Vídeňská Zoo

Panda žere bambus!

Opět jedna z událostí, která se stala trochu dříve, konkrétně tedy poslední den v květnu a krom jiného to byla taktéž i poslední pouť mého nebohého batohu, než byl o den později zcizen člověkem, kterému pravděpodobně právě v tuto chvíli odpadl velký kus masa z paže. No... to je jedno.

Pointa je, že já, Hopi, jeho kamarád Martin a kamarádka Martina – Karolína, jsme se rozhodli udělat si hezký výlet do Vídeňské Zoo. Původně měla jet i Katka, ale ta to prý kvůli bolestem nohy, o kterých se dočtete v jednom z budoucích článků, vzdala. A protože jsme vyjížděli opravdu brzy ráno, přijel jsem do Brna již někdy kolem večera dne předešlého. S Hopim jsme tehdy poseděli v hospodě, pokecali, dali si pivko, nutno podotknout, že už jsem se opravdu dlouho necítil takhle opile, ale zvládli jsme to a dokonce jsme se skrze Skype spojili i se SeXenou do Prahy. Ideální večer s ideálními lidmi před ideálním výletem. Prostě idylka!

Já tě vidím!

Nastala sobota. Vstávání bylo kruté, ale my ho zvládli. Chvílemi i hrozilo, že bude pršet. Naštěstí se nám ale počasí umoudřilo a v rámci dne bylo perfektní. Dorazili jsme na smluvené místo v Brně, já se seznámil s ostatními a než by člověk řekl švec, vyrazili jsme směr Rakousko. Musím uznat, že průjezd Pálavou je úžasný! Mikulov, celá ta oblast okolo, voda, prostě super. Jen teda, nemůžu si pomoct, ale přísahám, že když jsme přejeli za hranice k našim sousedům na jihu, tráva tam byla zelenější! Nevím jak, ale bylo to tak.

Výhled na centrum Vídně

Do samotné Zoo jsme dorazili zhruba po půl hodině. „Keep left“ říkala neustále GPSka z mobilu. Díky tomu jsme trefili dosti obstojně a to i se zajížďkou před blázinec, kde pokropil Martin v rámci své úlevy nějaké keříky. Pak stačilo jen: „Turn left, turn right, keep left“ a zase jsme věděli, kde jsme.

Aby měl tento článek i nějakou informační hodnotu, prozradím vám pár zajímavých informací. U Zoo je velmi obtížné najít parkování. Největší parkoviště je u hřbitova u zadního vchodu, ale stejně. Není to dostatečné. My parkovali v jedné z bočních uliček. Velké pozor! Do Zoo nesmí psi. Takže ani Karolínin Satan by tam nesměl. Mazlíčky nechat určitě doma. No a do třetice asi vyzradím vstupné, které bylo něco okolo 16,50 Euro pro dospělou osobu.

O Vídeňské Zoo se říká, že je nejlepší v Evropě, ale mně osobně se víc líbila ta Budapešťská. Je pravda, že zvířata zde mají úžasné, veliké výběhy. Na druhou stranu jsou mnohdy tak veliké, že pak ty zvířata vlastně ani nevidíte. I když víte, že tam určitě někde jsou, mohou být kdekoliv. Hlavním lákadlem této zoo jsou v současnosti rozhodně pandy. Když jsme ji zahlédli, zrovna žrala bambus a já si uvědomil, že „Panda žere bambus“ by byl skvělý název pro kapelu! Tato kapela by mohla hrát nějaké skáčko, vystupovat po festivalech a konkurovat třeba Stům zvířat.

Hopi obecný, též zvaný Brněnský

Samozřejmě zde narazíte na všechny možné pavilony, v nich na všechny možná zvířátka tematicky roztříděná. Je tady toho spousta k vidění, ale nevím proč, nepřišlo mi to tak extra, jak se říká. Jo a vlastně... jednou nám i zapršelo, takže to počasí taky úplně perfektní nebylo ;) Večer už jsme byli zase v Brně a já už rovnou vyrazil i domů do UH, protože co? Ráno jsem musel do práce. A zbytek již znáte. 

Nečum!

Co tedy říci závěrem? Vídeňská Zoo je ideální rodinný výlet na jedno odpoledne. Je to pro nás blízko a ty ceny nejsou taky tak strašné ;) Pokud tedy nevíte coby? Berte to jako tip ode mě.

Zahájení festivalové sezóny a Pernštejn

Aneb léto nám již začalo! Nebo snad ne?

