vypnul jsem mp3 přehrávač a vstoupil dovnitř.

Znovu na mě dopadla věčná deprese z tohoto místa. Zkyslé obličeje, neštěstí, agónie. OMG, jak jsem tady mohl pracovat tak dlouho? Jsem tady asi půl minuty a už je mi z toho zase zle. Pozdravil jsem se s Paulem, Tonym a Martym a šel hledat George/Jerryho, jež pro mě měli mít šek. V kanceláři však nebyl ani jeden. V tom se ke mně přiřítil Marty a začal se se mnou bavit. Ptal se, jestli už mám práci, tak jsem mu řekl, že plný úvazek ještě ne, ale že brigádničím a že stále hledám. A taky že jsem si na kijiji všiml, že hledají dalšího dishwashera. „Co se stalo?“ zeptal jsem se. Dozvěděl jsem se zajímavou informaci. Takže náš milý Evan, má náhrada, pracoval asi dva dny a pak už se neobjevil. Neodpovídal na hovory ani e-maily. Z toho usuzuji, že asi prozřel daleko dřív, než já. Chytrý chlapec. Anebo skončil někde ve škarpě. Každopádně teď se podržte. Marty mě požádal, jestli bych nemohl znovu nastoupit. Vzpomínáte ještě na tu písničku? „Už mě nikdy neuvidíš, nezáleží na tom, co uděláš.“ Řídil jsem se jejím textem a odmítl. Rychle našel George, ten mi předal šek a potvrzení o mé práci zde a já v mžiku zmizel. Ještě jsem se stihl pořádně rozloučit s Kylem a Marii, u kterých jsem neměl příležitost v mém posledním pracovním dnu. Každopádně tímto oficiálně uzavírám téma Caesar a jeho restauraci. Už nikdy více!

Na čtvrtou hodinu toho dne jsem ale měl domluvenou další brigádu. Pomáhat v jedné továrně na sušenky jako balič. Přišel jsem tam a málem mi vypadly oči z důlků. Lidé zde byli šťastní, mluvili spolu, v pozadí hrála hudba. Jsem snad v jiném světě? Má práce zde spočívala ve skládání krabic, vyrábění krabic a skládání sušenek do krabic. Sice to bylo silně repetetivní, ale díky skvělému týmu lidí a úžasné atmosféře to ubíhalo velmi příjemně. Navíc zde byl z poloviny mexický kolektiv, tudíž jsem měl možnost po delší době provětrat svou španělštinu. A věřte, že po půl hodině mluvení s nimi se mi do hlavy vracely i veškerá slovíčka, které jsem už dávno zapomněl. Také jsem si vyzkoušel práci se štítkovačem, u níž mi můj šéf Shai řekl: „Představ si, že to je pistole. Zastřel všechny ty krabice!“ A tak jsem střílel, až na sobě všechny nakonec měly cenovku. Navíc jsme jako bonus dostávali každý den jídlo. A pozor! Zadarmo. Ne jak u Caesara oběd za 5 dolarů. 

Lidé zde byli odvázaní. U jedné písně, hrající z rádia si začali najednou všichni zpívat. Jindy zase lehce tancovali. Oscar, jeden Filipíňan, nám předvedl slavný tanec PSY na píseň Gangnam style! Sranda musí být! Dokonce jsem se tak nějak zasnoubil s Blanche kvůli trvalým vízům. Jen kdyby věděla, že tady rozhodně nemám v plánu zůstávat natrvalo. Samozřejmě to ale bylo ve srandě. S Charlim jsme zase blbli ve stylu souboje s lepící páskou, nebo když přišel, začal na mě útočit karatem. Já mu zase ukradl všechny krabičky se slovy „My precious!“ Můj milášek! Jestli znáte pána prstenů, tak jste jistě poznali, o co jde. Ale kdyby ne, zde video.

Asi z toho jde poznat, že jsem si tam tu práci opravdu užil. Udělal jsem osvětu o České Republice, takže už všichni ví, že máme vlastní jazyk, kde se nacházíme a že Československo už vážně neexistuje. A taky o tom, že ČR opravdu není nebezpečná země a ne každý sebou tahá zbraně na ulicích. Měl jsem i možnost dozvědět se něco o sušenkách, které jsem balil.

Za prvé. Jejich chuť byla odporná. Byly extrémně suché, ale jelikož jsem tam pracoval díky zakázce na speciálních 20 000 sušenek navíc, asi to někomu chutná. Nepamatuji si název, ale v obchodě stojí cca 7 dolarů. Opravdu za tohle někdo platí? Vážně? Za druhé, denně se vyrobí asi 2000 krabic, přičemž v každé krabičce je mezi 170 až 176 gramy sušenek. Ano, naměřovali jsme to. Musím se přiznat, že první den byly ty sušenky různě pokroucené a tak se mi jich do krabice moc nevlezlo. Proto se omlouvám lidem, kteří dostanou balení jen se 160 gramy. Ale aspoň je nemáte rozdrolené;)

Celkově jsem pracoval v továrně jen 2 dny. Původně to mělo být dny 4, ale zakázka se stihla dřív. Zaplaceno jsem dostal na ruku, takže no tax a se šéfem jsem se domluvil, že kdyby náhodou měl další práci, ať mě kontaktuje. Moc bych si přál pracovat zde na plný úvazek, ale to je asi jen sen. No, uvidíme. 

PS. Věděli jste, že tady nikdo neříká, že se zde mluví anglicky, ale kanadsky? Stejně tak v Mexiku španělsky nýbrž mexicky.

Čvrt roku

To jen tak pro zajímavost

Ač se to zdá neuvěřitelné, tak dnes je to opravdu přesně čtvrt roku od příjezdu do Kanady. Ten čas ale rychle letí. A jelikož k tomu nadále nemám co říct, tak ani nic říkat nebudu J

Máme gauč!

Schne nám v kuchyni

Tak jsme včera vyšli s Veganovnou tradičně na noční lov pohledat pár zajímavých věcí. Přece jen, Chinook vyslyšel mé prosby, takže je opět relativní teplo a byla by tedy škoda nevyužít situace. Cestou jsme se bavili o tom, že je neuvěřitelné, že už jsme tady skoro čtvrt roku. Letí to strašně rychle. Z toho taktéž vyplynula diskuze, že už si do bytu asi moc věcí nepořídíme. Přece jen, vydrželi jsme to doposud, tak nebude problém vydržet i nadále. Ač nějaký větší stůl a gauč by se nám pořád ještě hodil. V tu chvíli jsme ještě netušili, že onen gauč získáme téhož večera.

Byli jsme od našeho domu asi 6 bloků, všude tma a my šli jednou z těch typických zadních uliček, když si Veganonva všimla něčeho u kraje. Byl to gauč. Malý loveseat, do basementu jak dělaný a hlavně relativně nepoškozený. Ihned se nám zalíbil. Zkontrolovali jsme, jestli není polstrování roztrhané, nejsou uražené kolečka, ale vše bylo v dokonalém pořádku. Jediná vada byl jeden chybějící podprdelník a to, že celý kus nábytku byl pořádně zasněžený. Teď nastalo dilema. Vzít si ho domů? Nebo ho ignorovat a nechat ho tam? Přece jen, cesta byla ještě daleká a hlavně, jak ho vlastně dopravit? Veganovnu napadlo požádat lidi z domu, za nímž jsme ho našli, jestli by nám ho neodvezli, ale to by byl trapas a zajisté by nás odmítli. Zvláště teď na noc. Já si ale všiml, že hned vedle se nachází vozík z obchodu. Mohli bychom tedy gauč položit na něj a převézt ho. Po chvíli rozmýšlení jsme se rozhodli nápad zrealizovat.

