O výletech

Jinak už to asi nepůjde

Původně jsem chtěl napsat každý výlet jako samostatný článek, ale jak se zdá, tak už to nestíhám a proto jsem se rozhodl sepsat všechny dohromady. I když už tady budeme skoro pět měsíců, tak výletů až tolik nebylo. Abych to shrnul, dohromady byly tři a všechny proběhly ještě loni. Důvod byl prostý. Pravda je totiž taková, že v podstatě měsíc po našem příjezdu už napadl sníh, který trvá až dodnes. A ač je krajina zalitá na bílo moc krásná, tak způsobí, že vše vypadá úplně stejně. Má tedy přes zimu smysl někam jezdit? To je otázka. Pusťme se tedy na cestu.

Výlet no. 1 Horseshoe Canyon, Drumheller a Hoodoos

Tenhle výlet proběhl hned druhou neděli po našem příletu do Kanady. První týden se toho seběhlo opravdu hodně a skutečně slibuji, že ho časem dopíšu. Každopádně tohle už je jeho součástí, tudíž svůj příslib částečně plním. Nastala neděle a my byli domluveni ještě s jedněmi Čechy, Milanem a Katkou, že nás vezmou na výlet, který naplánovali. Vyplatilo se to i z toho důvodu, že jsme si rozdělili náklady na cestu a tudíž vše vyšlo velmi levně. Vyzvedli nás na parkovišti před Walmartem, (bohužel jen mě a Janu. Veganovna byla indisponována z důvodů, které jak už jsem řekl, dopíšu), kde jsme se i poprvé setkali tváří v tvář. Z internetu už jsme se chvíli znali. Seznámili jsme se tedy a vydali se ještě na druhý konec Calgary vyzvednout jednu slečnu jménem Niky (opravdu teď nevím, jestli je to její skutečné jméno), která byla Milanova kolegyně z práce a pro kterou měl Milan nafotit nějaké fotky.

Horseshoe Canyon

Cestou jsme se bavili o všem možném i nemožném. Hlavně asi o tom, jaký vlastně život tady v Calgary je. Přece jen jsme tady zatím byli jen chvíli. Zhruba po hodině a něco jsme konečně dorazili na první místo. Horseshoe Canyon. Nádherný kaňon uprostřed pustiny. Představte si, že jdete dlouho po poli a najednou je před vámi nečekaná propast. Asi takhle to na mě působilo. Já s Janou jsme se okamžitě rozběhli dolů a užívali si té nádhery. To byl ten důvod, proč jsme se rozhodli pro Kanadu. Příroda. A tohle stálo rozhodně za to. Foťáky cvakaly, každé místo bylo zvěčněno nesčetněkrát. 

Hoodoos

Tyranosaurus v Drumhelleru

Asi po hodině jsme se vydali dál a to do městečka Drumheller. Tohle místo žije nejvíce dinosaury a věřte, že je uvidíte opravdu všude. Ať už před baráčky lidí, nebo jen tak v parku. Tomu všemu pak vévodí obrovský několikametrový Tyranosaurus Rex, jehož huba zároveň slouží i jako vyhlídka na město. Ve městě se také nachází dinosauří muzeum, které jsme však nenavštívili. A proč to tady vlastně je? Protože tohle místo leží v lokaci, které je největším anebo jedním z největších nalezišť dinosauřích kostí na světě. Snad vás teď nemystifikuji, ale věřím, že to tak vážně je.

Skály u Hoodoos

Hoodoos again

Poslední zastávka našeho výletu pak byly Hoodoos, což jsou takové pískovcové vysoké hříbky. Myslím, že nejlépe to asi vystihnou fotky. Já s Janou jsme se opět rozběhly zdolat skálu před námi, protože nám to nedalo, abychom náhodou někam nevylezli. A taky že jsme ji zdolali, na což jsme byli náležitě pyšní. Než jsme se pak vydali domů, bylo potřeba ještě nafotit fotky pro Niky a tak jsme ještě zamířili ke starému zpráchnivělému železničnímu mostu. Nutno podotknout, že tohle místo mělo úžasnou atmosféru a sice jsem fotky, co Milan fotil, neviděl, ale určitě se velmi povedly. Den se chýlil ke konci a my zamířili zpátky do Calgary. Ještě jedna zastávka u kaňonu, který najednou díky zapadajícímu slunci působil jako úplně nové místo a hurá domů. Tímto chci ještě jednou Milanovi a Katce za tento výlet poděkovat J

