Pozvánka: Brány památek dokořán 2014

Rád bych vás tímto způsobem pozval na akci s názvem Brány památek dokořán - Po stopách Joži Úprky, která bude v tomto roce zaměřena právě na památky a místa spojena s tímto významným umělcem pocházejícím ze Slovácka. Akce je pořádána Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska a město Uherské Hradiště se k ní připojí již podruhé. Vše započne 16. dubna od 9:00 a bude trvat až do 19:00 hodin. V rámci dne budete mít možnost navštívit následující památky:

- Kostel Zvěstování Panny Marie ve Františkánské ulici ­ od 9:00 do 14:00 hodin

- Galerii Slováckého muzea v Otakarově ulici ­ od 9:00 do 17:00 hodin

- Radnici na Masarykově náměstí ­ od 9:00 do 18:00 hodin

- Galerii Joži Uprky v bývalé jezuitské koleji – od 9:00 do 19:00 hodin (zvýhodněné vstupné)

Na každém z těchto míst budou k dispozici průvodci a i já budu jedním z nich. Krom toho budete mít možnost zúčastnit se i komentované prohlídky po městě, která započne v 17:00 před budovou Slovácké galerie a kterou vás provede historička PhDr. Blanka Rašticová. Pokud tedy ještě nevíte, co v tento den podniknout, Brány památek jsou jasná volba.

Zdroj: www.mesto-uh.cz/

Benátky

S Ondrou bez Ondry, karneval a bezdomovci slavící narozeniny. 

Konečně, po velmi dlouhé době, jsem se odhodlal (ano, jsem lemra líná) napsat report z mé cesty do Benátek. No a takhle s odstupem času musím říct, že to byla velmi, s důrazem na slovo VELMI, náročná cesta. Všechno začalo tradičně na Facebooku, kde jsme společně domlouvali cestu, která měla nastat v pátek 21. února těsně po třetí hodině odpolední. Ale jak to tak bývá, postupně se tak odkládala, až jsme vyjeli někdy okolo půl sedmé. Ne, že by mi to vadilo. Přece jen, nemusel jsem spěchat z práce, v pohodě jsem si nabalil věci a pak jsem taky nemusel spěchat před Billu, kde jsme se měli sejít. Když jsem však přišel na místo, nikde nikdo. A já debil jsem si nenapsal číslo řidiče. V okolí se navíc nacházely dvě podobné dodávky té naší a přece jen už to byla delší doba od návštěvy Budapeště, kam jsem jen pro vysvětlenou tou dodávkou jel naposledy. Čekal jsem, čekal, obě podobné dodávky odjely a já začínal mít pocit, že mě tady nechali a zapomněli. Proto jsem se rozhodl zavolat Ondrovi, který to zorganizoval, ale tentokráte s námi nejel, aby mi číslo na Filipa, našeho řidiče, dal. Což se také stalo a já se díky tomu dozvěděl, že má zpoždění a že každou chvíli přijede. Přijel. Po té už jsme vyrazili směrem ke Zlínu, kde se k nám přidali další lidé a ve finále Brno, kde se ještě přidaly pro tento příběh velmi důležité postavy a to Veronika s Helenou.

Nutno podotknout, že svým způsobem se většina lidí znala už dopředu, což vedlo k jistému skupinkování a navíc jsme zde měli 3 páry, což je 6z9ti. Dva milenecké a dvě nejlepší kamarádky. No a tyto páry se bohužel nebyly moc ochotné bavit s nikým jiným, než spolu. Ona i Helča s Verčou se již znaly z dřívějška, ale naštěstí se chovaly obě přátelsky a díky tomu jsem již v tu chvíli věděl, že tento výlet strávím hlavně s nimi. Díky Bohům za ně, protože jinak bych byl vyloženě sám.

Cesta to byla dlouhá, náročná a únavná. Děvčice sedící přede mnou mluvily bez přestání snad 4 hodiny v kuse. Divím se, že jim pusa neupadla. Tma nastala brzy avšak i přes to, že jsem díky mému “skvělému“ bratrovi spal den před tím asi jen 2 hodiny, stejně se mi usnout nepodařilo. Zadařilo se až někde u Italských hranic. Mému spánku však stejně nebylo příliš přáno. O chvíli později mě totiž probudili Italští policajti a v té zmatenosti jsem jim nějak vydal občanku, ale vůbec nevím proč. Až po chvíli jsem zjistil, že ji chtěli po všech a co a jak se přesně událo. Byli jsme prostě moc podezřelí. Mysleli si, že jsme nějací utečenci z cizí země. Přece jen... dodávka jedoucí nocí..., s mnoha lidmi..., nenápadné okresky... Po té, co se vše vysvětlilo (skutečně si nás projeli systémem jednoho po druhém) a řekli jsme jim, že jedeme na karneval do Benátek, pustili nás a my tak konečně někdy ráno okolo osmé zdárně dorazili do cíle.

