Příběh jménem Boston Pizza (část druhá)

Nebezpečí, dramata, lidské osudy. Jak jsem se sem dostal?

V minulém díle: Lži byly upředeny, konec byl započat, tajemství visela ve vzduchu. Tak to byl takový malý pokus o Zoufalé manželky a teď zpátky k příběhu. Jak jsem vám již řekl dříve, Vern měl z Boston Pizzy odejít a to 19. března. Dnes je 26. a co myslíte? Je tam stále? Kdo tipuje, že ano, může si zaslouženě koupit zlatého bludišťáka. A kdo ne, může si ho koupit taky. Jsou to vaše peníze. Pamatuji si, když jsme spolu měli mít poslední službu. Já se podíval do rozpisu příštího týdne, kdo místo něj má nastoupit a co nevidím. Vern je tam stále zapsaný. Zajímavé. Zajdu tedy za ním a zeptám se ho, jestli teda skutečně odchází anebo zůstává. Jen tak sprostě do očí mi řekne, že nezůstává a že musí odejít. Stejná pohádka jako minule o penězích a o nájmu. No dobrá, řeknu si pro sebe, ale je mi jasné, že mě tady krmí jednou velkou lží. Asi si myslí, že si ho pak v pátek při práci nevšimnu, zatímco bude stát vedle mě. A neočekávaně tam opravdu stál. No nevyjadřoval jsem se k tomu a nechal to být.

Následujícího pondělí, kdy nebylo téměř co dělat, si za mnou zašel můj šéf, Clayton, povykládat. On asi tuší, že ho moc v lásce nemám, ale to je jen tím, že jsem extrémně alergický na blbost. A on je její samotné vtělení. Ale vážně. Doslova. Nejvíc mě dorazilo, když se mě zeptal, jakým prostředkem pojedu zpátky do České Republiky. Vzducholodí, Claytone! Vzducholodí! Pointou ale je, že mi nabídl, že kdybych se chtěl vrátit, podrží mi tady místo, což bylo takové milé. Musím uznat, že i přese všechno mi vychází dost vstříc. Požádal jsem ho o změnu směn a hned následujícího týdne byla změna provedena. Požádal jsem ho teď o 5 dní volna a mám je. Od ostatních vím, že on svou práci dvakrát nemiluje. Vlastně právě naopak. Nenávidí ji. Je to šéfkuchař, který nikdy nevaří, což mi přijde trochu zvláštní, ale budiž. Jsme v Boston Pizze.

Minule jsem vám řekl, že se budu zabývat zdejším (ne)existenčním vztahem. Jednalo se o vztah mezi Justinem, mým kamarádem a uzavíračem kuchyně a zdejší barmankou, Corey. Je zajímavé, že ač je Justinovi skoro 35, nikdo by mu netipoval víc jak 22. A Corey je přesně 22. Dalo by se tedy říct, že se k sobě docela hodí. Problém je ale rozdíl ve věku mentálním. Corey je stále mladá a neví, co v životě chce, zatímco on už to ví přesně. Prožil si již mnohé a z mého názoru a jeho vyprávění si myslím, že se ještě stále nevzpamatoval z posledního vztahu, který měl být po pěti letech chození završen svatbou. Jeho přítelkyně ho však tehdy jen tak z ničeho nic, aniž by cokoliv řekla, opustila. A od té doby visela ve vzduchu otázka: "Proč?" Byla nešťastná? Podváděla ho? Nebo se snad stalo něco vážného a nechtěla ho do toho zatahovat? Dodnes to neví a jak mi sám řekl, některé věci asi mají zůstat nezodpovězeny.

