Šťastný nový rok 2013!

A je to tady! Konec roku přišel tak rychle a my si tedy můžeme zrekapitulovat, co všechno se v uplynulých 366 dnech událo. Když teď budu mluvit sám za sebe, tak ani nevím, jestli to byl úspěšný nebo naopak neúspěšný rok. Našlo se v něm spousta temných míst, na které nerad vzpomínám, ale našlo se v něm i spousta těch světlých, které si budu s radostí připomínat ještě dlouhá léta. Můžu však s klidem říct, že to byl rok plný zásadních životních situací a rozhodnutí. Po neuvěřitelných 18ti letech už nejsem ani žák, ani student. Navíc jsem změnil od základu svůj život. Jazyk, zemi i kontinent. Už vydělávám sám na sebe, platím si nájem, platím si vše. Jestli byla Kanada správné rozhodnutí? Těžko říct. Je to ale zkušenost! Jak se říká, život je jako sinusovka. Jednou jsi dole, jednou zase nahoře a v mém případě to byla doslova horská dráha. Nemluvě o dramatech v mé rodině. Nicméně chci všem svým čtenářům i nečtenářům popřát šťastný nový rok plný pohody, splněných snů, nových projektů ale hlavně ať nezapadnete do nudné šedi a stereotypu. Tak na zdraví!

Ps. Slibuji, že dopíšu všechny své resty, které tady mám ;)

Jdu do Bostonu

Nebo aspoň do Boston Pizzerie

Pamatujete si, jak jsem psal, že se mi stýskalo po umývání blivajzů z talířů? Ne? Zvláštní. Já taky ne. Každopádně mému vnitřnímu masochistickému já asi ano a vzhledem k těžké situaci na trhu práce v prosinci si člověk nemůže moc vybírat. A tak jsem se vrátil zpět ke svému původnímu nejstaršímu řemeslu Dishwashingu. Ale pozor! Jsou tady změny! Zdá se, že kolektiv bude daleko lepší, než u Caesara a také budu mít lepší směny. Navíc to vypadá, že se budu moct i normálně domluvit v případě potřeby volna. Celkově tam na mě působila velmi uvolněná atmosféra. Za největší klad pak ale považuji extrémní blízkost, (teď se podržte!) jen deset minut pěšky od baráku. No aspoň něco. Co je ale špatné, pohoršil jsem si o dolar a jejich dýšková politika se mi vůbec nelíbí. Nastupuji až ve čtvrtek, takže zatím vůbec nevím, do čeho lezu. Teda vím, že do Bostonu, ale to je tak nějak vše. Tudíž uvidíme. Do té doby, nádobí zdar!

Mé nové pracoviště

Ps. Já vím. Tohle zakončení článku už jsem nenapsal tak dlouho, ale najednou je opět velmi příhodné.  Nedalo se odolat ;)

Obžalovaný uklízeč!

Někdy se vyplatí počkat si s článkem, protože pak může být víc skandální

A to se stalo právě teď. Původně to mělo být pouze o tom, jaké to je vlastně dělat práci Veganovny. Ta totiž navrhla své zaměstnavatelce Claire, jestli by mě nemohla vzít na jednu zakázku komerčního uklízení. Tímto jí za to zároveň děkuji.

V každém případě nastala neděle, čas kávy, Jana si odjela na výlet do Drumhelleru a já s Veganovnou jsme se vydali do práce. Je to už delší dobu, ale pamatuji si, že toho rána byla obrovská zima. Po půl hodině jsme konečně dojeli autobusem na „místo činu“. Nevím, jak se to tam jmenovalo, ale jednalo se o obří komplex, který bude dle mého názoru obsahovat vícero stravovacích podniků typu Taco bell atd. Ač to byly vskutku velké prostory, říkal jsem si, že to nemůže být tak hrozné. Opak byl pravdou. Po prvních deseti minutách jsem si uvědomil, že to bude ještě horší. Práce se vlekla, některá špína šla sotva odstranit a můj pocit z toho byl daleko neuspokojivější, než mytí zaschlých hnusů na nádobí. My dělali ten finální úklid, takže po nás už tam nesmělo zůstat vůbec nic, což bylo opravdu skvělé vzhledem k tomu, že se tam nacházela ještě spousta nedodělaných věcí a dělníci, kteří na prostorech pracovali, rozhodně nebyli vystěhovaní. Co se dá dělat. Aspoň to bude královsky zaplacené. Po šesti a půl hodinách bylo vše hotovo. Napsali jsme si, že jsme tam dělali hodin osm a zmizeli domů.

