Barum Rally

Zrovna dopředu říkám, že nejsem žádný fanoušek Rally, ale na druhou stranu razím názor, že vyzkoušet a prožít se má všechno. Obzvláště, pokud to jde zadarmo :) A protože v poslední době dělám všechno jen tak bez rozmyslu, v podstatě rozhodování z minuty na minutu, „rozhodl“ jsme se zajet si v pátek do Zlína na zahájení Barum Rally 2014. Původně jsem chtěl jet s bratrancem, bratrem a jeho přítelkyní, ale ona nechtěla a bratr bez ní neudělá ani ránu, takže to zbylo jen na mně a bratrancovi Daveovi. No a po dlouhém přemýšlení, jaká forma dopravy bude nejlepší, vzhledem k tomu, že jsme se chtěli téhož dne vrátit i domů do UH, zvolili jsme nakonec dopravu autobusovou, kterou jela i kolegyňka Jana. Ta byla dokonce tak hodná, že nám v buse chytla místa.

Na Barumce jsme byli tento rok poprvé a nikdo z nás, včetně Jany, se kterou jsme to v práci hodně řešili, jsme vlastně vůbec neměli žádnou představu o tom, jak to celé probíhá. Jak moc dopředu musí člověk přijít, aby si chytil dobré místo, jak přesně se to odehrává atd. Kolega nás ještě strašil, že pokud nepřijedeme alespoň dvě hodiny před zahájením, můžeme se s jakýmkoliv normálním místem, či výhledem rozloučit. My přijeli jen necelou hodinu, takže jsme se trochu báli. Zbytečně! Naštěstí :D

Výhled 1

Výhled 2

Není nad mazanice!

To bylo keců a ono to vlastně bylo celé v pohodě. S Janou jsme se rozešli v podstatě hned po příjezdu a já s Davem už jsme si to nějak celé poprocházeli. Prohlédli si vystavené vozy, popíjeli pivko, zaslechli i něco málo z kapely Děda Mládek Illegal Band, která hrála před kinem, a náramně si to užili. A že se nedá chytit dobré místo? Měli jsme tak luxusní místo na Zlínském autobusáku, že jsem mohl klidně klečet a stejně jsem viděl všechno. Dokonce jsme se shodli, že by se dalo vyjet i o hodinu později. Jen mě (za Davea mluvit nemohu) to tam cca po hodině sledování přestalo bavit a chtěl jsem to vidět i z jiného úhlu pohledu, tak jsem se ho zeptal, jestli nepůjdeme jinam. On svolil a díky tomu jsme tedy našli další luxusní místo tentokráte hezky z výšky s nohama pohupujíc 15 metrů nad zemí :) No není život krásný?

Uhrančivá voda

Ženy a auta. Na tom je založen celý automobilový business :)

Později už začal v ulicích Zlína i závod, ale sledovali jsme ho jen útržkovitě. Spíš jsme chtěli tak nějak nasát atmosféru, zjistit, o co přesně jde a to je celé. Ještě než jsme vyjeli po desáté domů, uhranula nás úžasná fontána měnící barvy vody u kongresového centra. Zlín se hodně polepšil od dob, co tam nestuduji. To se musí nechat. A protože jsem si inteligentně zapomněl foťák doma, mám všechny fotky jen takhle hnusně z mobilu. Enjoyte :)

Dodatek: Ta první fotka je Davea. Zbytek můj.

Litva (část druhá)

V minulém díle: „Pokud něco neuděláme, zemi ovládnou dinosauři!“ „Zachraňte se! Néé!“ 

Ehm... Pardon, špatný článek.

Kdo tedy pojede do Kernave? Otázka, která se rozhodla velmi rychle. Vyvolenými byli: Katka, Marek, Tom, Erika, zrzavé duo (Jana s Veronikou), já (naštěstí), Verča z Brodu, Lucie a její přítel Ondra. Zbytek musel zůstat ve Vilniusu. Naštěstí z fotek to vypadá, že si to tam i tak užili.

