Minulé úterý jsem měl možnost být na dvou pracovištích v jeden
den. A jak už název napovídá, byly to doslova dva světy. Toho rána jsem si
zavolal k Caesarovi, jestli si můžu zajít pro poslední šek. A jelikož
jejich odpověď byla kladná, tak jsem se s nimi domluvil, že dorazím kolem
dvanácté hodiny. Miluji náhody osudu a tak v momentě, kdy jsem přicházel k restauraci,
mi do uší hrála jedna píseň, v níž se zrovna zpívalo „You'll never see me
again so now who's gonna cry for you? You'll never see me again No matter what
you do“ v překladu: „Už mě nikdy neuvidíš, tak kdo teď pro tebe bude
plakat, už mě nikdy neuvidíš, nezáleží na tom, co uděláš“ Kdo poznal September,
má pravdu. Sice je to disko trisko, ale mně se to líbí. A hlavně to tak sedělo
k danému okamžiku. Vypnul jsem mp3 přehrávač a vstoupil dovnitř.
Znovu na mě dopadla věčná deprese z tohoto místa. Zkyslé
obličeje, neštěstí, agónie. OMG, jak jsem tady mohl pracovat tak dlouho? Jsem
tady asi půl minuty a už je mi z toho zase zle. Pozdravil jsem se s Paulem,
Tonym a Martym a šel hledat George/Jerryho, jež pro mě měli mít šek. V kanceláři
však nebyl ani jeden. V tom se ke mně přiřítil Marty a začal se se mnou
bavit. Ptal se, jestli už mám práci, tak jsem mu řekl, že plný úvazek ještě ne,
ale že brigádničím a že stále hledám. A taky že jsem si na kijiji všiml, že
hledají dalšího dishwashera. „Co se stalo?“ zeptal jsem se. Dozvěděl jsem se
zajímavou informaci. Takže náš milý Evan, má náhrada, pracoval asi dva dny a
pak už se neobjevil. Neodpovídal na hovory ani e-maily. Z toho usuzuji, že
asi prozřel daleko dřív, než já. Chytrý chlapec. Anebo skončil někde ve škarpě.
Každopádně teď se podržte. Marty mě požádal, jestli bych nemohl znovu
nastoupit. Vzpomínáte ještě na tu písničku? „Už mě nikdy neuvidíš, nezáleží na
tom, co uděláš.“ Řídil jsem se jejím textem a odmítl. Rychle našel George, ten
mi předal šek a potvrzení o mé práci zde a já v mžiku zmizel. Ještě jsem
se stihl pořádně rozloučit s Kylem a Marii, u kterých jsem neměl
příležitost v mém posledním pracovním dnu. Každopádně tímto oficiálně
uzavírám téma Caesar a jeho restauraci. Už nikdy více!
Na čtvrtou hodinu toho dne jsem ale měl domluvenou další brigádu.
Pomáhat v jedné továrně na sušenky jako balič. Přišel jsem tam a málem mi
vypadly oči z důlků. Lidé zde byli šťastní, mluvili spolu, v pozadí hrála
hudba. Jsem snad v jiném světě? Má práce zde spočívala ve skládání krabic,
vyrábění krabic a skládání sušenek do krabic. Sice to bylo silně repetetivní,
ale díky skvělému týmu lidí a úžasné atmosféře to ubíhalo velmi příjemně. Navíc
zde byl z poloviny mexický kolektiv, tudíž jsem měl možnost po delší době
provětrat svou španělštinu. A věřte, že po půl hodině mluvení s nimi se mi
do hlavy vracely i veškerá slovíčka, které jsem už dávno zapomněl. Také jsem si vyzkoušel práci se štítkovačem, u níž mi můj šéf Shai řekl: „Představ si, že to
je pistole. Zastřel všechny ty krabice!“ A tak jsem střílel, až na sobě
všechny nakonec měly cenovku. Navíc jsme jako bonus dostávali každý den jídlo.
A pozor! Zadarmo. Ne jak u Caesara oběd za 5 dolarů.
Lidé zde byli odvázaní. U jedné písně, hrající z rádia si začali najednou všichni
zpívat. Jindy zase lehce tancovali. Oscar, jeden Filipíňan, nám předvedl
slavný tanec PSY na píseň Gangnam style! Sranda musí být! Dokonce jsem se tak
nějak zasnoubil s Blanche kvůli trvalým vízům. Jen kdyby věděla, že tady
rozhodně nemám v plánu zůstávat natrvalo. Samozřejmě to ale bylo ve
srandě. S Charlim jsme zase blbli ve stylu souboje s lepící páskou,
nebo když přišel, začal na mě útočit karatem. Já mu zase ukradl všechny
krabičky se slovy „My precious!“ Můj milášek! Jestli znáte pána prstenů, tak
jste jistě poznali, o co jde. Ale kdyby ne, zde video.
Asi z toho jde poznat, že jsem si tam tu práci opravdu
užil. Udělal jsem osvětu o České Republice, takže už všichni ví, že máme
vlastní jazyk, kde se nacházíme a že Československo už vážně neexistuje. A taky
o tom, že ČR opravdu není nebezpečná země a ne každý sebou tahá zbraně na
ulicích. Měl jsem i možnost dozvědět se něco o sušenkách, které jsem balil.
Za prvé. Jejich chuť byla odporná. Byly extrémně suché, ale
jelikož jsem tam pracoval díky zakázce na speciálních 20 000 sušenek
navíc, asi to někomu chutná. Nepamatuji si název, ale v obchodě stojí cca
7 dolarů. Opravdu za tohle někdo platí? Vážně? Za druhé, denně se vyrobí asi
2000 krabic, přičemž v každé krabičce je mezi 170 až 176 gramy sušenek.
Ano, naměřovali jsme to. Musím se přiznat, že první den byly ty sušenky různě
pokroucené a tak se mi jich do krabice moc nevlezlo. Proto se omlouvám lidem,
kteří dostanou balení jen se 160 gramy. Ale aspoň je nemáte rozdrolené;)
Celkově jsem pracoval v továrně jen 2 dny. Původně to
mělo být dny 4, ale zakázka se stihla dřív. Zaplaceno jsem dostal na ruku,
takže no tax a se šéfem jsem se domluvil, že kdyby náhodou měl další práci, ať
mě kontaktuje. Moc bych si přál pracovat zde na plný úvazek, ale to je asi jen
sen. No, uvidíme.
PS. Věděli jste, že tady nikdo neříká, že se zde mluví anglicky, ale kanadsky? Stejně tak v Mexiku španělsky nýbrž mexicky.
Žádné komentáře:
Okomentovat