Po nějakém čase my zavolala Veganovna na mobil s divnou otázkou. „Neukradl jsi tam náhodou něco?“ Ono se totiž ukázalo, že ten den, kdy jsme tam uklízeli, tam kdosi přišel a ukradl jakousi součástku zpoza dřezu, která se prý velice dobře prodává. Věděli, že to udělal muž a jediný zapsaný muž toho dne jsem tam byl já. Claire si tedy od Veganovny vyžádala moji fotku (nikdy jsme se neviděli a tak mě nemohla popsat), aby ji mohla zaslat policii na porovnání se záběry z bezpečnostní kamery. To už mi jen scházelo, aby mi ten zloděj byl trochu podobný a tadá rozmazaný záběr s mou fotografií mě krásně usvědčí. Nemluvě o tom, co za hovadiny jsme tam s Veganovou dělali a že to pak všichni na těch záběrech viděli. Super :D

Jako bonus jsem si pak vzpomněl, že asi po hodině práce tam přišel nějaký chlápek a cosi tam dělal. Úplně jsem ho vyignoroval a kdybych ho dnes měl popsat, tak vůbec nevím. Holt nejsem v kriminálce Las Vegas, kde si svědci pamatují události rok staré tak dopodrobna, že ví i který knoflíček měla daná oběť utrhnutý, ač ji viděli jen na tři vteřiny přes ulici. Nicméně uplynuly další dva týdny a ve vězení jsem ještě neskončil, takže jsem asi oficiálně nevinný! Juchů! Je čas slavit!

Inu… to byly Vánoce

Nejhorší ever!

Ano, myslím, že už nadpis mluví za vše. Nejprve se ale chci omluvit, že jsem na blog nepřispěl delší dobu. Za prvé, nebyla nálada a za druhé jsem dokončoval svou povídku Vévodkyně, která však není pro každého díky brutálním scénám a tématům, kterým se dnešní společnost vyhýbá. Teď to zní, jako kdyby to bylo, kdo ví jaké dílo, ale to není. Jen taková krátká povídka, do které jsem dal, co jsem dal. K tématu se to trochu vztahuje, protože jsem to chtěl mít dopsané do 24. prosince. A teď zpět k Vánocům.

Vánoční stromek před mou jazykovkou

Pro mě jsou Vánoce svátky klidu, míru, pohody a rodiny a bohužel ani jednoho se mi nedostalo. Nejenom, že jsem byl zdeptaný a zdeprimovaný neustálým neúspěchem z hledání práce (mimochodem, dneska už se mi ozvali ze dvou prací. Všechno kitchen helpeři, na které jsem psal před nedávnem. Jaká náhoda, že až v čase, kdy už mám jinou), ale i tím, že jsem vlastně neměl jakoukoliv možnost spojit se s vlastní rodinou. Peter si odjel, net máme od něho a zrovna v ten den jak na sviňu nefungoval. Tolik mušek zlatých. Naštěstí mám ještě takový chabý internet v mobilu, a tak jsem byl schopný odeslat jim alespoň e-mail  s přáním hezkých vánoc a to samé i pár lidem na Facebooku. Veškeré tradice, které jsem dodržoval po celý život, neproběhly, takže tento rok pro mě Vánoce opravdu nebyly. Sedl jsem si tedy v pokoji a sledoval koncert Emilie Autumn, jejíž vystoupení alá Asylum mi přišlo docela příhodné.

A teď k něčemu pozitivnějšímu. Když jsem se na dokumentování halloweenské výzdoby tady v Calgary vyprdl, rozhodl jsem se napravit si reputaci alespoň tou vánoční. Takže to nejzajímavější z okolních ulic mého bydliště najdete na následujících obrázcích J

Sobotní probuzení

Už druhý nadpis se slovem "sobotní" v tomto měsíci. Konec světa se blíží!