Oklepali jsme tedy ty největší kusy sněhu a gauč na vozík položili. Veganovna ho přidržovala, aby se nevyklopil na stranu a já táhl vozík. Jenže tahat vozík ve sněhu není vůbec snadné. Neustále se vám drhne a do té bílé hmoty velice rád zaráží. Říkali jsme si, že to možná vzdáme, ale po chvíli snahy se vše přece jen povedlo a my se dostali až nakonec zadní uličky k hlavní silnici. Problém byl, že tahle silnice už byla osvětlená a sem tam po ní projížděly auta. Anonymita tmy se vytratila. Vůbec totiž nebylo trapné tahat něčí gauč z popelnice přede všemi veřejně. Oba jsme si tedy nasadili kapuce, aby nám nebylo vidět do obličeje.

Všimli jsme si, že hned vedle nás stojí další vozík. Tento byl ale daleko větší, kolečka měl také větší a šlo by se s ním mnohem lépe. Cíl byl jasný. Přehodit gauč a jet s ním. To jsme také udělali a nutno podotknout, že to bylo opravdu mnohem pohodlnější. Problém ale byl, že kanadské chodníčky u silnic jsou opravdu uzounké a tak gauč trčící do všech stran ohrožoval docela solidně okolo zaparkovaná auta. Převážně pak jejich boční zrcátka. Po silnici jsme jet ale taky nemohli, protože po té sem tam projížděli lidé a my bychom tak zablokovali dopravu. Pro jednu paní, která kolem nás jela, jsme byli skutečná atrakce. Přesto jsme se nevzdávali.

Když už jsme byli jen kousek od naší ulice, rozhodli jsme se, že bude rychlejší a také bezpečnější pro čím dál větší množství parkovaných aut vzít gauč do rukou a dotáhnout ho jako stěhováci. Ze začátku to docela šlo, ale věřte, že takový gauč se vám rychle pronese. Nejdříve jsme plánovali, jak ho protáhneme temnotou zadní uličky, ale čím déle jsme ho nesli, usoudili jsme, že musíme předkem, který byl o hodně blíž. Několikrát jsme museli gauč položit i na zem. Síly docházely, látka klouzala. Poslední přestávku jsme si udělali za stromy u sousedního domu. Nechtěli jsme totiž, aby nás Peter pavlačová drbna viděl. Odpočinuli jsme si a připravovali se na poslední přeběhnutí až k našim dveřím. Jen ať v okně není Peter! Zvedli jsme gauč a šli tak rychle, jak jen to bylo možné. Při zahnutí ke dveřím jsem se ale podíval do Peterova okna a tam ho uviděl. Ten jeho náhle se natahující krk a vytřeštěné oči. Viděl nás! Viděl, jak tam narychlo cupitáme uprostřed tmy, tahajíc v rukou malý gauč. Zalezli jsme za roh a začali se strašně smát. Trapas! Jediná osoba, která nás vidět neměla, nás viděla! Jeho výraz před sebou budu vidět ještě dlouhé dny.

Teď už jen dostat gauč do basementu. Veganovna šla za Janou dolů, ať nám podrží dveře a už to jelo. Na chodbičce jsme gauč postavili na stojáka, ať s ním můžeme slézt ty úzké schody a přitom jsme rozbili vypínač. Už jsem se zmiňoval o úžasných kanadských papírových domech? No horší by bylo, kdyby to prorazilo zeď. Peter naštěstí ze svého bytu nevylezl. Po chvíli stál gauč v naší kuchyni. Unavení a vyčerpaní jsme byli rádi, že to máme za sebou. Já vzal vysavač a kusy sněhu odsál, ale i přesto je náš loveseat stále mokrý. A ještě nějakou dobu bude, ale to uschne. Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. A už se těším, až naše drbna z vrchu zítra zase přijde se záminkou pro nás uvařené polévky, aby se podívala, co že jsme to sem zase přitáhli. Takže super! Ale gauč luxusní! A velmi, velmi pohodlný :)

Pobavilo

A moc! Caesar totiž hledá dishwashery. Zase!

Tenhle článek nebyl vůbec plánovaný, ale nemohl jsem odolat. Tak se tak dívám po nabídkách práce, když narazím na kijiji na jednu takovou moc zajímavou. Viz. Obrázek. Mohl bych sice hodit i odkaz, ale jsem si zcela jistý, že by za chvíli nefungoval.

Caesar hledá dishwashery

Evidentně tam tedy můj náhradník, Evan, moc dlouho nevydržel. Ale jestli se k němu Nancy chovala stejně jako ke mně, tak se ani není čemu divit. Ne každý je totiž tak splachovací jako já. Jsem zvědavý, co zajímavého se dozvím, až si půjdu pro poslední šek. Do té doby,  zdarec.

Sobotní brigáda

Doslova

Vzhledem k tomu, že jsem momentálně nezaměstnaný, tak hledám přivýdělky, kde se dá. A jeden z těchto přivýdělků se mi naskytl právě tuhle sobotu. Na kijiji jsem našel práci na soboty, zvanou T-shirt presser. Tak by mě zajímalo, co si myslíte, že to vlastně je? Já si třeba myslel, že to je o tom dělat potisky na trička. Dokonce jsem si tahle slova vykopíroval na youtube a to mi vyhledalo chlápka, co si dělal potisk na své černé tričko. Doslova mě to v tom utvrdilo. Tuhle práci jsem prostě musel mít! Odeslal jsem tam tedy životopis, cover letter a nic. V pátek se tam pak objevila nabídka znova, tak jsem si řekl, že se trochu vnutím a opět jsem poslal vše potřebné. Kýženého výsledku se mi dostalo až v sobotu v 10 dopoledne, kdy mi zazvonil telefon.

Hlas v něm byl hluboký. Pravil mi: „Byl jste to vy, kdo mi odpověděl na inzerát?“ Odpověděl jsem ano. Domluvil se se mnou, jestli bych se nemohl dostavit ve 12:30 k němu a že mě zaučí. Byl jsem šťastný. Doslova. Nejen, že to může být velmi zajímavá práce, ale mně tam vedou i přímé autobusové spoje. A od baráku. Pro jistotu mi ale ještě jednou poslal e-mail s adresou, kam se přesně dostavit. A já viděl tu mailovou koncovku. @Avaloncleaners.ca. OMG, to bude nějaká čistírna. Proč by tam dělali potisky na trička? Pochybnosti mě začaly nahlodávat. Na rychlo jsem si tedy udělal oběd, pojedl a vyrazil na cestu.

