Večerní kurzy angličtiny

A jsou zdarma!

Říkal jsem si, že když už jsem tady v té Kanadě, tak by bylo vhodné si vylepšit trochu angličtinu. Přece jen, kde jinde, když už ne v anglicky mluvící zemi? Jenomže… za prvé, sám se nedonutím (samostudium nehrozí) a za druhé, lidé, se kterými mluvím, moje chyby opravovat nebudou. Pokud si totiž někdo myslí, že život v cizině vás donutí naučit se perfektně jazyk, tak jste hezky na omylu. Popravdě stačí jen pár frází na různé situace a máte vystaráno.  Dobrým příkladem byl můj bývalý kolega z práce Jun, který je dokonce už i občanem, žije zde 5 let, ale jeho angličtina stála doslova za prd. Má angličtina až tak chabá není, ale lepší by být klidně mohla. A tak mi nezbývalo nic jiného, než začít chodit na jazykový kurz. A to skloubit s mými směnami v práci nebylo vůbec nic snadného.

First Baptist church of Calgary

Jednoho večera jsem začal googlit a přišel na to, že jazykové kurzy zde nejsou zrovna levnou záležitostí. Za pár hodin týdně zaplatíte více jak 250 dolarů. A to není zrovna málo. Obzvláště pak pro chudé lidi, jako jsem já. Rozhodně jsem za to nemínil tolik utrácet. Naštěstí, má dobrá kamarádka Šáruš, která momentálně žije v Anglii, mi poradila, ať zkusím pohledat po různých kostelech. Že tam by mohly být kurzy zadarmo. Dal jsem na její dobrou radu a ono to vyšlo! Tímto jí opět děkuji J

A co že jsem to tedy našel? První Baptistický kostel v Calgary. Hned jsem jim tam napsal  e-mail, jestli můžu přijít, zeptal se, jak to probíhá apod. Na další den mi odepsali, odpověděli na mé dotazy, a že nevidí žádný problém. Ať si sám zjistím, jestli mi výuka vyhovuje. Zeptal jsem se i Jany a Veganovny, zda nechtějí jít taky a ony souhlasily. Mohla by to být sranda.

Nastala středa, (Ano! Světe, div se! Ony ty kurzy byly dokonce i v můj jediný volný den. Zázraky se dějí!) začalo se stmívat, venku byla zima a nečekaně se nikomu jít nechtělo. Ani mně ne. Ale přece jen jsem to považoval za unikající příležitost a tak i přes veškerou mou lenivost, která mě doslova ochromovala, jsem se nakonec dokopal vylézt z postele a na angličtinu vyrazit. Sám. Bez Jan. Jak nečekané! No to je jedno. Jediné, čeho jsem se obával, když tam teda jdu sólo, bylo, že tam budu nejmladší a že všichni ostatní budou Číňané (je jich tady v Calgary opravdu hodně). Už jsem jich měl dost z práce a popravdě na ně začínám být trochu alergický.

Po patnácti minutách jízdy v autobuse a dalších deseti minutách chůze jsem došel až ke kostelu. Nějak jsem ale nemohl najít místo, kudy se vchází dovnitř. Vyzkoušel jsem snad všechny dveře, avšak byly zamknuté. Říkal jsem si, že by tam mohl přijít i někdo jiný. Přece tam na kurzu nebudu sedět sám? Nenápadně jsem sledoval lidi okolo, jestli náhodou někdo jako nebude chtít jít taky dovnitř. Měl jsem štěstí. Netrvalo to dlouho a před kostelem se objevila mladá asijská dívka. Zmateně tam stála, rozhlížela se okolo jako já a tak jsem ji šel oslovit. „Nehledáš tady náhodou jazykový kurz angličtiny?“ zeptal jsem se. Překvapeně, že to vím, odpověděla ano. „Tak to je dobře, já taky.“ Představili jsme se (jmenovala se Jenny), zjistili, že tam jdeme oba dva poprvé a společnými silami kurz nakonec našli. Koho by napadlo, že se musí do vedlejší budovy, tam výtahem do patra C a propojovacím tunelem zase zpět. Prostě Kanada.

