O osudech

Už se vám někdy stalo, že jste narazili na někoho, kdo má absolutně identický životní příběh jako vy? Doslova jakoby projel přes kopírák toho vašeho? No mně ano a to tento pátek. Hodně teď žiji školou, protože přece jen, zkouškové na krku, první zkouška dokonce úspěšně za mnou a když jsem se z ní vracel ještě na jeden předmět, zjistil jsem, že už jsou téměř všechny židle v učebně obsazeny. Sedl jsem si tedy vedle jedné děvčice v první řadě, otevřel noťas, dělal si poznámky a popíjel kávu. Po chvíli se mě zeptala, jestli bych jí neposlal ony poznámky na mail. Řekl jsem, že není problém a zároveň jsem si všiml jejího rozvrhu na stole, který byl také dosti odlišný, než ty klasické všech okolo sedících. Zeptal jsem se ji tedy, jestli náhodou také není na individuálním studiu jako já. Ukázalo se, že ano. Slovo dalo slovo a už jsme se rozpovídali o těch našich životních příbězích. O tom, jak jsme se sem dostali, jak jsme se rozhodli nakonec si ještě ten titul dokončit, o tom, kde jsme studovali, jak nám to nevyšlo a jak jsme oba odjeli do zahraničí. Jen já do Kanady, ona do Austrálie. Vrátili se, chtěli se přestěhovat do Prahy, ale oba jsme si našli práci tam u nás v našich městech. Ona dělá logistiku, já dělal na Odboru logistiky. Rok jsme pracovali, objevili možnost dostudovat v relativně krátkém čase zde v Praze a náhle se potkali tady v té učebně, kde jsme si sedli přímo vedle sebe. Po vyučování jsme spolu šli na metro a tam dole odjel každý z nás svým směrem na autobus domů, do toho svého městečka. Jestli tohle není osud, tak nevím. Každopádně jsem velice rád, že už mám konečně s kým řešit školní problémy a že už na všechno nejsem sám, protože doteď jsem tam v podstatě nikoho neznal. Díky osude :)

Buržoazní týden v jižních Čechách

Aneb druhá zasloužená dovolená přes prázdniny

Zdá se, že z chalupy v Myslívě už se začíná stávat příjemná tradice. I když je tato dědinka úplně miniaturní, stejně nabízí mnohá potěšení. Například slavnou Myslívskou pouť. Nicméně o tom všem až později. Stalo se toho totiž ještě tolik před Myslívem. A že to byly podivnosti, které by mě v životě nenapadly. No... jdeme na to.

Pouť v Myslívě

Stejně jako mé dobrodružství z Českého ráje, i tohle bylo spjato se školou. Měl jsem už všechny podklady, potvrzení o absolvovaných předmětech z UTB, tudíž jen zbývalo navštívit budoucí školu na den otevřených dveří, najít paní ze studijního a všechny důležité papíry jí předat. A musím uznat, že po všech těch zkušenostech různých paní ze studijního, zde byl konečně někdo normální. Paní byla příjemná, milá, ochotná, všechno hezky vysvětila. Ideální stav pro to, aby člověk odešel s dobrým pocitem. Ještě chci poděkovat Sexeně za to, že to se mnou celé absolvovala, protože já a má tehdejší orientace v Praze... no řekněme, že to nešlo moc dohromady. Po získání slevové kartičky na Leo Exepress a návštěvě Wolverina a Darth Vadera jsme se rozhodli navštívit i kino Aero, kde promítali film “Jen milenci přežijí“ a to za pouhých 40 Kč. Film byl zajímavý, teda hlavně hudba, ale možná zbytečně dlouhý. Bylo to jen neustálé rozjímání o náročném životě upírů a jejich vnímání světa. Zbytečně moc sáhodlouhých záběrů ukazujících nic. Nelituji toho, že jsem to viděl, ale znovu už ne :) Jen co film skončil, ozval se Hopi, že už bude na Florenci. Vyzvedli jsme ho tedy a vyrazili k Sexeně domů. Tam jsme se dozvěděli zajímavou informaci a to, že se bude vyučovat? WTF!

Wolverinova hlava - Darth Vader nás přivítal u dveří!