A tady nastal další problém. Ubytování. Ono totiž bylo zarezervováno jen pro 6 lidí, aby se ušetřilo s tím, že tři lidi se tam potom nenápadně vetřou. První se dovnitř nasáčkovaly ukecané děvčice. Po té dvě holky, co byly v páru a až jako poslední vešly Helča s Verčou s tím, že jsem ještě Veronice přímo v tu chvíli řekl, že tam může jít, že na ni ještě to šesté místo vyšlo (zdůrazňuji to proto, aby bylo jasné, že vešla jako poslední). Já gentlemansky, společně s ostatními týpky, zůstal venku. Chlápek, který je však ubytoval, měl podezření na to, co chceme udělat a tak se postaral o to, abychom se dovnitř nikdy nedostali bez zaplacení. (Jen pro vysvětlení – je tam zvykem, že dostanete klíče a už se o vás nikdo nestará. Tady to však už díky jeho podezření nešlo). A protože už jsem tohle téma načal, zrovna řeknu i jeho pointu. Když jsme se vrátili z Benátek, vyšlo najevo, že dle ostatních holek Veronika s Helenou se natlačily do hotelu jako první a já díky mému tvrzení na Facebooku a nyní cituji: „Jsem pro zarezervovat to jen pro šest lidí. Alespoň ušetříme,“ jsem se dozvěděl, že to znamená, že toužím po tom spát v dodávce. Tehdy jsem byl zpocený, zmoklý, vyčerpaný a s prominutím nasraný. Proto jsem si musel zaplatit pokoj zvlášť, což pak musely udělat i Verča a Helča vzhledem k tomu, že byly vykopnuty z pokojů, kam se prý vecpaly jako první.

Musím říct, že jsem si prostě s většinou těch lidí opravdu nesedl a možná to bylo i tím, o kolik mladší vlastně byli. Nutno podotknout, že na jiných výletech se mi tohle opravdu ještě nestalo. Každopádně jak říkám. Díky Veronice a Heleně, které teda byly taky mladší (a měly jedna v sobotu, druhá v neděli, narozeniny), jsme si to dokázali užít i bez zbytku skupiny, od které jsme se rozdělili hned po příjezdu vlakem do Benátek.

No a teď už k veselejším věcem. I když, jestli teda opravdu veselejší jsou. Musím říct, že počasí se nám příliš nevyvedlo. Bylo zataženo, téměř bez přestání (až na pár výjimek) pršelo a silný studený vítr tomu taky moc neprospíval. Jedním z mých cílů na karnevalu bylo koupit si jednu z typických Benátských masek. Čekal jsem, že budou extrémně drahé, ale ve výsledku vycházely na 200 kč, což mi přišlo jako velmi výhodná cena. Díky tomu jsem tohoto cíle i dosáhl. Bylo to praktické, protože jsem pak v této masce po Benátkách chodil a lidé se otáčeli. Vlastně i já se otáčel po ostatních lidech v jiných maskách. Bylo to prostě fascinující. Jinak karneval sám o sobě mě příliš nenadchnul. Na to, jak moc proslulý je, mi přišel vcelku o ničem. Otázkou zůstává, jaký by byl při lepším počasí.

 

Na rovinu říkám, že Benátky jsou opravdu ošklivé město. Ano, mají své jisté kouzlo, ale v tom velkém pochmurnu a šedivu, v dešti, který nikdy nekončí, vidíte všechny ty poničené domy, popraskané omítky a úplně všude a to doslova, se po zemi válí výkaly. Kdysi dávno jsem ve Světě 2000 na Primě viděl reportáž, že tento problém mají i jiná Italská města. Cožpak je snad tak těžké po městě umístit odpadkové koše? Tohle prostě nepochopím. Anebo kdyby alespoň pejskaři odklízeli hnědé kamarády svých psíků do všudy přítomného kanálu. Beztak už je ta voda špinavá, tak co. Aspoň by nehrozilo, že na to pak člověk omylem šlápne. Koše však nikde nejsou, v řece to taky nekončí a proto jsme neustále na sebe vykřikovali krycí hesla: „Pozor, čokoláda!“

Happy birthday to you...