Jelikož je Justin uzavírač, stejně jako já, je velmi těžké udržovat si tuhle práci a zároveň i sociální život. Skončíte ve 2 v noci, zajdete domů, jdete spát, vzbudíte se ve tři odpoledne a v pět, abyste šli zase do práce. A tak se upjal na dívku, se kterou chodil pravidelně kouřit trávu vzadu za Boston Pizzou. Slovo dalo slovo a vzniklo přátelství. Ale jen jeden z nich chtěl něco víc a zde byl kámen úrazu. Těsně před svatým Valentýnem navrhl Justin Corey, jestli si navzájem nedají valentýnku. A to v den Sv. Valentýna také udělali. Zároveň si však paradoxně tímto činem svůj vztah pokazili, protože pro jejich smůlu, si  ji předali přede všemi v kuchyni a Boston Pizza je přece plná lidí, co rádi rozšiřují drby a pomluvy. A to se také stalo. Především pak i díky nejlepší kamarádce Corey Samanthy, která začala do světa všude roztrubovat lži. (pozn. autora: pracuje také v Boston Pizze.)

A právě tohle už neustálo jejich přátelství. Neustálé analyzování, zjišťování tajemství apod. Justin a Corey už se spolu příliš nebavili. Vznikly dokonce i dva tábory. Jeden na straně jeho, druhý na straně její. Po čase se to vyhrotilo až tak, že Justin, jak už jste si mohli přečíst v jiném článku, bez toho, aniž by cokoliv řekl, odešel. Potřeboval si ujasnit myšlenky. Zjistit, co a jak bude. A po týdnu a půl se vrátil. Avšak dnes už není uzavíračem. Uvědomil si, že to s Corey nikam nevede a také, že jako uzavírač neměl žádný život. Tudíž už je dnes všechno jinak. Krom jiného, ani Samantha už zde nepracuje. A když si to tak po sobě čtu, tak je to celé hrozná telenovela. Ale pravdivá a se smutným koncem.

Vím, že jsem vás minule lákal i na špinavé peníze, ale na ty už si budete muset počkat až v díle třetím. Stejně tak na nechutnosti a jak to dopadne, když někomu ujedou nervy.

Prokletý týden – dohra

Takže jen tak v rychlosti

Když jsem v neděli přišel do práce, naivně jsem věřil, že hadice na rozstřikovači bude opravená. Ach, já naivní dítko. Ale pozor! Vedení přišlo se skvělou náhradní variantou. Zahradní hadicí, ze které tekla jen studená voda. No umývání byla jedna radost. Vzhledem k tomu, že ještě navíc rozprašovala do všech směrů i celá má chodba pak byla taková… mokrá. A tomu všemu nasadil korunu ještě můj skvělý dishwasher kolega, (tenhle je nový, tudíž si ještě nepamatuji jeho jméno), který mi tam zanechal veškerý jeho bordel. On tam snad nedělal celé odpoledne vůbec nic, protože nechat po sobě tohle? A protože to byla neděle, běžně poklidný den, ale můj prokletý týden, proběhly za sebou tři velké narozeninové oslavy. Lidí jako smetí. Děkuji, osude! Ale jestli si myslíš, že se ti podaří zlomit mého ducha, tak to nepůjde tak snadno. Každopádně, já prodejná fuchtle, se zase nechal uplatit několika pivy a jídlem zdarma. Já vím, já vím…

Zahradní hadice s ledovou vodou

PONDĚLÍ DALŠÍHO TÝDNE

Prokletí zmizelo. Všechno zlo bylo odstraněno. Můj mycí rozstřikovač už byl v pořádku, Divon byl nahrazen Shannonem, což je skvělý uzavírač a restauraci zavírala Sam, která ji snad zavřela už kolem půl desáté. Krása! Večer jsem se vrátil domů docela opitý a na netu se mi pak vydařil husarský kousek, o kterém se však zmíním pro jistotu, abych ho nezakřikl, až někdy v budoucnu.

Ponaučení na závěr: Život dokáže být docela krutý, ale zároveň chvílemi i štědrý.  Je to prostě taková sinusovka. Jednou jsi dole, jindy zase nahoře. Jen je potřeba se odrazit od toho dna :)

Prokletý týden

Někde už je vážně chyba

Tak jsem si říkal, proč nesepsat události posledního týdne do jednoho článku. Ještě když na sebe tak krásně navazují.