Shodou okolností a z nějakého nepochopitelného důvodu řídil Tom, který neměl řidičák, respektive mu byl odebrán. Jízda to tedy byla skákavá, šílená, jedinečná. Na druhou stranu byl jediný, kdo si troufl z Vilniusu vyjet. V jednu chvíli, už téměř u Kernave jsme dokonce uvízli uprostřed silnice napříč a to při pokusu o otočení se a navrácení zpět. No a jak řekla Jana, přísahám, že to bylo jak z nějakého děsivého akčního filmu. My, uvízlí uprostřed silnice, z každé strany rychle přijíždějící auto. Na jedné normální, z té, kam směřovalo okénko nám, se na nás řítil tirák. My zataraseni na zadních sedačkách, nemohli jsme vyjít ven. Tirák se blížil a naše auto – Kopretinka - nechtělo naskočit. Z ničeho nic se však stal zázrak, auto se rozjelo a my vjeli na dvorek nějaké staré paní. Tu to překvapivě vůbec nevzrušovalo. Litevci jsou prostě zvláštní. Auta projela nám za zadkem a my pro uklidnění zajeli o kousek dál na palouček u lesa pryč od osudného místa. Tam jsme se prošli po jedné ze stezek a nabrali trochu energie s tím, že opět budeme hledat Kernave. Možná jsme se totiž trochu ztratili. 

Hledáme v mapě, kde to vlastně jsme :)

Po chvilkovém zkoumání mapy jsme to nakonec našli a vydali se opět na místo určení. No na to, že to je UNESCO památka je značení nic moc. Další problém na sebe však nenechal dlouho čekat. Už jsme byli téměř na místě, když nás zastavil jeden z Litevců a řekl nám, že nám z dodávky uniká nafta. Kupodivu byl chlapec tak ochotný, že nás zavedl i k nejbližší opravně. No schválně. Kolik lidí v Česku by to taky udělalo? Dva lidé tedy šli do opravny (ano, opět jsme se museli rozdělit) a zbytek se vydal pěšky do archeologické oblasti – Kernave. Oblast to je určitě zajímavá. Krásný výhled, ale ve výsledku nic moc. Daleko více mě zaujal kostelík dokreslující zdejší lokalitu a rozestavěný skanzen kousek odsud, který jsme si samozřejmě komplet prolezli. Po pár hodinách byla opravena i Kopretinka, místo si prošel i zbytek účastníků a ještě než jsme vyjeli směrem ke Kaunasu, šli jsme si nakoupit do zdejšího obchůdku, před kterým pobíhal hladový, roztomilý pes. Erice se ho dokonce tak zželelo, že mu šla speciálně koupit párky. Pes byl nakrmený a my se vydali dál na cestu.

Archeologické naleziště Kernave

Štěně před obchodem

Ne a ne a ne a ne! Nic nemůže být jak po másle. Samozřejmě přišel problém číslo tři. Na dálnici totiž byla zácpa. Cesta se tedy vlekla a navíc Lucce se chtělo čůrat. „Stejně jedeme pomalu. Popojíždějte a já Vás doběhnu,“ řekla a vylezla z dodávky, aby vyběhla na kopeček nad dálnicí, kde by se mohla před čumili při čůrání schovat. Jenže v tu chvíli, když byla nahoře, se samozřejmě začala zácpa rozjíždět. Hned jak to zmerčila, rychle seběhla dolů a sprintovala k autu. Věřím, že spousta lidí to nepobrala, ale my se dobře bavili :)

Rozestavěný skanzen

Pouť v Kaunasu

Naší první zastávkou v Kaunasu byl McDonald. To bylo totiž místo, kde jsme se měli sejít s dodávkou číslo dvě, Heřmánkem, který už byl naštěstí opravený a ve kterém měli přijet i ostatní. Po střetnutí jsme se vydali do centra. Opět krásné, historické a plné lidí. Nás však daleko více zaujala pouť, kde jsme se projeli na autodromu a já s Honzou potom ještě na jiném kolotoči, přičemž zde musím dát Honzovi poklonu, protože pro nás vysmlouval skvělou cenu. Jak sám řekl: Líná huba, holé neštěstí! Po pouti jsme se vydali na houpačky, skluzavky a různé cvičící nástroje a spíš jsme si jen tak užívali, než že bychom chodili po památkách. Nutno dodat, že v centru to dost žilo. Spousta lidí, studentů. Večer jsme pak už jen přejeli dál na naše ubytování v luxusním bytě u moře, které však pro osmnáct lidí zamýšleno určitě nebylo. Po dlouhééééém střídání v koupelně, nasáčkovaní po podlaze, jsme upadli do hlubokého spánku.