Po necelých čtyřiceti minutách jsem byl na místě. Jen jsem ten dům nemohl najít. Muž v telefonu mi řekl, že se mám dívat po hnědé budově. Ještě, že tam bylo asi jen 8 hnědých domů okolo. Hledím všude možně. Vypadá to tady přesně jak na google maps, ale Avalon cleaners  nikde. Tak tedy přejdu silnici a trochu opodál to opravdu stojí. Jen na trochu jiném místě, než mi ukazovaly google mapy. No co už. Vejdu dovnitř a nečekaně to je opravdu obrovská čistírna. Posadil jsem se a čekal, kdy přijde muž z telefonu. Po chvíli dorazil a představil se. Jeho jméno bylo Mark. Já udělal výjimku a pro jednou se taky představil svým skutečným jménem a ne tím anglickým. Došli jsme na pracoviště, kde mi ukázal vše tak, jak se má dělat. A já to sledoval a viděl, jak je to komplikované. Jak složitě se to vše nastavuje a uvnitř v duchu začal panikařit. Doslova se mi klepaly ruce. Už jen z toho, jaký byl puntičkář na centimetry. Několikrát mě to nechal vyzkoušet, ale vždycky mi řekl: „Tohle ne!“ a posunul to o půl cenťák. Jako neviděl jsem v tom žádný rozdíl. Nevadí.

Postupně mi představil celkem čtyři stroje. Jeden jakoby napařoval a sušil rukávy košil, druhý dělal to samé, ale s límečkem a takovým tím zalomením na rukávech, u třetího se celá košile nasadila na takové tělo. Tam se vysušila většina a u čtvrtého se opět napravoval límeček, přičemž se musela ona košile zapnout co nejvíce u krku. Tam jsou vždy ty nejhorší, mnohdy i nejmenší knoflíčky a dírky. Vždycky jsem tohle zapínání nesnášel a po dnešku ho nenávidím ještě více. I v momentě, kdy píšu tento článek mě z těch kvadriliounů knoflíčků bolí prsty. Tohle byl koloběh, který se měl stíhat v intervalu, ať nepřeháním, cca 90 vteřin s tím, že děláte dvě až tři košile naráz. Jsou od sebe vzdálené asi 2 stroje. A pak se prostě jede. Jedna za druhou, vše zakončené pověšením na ramínko. Měl by to stíhat jeden člověk. Já. No my na to byly dva a stejně jsem to občas nedával. Zvláště v momentě, kdy jsem musel zaběhnout pro další ramínka, když ty, co jsem měl, už došly. To se pak těžko dohánělo. Obsluhoval jsem stroj 2, na půl 3, 4 a ještě jsem ony košile věšel. Hrůza!

Po hodině práce už jsem věděl, že tohle teda rozhodně dělat nechci, a že bych se z toho asi po čase zbláznil. Navíc jsem si připadal jak šnek oproti kolegům. Čekal jsem, že sám Mark uzná, že na to nemám, ale on se mě zeptal, jestli to chci dělat a vlastně tak trochu počítal, že kývnu. Já mu řekl, že se ještě rozhodnu, ale po chvíli jsem mu odpověděl, že ne. A myslím, že jsem udělal dobře. Byla to zkušenost. Dozvěděl jsem se, jak se to dělá, vyzkoušel jsem si to na vlastní kůži, ale to stačí. Jede se dál. Za tři hodiny práce jsem dostal 30 dolarů, tak jsem aspoň trochu pokryl tenhle nevýdělečný týden. Ale už by to chtělo nějaký ten full time. 

Poslední den v práci

Bylo to smutné… anebo vlastně ne.

Nastal opět čtvrtek, počátek mého pracovního koloběhu, ale už když jsem vstoupil do kuchyně, pocítil jsem, že je všechno jinak. Všichni totiž věděli. Jen já ne. A to, že pátek bude můj poslední pracovní den. První, kdo mi to ohlásil, byl John u oběda. Zvláštní, že ač mě znal ze všech nejmíň, jako jediný pochopil důvody, proč jsem tu výpověď dal. Když jsme dojedli, šel jsem na své pracoviště. Tam za mnou v mžiku dorazil Marty s tím, jakou výbornou zprávu pro mě má. No už jsem to věděl, ale aspoň mi to potvrdil.

Ten den jsem se tam cítil příšerně. Každý se na mě díval, jako kdybych zrovna vyvraždil všechny děti z nějaké mateřské školky. Ano, protože přesně tohle je dokonale srovnatelné s výpovědí z pozice umývače nádobí. Když pak den končil, byl jsem rád, že jsem alespoň Dennymu mohl vysvětlit své důvody. Protože on si myslel, že to je proto, že nenávidím Kanadu. Ještě teď se tomu směju :D

Poslední den, v pátek, už mi pak bylo úplně všechno jedno. Bude to „busy day“? Tak ať je! Vlastně jsem to tak i trochu chtěl. Jak říkal John: „It will be fun“ (Bude to sranda). A ona byla. Během dne se se mnou někteří loučili (Marty, Paul, Denny, John) jiní zase ne, protože měli dostatek práce s oslavováním mého odchodu. Ano, mluvím o Nancy. Jak já tuhle Číňanku nesnášel. A ona nesnášela mě. No teď už je to jedno. Celý ten večer jsem však vůbec neměl pocit, že to je naposledy. Jak dlouho jsem na tento den čekal. Vlastně už od prvního týdne po mém nástupu jsem se na něj těšil. Jaký úžasný pocit to bude odcházet odsud naposledy. A on nebyl. Jediné, co jsem cítil, byla obyčejná prázdnota. Nic víc. Bylo mi to prostě fuk. Alespoň, že Denny mi dal na rozloučenou steak a bramboru.

Julius Caesar

Dodatek: Ještě tam budu muset jít pro poslední šek. Ale to bude takové příjemnější.

Dodatek 2: Té noci jsem našel na zemi mobil. Blackberry. A taky jsem ztratil rukavice. Je to snad  nějaký druh znamení?

Dodatek 3: Tohle vše se už událo cca před týdnem. Ano, jsem velmi pozadu se vším.

Večerní kurzy angličtiny

A jsou zdarma!

Říkal jsem si, že když už jsem tady v té Kanadě, tak by bylo vhodné si vylepšit trochu angličtinu. Přece jen, kde jinde, když už ne v anglicky mluvící zemi? Jenomže… za prvé, sám se nedonutím (samostudium nehrozí) a za druhé, lidé, se kterými mluvím, moje chyby opravovat nebudou. Pokud si totiž někdo myslí, že život v cizině vás donutí naučit se perfektně jazyk, tak jste hezky na omylu. Popravdě stačí jen pár frází na různé situace a máte vystaráno.  Dobrým příkladem byl můj bývalý kolega z práce Jun, který je dokonce už i občanem, žije zde 5 let, ale jeho angličtina stála doslova za prd. Má angličtina až tak chabá není, ale lepší by být klidně mohla. A tak mi nezbývalo nic jiného, než začít chodit na jazykový kurz. A to skloubit s mými směnami v práci nebylo vůbec nic snadného.