Šlo o to, že Sexena má mnoho projektů o filmových herečkách stříbrného plátna a jednou z těchto hereček byla i Jarmila Novotná, která krom své herecké kariéry, která vlastně byla až na druhé koleji, měla i kariéru operní pěvkyně. A o tom to vlastně celé bylo. Na zámku v Litni totiž měly soustředění operní pěvkyně, a aby si rozšířily své znalosti i o filmovou tvorbu Jarmily Novotné, objednaly si organizátorky jejího festivalu Sexenu, aby jim tuto přednášku udělala. A já se jen tak mimochodem dozvěděl, že budu na této přednášce pracovat jako technická podpora, která se skládala z pouštění filmových a zvukových ukázek, či přepínání prezentace. Překrásné zjištění :D Hopi si pak zahrál na pana fotografa :) 

Zámeček v Litni

Hopi vychází ze stájí

Přednáška o Jarmile Novotné

Viděli jsme něco ze zámečku, přichystali si stáje (ano, ta přednáška proběhla v bývalých stájích) na prezentaci a jelo se. Pamatuji si, že hlavní organizátorka si tam sebou tehdy vzala malé dítko, které neustále vydávalo zvuky. Pamatuji si, jak to Sexenu vyvádělo z míry a já si uvědomil, jak moc bude náročné provázení po městě během Slováckých slavností, když mi do toho bude neustále zasahovat ruch obyvatel či cimbálová hudba. No naštěstí, teď už víme, že jsme to oba zvládli dobře. Ale tehdy... Na konci nás slečna organizátorka č. 2 zavezla do Berouna, odkud už jsme dorazili vlakem do Pačejova. Odtamtud nás vzal Sexenin taťka na místo určení, čili do Myslíva. Naše buržoazie tedy mohla konečně započít.

Poprvé v dvoupatrovém vlaku. Na té stanici byl zlý automat na kávu!

A proč Buržoazie? Ono jde totiž o to, že původně ten domek v Myslívě byla vlastně základní škola. Je tam postavený tak hezky na kopečku, takže z verandy máte výhled na celou dědinu a při pojídání buchty si tam prostě hezky sedíte, vládnete a víte, co přesně kdo z vesnice dělá a kam jde. Celá vesnička prostě hezky na dlani. Užívali jsme si nic nedělání, a když se nám zrovna chtělo, vyšli jsme si z našeho trůnu na místní pouť, která byla u kostela, navštívili místní rybník anebo si zahráli Pexeso u stolu v obývacím pokoji. No a Hopi to vždycky vyhrál! Nevím, jak to dělá, ale v Pexesu se nedá porazit. Ps. Víno samozřejmě teklo proudem. Opět taková ta pohoda, klídek, jen bez tabáčku.

Myslívský prostitut nás navštěvoval každý den. No a vlastně i každého v celém Myslívě!

Za hodně zajímavý zážitek považuji i exodus slimáčí kolonie sídlící na té miniaturní zahrádce chalupy. Jeden den hodně pršelo a vyrojili se opravdu všude. Začali jsme je tedy vysbírávat a přísahám, že na tom malém prostoru jsme nasbírali přes 300 slimáků. Ty jsme následně naházeli všechny do jednoho kýble. Na internetu jsme si pak našli tipy, jak se těchto tvorů zbavit, no a jeden z těch užitečných tipů bylo, že je prostě máme zalít vařící vodou. Drastické, ale účinné. Následujícího dne, když jich vylezlo zase 150 nových, jsme proces opakovali. Vyvařené mrtvolky jsme nechali v kýblu na dvorku, jenže jsme nedomysleli, že to bude za chvíli na sluníčku extrémně smrdět. A taky že jo! Ten puch byl odporný a bylo to cítit dost na dálku! Museli jsme se zbavit těl, ale kam s nimi? Keřík za plotem od sousedů byl ideálním řešením :D Smrad byl pryč a slimáčí vraždy promlčeny. 

Již brzy nastane Exodus!

Poslední den při cestě domů proběhlo ještě jedno drama. Měli jsme jet autobusem už nevím kam, ale Plzeňská doprava asi uznala za vhodné, když autobus vůbec nepřijede. Já měl zarezervované sedadlo v Leo Express z Prahy do UH, tudíž jsem se musel dostat do Prahy do půl páté. Jenže bohužel autobus nikde! Cesta náročná, trochu překombinovaná, ale jinak to nešlo. Naštěstí zachránil celou situaci opět Sexenin otec, který nás vzal už nevím kam na vlak. Tímto mu také moc děkuji. Sice ještě nastal problém č. dvě – 4 výluky na trati, ale kupodivu jsme to zvládli celé bez zpoždění a to až do Prahy. Tam jsem se již se všemi rozloučil a nasedl do nejmodernějšího vlaku na českých dráhách firmy Leo Express. Potěšili. Vlaky tiché, nehoupalo to a hlavně do Starého Města jsme se dostali prosím za pouhé tři hodiny. Po cestě se vám píše, kolem čeho jedete a prostě celkově to bylo moc milé překvapení. Co tedy říci závěrem? Super zážitek, super lidi a moc děkuji všem za vše :) Jen více Myslíva. Jen více Myslíva!