Výlet jsme si užili i přese všechny obtíže. Narozeniny Helči jsme oslavili v pizzérii, kde jsme se bavili o tom, jak je úžasné, že ještě včera jsme byli někde v práci u nás v ČR, zatímco dnes si jíme pizzu v Itálii, zašli si na náměstí San Marco, podívali se na show tamějších umělců, a když jsme utíkali pryč před deštěm a hledali vinárnu (žádná snad neměla otevřeno) schovali jsme se do jednoho kostelíku, kde zrovna probíhal židovský pohřeb. Zazpívali Happy Birthday ve slepé uličce u kanálu a když už jsme byli nejvíce unaveni, mimochodem podařilo se nám tam i zabloudit, narazili jsme zcela náhodou na zbytek party v momentě, kdy jsem se jak my, tak oni, chystali zpět na hotel. Náhoda? Možná. Někdy se totiž tok všeho zlého přeruší v momentě, kdy ho zcela nečekaně něco naruší. A to bylo v té situaci krize, kdy jsme zabloudili a potřebovali akutně na záchod, právě moment nečekaného setkání s ostatními.

Karneval v plném proudu

Co se stalo při ubytování, už víte. Co nevíte je, že v té vší smůle na nás spadlo kus skříně na pokoji, já osobně vychlastal téměř celé a teď pozor! ČERVENÉ víno. A vyzkoušel jsem i diviznu. Ani jsem netušil, že se to dá. Nebyla však špatná.

Na pokoji

V neděli zase slavila narozeniny Veronika. Zatímco ostatní se vydali zpět do Benátek, my tři se rozhodli projít si město Mestre a udělali jsme dobře. Nejenom, že zde už člověk narážel na běžný život Italů, byly zde příznivé ceny a všechno bylo takové přátelštější. Ono se i vydařilo počasí, našli jsme úžasný park, ve kterém jsme strávili většinu dne, a v jednom nedalekém japonském obchůdku jsem objevil výbornou pikantní polévku, kterou mi kdysi doporučila Hiromi v Salamance. Úžasný den!

Divizna

Když jsme se pak vraceli domů, hned před hotelem nám zdechla dodávka. Asi po půl hodině snažení a také tlačení, se ji podařilo rozjet a hned jak se to podařilo, už jsme si to rychle pádili domů. Cesta byla dlouhá a tichá. Ani hudba nehrála. Zastávky byly opět Brno, Zlín a do Hradiště jsme dorazili až v pondělí ve tři ráno. Chtěl jsem z auta vystoupit rychle a s gracií, ale samozřejmě v momentě, kdy jsem vystupoval, tak jsem skopl všechny pet flašky položené u dveří dodávky, které pak spadly a pomalu se kutálely z lehkého kopečka, na kterém mi řidič zastavil. A já je chytal a ony se kutálely. A do toho chřastily rolničky z mé masky. Byla to grácie ve velkém stylu... V mém stylu :D

Naše stará, známá dodávka

Domů jsem dorazil ve 3:15 (zemřeš) přesně a asi nemusím říkat, že ranní vstávání do práce v 5:45 bylo kruté. Ve finále chci říct, že tento výlet byla velmi cenná zkušenost se spousty zážitky a dvěma novými přáteli. A to už stojí za to :)

Dodatek: Ty škaredé fotky jsou ode mě, ty hezčí od Helči.

Španělská mini pohádka (Cuento de niňos)

Občas je potřeba hodit i něco z vlastní tvorby

Protože jsem líný a nechce se mi moc psát o tom, co se událo v poslední době, rozhodl jsem se sem vložit jednu ze svých povídek, i když kdo neumí španělsky, asi si moc nepočte. Pravdou je, že španělština je v mém životě docela důležitou složkou, stejně tak jako psaní a občas dostaneme v kurzech špániny zajímavý úkol, jako třeba napsat povídku s morálním ponaučením, což přesně kombinuje tyhle mé dvě oblíbené záliby. Já si vybral ponaučení, že na každém šprochu je pravdy trochu a o tom je i tento příběh. O netopýru Balivuxovi, kterému neuvěřila zvířecí rada a jak to pak celé dopadlo.

Para la gente de Espaňa: Este cuento fue una tarea de casa a mis clases de espaňol. Es posible que lo tiene algunos errores. No sé. Espero que no. Si hay algunos y tu lo has leido, dime por favor. Soy solo un estudiante de la Republica Checa pues no es perfecto :D Gracias y espero que te va a gustar.