Sobotní rána pro mě většinou neexistují a to z jediného důvodu. Nikdo není doma a tak se obvykle nevzbudím dříve jak po desáté hodině. Tahle sobota ale byla skutečně jedinečná. Spím si tak ve své úžasné posteli, když se najednou otevřou dveře mého pokoje a v nich stojí Peter. Co to? Co tu dělá v našem bytě? V mém pokoji? Jak se sem dostal? Celý rozespalý ještě nechápu, co to na mě mele. Prý cosi furnace man blablabla a dá mi ještě vědět. Jak mám kruci vědět, co je to furnace man? No dobrá, odpověděl jsem mu a po té co odešel, šel jsem se pro jistotu osprchovat. Udělal jsem dobře, protože za chvíli kdosi zaklepal na dveře. Otevřel jsem a byl to furnace man!

Jednalo se o jakéhosi týpka, který sem šel pracovat. A prý bude potřebovat protáhnout k nám do bytu obří potrubí skrze mé okno. V mém pokoji. Chápete to? Tak jsem tedy vyklidil vše, co se nacházelo pod oknem, a okno otevřel, načež sem milý chlapec strčil onu slavnou obří trubku a zavlékl ji až kdesi doprostřed basementu. To otevřené okno bylo velmi praktické, protože venku bylo zhruba -19 stupňů. Tak jsem si oblékl mikinu a s oťasem se přestěhoval do kuchyně. Tam si udělal snídani a povídal si s lidmi na skypu. Na FB si pak dodatečně přečetl zprávu od Petera, že se mám připravit na na pana Furnace mana. Zajímavé bylo, že mi ji napsal v 7 ráno, protože včera ještě určitě nevěděl, že sem přijede a navíc všichni sedíme na FB už od samého východu Slunce. Děkuji ti Peteře za brzkou informaci. Velmi mi pomohla. Chlapec ale příliš rychle nepracoval. Jeho činnost spočívala v tom, že vytáhl jakousi nasávací trubičku a strkal ji do děr ve zdech (čti našeho topení), čímž je čistil.

Okno bylo otevřené už asi hodinu a já cítil, jak mi na nose začíná růst rampouch. Naštěstí už po chvíli vše dokončil, sklidil a já mohl okno zavřít. Problém ale nastal v tom, že vytopit tak veliký prostor s tímhle úžasným topením, které se aktivuje jednou za čtvrt hodiny a vypouští teplý vzduch asi deset vteřin, se moc rychle nepodaří. A tak jsme až do večera mrzli. Nakonec se Jana odhodlala napsat Peterovi vzkaz, aby víc přitopil, jinak zde zemřeme umrznutím. Ano, další nesporná výhoda našeho basementu. Topení se ovládá z vrchního bytu. No nejsou ti Kanaďané technologicky vyspělí? Večer už u nás bylo docela teplo, ale co čert nechtěl, netekla teplá voda. A netekla ani den další, takže nedělní sprchování byl skvělý otužilecký zážitek. Ale to už je, milé děti, jiný příběh.

Potrubí v našem basementu

Dva světy

Jin a Jang

Minulé úterý jsem měl možnost být na dvou pracovištích v jeden den. A jak už název napovídá, byly to doslova dva světy. Toho rána jsem si zavolal k Caesarovi, jestli si můžu zajít pro poslední šek. A jelikož jejich odpověď byla kladná, tak jsem se s nimi domluvil, že dorazím kolem dvanácté hodiny. Miluji náhody osudu a tak v momentě, kdy jsem přicházel k restauraci, mi do uší hrála jedna píseň, v níž se zrovna zpívalo „You'll never see me again so now who's gonna cry for you? You'll never see me again No matter what you do“ v překladu: „Už mě nikdy neuvidíš, tak kdo teď pro tebe bude plakat, už mě nikdy neuvidíš, nezáleží na tom, co uděláš“ Kdo poznal September, má pravdu. Sice je to disko trisko, ale mně se to líbí. A hlavně to tak sedělo k danému okamžiku. Vypnul jsem mp3 přehrávač a vstoupil dovnitř.