Víc takových vlaků!

Z nemocnice město?

Kdo je z Hradiště anebo alespoň pracuje v nemocnici, určitě si všiml, že přichází čas změny. Byl dokončen centrální objekt, obrovská část nemocnice, většina operačních sálů a různých oddělení se přestěhovaly právě tam a díku tomu všemu se z jisté části nemocničního areálu vytratil téměř veškerý život. Pár přeživších ještě najdete, ale i ti brzy zmizí no a co potom? Co s touhle obrovskou lokací, která je dokonce větší než třeba Václavské náměstí? Přece jen, jedná se o 17 ha. Město nad touto otázkou už nějakou dobu uvažovalo, a proto vyhlásilo veřejnou urbanistickou soutěž, která byla zakončena v srpnu tohoto roku. Účastníků soutěže bylo 13, výsledky byly zveřejněny v polovině října a od počátku listopadu máme i my, občané města UH možnost vidět návrhy jednotlivých architektů a to konkrétně na výstavě v bývalé jezuitské koleji – současném Slováckém centru kultury a tradic. Koho to zajímá a zajímat by to mělo vskutku všechny, určitě se jděte podívat, protože alespoň malou představu o tom, co se tam v budoucnosti objeví, získáte. Co mě však mrzí, je úplná absence modelů, které by tam měly být i kdyby jen u prvního místa. Takhle se člověk musí spokojit pouze s obrázky a svou vlastní představivostí. 

Co se týče mého názoru, uměl bych si na tomto místě představit rozhodně zachování dominanty vodárenské věže, okolo které by potom bylo vystavěno velmi moderní náměstí. Vím, že je teď v oblibě stavět tyto moderní budovy do historického centra. No myslím si, že tady by se hodily o trochu víc a přece jen architekti by se mohli také docela dobře vyřádit a necpat nám je tam, kde jsou do očí bijící (ne, vůbec nepoukazuji na jistou budovu na Mariánském náměstí. Vůbec ne). Přece jen, náměstí už se v dnešní době taky moc nedělají, tudíž by to byl ojedinělý projekt. No uvidíme, co nám budoucnost přinese. Zatím Vás mohu jen odkázat na oficiální stránky urbanistické soutěže a přihodit pár obrázků z výstavy, která bude dostupná přibližně do Vánoc. Jo a je zdarma ;)

Oficiální stránka: https://www.cka.cz/cs/souteze/vysledky/mesto-xxii-stoleti.1

Vítěz soutěže - 1. místo

Český ráj

Je krásný kraj

Je pravda, že zážitky z těchto prázdnin jsem tady trochu zazdil a proto je na čase se k nim na chvíli vrátit. Tím prvním hlavním byla rozhodně má červencová cesta do Českého Ráje. Do kraje, kde řádil loupežník Rumcajs, nedaleko Jičína, do míst nad kterými se tyčí romantická zřícenina hradu Trosky. Byla to cesta do malé vesničky zvané Betlém, do míst, kde kdysi Emily Fraimanová povraždila všechny svoje přátele. Jop, teď narážím na náš stařičký amatérský film Schizofrenie, protože to bylo naposledy, co jsem zde byl. Po sedmi letech jsem byl tedy zpět na místě činu. Ale všechno hezky popořadě.

Trosky

Byla středa a má cesta tehdy prvně směřovala na jiné místo. Po x letech jsem totiž zamířil do budovy Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a to jsem ještě ani nevěděl, zda vyřídím to, co jsem potřeboval. Mým cílem bylo získat potvrzení a razítko školy o absolvovaných předmětech, aby mi jich potom na nové univerzitě pouznávali co nejvíce. Ač jsem psal e-maily na studijní oddělení již měsíc dopředu, snažil jsem se jim tam dovolat a dělal proto všechno možné, z jejich strany to bylo vždy jen mlčení. Žádné odpovědi, žádné reakce. Proč mě to ještě po těch letech překvapovalo. Při cestě do školy jsem narazil na zrovna nově hotové inženýry, jak si tam slaví, usmívají se, jsou samé štěstí a tehdy jsem si znovu uvědomil, že tohle chci zažít taky a že dokončení titulu je pro mě skutečně důležité. No... zpět ke studijnímu. Paní v kanceláři byla opět velmi příjemná, překvapená, že mě vidí, ač o mých e-mailech věděla. Prý neměla čas reagovat. Všechno tedy připravovala na poslední chvíli, ale nakonec jsem získal, co jsem potřeboval. Ještě, že už tam nebudu muset nikdy vkročit. Poslední zkušenost a opět nechutná. Sbohem a šáteček UTB. Nikdy více. I když jsem musel běžet, vlak směr Otrokovice jsem stihnul.