PONDĚLÍ

Pondělí bylo ještě, dalo by se říci, v pohodě. Poklidný večer, žádná makačka v práci, nic co by narušovalo obyčejný koloběh života.

ÚTERÝ

V úterý už to však pomalu začínalo. Stáhnul jsem si film Daydream Nation, (který je mimochodem kanadský) a to kvůli Kat Dannings. Spustím ho, a co se nedozvím. Pamatujete si takové ty staré české dabingy, kde všechny postavy mluvil jeden herec a to ještě velmi těžkopádně? (Zabíjená žena křičí: „Oh my god!“ a chlap to nadabuje znuděně: „Ó můj Bože“), tak přesně tohle jsem si stáhl, až na to, že to mělo dabing v ruštině. Hrozné. Musel jsem to stáhnout znovu, ale tentokrát už to bylo normálně anglicky a jinak musím film doporučit. Příjemné překvapení. Každopádně tohle bylo ještě takové v pohodě.

Kat Dennings v Daydream nation

STŘEDA

S Janou a Veganovnou jsme se rozhodli vydat do čajovny. Mediterranean Café bylo naším místem určení. Autobusem jsme se dopravili do downtownu a když jsme čekali na přechodu na bílou  (to je zdejší zelená), tak mi na nohu šlápl nějaký chlápek, který hned na to sletěl na zem. Jany se vydaly přes přechod. Já se ho zeptal, jestli je v pořádku, ale všiml jsem si, že je nějaký ožralý nebo úplně zdrogovaný. Rozhodně něco z toho a tak jsem ho raději nechal být a běžel za Janama. Jenže chlápek se zvedl a vydal se za námi s ironickým pokřikováním „Děkuji“. To mi nedalo, abych nezakřičel „Prosím.“

Šli jsme dál, už jsme byli skoro v čajovně, když mě ta svině sprostě chytla za vlasy. Vůbec jsem netušil, že je až takhle blízko. Otočil jsem se a z ničeho nic začala hádka. Přímo před okny Mediterranean Café. Nařkl jsem ho, že možná, kdyby se nezdrogoval, nemusel by šlapat lidem na nohy a padat na zem. Že si za to může sám. On však na mě začal najíždět jako nějaká vosa, tak jsem ho od sebe odžďuchl. Znovu vyválel na chodníku.  Hádka pokračovala, i když už jsem byl u dveří čajovny. Veganovna, nebo Jana, už nevím kdo, mě zatáhly dovnitř, aby to ukončily a tím to haslo. Pamatuji si pohledy všech těch lidí sedících u okna, ale co jsem měl dělat? Řvát ani takhle najíždět na sebe nenechám. Samozřejmě, aby to zapadlo do konceptu článku, byla čajovna přeplněná a my museli pryč. Naštěstí jsme však naproti přes ulici zahlédli shodou okolností další. Jen to tam vypadalo jako nějaký sport bar bonusově s vodními dýmkami. Ale i tak to mělo zajímavou atmosféru.

A jako extra bonus jsem se toho večera dozvěděl, že výlet do Vancouveru, kterého jsem se měl účastnit přes couchsurfing na konci března byl zrušen. Organizátorka, která měla auto a zavezla by nás tam, se bohužel nemůže uvolnit z práce a tak už se teď bohužel není ani na co těšit.

Před čajovnou

ČTVRTEK

… se zdál jako velmi poklidný den. Když jsem však došel do práce, zjistil jsem, že můj jediný normální kamarád tady, Justin, nahlásil v práci, že nepřijde. Nic k tomu. Nic. Tohle vše navazuje na…