Znovu na mě dopadla věčná deprese z tohoto místa. Zkyslé obličeje, neštěstí, agónie. OMG, jak jsem tady mohl pracovat tak dlouho? Jsem tady asi půl minuty a už je mi z toho zase zle. Pozdravil jsem se s Paulem, Tonym a Martym a šel hledat George/Jerryho, jež pro mě měli mít šek. V kanceláři však nebyl ani jeden. V tom se ke mně přiřítil Marty a začal se se mnou bavit. Ptal se, jestli už mám práci, tak jsem mu řekl, že plný úvazek ještě ne, ale že brigádničím a že stále hledám. A taky že jsem si na kijiji všiml, že hledají dalšího dishwashera. „Co se stalo?“ zeptal jsem se. Dozvěděl jsem se zajímavou informaci. Takže náš milý Evan, má náhrada, pracoval asi dva dny a pak už se neobjevil. Neodpovídal na hovory ani e-maily. Z toho usuzuji, že asi prozřel daleko dřív, než já. Chytrý chlapec. Anebo skončil někde ve škarpě. Každopádně teď se podržte. Marty mě požádal, jestli bych nemohl znovu nastoupit. Vzpomínáte ještě na tu písničku? „Už mě nikdy neuvidíš, nezáleží na tom, co uděláš.“ Řídil jsem se jejím textem a odmítl. Rychle našel George, ten mi předal šek a potvrzení o mé práci zde a já v mžiku zmizel. Ještě jsem se stihl pořádně rozloučit s Kylem a Marii, u kterých jsem neměl příležitost v mém posledním pracovním dnu. Každopádně tímto oficiálně uzavírám téma Caesar a jeho restauraci. Už nikdy více!

Na čtvrtou hodinu toho dne jsem ale měl domluvenou další brigádu. Pomáhat v jedné továrně na sušenky jako balič. Přišel jsem tam a málem mi vypadly oči z důlků. Lidé zde byli šťastní, mluvili spolu, v pozadí hrála hudba. Jsem snad v jiném světě? Má práce zde spočívala ve skládání krabic, vyrábění krabic a skládání sušenek do krabic. Sice to bylo silně repetetivní, ale díky skvělému týmu lidí a úžasné atmosféře to ubíhalo velmi příjemně. Navíc zde byl z poloviny mexický kolektiv, tudíž jsem měl možnost po delší době provětrat svou španělštinu. A věřte, že po půl hodině mluvení s nimi se mi do hlavy vracely i veškerá slovíčka, které jsem už dávno zapomněl. Také jsem si vyzkoušel práci se štítkovačem, u níž mi můj šéf Shai řekl: „Představ si, že to je pistole. Zastřel všechny ty krabice!“ A tak jsem střílel, až na sobě všechny nakonec měly cenovku. Navíc jsme jako bonus dostávali každý den jídlo. A pozor! Zadarmo. Ne jak u Caesara oběd za 5 dolarů. 

Lidé zde byli odvázaní. U jedné písně, hrající z rádia si začali najednou všichni zpívat. Jindy zase lehce tancovali. Oscar, jeden Filipíňan, nám předvedl slavný tanec PSY na píseň Gangnam style! Sranda musí být! Dokonce jsem se tak nějak zasnoubil s Blanche kvůli trvalým vízům. Jen kdyby věděla, že tady rozhodně nemám v plánu zůstávat natrvalo. Samozřejmě to ale bylo ve srandě. S Charlim jsme zase blbli ve stylu souboje s lepící páskou, nebo když přišel, začal na mě útočit karatem. Já mu zase ukradl všechny krabičky se slovy „My precious!“ Můj milášek! Jestli znáte pána prstenů, tak jste jistě poznali, o co jde. Ale kdyby ne, zde video.

Asi z toho jde poznat, že jsem si tam tu práci opravdu užil. Udělal jsem osvětu o České Republice, takže už všichni ví, že máme vlastní jazyk, kde se nacházíme a že Československo už vážně neexistuje. A taky o tom, že ČR opravdu není nebezpečná země a ne každý sebou tahá zbraně na ulicích. Měl jsem i možnost dozvědět se něco o sušenkách, které jsem balil.