First Baptist church of Calgary

Jednoho večera jsem začal googlit a přišel na to, že jazykové kurzy zde nejsou zrovna levnou záležitostí. Za pár hodin týdně zaplatíte více jak 250 dolarů. A to není zrovna málo. Obzvláště pak pro chudé lidi, jako jsem já. Rozhodně jsem za to nemínil tolik utrácet. Naštěstí, má dobrá kamarádka Šáruš, která momentálně žije v Anglii, mi poradila, ať zkusím pohledat po různých kostelech. Že tam by mohly být kurzy zadarmo. Dal jsem na její dobrou radu a ono to vyšlo! Tímto jí opět děkuji J

A co že jsem to tedy našel? První Baptistický kostel v Calgary. Hned jsem jim tam napsal  e-mail, jestli můžu přijít, zeptal se, jak to probíhá apod. Na další den mi odepsali, odpověděli na mé dotazy, a že nevidí žádný problém. Ať si sám zjistím, jestli mi výuka vyhovuje. Zeptal jsem se i Jany a Veganovny, zda nechtějí jít taky a ony souhlasily. Mohla by to být sranda.

Nastala středa, (Ano! Světe, div se! Ony ty kurzy byly dokonce i v můj jediný volný den. Zázraky se dějí!) začalo se stmívat, venku byla zima a nečekaně se nikomu jít nechtělo. Ani mně ne. Ale přece jen jsem to považoval za unikající příležitost a tak i přes veškerou mou lenivost, která mě doslova ochromovala, jsem se nakonec dokopal vylézt z postele a na angličtinu vyrazit. Sám. Bez Jan. Jak nečekané! No to je jedno. Jediné, čeho jsem se obával, když tam teda jdu sólo, bylo, že tam budu nejmladší a že všichni ostatní budou Číňané (je jich tady v Calgary opravdu hodně). Už jsem jich měl dost z práce a popravdě na ně začínám být trochu alergický.

Po patnácti minutách jízdy v autobuse a dalších deseti minutách chůze jsem došel až ke kostelu. Nějak jsem ale nemohl najít místo, kudy se vchází dovnitř. Vyzkoušel jsem snad všechny dveře, avšak byly zamknuté. Říkal jsem si, že by tam mohl přijít i někdo jiný. Přece tam na kurzu nebudu sedět sám? Nenápadně jsem sledoval lidi okolo, jestli náhodou někdo jako nebude chtít jít taky dovnitř. Měl jsem štěstí. Netrvalo to dlouho a před kostelem se objevila mladá asijská dívka. Zmateně tam stála, rozhlížela se okolo jako já a tak jsem ji šel oslovit. „Nehledáš tady náhodou jazykový kurz angličtiny?“ zeptal jsem se. Překvapeně, že to vím, odpověděla ano. „Tak to je dobře, já taky.“ Představili jsme se (jmenovala se Jenny), zjistili, že tam jdeme oba dva poprvé a společnými silami kurz nakonec našli. Koho by napadlo, že se musí do vedlejší budovy, tam výtahem do patra C a propojovacím tunelem zase zpět. Prostě Kanada.

Na chodbě před třídou jsme se setkali s vyučujícím. Byl to reverend Bill. Původem Brit s temnou minulostí. I když to jsem se dozvěděl až později. Vysvětlil nám, jak to bude probíhat, co můžeme očekávat a po té nás vyzval, ať vejdeme dovnitř. Když jsem vstoupil, myslel jsem, že mě asi klepne. Samí Číňan, všichni starší 35ti let. Aspoň, že Jenny byla Korejka. (Není to Čína. Není to Čína. Jen stejně vypadá.) Na začátku jsme se všichni představili a já byl rád, že zdejší osazenstvo není tak arogantní jako jisté čínské osazenstvo z nejmenované restaurace. Byli v pohodě a to bylo hlavní.

First Baptist church of Calgary

Uplynuly už tři týdny od mé první návštěvy. Hodiny jsou hlavně konverzace a to je přesně to, co jsem chtěl, protože důležité je mluvit, mluvit a mluvit! Navíc se člověk dozví i spousty informací o Kanadě jako o tom, kdo to byla Adrienne Clarkson, o národním zvířeti Bobrovi nebo i takové blbosti jako jak se říká těm drobným mincím (1 cent – Penny, 5 centů – Nickel, 10 centů – Dime, 25 centů – Quarter, 50 centů half-dollar, jednomu dollaru – Looney a dvoum dolarům Tooney). Nebo že dozen je tucet (12), ale Baker's dozen (Pekařův tucet) už je třináct. Prostě takové prkotinky, co člověka potěší, že je ví. Mimochodem, zítra jdu poprvé i ve čtvrtek. Njn, ta nezaměstnanost má i nějaké výhody.

Dodatek: Pokud to náhodou někdo čte a zároveň bydlí tady v Calgary, tak zde na tomto webu může najít informace o zmiňovaném jazykovém kurzu.  

Chinook

Aneb o čem psát, když se vám o ničem nechce

Vím, že to tady docela flákám, i když se toho v poslední době stalo docela dost. Každopádně bych se teď rád zmínil o jevu zvaném Chinook. Pro město Calgary má dva významy. Prvním je obrovské obchodní centrum na jihu města, které mě ovšem absolutně nezajímá. Leda by mi v něm dali práci. Haló! Tady jsem! Ne? Tak nic. Za pokus to stálo.

Chinook centre

Druhým významem a pro tento blog i pro mou existenci zde na severu velmi důležitým je, že Chinnok je jméno teplého, suchého, padavého větru typu fénu, který sestupuje na východní straně Skalnatých hor do Velkých planin ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Děkuji ti, teto Wiki. Ty víš vždycky všechno nejlépe. Nutno podotknout, že už jsme tady za poslední měsíc zažili asi tak 3 chinooky. Člověk by si řekl, že je to je jen pouhé oteplení (z – 16 na +3 ze dne na den), ale pokud si všimnete jistého rysu, poznáte, že se opravdu o tento jev jedná. Vyprávěl mi o tom Peter, když jsem jednoho dne zaklepal u něj na dveře, aby zapojil a odpojil router. Vysvětlil mi, že pokud uvidím mraky, které jsou vyloženě rozkrojené nebo jakoby na silu odtržené od sebe, a nastane tohle oteplení, tak to rozhodně udělal náš malý, neposedný větříček. A já mu za to jsem velmi vděčen. Klidně ho budu uctívat a dodávat mu oběti co jen to jde, pokud tady zůstane s námi.

Sám jsem tyto mraky jednoho večera v noci spatřil, když jsem šel v noci z práce a neuvěřitelně mě tento jev zaujal. Chtěl jsem si ho i vyfotit, ale můj foťák by to bohužel nezvládl. A tak sem přidávám alespoň fotky z internetu. Momentálně nám nastává opět období, kdy přichází krutá zima, ale snad se Chinook zase vrátí. Jednou. Vzpomínám na tebe. S láskou.

Typické Chinook mraky

Výpověď: Z deníků nezaměstnaného

Čtvrtek 15.11.2012

16:00 Nastupuji do práce. Vím, že dneska ji musím podat. Výpověď. To hnusné malé slovo, které mám neustále v hlavě. Nečekal jsem, že ji kdy v životě podám, ale jak je vidět, přišlo to dřív, než má naivní myšlenka o její neexistenci v mém bytí. To už jsem spíš očekával padáka. A ne toho na skákání. Mám ale dvě podmínky. Z šéfů zde musí být Mandy, nebo Jerry. George nemám rád a hlavně by mi s tím asi vůbec nepomohl. Po chvíli zjišťuji, že tady opravdu jsou. Druhou podmínkou je dostat šek, protože se bojím o zkrácení dýšek. Nesnáším oznamování špatných zpráv, takže jsem trochu nervózní. Čekám tedy na šek.