PÁTEK

Šéf potřeboval zjistit, co se s Justinem děje. A taky ho potřeboval v práci. Takže mu zavolal domů a Justin mu neřekl nic víc, než jen že končí. Prostě jen tak. Bez důvodu. Nikdo neví, co se stalo, nikdo neví, proč. Napsal jsem mu na Facebooku zprávu, jestli je v pořádku a proč dal výpověď, avšak dodnes jsem nedostal odpověď. Jako bonus byl nahrazen Divonem, který teď místo něj uzavírá kuchyni. A co je horší, Divon je extrémně pomalý, takže všechny věci, které jsem měl umýt, jsem dostal snad těsně před úplnou zavíračkou baru. To samé z restaurace. Obě dvě místa teď uzavírají extrémně pomalí lidé, kteří si neuvědomují, jak pomalí jsou. Před tím bych normálně končil třeba v jednu. Takhle jsem byl rád, když jsem stíhal čtvrt na tři. Jako na potvoru jsem zrovna musel na další den brzy vstávat. Když se mě pak ještě manager, Mike, zeptal. „Jiri, co to je, jak to, že ti to tak dlouho trvá?“ tak mě tak vytočil, že už jsem v úplné naštvanosti udělal jakési gesto, jako že mi je všechno jedno, nezmohl jsem se ani na odpověď a odešel jsem. Jemu to nedalo a nečekaně se vydal za mnou, aby se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Zalhal jsem a řekl, že jo. Nechtěl jsem totiž pomlouvat své kolegy. Po celou cestu domů jsem však nadával a říkal si, že tolik smůly už vážně není možné. Jak jsem se ale dozvěděl záhy, je možné ji mít i víc.

SOBOTA

Vstávání bylo velmi krušné a velmi namáhající. Čekal jsem, že mě přes noc má naštvanost opustí. Neopustila.  Přes den se pak mnohé událo a já se trochu uklidnil. Sobota byla v restauraci klasicky velmi rušná, avšak to, co se stalo po deváté hodině… Byl jsem hluboko ve svých myšlenkách, když mi najednou začala tryskat do obličeje voda. Zjistil jsem, že praskla hadice na rozstřikovači, kterou umývám nádobí. Ihned jsem vypnul uzávěr vody, ale co teď? Jak mám umýt ty zbylé haldy, které se stále navyšovaly? Přišlo vedení se skvělým řešením: „No to je smůla. Teď to nikdo neopraví. Až zítra ráno. Musíš to umýt klasicky ve dřezu.“ Ten má však hrozný přístup a talíře se ještě daly, ale ty pánve a plastikové krabice, kovové tácky. Všechno. Prostě hrůza. A tak jsem umýval, umýval a umýval až do tří do rána. Mohl jsem se na to vyprdnout po druhé hodině ranní, ale jelikož jsem levná a prodejná fuchtle, nechal jsem se uplatit dvěma pivy, velkou pizzou a odvozem domů autem, abych to dokončil. Mimochodem, místo Justina už je v kuchyni úplně nový kuchař.

Nemusím snad ani zmiňovat, že to ještě rostlo

Plastikové krabičky taktéž přibývaly

NEDĚLE

??? Zatím se nic nestalo, ale to přijde. Všimněte si rostoucí tendence smůly. Doufám ale, že vrcholu dosáhla už včera a teď se již bude vše opět vracet do pomyslného normálu. Anebo taky ne…

Dodatek: Já se vážně snažím myslet optimisticky, ale všechno kolem mě mi to značně komplikuje

Poprvé v IMAXu

Sledovat film nebo být jeho součástí?

Kino z venku

Omlouvám se, že to zní trochu jako reklama, ale ono to tak opravdu i je. Protože to plátno je prostě obrovské! Ale jako vážně! Fakticky! Moooooc! Nicméně přesuňme se na začátek. Pravdou je, že když už jsem tady v té Kanadě a hlavně na tomhle kontinentě, chtěl jsem minimálně alespoň jednou navštívit kino. Taková ta pohodička, jak to znáte z různých amerických filmů. Popcorn, Cola, prostě užít si ten klasický komfort. A tohle vše se mi splnilo minulou středu. S Chelsei jsme se domluvili, že si zajdeme do kina, a když už do kina, tak rovnou do toho největšího. Do IMAXu. Vybrali jsme tedy film, Jack: The Giant Slayer (Jack: Zabiják obrů), úplná novinka, která mimochodem bude v České Republice premiérově až v dubnu a ve středu večer se vydali na místo určení.