Přístaviště

Racci na trajektu

Další den byl alespoň dle mého určitě z celého výletu nejzajímavější. Jelo se totiž na poloostrov Kurská Kosa, který odděluje Kurský záliv od Baltského moře. Kosa je od roku 2000 zařazena taktéž do UNESCO památek a její součástí je dokonce i Ruské území. Zajímavé už je jen to, že pokud se tam chcete dostat, musíte nasednout na loď, respektive trajekt a do oblasti přeplout, což jsme taktéž udělali. Na druhé straně už nás čekalo krásné malé městečko Nida a u ní i přenádherná Evropská poušť se svými písečnými dunami. Zuzce se roztrhly kalhoty, tak si odstřihla nohavice, udělali jsme pár fotek u moře a vyrazili nahoru na vyhlídku nad poušť. Vedro bylo neúprosné a tak mikiny padaly dolů. Vyhlídka z vrchu byla úžasná. Seděli jsme a jen vnímali bytí kolem. Krása. Jeden z dnů, na které budu ještě dlouho vzpomínat. 

 

Poušť v Nidě

Odpoledne jsme si dali oběd, já opět Cepelinai, protože mi prostě chutnali a hlavně jsem věděl, že už je možná nikdy neochutnám. Zatím mohu potvrdit, že toho dne jsem je měl skutečně naposled. Večer jsme pak ještě vyrazili na pláž k moři a sledovali západ slunce. Snažil jsem se zapamatovat si každičký moment, protože pro takovéhle chvíle člověk prostě žije. Při cestě nazpět nám ujel předposlední trajekt, takže jsme na Kose ještě na chvíli uvízli. To ale vyřešil trajekt poslední, kterým jsme se již dostali domů. Toho večera se u nás v bytečku zpívalo a hrálo na kytaru. Marek hrál, ostatní se různě přidávali ke zpěvu. Mimochodem Erika má opravdu překrásný hlas! Celkově jsme si to tehdy opravdu moc užili.

Západ slunce nad Baltským mořem

Následující den byl pro některé z nás již posledním. Někteří zůstali déle, ale my pracující už jsme nemohli. Holt práce volala. I tak jsme si však chtěli tento den naplno užít. Ráno jsme se zabalili, hodili věci do auta a prošli se naposledy po pláži u našeho ubytování. Někteří dokonce okusili studené moře. To mně nehrozilo. Místo toho jsem však s Katkou navštívil jednu z hlídkových věží. Rozpadajících se hlídkových věží. Odpoledne se vyjelo na jediné místo, o kterém jsem věděl, že se v Litvě nachází. Horu křížů.

Pláž u našeho bydliště

To místo, to bylo prostě magické! Všude spousty křížů různé velikosti. První kříže byly položeny již roku 1831 kvůli obětem polského listopadového povstání. Roku 1863 následovalo další polské povstání, tentokráte lednové a s ním následovaly i další kříže. A dál? Dál se jen pokračovalo a další kříže přibývaly a přibývaly. A ač se Sovětský svaz pokusil místo zrušit, místní vždy přišli a kříže znovu vystavěli. Říká se, že k dnešnímu dni se tam nachází více jak 50 tisíc křížů. Asi jich ale bude daleko více. Tohle číslo mám z internetu a je fakt, že lidé tam neustále přidávají nové a nové. Pravděpodobně nikdo skutečný počet nezná.