Za prvé. Jejich chuť byla odporná. Byly extrémně suché, ale jelikož jsem tam pracoval díky zakázce na speciálních 20 000 sušenek navíc, asi to někomu chutná. Nepamatuji si název, ale v obchodě stojí cca 7 dolarů. Opravdu za tohle někdo platí? Vážně? Za druhé, denně se vyrobí asi 2000 krabic, přičemž v každé krabičce je mezi 170 až 176 gramy sušenek. Ano, naměřovali jsme to. Musím se přiznat, že první den byly ty sušenky různě pokroucené a tak se mi jich do krabice moc nevlezlo. Proto se omlouvám lidem, kteří dostanou balení jen se 160 gramy. Ale aspoň je nemáte rozdrolené;)

Celkově jsem pracoval v továrně jen 2 dny. Původně to mělo být dny 4, ale zakázka se stihla dřív. Zaplaceno jsem dostal na ruku, takže no tax a se šéfem jsem se domluvil, že kdyby náhodou měl další práci, ať mě kontaktuje. Moc bych si přál pracovat zde na plný úvazek, ale to je asi jen sen. No, uvidíme. 

PS. Věděli jste, že tady nikdo neříká, že se zde mluví anglicky, ale kanadsky? Stejně tak v Mexiku španělsky nýbrž mexicky.

Čvrt roku

To jen tak pro zajímavost

Ač se to zdá neuvěřitelné, tak dnes je to opravdu přesně čtvrt roku od příjezdu do Kanady. Ten čas ale rychle letí. A jelikož k tomu nadále nemám co říct, tak ani nic říkat nebudu J

Máme gauč!

Schne nám v kuchyni

Tak jsme včera vyšli s Veganovnou tradičně na noční lov pohledat pár zajímavých věcí. Přece jen, Chinook vyslyšel mé prosby, takže je opět relativní teplo a byla by tedy škoda nevyužít situace. Cestou jsme se bavili o tom, že je neuvěřitelné, že už jsme tady skoro čtvrt roku. Letí to strašně rychle. Z toho taktéž vyplynula diskuze, že už si do bytu asi moc věcí nepořídíme. Přece jen, vydrželi jsme to doposud, tak nebude problém vydržet i nadále. Ač nějaký větší stůl a gauč by se nám pořád ještě hodil. V tu chvíli jsme ještě netušili, že onen gauč získáme téhož večera.

Byli jsme od našeho domu asi 6 bloků, všude tma a my šli jednou z těch typických zadních uliček, když si Veganonva všimla něčeho u kraje. Byl to gauč. Malý loveseat, do basementu jak dělaný a hlavně relativně nepoškozený. Ihned se nám zalíbil. Zkontrolovali jsme, jestli není polstrování roztrhané, nejsou uražené kolečka, ale vše bylo v dokonalém pořádku. Jediná vada byl jeden chybějící podprdelník a to, že celý kus nábytku byl pořádně zasněžený. Teď nastalo dilema. Vzít si ho domů? Nebo ho ignorovat a nechat ho tam? Přece jen, cesta byla ještě daleká a hlavně, jak ho vlastně dopravit? Veganovnu napadlo požádat lidi z domu, za nímž jsme ho našli, jestli by nám ho neodvezli, ale to by byl trapas a zajisté by nás odmítli. Zvláště teď na noc. Já si ale všiml, že hned vedle se nachází vozík z obchodu. Mohli bychom tedy gauč položit na něj a převézt ho. Po chvíli rozmýšlení jsme se rozhodli nápad zrealizovat.