Na chodbě před třídou jsme se setkali s vyučujícím. Byl to reverend Bill. Původem Brit s temnou minulostí. I když to jsem se dozvěděl až později. Vysvětlil nám, jak to bude probíhat, co můžeme očekávat a po té nás vyzval, ať vejdeme dovnitř. Když jsem vstoupil, myslel jsem, že mě asi klepne. Samí Číňan, všichni starší 35ti let. Aspoň, že Jenny byla Korejka. (Není to Čína. Není to Čína. Jen stejně vypadá.) Na začátku jsme se všichni představili a já byl rád, že zdejší osazenstvo není tak arogantní jako jisté čínské osazenstvo z nejmenované restaurace. Byli v pohodě a to bylo hlavní.

First Baptist church of Calgary

Uplynuly už tři týdny od mé první návštěvy. Hodiny jsou hlavně konverzace a to je přesně to, co jsem chtěl, protože důležité je mluvit, mluvit a mluvit! Navíc se člověk dozví i spousty informací o Kanadě jako o tom, kdo to byla Adrienne Clarkson, o národním zvířeti Bobrovi nebo i takové blbosti jako jak se říká těm drobným mincím (1 cent – Penny, 5 centů – Nickel, 10 centů – Dime, 25 centů – Quarter, 50 centů half-dollar, jednomu dollaru – Looney a dvoum dolarům Tooney). Nebo že dozen je tucet (12), ale Baker's dozen (Pekařův tucet) už je třináct. Prostě takové prkotinky, co člověka potěší, že je ví. Mimochodem, zítra jdu poprvé i ve čtvrtek. Njn, ta nezaměstnanost má i nějaké výhody.

Dodatek: Pokud to náhodou někdo čte a zároveň bydlí tady v Calgary, tak zde na tomto webu může najít informace o zmiňovaném jazykovém kurzu.  

Chinook

Aneb o čem psát, když se vám o ničem nechce

Vím, že to tady docela flákám, i když se toho v poslední době stalo docela dost. Každopádně bych se teď rád zmínil o jevu zvaném Chinook. Pro město Calgary má dva významy. Prvním je obrovské obchodní centrum na jihu města, které mě ovšem absolutně nezajímá. Leda by mi v něm dali práci. Haló! Tady jsem! Ne? Tak nic. Za pokus to stálo.

Chinook centre

Druhým významem a pro tento blog i pro mou existenci zde na severu velmi důležitým je, že Chinnok je jméno teplého, suchého, padavého větru typu fénu, který sestupuje na východní straně Skalnatých hor do Velkých planin ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Děkuji ti, teto Wiki. Ty víš vždycky všechno nejlépe. Nutno podotknout, že už jsme tady za poslední měsíc zažili asi tak 3 chinooky. Člověk by si řekl, že je to je jen pouhé oteplení (z – 16 na +3 ze dne na den), ale pokud si všimnete jistého rysu, poznáte, že se opravdu o tento jev jedná. Vyprávěl mi o tom Peter, když jsem jednoho dne zaklepal u něj na dveře, aby zapojil a odpojil router. Vysvětlil mi, že pokud uvidím mraky, které jsou vyloženě rozkrojené nebo jakoby na silu odtržené od sebe, a nastane tohle oteplení, tak to rozhodně udělal náš malý, neposedný větříček. A já mu za to jsem velmi vděčen. Klidně ho budu uctívat a dodávat mu oběti co jen to jde, pokud tady zůstane s námi.

Sám jsem tyto mraky jednoho večera v noci spatřil, když jsem šel v noci z práce a neuvěřitelně mě tento jev zaujal. Chtěl jsem si ho i vyfotit, ale můj foťák by to bohužel nezvládl. A tak sem přidávám alespoň fotky z internetu. Momentálně nám nastává opět období, kdy přichází krutá zima, ale snad se Chinook zase vrátí. Jednou. Vzpomínám na tebe. S láskou.

Typické Chinook mraky

Výpověď: Z deníků nezaměstnaného

Čtvrtek 15.11.2012

16:00 Nastupuji do práce. Vím, že dneska ji musím podat. Výpověď. To hnusné malé slovo, které mám neustále v hlavě. Nečekal jsem, že ji kdy v životě podám, ale jak je vidět, přišlo to dřív, než má naivní myšlenka o její neexistenci v mém bytí. To už jsem spíš očekával padáka. A ne toho na skákání. Mám ale dvě podmínky. Z šéfů zde musí být Mandy, nebo Jerry. George nemám rád a hlavně by mi s tím asi vůbec nepomohl. Po chvíli zjišťuji, že tady opravdu jsou. Druhou podmínkou je dostat šek, protože se bojím o zkrácení dýšek. Nesnáším oznamování špatných zpráv, takže jsem trochu nervózní. Čekám tedy na šek.