Hora křížů

Tereza s Petrou

Naší poslední zastávkou pak byl obrovitánský skanzen zvaný Rumšiškés. Přijeli jsme trochu pozdě, protože ve skanzenu již nikdo nebyl a možná i proto byl jeho přístup bez jakéhokoliv poplatku. Žádné vstupné. Tento skanzen je zajímavý svou rozlohou, která je skutečně gigantických rozměrů. Před rozcestím najdete mapu, jejíž cesty vás zavedou do čtyř vesnic rozdělených podle čtyř litevských regionů (Aukštaitija, Dzúkija, Suvalkija a Žemaitija). Procházíte vesnicemi, které mají vystavěné náměstí, domky, celé statky aj. Hned by se tam dalo nastěhovat. Na loukách se pásli ovce, koně, v dáli stály mlýny. 

Skanzen Rumšiškés

V jednu chvíli se mi tam však udělalo v žaludku pondělí v Tartaru a já akutně potřeboval na toaletu. Už jsem si myslel, že budu muset někde za strom do keřů, což by ve skanzenu bylo opravdu trapné, ale naštěstí jsem si za jedněmi domky všiml budky, která vypadala jako kadibudka. Kupodivu všech jsem k ní beze slova vyběhl a zamkl se tam. Furt lepší jak strom. Ostatní se náramně bavili. Já jen doufám, že to nebyla jen nějaká kulisa, protože když jsem pak vyšel ven, zrovna kolem projížděli asi nějací zaměstnanci na koni a divně se na mě dívali. Pro jistotu jsem se vypařil v lese :D

Celá parta

Když skončila prohlídka skanzenu, sešli jsme se ještě alespoň jednou, celá naše skupinka před vstupní bránou a rozloučili se. Jedni odjeli nazpět do Kaunasu, kde přečkali noc, my ostatní, ji přečkali v dodávce směr Česká republika. A tím skončila pro mě celá tato cesta. Nikdy nezapomenu. Byl to jeden z nejlepších výletů vůbec plný magie a zázraků. Jsem vděčný, že jsem to s vámi mohl prožít. Snad se ještě někdy znovu setkáme.

Trable s operátorem

Změny již nastaly. Bude víc...

I když tato byla dost nečekaná. A vlastně taky šokující. Minulou středu mi totiž volala mamka úplně nelogicky přes pevnou linku a já nechápal, proč mi vlastně nevolá na mobil. Následně mi bylo sděleno, že se mi na mobil dovolat nelze. „Cože? Čím to?“ nechápal jsem. Nejdříve jsem ho zkusil restartovat, ony ty smartphony nejsou vždycky až tak smart, jak by se mohlo zdát, ale nic se nestalo. Pořád to nešlo. Následovně jsem se dozvěděl, že vlastně ani já se nikomu nedovolám. WTF! Dokonce ani sms jsem nemohl psát. Nějakým zázračným způsobem a až napotřetí se mi podařilo dovolat na zákaznickou linku s tím, že mi bylo řečeno, že používám datovou simku a že těmto datovým simkám zrušil operátor volání i sms. „Aha.“ Vzpomněl jsem si na události zpřed deseti lety, kdy jsem se nedopatřením dostal na své původní simce do mínus 700 kč a tehdy jsem ji vyměnil právě za tu současnou datovou, kterou jsme původně používali na internet. Hmm. Tak to je milé. A že by to třeba oznámili už trochu dopředu? Stačila by sms, například. Zavolat... možná... Ne? Nic? 

Na pobočce (mimochodem slečna úžasná! A to myslím absolutně vážně bez ironie. Milá, ochotná. Opravdu jsem spokojen.) mi pak řekli, že v T-mobilu nikoho nenapadlo, že by tyhle simky mohl skutečně někdo používat (Ne... vůbec mi nikdy nevolali kvůli tarifům. Vůbec nikdy se na mě nedovolali.) a tak se teda ani neobtěžovali cokoliv říct. Že volat z nich je velmi nevýhodné. Což je! A to byl další šok! Já prý volal za 8,50/min. Jenže jsem volal tak málo, že mi doplňovat kredit dvakrát za rok nepřišlo vůbec divné. Mimochodem, nebyl jsem tam první ten den s tímhle problémem a pochybuji, že jsme byli jediní dva lidé v republice zrovna z UH, komu tento problém nastal. 