Oklepali jsme tedy ty největší kusy sněhu a gauč na vozík položili. Veganovna ho přidržovala, aby se nevyklopil na stranu a já táhl vozík. Jenže tahat vozík ve sněhu není vůbec snadné. Neustále se vám drhne a do té bílé hmoty velice rád zaráží. Říkali jsme si, že to možná vzdáme, ale po chvíli snahy se vše přece jen povedlo a my se dostali až nakonec zadní uličky k hlavní silnici. Problém byl, že tahle silnice už byla osvětlená a sem tam po ní projížděly auta. Anonymita tmy se vytratila. Vůbec totiž nebylo trapné tahat něčí gauč z popelnice přede všemi veřejně. Oba jsme si tedy nasadili kapuce, aby nám nebylo vidět do obličeje.

Všimli jsme si, že hned vedle nás stojí další vozík. Tento byl ale daleko větší, kolečka měl také větší a šlo by se s ním mnohem lépe. Cíl byl jasný. Přehodit gauč a jet s ním. To jsme také udělali a nutno podotknout, že to bylo opravdu mnohem pohodlnější. Problém ale byl, že kanadské chodníčky u silnic jsou opravdu uzounké a tak gauč trčící do všech stran ohrožoval docela solidně okolo zaparkovaná auta. Převážně pak jejich boční zrcátka. Po silnici jsme jet ale taky nemohli, protože po té sem tam projížděli lidé a my bychom tak zablokovali dopravu. Pro jednu paní, která kolem nás jela, jsme byli skutečná atrakce. Přesto jsme se nevzdávali.

Když už jsme byli jen kousek od naší ulice, rozhodli jsme se, že bude rychlejší a také bezpečnější pro čím dál větší množství parkovaných aut vzít gauč do rukou a dotáhnout ho jako stěhováci. Ze začátku to docela šlo, ale věřte, že takový gauč se vám rychle pronese. Nejdříve jsme plánovali, jak ho protáhneme temnotou zadní uličky, ale čím déle jsme ho nesli, usoudili jsme, že musíme předkem, který byl o hodně blíž. Několikrát jsme museli gauč položit i na zem. Síly docházely, látka klouzala. Poslední přestávku jsme si udělali za stromy u sousedního domu. Nechtěli jsme totiž, aby nás Peter pavlačová drbna viděl. Odpočinuli jsme si a připravovali se na poslední přeběhnutí až k našim dveřím. Jen ať v okně není Peter! Zvedli jsme gauč a šli tak rychle, jak jen to bylo možné. Při zahnutí ke dveřím jsem se ale podíval do Peterova okna a tam ho uviděl. Ten jeho náhle se natahující krk a vytřeštěné oči. Viděl nás! Viděl, jak tam narychlo cupitáme uprostřed tmy, tahajíc v rukou malý gauč. Zalezli jsme za roh a začali se strašně smát. Trapas! Jediná osoba, která nás vidět neměla, nás viděla! Jeho výraz před sebou budu vidět ještě dlouhé dny.

Teď už jen dostat gauč do basementu. Veganovna šla za Janou dolů, ať nám podrží dveře a už to jelo. Na chodbičce jsme gauč postavili na stojáka, ať s ním můžeme slézt ty úzké schody a přitom jsme rozbili vypínač. Už jsem se zmiňoval o úžasných kanadských papírových domech? No horší by bylo, kdyby to prorazilo zeď. Peter naštěstí ze svého bytu nevylezl. Po chvíli stál gauč v naší kuchyni. Unavení a vyčerpaní jsme byli rádi, že to máme za sebou. Já vzal vysavač a kusy sněhu odsál, ale i přesto je náš loveseat stále mokrý. A ještě nějakou dobu bude, ale to uschne. Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. A už se těším, až naše drbna z vrchu zítra zase přijde se záminkou pro nás uvařené polévky, aby se podívala, co že jsme to sem zase přitáhli. Takže super! Ale gauč luxusní! A velmi, velmi pohodlný :)

Pobavilo

A moc! Caesar totiž hledá dishwashery. Zase!

Tenhle článek nebyl vůbec plánovaný, ale nemohl jsem odolat. Tak se tak dívám po nabídkách práce, když narazím na kijiji na jednu takovou moc zajímavou. Viz. Obrázek. Mohl bych sice hodit i odkaz, ale jsem si zcela jistý, že by za chvíli nefungoval.