20:00 Šek nikde! Jak to? Je 15.11. Od minula uplynulo 14 dní. Dneska ho máme všichni dostat! Většinou nám ho dávají už v 17:00. Takže dneska asi nic. Výpověď podám až zítra. Bohužel. A navíc jako bonus je tady hlavní majitel restaurace Caesar, ruský mafián. Ten by u toho být nemusel. Ach jo.

21:00 Je to tady. Jerry jde s šeky. Jak přijde ke mně, převezmu ho a oznámím to. Už jde. Proč u mě musí stát zrovna Nancy! Néé. Mrcha, jako by to tušila a chtěla mi to překazit. A taky překazila.

22:30 Bylo moc práce. Finální uklízení. Šéfy nikde nevidím. Už vycházím z šatny, v kanceláři nikdo. Propásl jsem svoji šanci. Dneska už to nepovím. Když v tom, proti mně jde Jerry s Mandy. Musím jim to říct. Musím! Nesmí zahnout k baru. Tam nemůžu. Nezahnuli. Uf. Nervózně ze sebe sypu, že chci skončit. Že jsem tady kvůli cestování a mé jediné cesty vedou jen do téhle kuchyně. Zasmějí se, a nabízí mi, že si mám s Martym promluvit o jiných dnech volna. Ale já potřebuji víkendy. Pochybuji, že by mi dali na sobotu, nejvíc rušný den, volno. Prý ať si to nechám uležet v hlavě, než od nich odejdu. Odcházím z kuchyně. V noci o tom přemýšlím, ale vím, že není žádné východisko. Nevycházely by mi finance. Navíc to tam už solidně nesnáším. Musím pryč, ale z Ruské mafie a Caesarovy armády se nedá odejít tak snadno.

Pátek 16.11.2012

16:00 Tak dneska to asi nevyjde. Bohužel, je tady jen George a ten by mi ani nepomohl. Má na starosti číšníky. Navíc ani neví, která bije. Denny mě dnes nepozdravil, i když on má občas podivné stavy. Jen se bojím, že slyšel můj včerejší rozhovor s šéfy a bere to jako zradu. Mé finální rozhodnutí padne oficiálně až zítra. Navíc zaučuji nového dishwashera.

23:00 Nový dishwasher je neschopný! Pomalý! Mám chuť ho zastřelit! Díky němu mám dvojnásobek práce.

Sobota 17.11.2012

14:55 Jdu do práce. Dneska je ten den! Den D! Jen najít vhodnou příležitost. Musím to udělat brzy. Ne zase těsně před zavíračkou jako ve čtvrtek. Na zemi najdu bankovku. 10 dolarů! Krása. Znamení prosperity. Důkaz, že to mám udělat. Jediný peníz, který se totiž v Calgary dá najít, jsou jen jedno centy. 10 dolarů je super úspěch!

17:00 Výborně. Jsou tady jak Mandy, tak Jerry. Vidím, že Mandy jde do kanceláře. Jdu hned za ní a vychrlím své důvody, proč musím pryč. Nastane zvrat. Oznámí mi, že ona tohle na starosti nemá. Že to musím říct svému zaměstnavateli, kterým je…. Marty? Cože? Lehký šok. Ale hned mi ho zavolala. Marty se zeptá, jestli mám důvod. Jmenuji mu x důvodů a on teda uzná, že jo. Ale že mu mám dát 2 týdny na naleznutí náhrady. 2 týdny v tomhle pekle už bych asi nedával. Ukecávám to na míň. „Ale týden mi aspoň dáš, ne?“ Přikyvuji, i když datum svého finálního dne v práci stále nevím.

17:30 Situace je divná. Nechce se mi Martymu moc lézt na oči, ale to musím kvůli hloupým talířům. Kuchyň je malá. Zajímalo by mě, jestli to někomu řekl. Po chvíli za mnou dojde s náplastí, jestli mu ji nepomůžu rozdělat. Sekl se do prstu. Chudáček malý. Kdyby viděl moje občas rozřezané a napichané ruce o nože. Situace s ním se ale zlepší. Za chvíli nastane nejrušnější část dne.