Cesta to byla dlouhá, s mnoha přestupy. V Otrokovicích na vlak do Pardubic, z Pardubic do Hradce a z Hradce trcálkem až do Jičína, ale vyplatilo se. V Jičíně už mě potom vyzvedli autem Gáby, Ari a nově poznaní Kain s Vencou. Ještě se šlo nakoupit a už se jelo na chalupu. Musím uznat, že týden to byl neuvěřitelně odpočinkový. Jen pohoda, klídek a tabáček. Přesně tohle jsem po těch šílených dnech v práci potřeboval. Každý den hraní deskových her, karet, diskuze na různá zajímavá témata, střílení z luku, zevling, po večerech potom vodní dýmka, popíjení piva a jiného alkoholu, či opékání špekáčků u táboráku. Dalšího dne, abychom byli úplně kompletní, přijela ještě Tereza.

Jičínská brána

Za nejlepší zážitky určitě považuji cestu do nejbližší hospody, která však byla až ve vedlejší vesnici, snad šest, sedm kilometrů vzdálená kdesi za polem. Tam se popíjelo, popíjelo a v noci, při cestě zpět se pak dokonce i zpívalo. Jít zpátky v té tmě bylo skutečně zajímavé a zábavné. Obzvláště, když byla celá cesta pokryta slimáky a Ari se neuvěřitelně moc slimáků bála. Jo a ještě se hodně mluvilo anglicky. Zajímavá též byla i sobota, kdy všichni až na mě šli plavat. Já si místo toho dal sraz s Trenz, která bydlí jen kousek odsud v Mladé Boleslavi. A ač den před tím měla ještě horečky, překonala je a i přes nemoc se na sraz dostavila. Naposledy jsme se tehdy viděli, když přijela za mnou v listopadu do Uherského Hradiště. Prošli jsme se po historickém centru Jičína, povykládali si o našich dílech, mluvili i v angličtině a nejvíc mě pobavilo, když mi řekla, že v její knize s názvem Tajemství modrého kamene vlastně žádné tajemství nebylo. Že kvůli tomu musí změnit název :D Dnes se tedy kniha jmenuje Tři cesty a vzhledem k tomu, že tento článek píši ze vzdálené budoucnosti tehdejších událostí, rád bych zde i uveřejnil informaci, že agentura Mám Talent Trenz tuto knihu vzala a už s ní i sepsala smlouvu o zastupování. Tímto bych ti tedy Trenz rád oficiálně poblahopřál k úspěchu a splnění snu :) Velká gratulace! Už teď ti držím pěsti, ať se z Tří cest po vydání stane Bestseller :) Když jsme si pak na konci dne řekli adios, slíbili jsme si, že se znovu setkáme na Slováckých slavnostech vína, což jak už z jiného článku víte, se i stalo. No a pokud chcete vědět, jak tento den viděla Trenz, stačí kliknout sem. ;)

Náměstí v Jičíně

Jednoho z těch krásných večerů jsme u ohně hráli i jednu moc zajímavou hru na motivy Partičky, přičemž tato hra ovlivnila můj život a život dalších mých známých vskutku hodně. Jde o to, že jeden člověk vždy odešel a ostatní se stali... no stali, spíš si hráli na známé postavy z her, pohádek, filmů, politického či filmového světa a ten jeden potom hádal, kdo vlastně ostatní jsou. Ptal se na různé otázky typu: „Kdybychom spolu zašli na oběd, co by sis na sebe vzal/a?“ atd. My jako postavy jsme potom mezi sebou měli i různé interakce, komunikovali spolu a reagovali na sebe. Asi si umíte představit, jak šťastně vedle sebe vypadal třeba Brutus a Caesar, či Ježíž a Satan. Přiznám se, že dodnes třeba v čajovně tuto hru hrajeme s přáteli a rodinou. Je to prostě zábava, a když není co dělat, hraje se tohle. 

Jsem tedy velice rád, že jsem tyto dny mohl zažít. Bylo to zábavné, bylo to úžasné a opět jsem poznal spousty nových, skvělých lidí. Snad se i příští rok zopakuje něco podobného, protože tohle ano! 

Ps. Když už jsem na začátku zmínil tu Schizofrenii, tak zde k opáčku její trailer. Ach ta nostalgie :D