Aby se neřeklo, že sem píšu jen samé x týdnů staré události, rozhodl jsem se napsat o jedné hned ve dni následujícím. Včera totiž bylo 21.6., letní slunovrat, nejdelší den v roce a začalo nám léto, ač počasí na to příliš nevypadalo. No a my si naplánovali, že vyrazíme na jeden velice zajímavý festiválek s názvem Tolenstejn fest, který se odehrával v Dalečíně na troskách hradu stejného názvu. Vzhledem k tomu, že ale samotný festival začínal až po páté hodině a já přijel do Brna už něco kolem desáté, museli jsme ještě vymyslet plán co dělat před tím. No a finálním výsledkem byl hrad Pernštejn!

Na výlet jsme tedy jeli já, Hopi a Katka a nutno říct, že srandy bylo kopec. Musím se přiznat, že v rámci Česka jsem snad ještě nikdy na žádné prohlídce jakéhokoliv hradu nebyl, tudíž Pernštejn, který jsem chtěl vždy vidět (přece jen, byl už v tolika filmech jako Sedmero krkavců, Fantaghiro, Van Helsing anebo třeba Sůl nad zlato) považuji v rámci své premiéry za skvělou volbu. Na samotný hrad jsme přijeli někdy kolem jedné hodiny. Vešli jsme na nádvoří a po dlouhém rozhodování, kterou prohlídku zvolit (je tam několik tras) jsme zvolili tu delší s číslem jedna. A ač jsme to moc neplánovali, prohlídka započala za necelých 20 minut. Já si ještě stihl koupit magnetku a už se začínalo.

Spolu se slečnou průvodkyní, která mluvila s vtipem, ale zároveň velmi odborně, jsme se dostali k hlavnímu vchodu, který se nacházel snad 30 schodů vysoko. V rámci prohlídky jsme se například dozvěděli, že hrad je postaven z půlky na skále – gotická část, ale později se začal postupně, díky Vilému druhému, přistavovat a tak vznikla část modernější, zdobenější - renesanční. Viděli jsme nádvoří, točitá schodiště, nádherná temná zákoutí a chodby, obě dvě kuchyně (teda vlastně jen jednu. Druhá byla absolutně ve tmě), místní knihovnu s chudáčkem opelichaným vlkem (kdo vlka pohladil, tomu přinesl štěstí. Návštěvníci však hladili tak moc, až je z vlka jedna velká vypelichanina :D), přenádherné uvítací sály, byli jsme na vrcholku věže a viděli i kamna, které byly v podstatě jedna velká tužka! (tedy vyrobené z grafitu). To však nebylo vše. Za zmínku jistě stojí i obraz jednoho majitele (utekl při napadení hradu Švédy), u kterého to malíř příliš neodhadl s perspektivou a tak tam vypadá poněkud zvláštně. Má od žeber nahoru smrsklé tělo :D 

 

Hrad je taktéž opředen legendami. Jedna se týká marnivé komorné Elišky, která se tak ráda dívala do svého zrcadla, až úplně zapomínala na své povinnosti. Když pak jednou chyběla na mši a kněz za ní přišel, aby se na ni ihned dostavila, ona dala raději přednost svému zrcadlu a pohádala se s ním. Kněz ji za to proklel a Eliška se propadla do země. Říká se, že kdo se podívá na svůj odraz v jejím zrcadle, které je tam dodnes vyvěšeno, do roka a do dne zoškliví! Hopi i Katka se do něj podívali, já raději ne. Nemohl jsem riskovat. Víc už to opravdu nepotřebuji :D Naštěstí existuje i zrcadlo druhé, kterém má opačný efekt a překvapivě visí u nás na zámku v Buchlovicích :D Celkově se na hradě nachází něco okolo 80ti “obytných“ místností (zima tam byla taková, že bych je obytnými opravdu nenazýval), ale my viděli jen něco okolo 30ti, tudíž by bylo stále co objevovat. Po dvou hodinách prohlídka skončila a my se šli před festivalem najíst do podhradí.