Caesar hledá dishwashery

Evidentně tam tedy můj náhradník, Evan, moc dlouho nevydržel. Ale jestli se k němu Nancy chovala stejně jako ke mně, tak se ani není čemu divit. Ne každý je totiž tak splachovací jako já. Jsem zvědavý, co zajímavého se dozvím, až si půjdu pro poslední šek. Do té doby,  zdarec.

Sobotní brigáda

Doslova

Vzhledem k tomu, že jsem momentálně nezaměstnaný, tak hledám přivýdělky, kde se dá. A jeden z těchto přivýdělků se mi naskytl právě tuhle sobotu. Na kijiji jsem našel práci na soboty, zvanou T-shirt presser. Tak by mě zajímalo, co si myslíte, že to vlastně je? Já si třeba myslel, že to je o tom dělat potisky na trička. Dokonce jsem si tahle slova vykopíroval na youtube a to mi vyhledalo chlápka, co si dělal potisk na své černé tričko. Doslova mě to v tom utvrdilo. Tuhle práci jsem prostě musel mít! Odeslal jsem tam tedy životopis, cover letter a nic. V pátek se tam pak objevila nabídka znova, tak jsem si řekl, že se trochu vnutím a opět jsem poslal vše potřebné. Kýženého výsledku se mi dostalo až v sobotu v 10 dopoledne, kdy mi zazvonil telefon.

Hlas v něm byl hluboký. Pravil mi: „Byl jste to vy, kdo mi odpověděl na inzerát?“ Odpověděl jsem ano. Domluvil se se mnou, jestli bych se nemohl dostavit ve 12:30 k němu a že mě zaučí. Byl jsem šťastný. Doslova. Nejen, že to může být velmi zajímavá práce, ale mně tam vedou i přímé autobusové spoje. A od baráku. Pro jistotu mi ale ještě jednou poslal e-mail s adresou, kam se přesně dostavit. A já viděl tu mailovou koncovku. @Avaloncleaners.ca. OMG, to bude nějaká čistírna. Proč by tam dělali potisky na trička? Pochybnosti mě začaly nahlodávat. Na rychlo jsem si tedy udělal oběd, pojedl a vyrazil na cestu.

Po necelých čtyřiceti minutách jsem byl na místě. Jen jsem ten dům nemohl najít. Muž v telefonu mi řekl, že se mám dívat po hnědé budově. Ještě, že tam bylo asi jen 8 hnědých domů okolo. Hledím všude možně. Vypadá to tady přesně jak na google maps, ale Avalon cleaners  nikde. Tak tedy přejdu silnici a trochu opodál to opravdu stojí. Jen na trochu jiném místě, než mi ukazovaly google mapy. No co už. Vejdu dovnitř a nečekaně to je opravdu obrovská čistírna. Posadil jsem se a čekal, kdy přijde muž z telefonu. Po chvíli dorazil a představil se. Jeho jméno bylo Mark. Já udělal výjimku a pro jednou se taky představil svým skutečným jménem a ne tím anglickým. Došli jsme na pracoviště, kde mi ukázal vše tak, jak se má dělat. A já to sledoval a viděl, jak je to komplikované. Jak složitě se to vše nastavuje a uvnitř v duchu začal panikařit. Doslova se mi klepaly ruce. Už jen z toho, jaký byl puntičkář na centimetry. Několikrát mě to nechal vyzkoušet, ale vždycky mi řekl: „Tohle ne!“ a posunul to o půl cenťák. Jako neviděl jsem v tom žádný rozdíl. Nevadí.

Postupně mi představil celkem čtyři stroje. Jeden jakoby napařoval a sušil rukávy košil, druhý dělal to samé, ale s límečkem a takovým tím zalomením na rukávech, u třetího se celá košile nasadila na takové tělo. Tam se vysušila většina a u čtvrtého se opět napravoval límeček, přičemž se musela ona košile zapnout co nejvíce u krku. Tam jsou vždy ty nejhorší, mnohdy i nejmenší knoflíčky a dírky. Vždycky jsem tohle zapínání nesnášel a po dnešku ho nenávidím ještě více. I v momentě, kdy píšu tento článek mě z těch kvadriliounů knoflíčků bolí prsty. Tohle byl koloběh, který se měl stíhat v intervalu, ať nepřeháním, cca 90 vteřin s tím, že děláte dvě až tři košile naráz. Jsou od sebe vzdálené asi 2 stroje. A pak se prostě jede. Jedna za druhou, vše zakončené pověšením na ramínko. Měl by to stíhat jeden člověk. Já. No my na to byly dva a stejně jsem to občas nedával. Zvláště v momentě, kdy jsem musel zaběhnout pro další ramínka, když ty, co jsem měl, už došly. To se pak těžko dohánělo. Obsluhoval jsem stroj 2, na půl 3, 4 a ještě jsem ony košile věšel. Hrůza!