Najednou mi šlo už jen o jedno. Zachránit své číslo! Přece jen, uvedené je úplně všude. Banka, úřady, práce, kamarádi. Všude! A to prý už v síti T-mobile nešlo, protože bylo spjato právě s těmi datovými službami. Leda bych musel přejít na tarif, což je pro mě absolutně nevýhodné. A já k nim chtěl být HLOUPĚ loajální. No, když to nejde, tak to nejde. Zajímavé, že s převedením na jiného operátora už to šlo. Udělali jsme tedy doma průzkum, prošli konkurenci a vítězně z toho pak vyšla síť Mobil.cz, kde už mám k dnešku úspěšně své číslo převedené. Po deseti letech tedy změna. Pápá T.

Litva (část první)

Velikonoční Litva! Protřepat, nemíchat.

Pamatujete si ještě na takový ten stařičký článek z května, kdy jsem popisoval, jak probíhala má zkušenost z průvodcování na radnici? A pamatujete si, že to končilo tím, že jsem se vydal do Litvy? Ano, tak zde máme pokračování. Děkuji, ten potlesk být nemusel ;) Trvalo to dlouho, ale jdeme na to.

Kostel sv. Anny

Stál jsem sám večer v Olomouci na nádraží a v devět hodin měl být sraz s Ondrou, Heřmánkem a Kopretinkou. Kopretinka měla tuhle cestu premiéru, takže velký moment. Obě už jsou sice trochu vysloužilé dámy, ale přece jen, neházejme je ještě do starého železa. Jo, a kdyby vás to zajímalo, tak Heřmánek i Kopretinka jsou názvy dvou dodávek, ve kterých jsme jeli. A proč dvě dodávky? Jelo nás totiž hned 18. Jenže Ondra ne a ne přijet. 

Jarní příroda se probouzí k životu

Já tam stál a stál, stále stál a najednou jsem měl pocit, že na lavičce proti mně sedí Zuzka. Jenže jistý jsem si nebyl, protože jsem ji viděl jen jednou v životě v Krakowě a to ještě před x měsíci. „Může to být ona?“ pomyslel jsem si. Nejsem ten typ člověka, který by šel a zeptal se. Tak jsem dál stál, když v tom mi zazvonil mobil a na něm neznámé číslo. A hádejte, kdo volal! Zuzka. Prý sedí v Olomouci na nádraží a od Ondry ví, že tam jsem někde taky. Můj tip byl správný a ona byla skutečně ona. Šel jsem si tedy sednout k ní a zbytek čekání už jsme prokecali. Cca po 40ti minutách přijely obě dodávky a my tak mohli nasednout do Heřmánka, kde seděla i Katka no a zbytek lidí už pro mě byl úplně neznámý. Tudíž začnu představovat první půlku našich hrdinů – tým Heřmánek. Měli jsme zde Veroniku a Janu, známé též jako zrzavé duo, Renatu kamarádka od Lucky, která zde byla s přítelem Ondrou a ještě řidiče Honzu, kterému děkuji moc za to, jak skvěle to odřídil.

Most byl poněkud vratký!

Teď na sebe prásknu něco hrozného. No po nástupu jsme se bavili a moc pili a pili vínko, pivko, vždyť to znáte. Bylo toho dost. Mluvili, představovali se a je pravda, že vzhledem k tomu, že jsem celý den strávil na radnici, jsem toho moc nesnědl. Když pak přišlo na řadu střídání a já si musel přesednout dopředu, kde to hodně házelo, můj žaludek na vodě podpořený alkoholem na sebe nenechal dlouho čekat a oznámil mi, že je čas blinkat. Ještě, že to vždycky vycítím dostatečně brzy, takže mi řidič zastavil pokaždé včas a já vypustil orchestr. Možná dvakrát, nebo třikrát. Už si to tak dobře nepamatuji. Raději :D