Interiér je zdoben v egyptském stylu

Tohle kino je umístěno v Chinook centru a celé je stylizované v egyptském stylu. Nepochybuji, že by se to tady velice líbilo mému kamarádovi constantinovi. Nicméně i já byl tak trochu jak Alenka v říši divů. Popravdě mi to i dost připomínalo Las Vegas. Ověřili jsme si lístky, které už měla Chelsei vytištěné z univerzity, koupili jsme si tu slavnou klasiku: Popcorn, dvě velké Coly a M&M (jo, bylo to součástí Comba 3) a vydali se do hlavního sálu.

Ano, tyhle fotky byly foceny na mém mobilu a je to na nich poznat.

A jak bych vám to popsal. Tak není to jak u nás v UH, kde skoro nemáte místo na nohy apod. Tady právě máte místa habaděj. Kožené sedačky, v opěrkách jsou držáky na pití a to plátno. Trochu jsem se informoval na netu, takže kdyby vás to zajímalo, plátno je velikosti 20x25 metrů. Neuvěřitelné! Už to nebylo tak, že vidíte všechno v jednom zorném poli. Když chcete vědět, co se děje nalevo, prostě musíte natočit hlavu. My byli dostatečně blízko a přitom úplně ve středu, díky čemuž jsme měli úžasný audiovizuální prožitek. A to 3D! To bylo vážně 3D! Nebyl to jen ten lehký dojem, jak jsem byl zvyklý od nás. Když film začínal a bylo tam pár průletů nad krajinou, tak se mi z toho popravdě i trochu zamotala hlava a chvíli jsme si na to musel zvykat. Ale zvykl jsem si. A co se týče filmu, tak ten byl překvapivě docela dobrý. Čekal jsem takový ten průměr, ale tohle bylo jak vtipné, tak dobře udělané. Uteklo to jako nic. Když jsme pak seděli v C-trainu na cestě zpátky, zeptal jsem se Chelsei, která už párkrát v IMAXu byla, jestli to bylo vážně tak dobré, nebo to tak zapůsobilo jen na mě, protože jsem z toho všeho byl tak ohromený. A říkala, že jo. Že bylo. Takže máte moje doporučení J 5 hvězdiček.

Trailer k filmu

Dodatek: A teď si jdu pro ty peníze, které mám slíbené od tvůrců filmu a společnosti IMAX za tak skvělou reklamu ;)

Příběh jménem Boston Pizza (část první)

Nebezpečí, dramata, lidské osudy. Jak jsem se sem dostal?

Už je to delší dobu, co jsem psal o svém pracovišti a za tu dobu jsem stihl tohle místo poznat o trochu lépe. Poznat zdejší lidi, jejich osobnosti, vztahy mezi nimi, jak celé tohle místo funguje a vlastně je toho dost na celý seriál. Některé věci se týkají i mé osoby, takže docela sranda. První bych chtěl říct, že Boston Pizza je pavlač prvního stupně. To znamená, že když vypustíte nějakou informaci, můžete očekávat, že do tří dnů to vědí úplně všichni. Má to své výhody, pokud víte, co máte vypustit. Má to však i své nevýhody, jak se přesvědčil již několikrát můj kamarád Justin. Trochu mi to připomíná sociální experiment Sheldona a Amy z The Big Bang Theory.