20:00 Šek nikde! Jak to? Je 15.11. Od minula uplynulo 14 dní. Dneska ho máme všichni dostat! Většinou nám ho dávají už v 17:00. Takže dneska asi nic. Výpověď podám až zítra. Bohužel. A navíc jako bonus je tady hlavní majitel restaurace Caesar, ruský mafián. Ten by u toho být nemusel. Ach jo.

21:00 Je to tady. Jerry jde s šeky. Jak přijde ke mně, převezmu ho a oznámím to. Už jde. Proč u mě musí stát zrovna Nancy! Néé. Mrcha, jako by to tušila a chtěla mi to překazit. A taky překazila.

22:30 Bylo moc práce. Finální uklízení. Šéfy nikde nevidím. Už vycházím z šatny, v kanceláři nikdo. Propásl jsem svoji šanci. Dneska už to nepovím. Když v tom, proti mně jde Jerry s Mandy. Musím jim to říct. Musím! Nesmí zahnout k baru. Tam nemůžu. Nezahnuli. Uf. Nervózně ze sebe sypu, že chci skončit. Že jsem tady kvůli cestování a mé jediné cesty vedou jen do téhle kuchyně. Zasmějí se, a nabízí mi, že si mám s Martym promluvit o jiných dnech volna. Ale já potřebuji víkendy. Pochybuji, že by mi dali na sobotu, nejvíc rušný den, volno. Prý ať si to nechám uležet v hlavě, než od nich odejdu. Odcházím z kuchyně. V noci o tom přemýšlím, ale vím, že není žádné východisko. Nevycházely by mi finance. Navíc to tam už solidně nesnáším. Musím pryč, ale z Ruské mafie a Caesarovy armády se nedá odejít tak snadno.

Pátek 16.11.2012

16:00 Tak dneska to asi nevyjde. Bohužel, je tady jen George a ten by mi ani nepomohl. Má na starosti číšníky. Navíc ani neví, která bije. Denny mě dnes nepozdravil, i když on má občas podivné stavy. Jen se bojím, že slyšel můj včerejší rozhovor s šéfy a bere to jako zradu. Mé finální rozhodnutí padne oficiálně až zítra. Navíc zaučuji nového dishwashera.

23:00 Nový dishwasher je neschopný! Pomalý! Mám chuť ho zastřelit! Díky němu mám dvojnásobek práce.

Sobota 17.11.2012

14:55 Jdu do práce. Dneska je ten den! Den D! Jen najít vhodnou příležitost. Musím to udělat brzy. Ne zase těsně před zavíračkou jako ve čtvrtek. Na zemi najdu bankovku. 10 dolarů! Krása. Znamení prosperity. Důkaz, že to mám udělat. Jediný peníz, který se totiž v Calgary dá najít, jsou jen jedno centy. 10 dolarů je super úspěch!

17:00 Výborně. Jsou tady jak Mandy, tak Jerry. Vidím, že Mandy jde do kanceláře. Jdu hned za ní a vychrlím své důvody, proč musím pryč. Nastane zvrat. Oznámí mi, že ona tohle na starosti nemá. Že to musím říct svému zaměstnavateli, kterým je…. Marty? Cože? Lehký šok. Ale hned mi ho zavolala. Marty se zeptá, jestli mám důvod. Jmenuji mu x důvodů a on teda uzná, že jo. Ale že mu mám dát 2 týdny na naleznutí náhrady. 2 týdny v tomhle pekle už bych asi nedával. Ukecávám to na míň. „Ale týden mi aspoň dáš, ne?“ Přikyvuji, i když datum svého finálního dne v práci stále nevím.

17:30 Situace je divná. Nechce se mi Martymu moc lézt na oči, ale to musím kvůli hloupým talířům. Kuchyň je malá. Zajímalo by mě, jestli to někomu řekl. Po chvíli za mnou dojde s náplastí, jestli mu ji nepomůžu rozdělat. Sekl se do prstu. Chudáček malý. Kdyby viděl moje občas rozřezané a napichané ruce o nože. Situace s ním se ale zlepší. Za chvíli nastane nejrušnější část dne.

23:20 Už jdu domů. Musím říct, že nový dishwasher, John, není až tak hrozný, když je u stroje. Tam mu to jde docela dobře. I když zase tak rušný den, jak jsem předpokládal, to nebyl. Občas jsem se i nudil, že nemám co dělat. Později jdu na nádraží C-trainu. V dáli vidím na lavičce starého homelles feťáka. Sednu si raději hned na první lavku, ať jsem od něj co nejdál. Co se nestane. Feťák přijde až ke mně a začne na mě mluvit. No co. Vypadá neškodně a tak na něj i reaguji. Pořád jsem ale sledoval čas, kdy má přijet C-train, aby mě od něj vysvobodil. Nejvíc mě pobavila jeho slova, že jsem Curt Cobain a že s ním mám sdílet své drogy. Na to jsem mu jen odvětil, že jsem jen jeho reinkarnace a žádné u sebe nemám. Po chvíli přijíždí C-train a zachraňuje mě.

23:45 Jedu z Chinooku domů. Přemýšlím o své výpovědi a na jednu stranu mě docela i mrzí, že to opravdu všechno skončí. Že tam jsem poslední dny, i když ještě nevím, kdy bude ten poslední. Přece jen, je to skoro to jediné, co v Kanadě znám.

Neděle 18.11.2012

Takový nudný den v práci. Ještě, že už tady brzy skončím. Jsem šťastný a budu volný! Libertad! To jejich nádobí už nemůžu ani vidět. Doma v noci nemůžu spát, a tak vymyslím prkotinu v malování, kde zkombinuji svoji práci a Callisto  ze Xeny, která má umýt nádobí. Viz obrázek. A to je vše J

Pro lepší viditelnost textu otevřete raději v novém okně

O práci (část druhá a u Caesara poslední)

Aneb show must go on! 

Je to už delší dobu, co jsem se naposledy zmínil o své práci u Caesara a tak je na čase napsat druhou část, aneb jak to tam vidím po 6ti týdnech. A odpověď hned ze začátku: „Ne moc dobře.“ Nejdříve bych rád představil ty nejhlavnější aktéry naší malé kuchyně a nemůžu začít nikým jiným, než (famfáry)…

Interiér restaurace

V hlavních rolích hrají:

Nancy – Číňanka a zdejší kuchařka a specialistka na Caesarovi saláty nebo Cheese garlic 1-8 (nevím, jaký je rozdíl v číslech, ale tahle slova prolétávají kuchyní každý den). Vztah, který jsem za těch několik týdnů prodělal s touhle osobou, je až neuvěřitelný. Hned první den jsem jí vystříkl omylem obrovský proud vody do obličeje, ale tehdy to bylo ještě v pohodě. Postupem času jsme se ale extrémně znesnášeli až do takového extrému, kdy jsme se ani nepozdravili. Při každém slovu někoho z nás ten druhý kulil oči, nebo si pro sebe nadával a pomlouval. Její čínsko-kachní přízvuk mě iritoval, jen co už jsem ji slyšel z dálky. Nicméně někdy před dvěma týdny nastal nějaký zlom, kdy jsme se začali nějak podivně snášet a dokonce se i zdravit či ptát se, jak se máme. Možná jsme pochopili, že tady vedle sebe musíme koexistovat delší dobu a tak nemá cenu být v nepřátelství.