Te voy a decir un cuento que empieza en un bosque oscuro. En un bosque donde viven tantos animales misteriosos que no puedes ni imaginar. Todavía nadie ha podido ver los y es muy bueno porque casi nadie puede aceptar la existencia de estas criaturas. Este cuento empieza con un gris murciélago pequeňo. Te presento a Balivux.
En una noche Balivux se dió cuenta que no había comido mucho tiempo y por eso es hora de ir de caza. Los mosquitos son tan buenos y durante la noche hay casi en todas las partes. Salió de su cueva al bosque pero no podía encontrar totalmente nada. Despues de una hora el sintió mal. Sentía muy triste. „¡Que pena!“ dijo. Ha esperado tantos mosquitos y otros insectos sabrosos y ahora no tiene nada. „Que puedo hacer... Hoy voy a dormir sin comida,“ pensaba en su cabeza.
De repente se dió la cuenta de alguna cosa rara. En el suelo entre los flores y arboles estaba algo enrome. „¡Por dios! ¿Qué es eso?“ Voló abajo a la tierra para verlo mejor. Era grande, de goma y de olor horrible. En los rayos de la luna conoció que es un zapato grandísimo. Estaba pensando: „Este zapato no es de nadie del bosque. Lo sé. Pero... ¡No! ¡No es posible! ¡No puede ser! Si es un zapato de un titán y si los titános ahora viven en nuestra bosque lo puede tener las consecuencias catastróficas. ¡Tengo que llamar a consejo de los aniamales!“ Que dijo, lo hizo.
El consejo de los animales consistió de los animales normales como lombriz, coala, aligátor, muflón pero tambien de un animal no muy típico. El Paegas. Un caballo blanco y misterioso con dos alas angelicales. Y Paegas es también el presidente del consejo y siempre tiene la palabra primera.
„¿Porqué has llamado, murciélago Balivux?“ Preguntó el Paegas.
„¡Porque he encontrado algo muy peligroso para nuestro bosque!“ contestó.
„¿Y que es?“ dijo la lombriz.
„¡Mira allí!“ respondió Balivux y les mostró con su ala el zapato del titán.
„¿Y?“ preguntó la coala.
„¿No lo ves? Es tan enorme! Pienso que es de un titán y todo el mundo sabe que pasará si los titanos alojan a nuestro bosque. ¡Son los consecuencias catastróficas!“
„¡El murciélago! Qué trompeta eres! Este zapato no es del titán pero de un enano! Mira! Tienes en sus ojos dos lupas! Quítate las!“ Dijo con un voz serioso el Paegas.
„¡Ups! ¡Lo siento! Olvidé que las tengo en mis ojos para ver los insectos sabrosos mucho mejor. Jajaja, que ridículo!“
„¿Y por eso nos llamaste durante la noche? Tenemos que castigarte!“
„¡No! ¡Por favor! ¡No quiero ningun castigo!“
Y de repente vino un titán y les pisoteó a todos.

FIN

Dodatek: Me gusta que se dice en Argentina. Que los murciélagos son los angeles de los ratos. (Líbí se mi, co se říká v Argentině. Že netopýři jsou jsou andělé myší :)

Dodatek 2: Brzy sem hodím i českou verzi. Tohle je překlad povídky, která už existuje delší dobu :D

Za historií královského města

Ano, ano. Ač se tento blog jmenuje Uherskohradišťská story, tak je to v poslední době samé Brno. Proto jsem se rozhodl vše napravit a napsat opět něco o akcích, které se odehrávají v UH. Konkrétně chci mluvit o setkání zvaném Za památkami a historií královského města Uherské Hradiště, které se odehrálo 18.2 v knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana a jehož večerem nás provázela historička Slováckého muzea PhDr. Blanka Rašticová. Musím říct, že i když běžel v televizi velmi důležitý zápas hokeje, Česko vs někdo, tak se na tomto místě sešlo spousty lidí a protože se jednalo o historii našeho města, nemohl jsem samozřejmě chybět ani já. Navíc paní Rašticová je skvělá vypravěčka a díky svému osobitému a pozitivnímu vystupování je vždy zárukou kvality. V rámci večera nám bylo puštěno první DVD filmového průvodce Uherským Hradištěm, zabývající se nejznámějšími a nejstaršími památkami našeho město. Paní Rašticová pak v pauzách vykládala různé zajímavosti, které se už bohužel do filmu nevlezly. Krom jiného jsme se však dozvěděli i o připravovaných prohlídkách, které bude v tomto roce organizovat, nebo o tom, že se bude možná natáčet DVD čtvrté. Zatím jsou tři. Pokud i Vás daná problematika zajímá, doporučuji se zúčastnit následujících akcí, věnovaným druhému a třetímu DVD a to 18. března a 8. dubna vždy v 18:15. Vstupné je dobrovolné.