Zastávka ještě v Polsku u kříže - 8:00 ráno

Cesta skrze Polsko byla dlouhá a náročná, ale měl jsem to štěstí, že se mi ji podařilo většinu prospat. Ráno jsme udělali zastávku u jakéhosi kříže, posnídali u něj, zalili květinky okolo a poprvé měli možnost vidět tým Kopretinka. Víte, jak to bývá. Na poprvé vám přijdou ti lidé z druhého auta prostě divní. Neznáte je, oni neznají vás. Tehdy jsem ani neznal jejich jména, takže je ještě nevyzradím. Každopádně jsme po snídani zalezli zpět do dodávky a po necelé hodince dorazili konečně do Litvy.

Pravdou je, že o této zemi jsem si nic nezjišťoval. Vůbec nic. A všeobecně známá též není. Jediné, co jsem věděl, bylo, že hlavní město je Vilnius a někde tam je také Hora křížů. Všechno tedy bylo nové, nečekané, magické a to bylo to krásné. Musím říct, že ta příroda tam byla taková svěžejší. Zelenější, snad přírodnější, jestli se to tak dá říct? Když jsme pak projížděli první vesnicí, kdosi prohlásil: „Cože? Tady nežijí mutanti?“ Opravdu ne. Ve skutečnosti je Litva hodně podobná České republice. Není tam chudoba, jak by si někdo mohl myslet. To by si nicméně mohli i Litevci myslet o nás :)

Hrad Trakai

Naší první zastávkou byl hrad Trakai u stejnojmenného městečka. Tento hrad je též přezdívaný jako červený a hned vám řeknu proč. Ono totiž v 18. století byl tento hrad z větší části zbořen, nicméně Litevci si řekli: „Ne! Moc hradů tady nemáme!“ a tak se na základě starých spisů a archeologických výzkumů rozhodli zbytek hradu dostavět a to z cihel. Proto červený hrad. A je to tak. Když přijdete až k hradu, zjistíte, že prostě voní novotou. Tedy krom základů. Ty jsou původní. Půlka z nás potom šla na prohlídku, zatímco druhá se procházela okolo. A právě v tento moment se člověk začínal postupně seznamovat i s tou druhou skupinkou. Přece jen, první společné zážitky. Díky tomu jsem se třeba seznámil s Erikou, která měla stejné záliby v geocachingu jako já a díky níž jsem měl i spousty nalezených Litevských kešek. No a když už jsem v tom představování, po prohlídce hradu a procházení si městečka Trakai už jsem se seznámil i se zbylým osazenstvem, tudíž vám zde prezentuji tým Kopretinka. Tak tedy ještě jednou od začátku. Již jednou avizovaná Erika, potom Petra s jejím typickým „Sex, nebo Souložení“ místo „Sýr“ při focení :D, Marek, Tomáš, Katka, kterou zde budu nazývat Katie kvůli duplicitě, Tereza, Veronika z Uherského Brodu, Lucka z Prahy a samozřejmě ještě Ondra, který Kopretinku řídil a bez kterého by tahle cesta nebyla vůbec možná. A tím máme komplet osazenstvo naší Litevské posádky. Dál vedla naše cesta do Vilniusu.

Katedrála se zvonicí

Co bych vám mohl povědět o Vilniusu. Takže zaprvé, dalo by se říci, že velikostí to je takové pěkné, čisté Brno. Výhodou je, že nikde nejezdí šaliny a tudíž není tohle město zadrátované. My jsme přijeli do takové obchodní zóny plné mrakodrapů a zde jsme se museli opět rozdělit. Část se šla oficiálně ubytovat, zatímco zbytek vyrazil do města a ubytovat se mohl, až bude majitel bytu pryč. Opravdu nikdo by totiž dobrovolně do svého bytu nepřijal 18 lidí. Nikdo! Co tedy dělala ubytovací skupinka netuším, ale my jsme vyrazili jako první na vyhlídku z hradu, který se tyčí na takových komických kopečcích přímo nad městem a ze kterého je úžasný výhled jak na obchodní zónu s mrakodrapy, tak na tu historickou. Musím říci, že poprvé v životě se mi snad víc líbila zóna obchodní. Byla prostě taková víc kontrastní a navíc před ní protékala řeka Neris. Viz fotky.