Marty – To je kuchař, který si rád střílí z ostatních. Neustále vtipkuje a ukecanějšího člověka tady neznám. Občas je s ním sranda, to když se mnou hraje freesbee s víčky od kbelíků, nebo když naschvál zavírá Nancy do mrazáků. Jindy jsem ale tak znechucený něčím, co se v kuchyni stane, že můj smysl pro humor je zabitý a tak bych zabíjel i ho, za ten jeho.

Denny – Hlavní šéfkuchař, co má na starosti veškeré maso u Caesara. Opět Číňan, kterých je Caesar přeplněn, ale kupodivu mi nevadí. A je taky nejstarším zaměstnancem vůbec. Občas mi s něčím pomůže, asi proto, že zde také začínal jako dishwasher, a většinou mi právě on zadává většinu úkolů. Je to jediný člověk, který je tam se mnou až do zavíračky. Mám ale tušení, že na tom není zdravotně příliš dobře a je na něm i vidět, že už je občas trochu pomatený.

Maria – Mladá holka co pracuje za barem, která mi byla představena hned jako první osoba zde. Problém ale byl, že toho dne jsem poznal tolik lidí, že jsem za mák nevěděl její jméno a jelikož ona mě neustále zdravila i se jménem, bylo mi trapné se jí na jméno znovu zeptat. Naštěstí po pár týdnech jsem se to jméno dozvěděl z doslechu. Občas spolu prohodíme pár slov o tom, co je nového. Marty i ostatní si z ní dělají neustále srandu, ale ona už je tak nějak zvyklá. Osobně nechápu, jak stíhá školu a ještě pracovat zde, když ji tam vidím skoro pořád, co tam jsem. A to i při dopoledních směnách.

Kyle – Tenhle člověk je pro mě velice zvláštní. Má neustále dobrou náladu, neustále si zpívá, a když mi nese nádobí, tak u toho i tančí. Opět je to věčná stálice Caesara na jihu, ale zajímavostí je, že když nepracuje tady, tak přejíždí do centra pracovat tam (Caesar má v Calgary 2 restaurace). To však dělá vícero zdejších lidí. Jak vůbec stíhají i normální život?

Andrew/Andrea – Ano, Andrew je jeho anglické jméno, zatímco Andrea to latinsko americké. U tohoto člověka jsem si myslel, že se spolu nikdy nemůžeme bavit, protože to je přesně ten typ lidí, co musí být u každého populární a přesně to já nesnáším. No světe div se, nějak se to vyvrbilo a my se spolu opravdu bavíme. Nechápu. Asi proto, že to je právě tento typ člověka.

Bělovlasý idiot – Tenhle číšník, jehož pravé jméno neznám a znát nechci, je nejlenivější a přitom největší křivák ze všech. Nechápu, jak na něm nemůže někdo nevidět jeho neuvěřitelnou faleš. Už hned ze začátku jsem věděl, že si ulejvá peníze bokem z dýšek. Jak říkají tady „under the table.“ Naštěstí na to ale přišlo vedení a nastal průser. Jeho průser. A já se smál. Nahlas.

Nicolas – Filipíňan, který si neustále dokolečka zpívá jednu písničku. Jen co jsem napsal jeho jméno, vzpomněl jsem si hned na jeho věčné (oh my love). Občas se setkáme už v C-trainu po cestě do práce. To on mě zasvětil do zajímavostí o této restauraci a o tom, jak to tam všechno funguje.

Mandy, Jerry a George – naši bossové, kteří neustále hlídají, zda všechno funguje. Jinak pro mě nezajímavé postavy, které ale budu v blízké budoucnosti informovat o svém rozhodnutí.

Erik – velmi namyšlený číšník, který si ale velice dobře plní svoji práci, takže nádobí, které donese on, se umývá velmi snadno. Alespoň něco.

a

(Mr.) Bruce – Další z číšníků. Až na to, že tenhle je neuvěřitelně ufňukaný. Kdy bude tohle? A kdy bude tamto? Opět Číňan a kde je příliš mnoho Číňanů, to nikdy nebude dělat dobrotu. Začínám být na ten jazyk alergický.

V Caesarovi je ještě spousta zaměstnanců, ať už ti, které jsem jmenoval hned v první části, nebo lidé jako Paul či Jacob, kteří mi vždy neuvěřitelně pomohou při nedělních směnách a já tak mohu jít domů dřív. Ale není o nich velice co psát.

No a v téhle změti lidí a jmen, kteří se neustále chovají jako největší přátelé, panuje obrovská nenávist a nesnášenlivost. Já občas teda hraju, že nerozumím víc, než je pravdou a tak se asi přede mnou nebojí tolik mluvit, ale je neuvěřitelné, jak se všichni navzájem pomlouvají a za zavřenými dveřmi se oslovují asshole apod. Nebo stačí, aby někdo odešel od stolu u oběda, a už slyšíte jak je to ta nejhloupější osoba na světě. Prostě úžasné pracovní prostředí plné lásky a porozumění. Raději nechci vědět, co tam panuje o mě. A vlastně je mi to úplně jedno, jelikož jsem se rozhodl dát tam tento týden výpověď. Důvodů pro mé rozhodnutí bylo hned několik. Právě tohle depresivní prostředí, někteří lidé, to, že díky hloupým směnám nemám v podstatě žádný život a také vzdálenost restaurace od mého domova, i když by se dala sehnat práce blíž a za lepší peníz. Přesně to jsou hlavní faktory mého rozhodnutí. Navíc jako bonus všichni mí nejbližší odsud odešli, anebo odejdou (Jenny a Jun – opět Číňané. Říkal jsem, že jich je tu spousty).

Nahoře vstup, dole salónek

Do finále ještě pár zážitků: 

Sem tam se přihodí něco, na co člověk nezapomene. Například první rozbitý talířek. Stalo se to asi po měsíci a byla to v podstatě otázka času, protože když furt přesunujete kopu nádobí, logicky se musí stát, že vám jednou jeden upadne. Ironii osudu ale bylo, že hned den na to jsem rozbil další. Asi nějaká zlá karma. Ale víc už toho opravdu nebylo (klep na dřevo). Pamatuji si, že Marty mi na to řekl: Georgi, ty ty talíře máš umývat, ne rozbíjet. (No neříkej! Hlasy v mé hlavě mi říkaly pravý opak.)

Pátky a soboty bývají největší frmol. To se člověk opravdu nezastaví, jede jak mašina a stejně nestíhá. No a když ve stroji dojde mýdlo, začne strašně nahlas pískat, až to člověku trhá uši. Což občas vyjde i na sobotu. Takže v tomhle neuvěřitelném spěchu a pískotu se logicky muselo stát ještě něco dalšího. Ano, spustil se alarm restaurace. Super spěch a dvojitá dávka řevu s pískotem. A do toho Nancy a Chesee Garlic 6. Asi nejvíce vyhrocená situace vůbec.

A to je asi tak všechno. Zbytek je nezáživné vymývání blivajzů. Uvidíme, jak to dopadne s tou výpovědí. Čekám jen na výplatní šek :D

O Halloweenu

Aneb jak promarnit příležitost zajímavého svátku

Ingredience: 10 lžiček lenivosti, 50 ml venkovního mrazu, 0,5 l nechce se mi a nakrájená domácí pohoda.