23:20 Už jdu domů. Musím říct, že nový dishwasher, John, není až tak hrozný, když je u stroje. Tam mu to jde docela dobře. I když zase tak rušný den, jak jsem předpokládal, to nebyl. Občas jsem se i nudil, že nemám co dělat. Později jdu na nádraží C-trainu. V dáli vidím na lavičce starého homelles feťáka. Sednu si raději hned na první lavku, ať jsem od něj co nejdál. Co se nestane. Feťák přijde až ke mně a začne na mě mluvit. No co. Vypadá neškodně a tak na něj i reaguji. Pořád jsem ale sledoval čas, kdy má přijet C-train, aby mě od něj vysvobodil. Nejvíc mě pobavila jeho slova, že jsem Curt Cobain a že s ním mám sdílet své drogy. Na to jsem mu jen odvětil, že jsem jen jeho reinkarnace a žádné u sebe nemám. Po chvíli přijíždí C-train a zachraňuje mě.

23:45 Jedu z Chinooku domů. Přemýšlím o své výpovědi a na jednu stranu mě docela i mrzí, že to opravdu všechno skončí. Že tam jsem poslední dny, i když ještě nevím, kdy bude ten poslední. Přece jen, je to skoro to jediné, co v Kanadě znám.

Neděle 18.11.2012

Takový nudný den v práci. Ještě, že už tady brzy skončím. Jsem šťastný a budu volný! Libertad! To jejich nádobí už nemůžu ani vidět. Doma v noci nemůžu spát, a tak vymyslím prkotinu v malování, kde zkombinuji svoji práci a Callisto  ze Xeny, která má umýt nádobí. Viz obrázek. A to je vše J

Pro lepší viditelnost textu otevřete raději v novém okně

O práci (část druhá a u Caesara poslední)

Aneb show must go on! 

Je to už delší dobu, co jsem se naposledy zmínil o své práci u Caesara a tak je na čase napsat druhou část, aneb jak to tam vidím po 6ti týdnech. A odpověď hned ze začátku: „Ne moc dobře.“ Nejdříve bych rád představil ty nejhlavnější aktéry naší malé kuchyně a nemůžu začít nikým jiným, než (famfáry)…

Interiér restaurace

V hlavních rolích hrají:

Nancy – Číňanka a zdejší kuchařka a specialistka na Caesarovi saláty nebo Cheese garlic 1-8 (nevím, jaký je rozdíl v číslech, ale tahle slova prolétávají kuchyní každý den). Vztah, který jsem za těch několik týdnů prodělal s touhle osobou, je až neuvěřitelný. Hned první den jsem jí vystříkl omylem obrovský proud vody do obličeje, ale tehdy to bylo ještě v pohodě. Postupem času jsme se ale extrémně znesnášeli až do takového extrému, kdy jsme se ani nepozdravili. Při každém slovu někoho z nás ten druhý kulil oči, nebo si pro sebe nadával a pomlouval. Její čínsko-kachní přízvuk mě iritoval, jen co už jsem ji slyšel z dálky. Nicméně někdy před dvěma týdny nastal nějaký zlom, kdy jsme se začali nějak podivně snášet a dokonce se i zdravit či ptát se, jak se máme. Možná jsme pochopili, že tady vedle sebe musíme koexistovat delší dobu a tak nemá cenu být v nepřátelství.

Marty – To je kuchař, který si rád střílí z ostatních. Neustále vtipkuje a ukecanějšího člověka tady neznám. Občas je s ním sranda, to když se mnou hraje freesbee s víčky od kbelíků, nebo když naschvál zavírá Nancy do mrazáků. Jindy jsem ale tak znechucený něčím, co se v kuchyni stane, že můj smysl pro humor je zabitý a tak bych zabíjel i ho, za ten jeho.

Denny – Hlavní šéfkuchař, co má na starosti veškeré maso u Caesara. Opět Číňan, kterých je Caesar přeplněn, ale kupodivu mi nevadí. A je taky nejstarším zaměstnancem vůbec. Občas mi s něčím pomůže, asi proto, že zde také začínal jako dishwasher, a většinou mi právě on zadává většinu úkolů. Je to jediný člověk, který je tam se mnou až do zavíračky. Mám ale tušení, že na tom není zdravotně příliš dobře a je na něm i vidět, že už je občas trochu pomatený.