Po hodině práce už jsem věděl, že tohle teda rozhodně dělat nechci, a že bych se z toho asi po čase zbláznil. Navíc jsem si připadal jak šnek oproti kolegům. Čekal jsem, že sám Mark uzná, že na to nemám, ale on se mě zeptal, jestli to chci dělat a vlastně tak trochu počítal, že kývnu. Já mu řekl, že se ještě rozhodnu, ale po chvíli jsem mu odpověděl, že ne. A myslím, že jsem udělal dobře. Byla to zkušenost. Dozvěděl jsem se, jak se to dělá, vyzkoušel jsem si to na vlastní kůži, ale to stačí. Jede se dál. Za tři hodiny práce jsem dostal 30 dolarů, tak jsem aspoň trochu pokryl tenhle nevýdělečný týden. Ale už by to chtělo nějaký ten full time. 

Poslední den v práci

Bylo to smutné… anebo vlastně ne.

Nastal opět čtvrtek, počátek mého pracovního koloběhu, ale už když jsem vstoupil do kuchyně, pocítil jsem, že je všechno jinak. Všichni totiž věděli. Jen já ne. A to, že pátek bude můj poslední pracovní den. První, kdo mi to ohlásil, byl John u oběda. Zvláštní, že ač mě znal ze všech nejmíň, jako jediný pochopil důvody, proč jsem tu výpověď dal. Když jsme dojedli, šel jsem na své pracoviště. Tam za mnou v mžiku dorazil Marty s tím, jakou výbornou zprávu pro mě má. No už jsem to věděl, ale aspoň mi to potvrdil.

Ten den jsem se tam cítil příšerně. Každý se na mě díval, jako kdybych zrovna vyvraždil všechny děti z nějaké mateřské školky. Ano, protože přesně tohle je dokonale srovnatelné s výpovědí z pozice umývače nádobí. Když pak den končil, byl jsem rád, že jsem alespoň Dennymu mohl vysvětlit své důvody. Protože on si myslel, že to je proto, že nenávidím Kanadu. Ještě teď se tomu směju :D

Poslední den, v pátek, už mi pak bylo úplně všechno jedno. Bude to „busy day“? Tak ať je! Vlastně jsem to tak i trochu chtěl. Jak říkal John: „It will be fun“ (Bude to sranda). A ona byla. Během dne se se mnou někteří loučili (Marty, Paul, Denny, John) jiní zase ne, protože měli dostatek práce s oslavováním mého odchodu. Ano, mluvím o Nancy. Jak já tuhle Číňanku nesnášel. A ona nesnášela mě. No teď už je to jedno. Celý ten večer jsem však vůbec neměl pocit, že to je naposledy. Jak dlouho jsem na tento den čekal. Vlastně už od prvního týdne po mém nástupu jsem se na něj těšil. Jaký úžasný pocit to bude odcházet odsud naposledy. A on nebyl. Jediné, co jsem cítil, byla obyčejná prázdnota. Nic víc. Bylo mi to prostě fuk. Alespoň, že Denny mi dal na rozloučenou steak a bramboru.

Julius Caesar

Dodatek: Ještě tam budu muset jít pro poslední šek. Ale to bude takové příjemnější.

Dodatek 2: Té noci jsem našel na zemi mobil. Blackberry. A taky jsem ztratil rukavice. Je to snad  nějaký druh znamení?

Dodatek 3: Tohle vše se už událo cca před týdnem. Ano, jsem velmi pozadu se vším.