Asi všichni znáte, minimálně třeba ze seriálů, ten slavný americký svátek halloween, kdy se děti převlékají za různé příšery nebo osobnosti, dospělí si zdobí domy hororovými věcmi a všechno je poseté různě vyřezávanými dýněmi. Tak přesně tohle jsme tady měli ve středu před týdnem.  A že se lidé připravují ve velkém! 

Už měsíce dopředu bylo možné vidět v obchodech halloweenské zboží. Různé masky, blbůstky na vyzdobení zahrady a podobně. Všude se prodávaly dýně a ani já neodolal a nějaké si pořídil. Vzhledem k tomu, že loni jsem poprvé nějakou tu dýni vyřezal a chtěl jsem v této „tradici“ pokračovat, obzvláště když jsem teda teď v té Halloween slavící zemi, rozhodl jsem se vyřezat hned dvě. První jsem udělal v pondělí, navrženou by me a druhou v úterý, přičemž vzorem mi byl Jack Skellington, kterého můžete znát z filmu Ukradené Vánoce. Jak se mi to podařilo, můžete posoudit sami z obrázků.

Co se týče výzdoby domů, tak bohužel nemám fotky, ale některé byly opravdu velmi povedené. Například hned ve vedlejší ulici měli předzahrádku plnou náhrobních kamenů, zatímco o strom se opíral Jason z pátku 13tého. Jinde zase viseli duchové, nebo poskakovala veselá strašidýlka. Ano, to už bylo docela infantilní, ale přesto zajímavé.  

No a 31.10.2012 nastal den H (H jako Halloween) a s ním i příšerná zima. Člověku se doslova nic nechtělo a tak jsme nakonec teda všichni tři zůstali doma a místo toho, abychom se šli projít a podívali se, jak to všechno vůbec probíhá, zvolili jsme variantu vodní dýmky s kokosovým tabákem u mých světélkujících dýní. Pár dětí dokonce přišlo trick or treatovat k naším dveřím, takže jsme i něco málo viděli. Měli štěstí, že jim otevřel Peter, protože od nás by se asi ničeho nedočkali. Navíc ani nebyli v maskách, nýbrž v bundách, což se jim ale v té zimě nebylo vůbec co divit. A takhle tedy proběhl náš Halloween. Docela pasivně ale co už. Možná někdy příště :)

Film: Panenka

Tak jsme se jednoho dne, ve středu 24. 10. 2012, nudili v našem sklepení, když nás s Veganovnou napadlo, že bychom mohli natočit film. Už jsme se o tom bavili delší dobu, že by to chtělo něco opravdu uskutečnit a tak proč ne teď, když nemáme co dělat. A my se do toho opravdu pustili. Takže jsem se ujal kamery, Veganovna hlavní role a ač to byla ze začátku čistá improvizace a nikdo z nás nevěděl, kam to bude vlastně směřovat, něco z toho skutečně vzešlo. Určitě si totiž pamatujete na nedávný článek „O strašidelné panence“. Právě ona byla hlavním motivem tohoto filmu. Po cca 45 minutách natáčení plných záchvatů smíchu z obou stran jsme měli dostatek materiálu ke zkompletování filmu. A tak další hodinu a půl jsem to stříhal v programu, společně jsme vybírali vhodnou hudbu, až vzniklo tohle finální dílo. Krátký film: Panenka. 

Zajímavosti:

• Záběrů z nepovedených scén je jako vždy dvojnásobek, než záběrů ze scén povedených
• Původně jsme se báli, že film nebude mít ani 50 vteřin
• Scéna s panenkou na konci byla dotočena až po sestříhání videa
• Záběrů s mrtvou Veganovnou bylo daleko víc, ale kvůli zdlouhavosti jsme nechali jen jeden
• Panenku jsem, krom záběru kdy škrtí Veganovnu, ovládal já
• Jediný záběr, který natáčela Veganovna je, když drží panenka nůž
• Vše se odehrává v našem basementu (obývák a kuchyně)
• Film byl sestříhán v programu Windows movie maker, ale aby to v něm vůbec fungovalo, byly všechny záběry konvertovány v Total video convertoru
• Celkem má film 27 záběrů na 1:46 času. Zbytek jsou titulky.
• Bylo použito 7 skladeb z různých hororových her a filmů
• V původní scéně letící panenky na hlavní hrdinku byla panenka znovu odmrštěna stranou

Chyby ve filmu:

• Častý smích herečky. V jedné scéně, když je Veganovna škrcena je slyšet i smích můj
• Židle v kuchyni jsou na začátku otočeny k lince, ale když na nich sedí panenka, jsou už natočeny k obýváku (dejme tomu, že si je natočila panenka)
• Technicky vzato si hlavní hrdinka mohla za svou smrt sama. Panenka se začala bránit až po odmrštění do rohu místnosti

Putovní gauč

Nikdo ho nechce!

Jak všichni jistě tušíte, zatím příliš nábytku v našem útulném sklepě nemáme. A proto se Veganovna rozhodla udělat něco proto, aby to napravila. Otevřela Kijiji a hledala gauče zdarma. Ano, i to se na těchto stránkách krom práce dá nalézt. Gauče zdarma.  A tak jich pár obepsala. Z některých se jí vůbec neozvali, někde jí řekli, že už jsou fuč, ale jeden z nich vyšel. Teď jen bylo důležité domluvit se, kdy si pro něj můžeme zajet. A ten osudný den, i přes veškeré komplikace, vyšel na neděli.

Byli jsme domluveni s Peterem, že nám s ním pomůže. Věděl i v kolik hodin, ale jelikož je to Peter, tak raději odjel a čekal, až mu zavoláme. Občas má takové manýry a neustále chce, abychom mu volali. No, my se mu nechceme příliš podvolovat, ale tentokrát to nešlo jinak. A tak mu Jana zavolala a Peter dojel konečně domů na smluvenou schůzku s námi. Já s Janou a ještě s ním jsme tedy vyrazili za gaučem, zatímco Veganovna zůstala doma.

Po cestě jsme trochu vykládali, až jsme dorazili na místo. Bylo to takové menší sídliště plné identických domků. Člověk by se zde lehce ztratil. Tam, kde jsme měli namířeno my, domek 122, přišla ještě druhá návštěva. Náhodička? Možná. Nicméně paní domu, Cris, nám otevřela a hned věděla, že jdeme pro gauč. Evidentně se ho chtěla konečně zbavit. Pustila nás dovnitř a v tom jsme zjistili, že ten gauč je nějaký větší, než byl na obrázku. Divné. Peter projevil své obavy. „Doufám, že to dostaneme dovnitř, je docela veliký.“ Já s Janou jsme se jen usmáli, ale věděli jsme, že se to stát může. Ale kde je síla, tam je i vůle. Navíc, risk je zisk!