Nejdříve chci říct, že už téměř všichni vědí, až na jednu osobu, kterou to postihne v negativním smyslu, o mém dřívějším odjezdu. První se to dozvěděla Carey, což je jedna mexická dívka, se kterou tady mám podivně komplikované vztahy. Když se mě zeptala, kdy vlastně z Kanady odjíždím, nechtěl jsem jí lhát a tak jsem řekl, že neplánovaně odjíždím už na konci dubna. Tehdy už to věděla Audrey (majitelka domu, kde bydlíme), které jsem však jen řekl, že odjíždím kvůli rodinným problémům a nic víc k tomu. Jenže Carey se nedala a informace typu rodinné problémy jí nestačily. Neustále se vyptávala a já jí nemohl říct, že se mi tady prostě nelíbí, že až na tu přírodu to tu stojí za prd a hlavně, že nesnáším svou práci, protože jsem věděl, že by se to nějakým informačním kanálem dostalo až k mým šéfům a to by na mě mělo negativní vliv. A pak ještě ta národní kanadská hrdost. To bych byl rovnou na místě kamenován. A tak jsem ihned začal vymýšlet nějaký dobrý důvod, proč musím odjet a proč nemůžu zůstat. Úplně si pamatuji ty myšlenkové pochody a jak na rychlo jsem svou neprůstřelnou lež vymýšlel. Takže pokud tohle čte můj bratr, právě ses dozvěděl, že se vracím kvůli tomu, že jdeš na riskantní operaci, která nemusí dopadnout dobře, a já bych si nikdy neodpustil, kdybychom se viděli naposledy před tak dávnou dobou. Večer se o tom dozvěděl Mike (jeden z managerů) a v následující den, kdy jsem šel do práce, což bylo po dvou dnech volna, to už věděli všichni. Nejsem na svou lež hrdý, ale zafungovala perfektně a já z toho vyvázl s čistým štítem.

Jak jsem již řekl, jedna osoba o tom neví. A tou osobou je Vern. Můj kolega dishwasher. Včera, zrovna když jsem ho měl chuť zabít, což se stává pokaždé, když ho vidím, se mi svěřil s jednou informací. Vzhledem k tomu, že jsem tak dokonalý, krásný, inteligentní, perfekcionistický a hlavně díky mé neuvěřitelné skromnosti, ze mě udělal během dvou týdnů můj šéf dishwashera číslo 1. Což znamená, že jsem jediný ze tří dishwasherů, který má práci na plný úvazek. Před tím to byl Vern. A vzhledem k tomu, že teď Vern nemá dostatek hodin, nemá ani dostatek peněz. Momentálně se dostal až do takové situace, že ho pravděpodobně vyrazí z vlastního domu, protože nemá na nájem a nyní vůbec netuší, co bude dál. A tak mi řekl, že příští pátek, tedy 15. Března, bude jeho poslední den. Dal výpověď. Potřebuje full time. A to je ta ironie osudu a života. Pracuje tady šest let, má tady přátele, žije si svůj život a pak přijdu já a všechno jde do kytek. Třešničkou na dortu pak je, že on odejde a měsíc na to odejdu já, jeho hlavní překážka v získání opětovného plného úvazku. Nicméně v tu chvíli jsem mu nabídl, že tam může zůstat místo mě do zavíračky a stejně tak zítra (v sobotu - dnes). Že si jen prohodíme služby. Získal by tak přes 100 dolarů navíc. Já bych se jich vzdal, i když ne kvůli němu, ale protože se mi tam prostě nechtělo být a už jsem z té práce úplně sick. Tam se však projevila jeho lenivost a hloupost. Odmítl to, takže jeho problém. Mohl být bohatší a třeba by mu to pomohlo zaplatit nájem. No co už. Budu bohatší já. A tímhle bych zakončil první část příběhu jménem Boston Pizza. V příštím díle se můžete těšit na (ne)existenční vztah v této restaurací a špinavé peníze.

Dodatek: Říká se, že lež má krátké nohy. No ta moje je má dlouhé několik tisíc kilometrů.

Dodatek 2: Toho večera jsem zlomil svůj 7mi letý rekord v nespadnutí na zem. Spadl jsem rovnou 2x.   Hloupá ledovice!

Calgary Tower

Nejznámější stavba Calgary

Když už teda žiju tady v tom městě, nelze, abych opomenul jednu z jeho nejvýznamnějších staveb vůbec. Samotný znak, symbol, kdysi dávno nejvyšší budovu Calgarského města tzv. Calgary Tower (Calgerskou věž). Prvně si však řekneme něco k její historii.