Ozzy Osbourne revival

Po páté hodině jsme se již dostali na Tolenstein fest, koupili si pivo a během chvilky už nastoupila první kapela – Ozzy Osbourne revival. Musím říct, že zpěvák mu byl velmi podobný a to nejen vzhledem, ale i hlasově. Jediný problém shledávám v tom, že nehráli dle mého příliš známé písničky. Tedy krom Dreamera a přídavku Perry Mason. Příště prosím i Diary of madness ;) 

Misty ways

 

Následovala má oblíbená kapela Misty Ways, která mě prostě nemůže zklamat. Opět všechno super! Tedy snad až na nefunkční mikrofon zpěvačky Katryny, která musela přebíhat k mikrofonu Deriase (kytaristy a zároveň druhého zpěváka). Dokonce se nám spolu s Hopim podařilo s frontmankou této úžasné kapely vyfotit a to u rakví :D 

Bratrstvo luny

XIII. století

Další kapelou pak bylo Bratrstvo Luny, u nichž je pravda, že jsme je v podstatě celé proseděli u piva. Po nich pak přišel na podium vrchol tohoto večera, XIII. století, na které jsme se všichni moc těšili! Píseň Elisabeth, či Justýna, byly klasické skvosty! Škoda, že nezahráli i mou oblíbenou Metropolis. Trochu mě mrzí, že jsem si tuto kapelu nedokázal užít natolik, jak bych si představoval, protože na to, že začalo léto, jsem skutečně mrzl. Nepomáhal ani čaj, ani káva a já se klepal čím dál víc. V podstatě jsem dostal zimnici. Kdyby mi Hopi nepůjčil svoji náhradní mikinu, asi bych tam opravdu doslova umrznul. Zahřál mě až další čaj spolu s úžasnou Carpatia Castle. Tentokrát mi přišli ještě o něco lepší, než na začátku roku v Brně. 

 

Po zpěvačce v rudém přišla na řadu Fire show a celý festival pak zakončili Douxis Morte, kteří sice zněli dobře, ale vzhledem k opravdu velké zimě a k tomu, že nás čekala ještě hodinová cesta do Brna, jsme se na to raději vykvákli. Možná příště. Obdivuji Hopiho, že tu cestu jako řidič tak bravurně zvládl. Mně i Katce doslova padaly hlavy a vím, že jsem na pár chvil dokonce i usnul. Kdyby tedy bylo řízení na mně, škarpa by byla jasná volba! No, těším se, co bude příště. Možná srpnový Made of Metal v Hodoníně? Nechám se překvapit.

Carpatia castle

Dodatek: Fotky jsou mé a Hopiho

Okraden!

Naštván a znechucen...

Takže trochu dodatečně, i když jsem sem původně chtěl psát ty události v nějakém reálném pořadí, jak šly pěkně za sebou, bohužel musím konstatovat, že se mi to příliš nedaří. Neustále se nedokážu dokopat k článku z Litvy a z Ukrajiny a tudíž jsem odkládal i všechny ostatní, kratší a ne tak náročné k sepsání, které bych měl hotové v podstatě ihned. Teď už na to však kašlu, protože takhle bych tu nikdy nic neměl. No a i proto jsem se právě teď dostal k této nechutné události, která se mi přihodila v neděli 1. Června! Takže žádný pátek třináctého! Neděle prvního!

Jak jsem již psal kdysi před tím, krom mé normální práce občas provázím i po víkendech v kostele sv. Františka Xaverského v rámci projektu Zlínského kraje Otevřené brány. Měl jsem jen krátkou směnu (4 hodiny), byl jsem hodně spokojený, protože v poslední době se mi daří často narážet na zajímavé lidi ze zahraničí, mezi něž řadím třeba Inda žijícího v USA, Švýcary, s nimiž jsem si povykládal třeba o rozdílu v církvích u nás a u nich, nebo dokonce jsem provázel i Kanaďana z Calgary, se kterým jsem si mohl povykládat o tom, co je ve městě nového a o tom, jak se mi tam žilo. Prostě jsem rád za možnost využití angličtiny a alespoň drobné spojení se světem tam venku, které mi teď dost chybí.

Všechno bylo fajn. Přicházely spousty lidí, provázel jsem větší či menší skupinky (chodím s nimi i po bočních kaplích, což bylo pravděpodobně hlavní příčinou mé ztráty, protože jsem byl bez výhledu na své místo), když tu najednou, po odchodu jedné větší, jsem se vrátil na své místo (podotýkám, že si batoh schovávám zásadně pod lavici tak, aby na něj nebylo vidět) a v tom zjistím, že tam nikde není! A s ním i moje kniha. Všechny věci uvnitř... všechno to bylo pryč! Léky, nový deštník, který jsem do něj zrovna vložil den před tím, krásná kniha ze Ságy Meče – Duch ohně a co hůř... půjčená knížka od mé učitelky španělštiny, která ji měla koupenou z antikvariátu z Argentiny. Ta mě mrzí nejvíc, protože tu už jí bohužel nemám šanci vrátit. Samozřejmě mě mrzí i batoh samotný, protože s ním mám spojeno mnoho vzpomínek. Byl se mnou v Kanadě, byl se mnou všude možně po Evropě. Kdo by tušil, že Vídeňská Zoo bude jeho poslední zahraniční cesta. Naštěstí v něm nebyly žádné peníze ani doklady. Samozřejmě jsem ihned zavolal na policii, šel k nim na stanici sepsat hlášení, ale nevěřím, že ještě někdy své věci uvidím.