Maria – Mladá holka co pracuje za barem, která mi byla představena hned jako první osoba zde. Problém ale byl, že toho dne jsem poznal tolik lidí, že jsem za mák nevěděl její jméno a jelikož ona mě neustále zdravila i se jménem, bylo mi trapné se jí na jméno znovu zeptat. Naštěstí po pár týdnech jsem se to jméno dozvěděl z doslechu. Občas spolu prohodíme pár slov o tom, co je nového. Marty i ostatní si z ní dělají neustále srandu, ale ona už je tak nějak zvyklá. Osobně nechápu, jak stíhá školu a ještě pracovat zde, když ji tam vidím skoro pořád, co tam jsem. A to i při dopoledních směnách.

Kyle – Tenhle člověk je pro mě velice zvláštní. Má neustále dobrou náladu, neustále si zpívá, a když mi nese nádobí, tak u toho i tančí. Opět je to věčná stálice Caesara na jihu, ale zajímavostí je, že když nepracuje tady, tak přejíždí do centra pracovat tam (Caesar má v Calgary 2 restaurace). To však dělá vícero zdejších lidí. Jak vůbec stíhají i normální život?

Andrew/Andrea – Ano, Andrew je jeho anglické jméno, zatímco Andrea to latinsko americké. U tohoto člověka jsem si myslel, že se spolu nikdy nemůžeme bavit, protože to je přesně ten typ lidí, co musí být u každého populární a přesně to já nesnáším. No světe div se, nějak se to vyvrbilo a my se spolu opravdu bavíme. Nechápu. Asi proto, že to je právě tento typ člověka.

Bělovlasý idiot – Tenhle číšník, jehož pravé jméno neznám a znát nechci, je nejlenivější a přitom největší křivák ze všech. Nechápu, jak na něm nemůže někdo nevidět jeho neuvěřitelnou faleš. Už hned ze začátku jsem věděl, že si ulejvá peníze bokem z dýšek. Jak říkají tady „under the table.“ Naštěstí na to ale přišlo vedení a nastal průser. Jeho průser. A já se smál. Nahlas.

Nicolas – Filipíňan, který si neustále dokolečka zpívá jednu písničku. Jen co jsem napsal jeho jméno, vzpomněl jsem si hned na jeho věčné (oh my love). Občas se setkáme už v C-trainu po cestě do práce. To on mě zasvětil do zajímavostí o této restauraci a o tom, jak to tam všechno funguje.

Mandy, Jerry a George – naši bossové, kteří neustále hlídají, zda všechno funguje. Jinak pro mě nezajímavé postavy, které ale budu v blízké budoucnosti informovat o svém rozhodnutí.

Erik – velmi namyšlený číšník, který si ale velice dobře plní svoji práci, takže nádobí, které donese on, se umývá velmi snadno. Alespoň něco.

a

(Mr.) Bruce – Další z číšníků. Až na to, že tenhle je neuvěřitelně ufňukaný. Kdy bude tohle? A kdy bude tamto? Opět Číňan a kde je příliš mnoho Číňanů, to nikdy nebude dělat dobrotu. Začínám být na ten jazyk alergický.

V Caesarovi je ještě spousta zaměstnanců, ať už ti, které jsem jmenoval hned v první části, nebo lidé jako Paul či Jacob, kteří mi vždy neuvěřitelně pomohou při nedělních směnách a já tak mohu jít domů dřív. Ale není o nich velice co psát.

No a v téhle změti lidí a jmen, kteří se neustále chovají jako největší přátelé, panuje obrovská nenávist a nesnášenlivost. Já občas teda hraju, že nerozumím víc, než je pravdou a tak se asi přede mnou nebojí tolik mluvit, ale je neuvěřitelné, jak se všichni navzájem pomlouvají a za zavřenými dveřmi se oslovují asshole apod. Nebo stačí, aby někdo odešel od stolu u oběda, a už slyšíte jak je to ta nejhloupější osoba na světě. Prostě úžasné pracovní prostředí plné lásky a porozumění. Raději nechci vědět, co tam panuje o mě. A vlastně je mi to úplně jedno, jelikož jsem se rozhodl dát tam tento týden výpověď. Důvodů pro mé rozhodnutí bylo hned několik. Právě tohle depresivní prostředí, někteří lidé, to, že díky hloupým směnám nemám v podstatě žádný život a také vzdálenost restaurace od mého domova, i když by se dala sehnat práce blíž a za lepší peníz. Přesně to jsou hlavní faktory mého rozhodnutí. Navíc jako bonus všichni mí nejbližší odsud odešli, anebo odejdou (Jenny a Jun – opět Číňané. Říkal jsem, že jich je tu spousty).