Obchodní zóna

Historická část

Nadále jsme procházeli město, prohlíželi si památky a někteří z nás si šli vybrat peníze. Zde chci zdůraznit jedno velké upozornění na tamější bankomaty. U nás, když si vyberete peníze, vyjede vám karta, vyjedou peníze a bankomat vás automaticky odhlásí. Pozor! V Litvě vám vyjede karta, peníze, ale jste stále přihlášení k bankomatu, tudíž pokud se neodhlásíte manuálně, mohl by někdo přijít a lehce vás okrást. Já s Katkou jsme si pak peníze směnili v jedné směnárně až o den později a to normálně za české koruny snad ještě s lepším kurzem, než byl v Česku. A než opustím tohle téma úplně, připomenu, že Litevská měna se nazývá Litas a v současnosti jej můžete nakoupit cca za 7,80 kč.

Hrad ve Vilniusu

Ke konci dne jsme zabředli do sklepení jedné průvodcem doporučované restaurace zvané Forto Dvaras a rozhodně to tam stálo za to. Ceny pro nás Čechy krásné a hlavně jsme měli možnost ochutnat tradiční Litevské Cepelinai či klasický studený Boršč. Člověk se zasytí tak moc, až je mu zle :D Později se k nám přidal i zbytek skupiny. Po dvou nebo možná i více hodinách jsme se vydali k našemu ubytování, které bylo jen kousek od centra a kde krom toho, že ten byt byl skutečně divně rozmístěný (dvě patra, přičemž první je jen schodiště) měl přímo v ložnici sprchový kout! Vážně! Možná to byl před tím nějaký bordel. Netuším. Každopádně jsme se nějak rozházeli, já spal právě v té ložnici se sprchou přímo u sprchy a usnuli jsme tam jak ta mimina. 

Ložnice se sprchou :)

Cepelinai - klasické Litevské jídlo

Další den jsme ještě narychlo proběhli město, někteří z nás vysbírali pár kešek a když už jsme z Vilniusu vyjížděli, nastala šílená situace. Heřmánek se rozhodl stávkovat, což znamená, že se nám dodávka prachsprostě pokazila. Ondra, už nevím s kým, sehnal někoho a auto se muselo zavést do servisu. Z ničeho nic nastala trochu panika, že ve Vilniusu uvízneme. Sice to bylo pěkné město, no na druhou stranu trochu malé a už jsme ho měli prolezené skrz na skrz. 

„Co teď?“ Rozhodlo se, že aspoň půl hodiny čas mít budeme. Uvidíme, co se stane potom a navíc mobil to jistil. S Erikou a Katkou jsme se tedy vydali na další keš (moc zamudlená, nenašli jsme ji), když v tom jsem uviděl silný černý kouř. Rychle jsme vyběhli všichni tři na kopec k hradu tak, abychom viděli, co hoří hezky z výšky a taky že jsme to uviděli. Foťáky nažhavili a fotili. Náhle se otočíme a vidíme zbylé hrdiny našeho příběhu, jak běží k nám na stejné místo a chtějí stejně tak vědět, co hoří. Prostě Češi :D Zajímavé je, že Litevce to příliš nevzrušovalo.

Tohle potrubí prostě nepochopím

Požár

Když bylo po požáru, vydali jsme se na hlavní náměstí a řešili, co se bude dít dál. Po chvíli zavolal přes mobil Ondra a vzkázal nám, že se všichni máme sejít tam, kde se Heřmánek pokazil. Všichni jsme tedy letěli na ono místo, a když jsme tam dorazili, nastala komplikovaná situace a dilemata. Heřmánek bude v opravně až do večera. Na budoucí výlet do Kernave tedy mohla jet jen půlka z nás. 

Kdo tedy pojede? Přežije to Heřmánek? Dostaneme se zpět do České republiky? Samé otázky!

Pokračování příště