Calgary Tower vyfocené z různých ulic

Stavba této věže byla zahájena 19. února 1967 a dokončena byla roku následujícího konkrétně v červnu. Zajímavostí též je, že se původně jmenovala Husky Tower. Tento název byl však roku 1971 změněn a to na současnou verzi, tedy Calgary Tower. Náklady na stavbu činily něco okolo 3,5 milionu dolarů, což je v přepočtu 70 milionů korun. To však ale neberu v potaz větší sílu dolaru, která byla kdysi vyšší, než je dnes. Pro veřejnost byla tahle věž otevřena 30. června 1968. Věž obsahuje i zvonkohru, kterou je možné zaslechnout i o několik ulic dál a to každou hodinu. Tato zvonkohra byla darována městu z Holandska a to ke stému výročí založení města, ale i zároveň jako dar za osvobození Holandska při druhé světové válce. Významným mezníkem pro město Calgary byly rozhodně Zimní Olympijské hry roku 1988. A co s tím má společného tahle věž? Olympijská pochodeň byla navržena tak, aby připomínala právě slavnou Calgary Tower. Poslední veliká rekonstrukce proběhla v roce 2002 a trvala jen jeden měsíc, avšak skleněná podlaha, která se nachází ve vyhlídkovém patře, byla nainstalována až v roce 2005. Pokud si na ni stoupnete, můžete pod sebou vidět 9tou Avenue křížící se se středem města, tzv. Center Street. Momentálně má ve věži nájemní smlouvu restaurace SKY 360. Před tím to byla The Panorama Dinning Room.

Před recepcí

Skleněná podlaha

A jak jsem se seznámil s Calgary Tower já? S Chelsei jsme se domluvili, že ač jsme tady oba dva už pěknou dobu, ani jeden z nás ještě tuhle věž nenavštívil. A když už do ni teda půjdeme,  zajdeme si spolu rovnou i do restaurace na večeři. Nastala tedy středa večer, pátá hodina a my vstoupili do přízemí stavby. Nacházelo se zde spousty obchůdků s turistickými suvenýry ale také recepce. Díky rezervaci v restauraci jsme nemuseli platit vstupné, a proto jsme mohli rovnou vstoupit do útrob věže. Tam se nacházel pouhopouze výtah a v něm pak tři tlačítka. Vyhlídka, kuchyň, restaurace. Vyrazili jsme tedy na vyhlídku. Dlouho jsme stoupali. Na panelu nad výtahovými dveřmi se zobrazovala výška v metrech. Asi po minutě jsme se konečně dostali úplně nahoru. Měli jsme štěstí. Počasí bylo nádherné a tak se nám naskytl úžasný výhled jak na město s jeho mrakodrapy, tak na skaliské hory v pozadí. Krása. Obešli jsme celou věž a po té se vydali do restaurace.

Byl to velmi nóbl podnik a musím říct, že v mém oblečení jsem se tam příliš necítil. Číšnice nás usadila na naše místo a po té přinesla menu. Vyhlídka byla opět parádní, avšak slunce trochu zlobilo. Nejprve skrze okno svítilo do očí Chelsei, po půlhodině zase mně. A jak je to možné? Tahle restaurace má totiž jednu velkou zvláštnost a to je to, že se celá otáčí. Jedna otočka za hodinu. Úžasné na tom je, že tedy máte pokaždé jiný výhled. Jednou se díváte na mrakodrapy, jindy se za oknem nachází stadion. Po nějaké době slunce zapadlo úplně a my měli možnost vidět i noční rozsvícené Calgary hezky z výšky. U toho dobrá večeře a příjemná společnost. Úplná romantika J A ač to bylo moc hezké, já si tehdy uvědomil, že i když jsem si ho v tu chvíli dopřával, vlastně se mi luxusní život ani tak moc nelíbí. Že víc, než luxusní restauraci upřednostním nějakou hospodu, či bar a taky se mi svým masochistickým způsobem líbí chudoba, což je docela zvláštní. Nicméně takhle tedy proběhlo mé setkání s Calgary Tower. Se vší parádou.