Nahoře vstup, dole salónek

Do finále ještě pár zážitků: 

Sem tam se přihodí něco, na co člověk nezapomene. Například první rozbitý talířek. Stalo se to asi po měsíci a byla to v podstatě otázka času, protože když furt přesunujete kopu nádobí, logicky se musí stát, že vám jednou jeden upadne. Ironii osudu ale bylo, že hned den na to jsem rozbil další. Asi nějaká zlá karma. Ale víc už toho opravdu nebylo (klep na dřevo). Pamatuji si, že Marty mi na to řekl: Georgi, ty ty talíře máš umývat, ne rozbíjet. (No neříkej! Hlasy v mé hlavě mi říkaly pravý opak.)

Pátky a soboty bývají největší frmol. To se člověk opravdu nezastaví, jede jak mašina a stejně nestíhá. No a když ve stroji dojde mýdlo, začne strašně nahlas pískat, až to člověku trhá uši. Což občas vyjde i na sobotu. Takže v tomhle neuvěřitelném spěchu a pískotu se logicky muselo stát ještě něco dalšího. Ano, spustil se alarm restaurace. Super spěch a dvojitá dávka řevu s pískotem. A do toho Nancy a Chesee Garlic 6. Asi nejvíce vyhrocená situace vůbec.

A to je asi tak všechno. Zbytek je nezáživné vymývání blivajzů. Uvidíme, jak to dopadne s tou výpovědí. Čekám jen na výplatní šek :D

O Halloweenu

Aneb jak promarnit příležitost zajímavého svátku

Ingredience: 10 lžiček lenivosti, 50 ml venkovního mrazu, 0,5 l nechce se mi a nakrájená domácí pohoda.

Asi všichni znáte, minimálně třeba ze seriálů, ten slavný americký svátek halloween, kdy se děti převlékají za různé příšery nebo osobnosti, dospělí si zdobí domy hororovými věcmi a všechno je poseté různě vyřezávanými dýněmi. Tak přesně tohle jsme tady měli ve středu před týdnem.  A že se lidé připravují ve velkém! 

Už měsíce dopředu bylo možné vidět v obchodech halloweenské zboží. Různé masky, blbůstky na vyzdobení zahrady a podobně. Všude se prodávaly dýně a ani já neodolal a nějaké si pořídil. Vzhledem k tomu, že loni jsem poprvé nějakou tu dýni vyřezal a chtěl jsem v této „tradici“ pokračovat, obzvláště když jsem teda teď v té Halloween slavící zemi, rozhodl jsem se vyřezat hned dvě. První jsem udělal v pondělí, navrženou by me a druhou v úterý, přičemž vzorem mi byl Jack Skellington, kterého můžete znát z filmu Ukradené Vánoce. Jak se mi to podařilo, můžete posoudit sami z obrázků.

Co se týče výzdoby domů, tak bohužel nemám fotky, ale některé byly opravdu velmi povedené. Například hned ve vedlejší ulici měli předzahrádku plnou náhrobních kamenů, zatímco o strom se opíral Jason z pátku 13tého. Jinde zase viseli duchové, nebo poskakovala veselá strašidýlka. Ano, to už bylo docela infantilní, ale přesto zajímavé.  

No a 31.10.2012 nastal den H (H jako Halloween) a s ním i příšerná zima. Člověku se doslova nic nechtělo a tak jsme nakonec teda všichni tři zůstali doma a místo toho, abychom se šli projít a podívali se, jak to všechno vůbec probíhá, zvolili jsme variantu vodní dýmky s kokosovým tabákem u mých světélkujících dýní. Pár dětí dokonce přišlo trick or treatovat k naším dveřím, takže jsme i něco málo viděli. Měli štěstí, že jim otevřel Peter, protože od nás by se asi ničeho nedočkali. Navíc ani nebyli v maskách, nýbrž v bundách, což se jim ale v té zimě nebylo vůbec co divit. A takhle tedy proběhl náš Halloween. Docela pasivně ale co už. Možná někdy příště :)