Jana tedy vzala vše, co šlo z gauče oddělat, a já s Peterem jsme vzali samotný gauč. „OMG, ten je těžký!“ pomyslel jsem si, ale nějak to půjde. Ještě štěstí, že jsem přes gauč nic neviděl a venku bylo pár schodků a všude spousta sněhu. No jednou jsem opravdu šlápl úplně vedle, ale přežil jsem to. Cris občas vypomohla. Byla na ní vidět ta úleva. „Konečně jsem se ho zbavila,“ pravily její oči. Když jsme ho konečně naložili do trucku, jen se usmála a rychle zmizela zpět do svého domku. Všichni tři jsme nastoupili do auta a jeli směr domů. Vůbec se mi ten gauč nechtělo zase chytat, ale… byl tak pěkný a do obýváku by se nám skutečně hodil. Už jsem se viděl, jak se na něm vyvaluji. Chyba lávky!

Vysedli jsme před domem a koncert mohl začít. Jana chytla znovu vše, co se dalo, Veganovna vyklidila schodiště k našemu basementu a já s Peterem jsme vyrazili s gaučem v rukou. Do předsíňky jsme ho dostali. Nějak se nacpal i přes schodiště dolů, ale pozor! Naše chodba je do pravého úhlu. To nešlo. Zkoušeli jsme ho zarazit i do koupelny, aby byl alespoň v bytě. Ale smůla! Je moc veliký. Různě jsme ho nakláněli, dělali vše, abychom ho dostali dovnitř, avšak nic nepomáhalo. Chybělo pár centimetrů. Pět blbých centimetrů! Co teď? Možná by šel protáhnout oknem. Peter tedy vzal metr a naměřil míry gauče a okna. Něco tu chybí! A jo! Zase těch 5 centimetrů. Je to na prd! Napadlo nás ho i rozsekat a donést po částech, jenže to byl blbý nápad. Hodně blbý nápad!

Gauč jsme tedy postavili na stojáka do předsíně a rozhodli se, že se ho musíme zbavit. Veganovna tedy zkopírovala Crisin inzerát a hodila ho opět na kijiji. Změnila jen adresu. Já se musel vydat do práce, protože bez té nejsou koláče. Zbytek už mám tedy jen z doslechu. Po návratu jsem se dozvěděl, že si pro gauč přijeli nějací lidé. Jana jim otevřela a z gauče byli nadšení. Vzali si ho tedy z předsíně a vedli si ho k autu. Jana, celá spokojená, že jsme se gauče zbavili tak rychle, už za nimi zavřela i dveře. Když v tom se ti lidé vrátili. Nedokázali ho narvat do auta. Gauč je tam, kde byl. Přišli si i druzí, ale ti měli auto ještě menší, takže bez šance. Jak dlouho s námi tedy ještě tento gauč zůstane, je ve hvězdách. Prozatím ho ale stále máme. A zavazí! :D 

Dodatek: Tak dnes k večeru čtvrtek 25.10.2012 po návratu z práce už je gauč fuč :) Byl tady s námi od neděle... RIP 

O strašidelné panence

Vraždící panence…

Tenhle příběh už se vlastně stal na začátku měsíce, ale nějak ho nebylo pořád čas sepsat. Tak tedy alespoň dnes, když nefunguje internet. O tom, že v našem bytě straší, jsem už párkrát avizoval. Divné zvuky, hlasy apod. Ale proč toho nevyužít? Toho dne jsem šel nakupovat do Walmartu, když jsem si všiml, že jedni lidé z vedlejšího domu vyhazují věci z dětského pokoje. Samé blbosti. Ale zaujala mě jedna stará panenka, která působila opravdu až děsivě. Říkal jsem si, že by to byla dobrá příležitost postrašit Veganovnu. Úkol byl tedy jasný. Počkat si, až se setmí, vydat se na noční lov a panenku sebrat. O svém plánu jsem řekl i Janě, která souhlasila a pro panenku se vydala se mnou. Pamatuji si, že té noci byl opravdu silný vítr. Noc jako stvořená pro strašení.

Ten večer byl zvláštní. Nejdříve jsem šel za Veganovnou, která byla sama v pokoji, a začal říkat různá zaklínadla, co jsem si vymýšlel. Prý se jí pak začala sama od sebe hýbat postel. To byl ale teprve začátek. Ještě před tím, než jsme si s Janou pustili film The devil inside (Ďábel uvnitř), který mimochodem nikomu nedoporučuji, protože to je blbost bez pointy, jsem nastražil získanou panenku do koupelny. Jen si tam tak seděla na vaně. Rychle, dřív než si mě Veganovna všimne, jsem utekl do obýváku k notebooku a s Janou začal sledovat film. Přitom jsme nenápadně čekali, až půjde Veganovna na záchod. Ta šla k záchodu několikrát. Rozsvítila si tam, ale panenky si zatím nevšimla. Nikdy totiž nevkročila úplně dovnitř. A my tak čekali. Po krátké chvíli ale dovnitř vstoupila úplně.

V ten moment zase vyběhla a ptala se, kdo tam dal tu panenku. My s Janou jsme dělali, že nevíme, o čem mluví. „Jakou panenku?“ ptali jsme se. Za chvíli jsme se zvedli a šli se na ni podívat. A když jsme ji spatřili, pokračovali jsme v našem scénáři: „Dobrý fór Jano! Tu jsi tam nastražila ty, abychom se báli, a teď se to snažíš hodit na nás,“ tvrdili jsme jí oba s tím, že jsme se pak šli zase dívat na film. Veganovna tedy panenku vzala a hodila ji ven na schody.

Později toho večera ale přicházely opět divné zvuky, které jsme přisoudili Peterovi z vrchu. Veganovna však vylezla ze svého pokoje a pochodovala k nám velmi podivnou, zkřivenou chůzí. Tvrdila, že neví, proč tak chodí, ale nelze to zastavit. Prostě se nemůže narovnat. Já s Janou jsme se smáli, ale když odešla, oba dva jsme se shodli na tom, že to bylo docela strašidelné. Ne jak ten film. A že se nám tím mstí. To se opakovalo ještě jednou. Dodnes Veganovna tvrdí, že tu chůzi v tu chvíli nemohla změnit, ale já jí nějak nevěřím. A co se týče panenky? Ta je teď oběšená v naší koupelně.

První šek

Juhůů. Anebo radši ne.

Ač se to zdá neuvěřitelné, tak v Caesarově restauraci pracuji už nějaký ten pátek (už to bude skoro měsíc) a tak jsem se konečně dočkal prvního šeku.  Na rozdíl od České Republiky se tady vyplácí peníze zaměstnancům buď po týdnech anebo po dvou. Já mám tu druhou variantu. V každém případě nikdo nemusí čekat na výplatu celý měsíc a to se vyplatí. Pro mě je výplatní den úterý (jeden z mých nových oblíbených dnů) a tak jsem dostal po té dlouhé a tvrdé dřině do rukou ten úžasný, podlouhlý papír, který si pak nechám v bance proměnit na peníze. Konečně jsem se toho dožil!

A pocity? Popravdě, když jsem uviděl tu částku na něm uvedenou, tak to bylo docela zklamání. Očekával jsem víc, ale holt dost mi toho strhli. SIN, povinné obědy… no hrůza a děs. Nakonec jsem z toho ani žádnou radost velice neměl. Aspoň, že ačkoliv nemuseli, tak mi tam přihodili nějaká dýška. Taková malá záchrana.  

PS. ta začerněná místa jsou tam schválně. Nechci až tak veřejně uvádět své pravé jméno a výdělky