No a takhle jsem se i já přidal do spolku okradených, ve kterém jsem ještě jako poslední z rodiny nebyl. Cestou zpět ze stanice jsem se díval po lidech a po bezdomovcích, jestli ho náhodou nemají u sebe a u jednoho prošedivělého a ožralého chlápka sedícího na lavičce v parku před ekonomkou jsem toto podezření dokonce dostal. Přemýšlel jsem, co udělám, pokud má můj batoh skutečně on. Zavolám znovu na policii? Proběhnu kolem něj a svůj batoh mu vyrvu z rukou s tím, že uteču? No, nemusel jsem ani jedno. Nakonec to můj batoh nebyl. 

Co už. Od teď si dávám na své věci daleko větší pozor! A pro toho, kdo mi ten batoh vzal: „Nedržím vůči tobě žádnou nenávist. Jen tě musím varovat, že batoh i věci v něm byly prokleté a pravděpodobně umřeš příšernou a bolestivou smrtí, kdy ti začnou zaživa odpadávat kusy masa z těla, oslepneš, přijdeš o všechny zuby a tví přátelé a blízcí se na tebe vykašlou. Smůlička. Nemáš krást!“

Uršula

Šnečku, šnečku, vystrč růžky

Tak jsem se odhodlal a po několika letech od mého posledního domácího mazlíčka jsem si pořídil dalšího. Kdo by čekal, že to bude opět potkan, šeredně by se mýlil. Mravence nepočítám. Ti umírali ve velkém a vůbec nepochopili, že tu modrou hmotu můžou i jíst. Nicméně jak už z nadpisu vypovídá, Uršula je šnek, avšak nejen tak ledajaký. Je to africký šnek Achatina Reticulata. Druhý největší na světě, který může dorůstat velikosti až 20 cm. 

Meet Uršula The Šnek!

A jak jsem se k ní dostal? Uršulu mi darovala má kolegyňka z práce, Romča. O tom, že je má doma jsem věděl už delší dobu, avšak když mi nabídla, že bych si mohl jednoho či dva adoptovat, řekl jsem si, proč ne? A tak v pátek třináctého dovezla Romča tehdy ještě Laryho do práce, aby se z něj vzápětí stala Uršula. Nebojte se, nic jsem nesekal. To jen, že šneci jsou hermafroditi, tudíž žádná samička, žádný sameček. Aby se rozmnožili, musí si předat genetickou informaci. Já však nejsem toho srdce, abych jim neustále zabíjel mladé, no a proto jsem adoptoval jen jednoho. 

Zpočátku byla Uršula velmi zvědavá, ale po desáté hodině dopolední se rozhodla zalézt do hlíny, nebo spíš své ulity, a i když jsme se ji já i moji kolegové snažili dostat ven, odolávala až do šesti do večera. To už ale byla ve svém novém domově u nás na bytě. Nutno podotknout, že před tím spala téměř 5 měsíců zimním spánkem, tudíž je logické, že byla ještě ospalá.

Hodně mě toho dne překvapilo, jak moc je chov těchto šneků u nás rozšířený. Ať jsem se zeptal kdekoliv, kohokoliv, každý již s nimi měl nějakou zkušenost, například přes příbuzné anebo je měl přímo doma v rodině. Zvláštní. Velmi zvláštní! Takže zase nemám nic special, co by nebyl mainstream... Ale zpět k Uršule! Uršula je taková malá, milá, zvídavá a nenáročná bytost. Ke štěstí jí stačí jen vlhkost, sépiová kost, kokosový substrát a jako zákusek pak třeba kousek okurky nebo salátu. Říká se, že se tito šneci mohou dožít až devíti let. Uršula už má však rok života za sebou, takže... no... uvidíme, jak dlouho to tady se mnou vydrží :D Snad co nejdéle :)

Nakládaná Uršula na salátě ;)