Olympijská pochodeň ve tvaru Calgary Toweru

Dodatek: Veškeré informace o historii přeloženy z oficiálních stránek: www.calgarytower.com

Výlet no. 4 Kananaskis: Wedge pond

A opět to byla neděle

Musím se přiznat, že pro mě byl tenhle výlet trochu překvapením. Věděl jsem, že Jany ten víkend mají někam jet, ale jejich plán byl původně Banff a Gondola, kde jsem už před tím byl s Rajeshem a ač výhled s krajinou byli moc hezké, přece jen to nebyla až tak levná záležitost, abych to musel vidět znovu ve stejném ročním období. A tak jsem věděl, že s nimi určitě nepojedu. Jenže ráno mne vzbudila smska. Původně jsem si myslel, že to byla zpráva od Chelsei o tom, že se vrátila z BC. Byl jsem ještě na půl ve spánkovém deliriu a tak jsem se na ni ani nepodíval. Když jsem pak byl ale i prozvoněn, zjistil jsem, že to byla Veganovna. Ve zprávě stálo: „Nechceš jet na výlet?“ To už mi pak nedalo a tak jsem vstal z postele a vydal se za ní do obýváku. „Kam?“ zeptal jsem se. Kdo tuší, že správná odpověď byla Kananaskis, Wedge pond a poznal to z nadpisu, tuší správně :D Ihned jsem kývnul a začal se chystat na cestu, která měla nastat za hodinu a něco málo k tomu.

Po cestě v autě

Lorette Ponds neměly zamrzlou vodu

Celkem nás jelo 5. Já, Jana, Veganovna, Mike, který řídil, stejně tak jako u výletu no. 2 a Colin, který u nás tu noc přespával. Musím říct, že to stálo opravdu za to. Prvně jsme moc netrefili a tak jsme se alespoň prošli po stezce zvané Mount Lorette Ponds. Krajina byla moc krásná, ale je fakt, že to trochu působilo na jedno brdo. Navíc stezka vedla jen kolem dvou rybníků, které ač měly moc hezká zákoutí, přece jen na Wedge Pond neměly. Na některých místech dokonce voda nebyla ani zamrzlá, což potěšilo. Samozřejmě vzniklo spousty fotek. Po chvíli jsme nasedli všichni zpět do auta a vyrazilo se konečně ke správnému místu zvanému Wedge Pond.

Sluneční paprsky nás zahřívaly

Veganovna ve sněhu až po kolena

  

Tohle místo bylo už o poznání zajímavější. Stejně tak více pod sněhem. Naštěstí Slunce svítilo a zahřívalo nás, i když v jednu chvíli přišel i hodně silný, mrazivý vítr, až mě to donutilo nasadit si rukavice. Na nebi se nacházeli i velmi zajímavé mraky připomínající obrovské vzducholodě. Atmosféra tedy byla zajímavá. Rybník byl nečekaně zamrzlý, ale díky tomu jsme měli příležitost se po něm i projít a vyšlapat do sněhu velké CZ. Mike pak na něj vstoupil též a nad náš nápis vyšlapal své jméno. Jen je škoda, že si to neužíval tak moc jako my a hrozně pospíchal.

Mike zakončuje své jméno tečkou nad písmenem I

Panorama bylo úžasné!

Stezka vedla okolo celé lokace, avšak vychozená příliš nebyla. Občas jsme se zabořili až po kolena, hlavně Veganovna na to měla štěstí, nicméně byla to sranda. Chci znovu! Bohužel, já však musel jít na 5 do práce a stejně tak Colin měl nějakou práci, kterou musel ten den stihnout. A tak nás osud zavedl zpět do Calgary, což znamenalo, že výlet byl u konce. My si ho ale i přes jeho krátkost perfektně užili J Více takových!

Dodatek: Tenhle výlet proběhl již v únoru. Ano, jsem líný a tak jsem opět se vším pozadu.