Starý železniční most

Výlet no. 2 Elbow falls

Byl listopad, krásný slunečný den pravděpodobně v období Chinooku a byla to první neděle po mém posledním dni práce u Caesara. Veganovna se domluvila s Mikem, že by nás mohl vzít na výlet k jedněm vodopádům na řece Elbow. A taky že nás vzal. Tohle místo se nacházelo asi necelou hodinu od Calgary a tak netrvalo dlouho a dostali jsme se do cíle. Nádherná scenérie tekoucí řeky pod námi, kterou dokresloval onen zmiňovaný vodopád. Zajímavé též bylo, že část vodopádu byla zamrzlá. Udělali jsme mnoho fotek, dokonce i jednu společnou a vydali se i na místo, které bylo znepřístupněno, protože už bylo považováno za nebezpečné. V určitém bodě dostala Veganovna strach a tak už dál nešla. Já, Jana a Mike jsme však pokračovali po sypké cestě a po laně slezli dolů k řece. Opět udělali x fotografií a vydali se vyšplhat zpátky nahoru. Tehdy mě překvapilo, že Jana při šplhu dostala skutečný strach z toho, že se jí něco stane. Je sice pravda, že sráz byl dost sypký a spousta kamení se během našeho šplhání uvolnila, ale i přes to mi to nepřipadalo tak hrozné. Je ale fakt, že já už se dostával díky geocachingu na různá místa a tak mi to prostě nepřišlo. Za chvíli jsme se setkali s Veganovnou a šmátrali si to zpět k autu. Po té se vydali ještě k Mikovi domů na pivo, ale to už s výletem nemá nic společného.

Výlet no. 3 Banff

Tak tenhle výlet byl dost o náhodě a vlastně jediný člověk, který se ho z naší trojice účastnil, jsem byl pouze já. Taky je pravda, že první cestu do Banffu, kde jela Jana s Veganovnou a Mikem jsem musel vypustit kvůli práci tehdy ještě u Caesara, takže jsem si ho i dost zasloužil. Navíc to bylo v období mých depresí na konci prosince, kdy už jsem pěkně dlouho nemohl najít žádný full time job a tak jsem trčel většinu času doma. A jak, že se to seběhlo? To jsem tak v sobotu večer nahlížel na kijiji a najednou vidím nabídku, jestli se někdo nechce přidat právě na cestu do Banffu. Okamžitě jsem odepsal, ale bylo už dost pozdě a navíc se mělo vyjíždět hned na další den. Takže buď anebo. Osud tomu chtěl a my se ráno společně s Rajeshem, Indem, který vše organizoval, domluvili. Nastalo ale spousty komplikací. Například už jen to, že mě měl vyzvednout před Westbrookem a nemohl ho nalézt. Hodinu jsem tam čekal, ale to čekání se vyplatilo. Konečně jsem se podíval do Banffu.

Výhled z Gondoly

Lanovka

A co že to ten Banff vlastně je? Jedná se o jeden z nejkrásnějších Kanadských národních parků, jehož středem je malé městečko stejného názvu. Osobně si myslím, že na život je tohle místo daleko lepší, než třeba Calgary. Když se procházíte jeho ulicemi, nemůžete uvěřit té nádheře. Člověk se prostě musí kochat stylovými domečky, v jejichž pozadí se nachází obrovské hory. My se vydali koupit si i lístky na Gondolu, což je zdejší lanovka, která vás vyveze na hřeben jedné z hor. A rozhodně to stálo za to. Výhled byl fenomenální! Zasněžené hory, nádherná příroda. Neměl jsem slov. Snažil jsem se i co nejvíce fotit, i když mi to bylo komplikováno velmi, VELMI studeným větrem. Pro mě tohle však bylo úžasné zakončení roku 2012 a byl jsem rád, že jsem tuhle cestu absolvoval.

Rajesh na Gondole

Jinou fotku sebe sem asi vážně nepřidám. Tahle prošla jen proto, že nic není vidět :)

A jaký výlet bude No. 4? Těžko říct. To ukáže až čas.

Dodatek: A tak jsem smrsknul tři články do jednoho. Tadá! Jeden rest za mnou J

Dodatek 2: Teď jsem si uvědomil, že všechny výlety proběhly v neděli. Ani jeden v sobotu. Zvláštní.

Krvavý pátek

Such a pretty day for a blood bath

Ano, pátek 25. ledna byl zatím asi nejkrvavější den za celý můj pobyt tady v Kanadě. Pokud tedy nepočítám falešnou krev zombíků. Tahle ale byla skutečná. Tak jako každý jiný večer i tenhle jsem šel do práce. Ty haldy nádobí se přece samy neumyjí. Tentokrát mi pomáhal můj kolega dishwasher Vern a to dokonce po celé tři hodiny (tlesk). Je docela zajímavé, jak se mu všichni do očí vysmívají. Osobně to na mě působí už trochu i jako šikana. A co se mi vůbec nelíbí, je to, jak mě všichni dost nahlas upřednostňují. A to i před ním. Asi mi to umývání vážně jde, protože pořád slyším: Jiri is number one atd. Možná tohle je důvod mého bytí. Zrozen v záplavě talířů, kuchyně zrodila hrdinu. Jen jeden se může postavit a umýt je všechny!

No, tak jsem trochu odbočil od tématu a teď zpátky k pátku a šikaně. Například ke mně přišel jeden z manažerů a řekl: :Ah, Jiri, I can see you have here your ASSistant“ čímž poukázal na Verna. Pro ty co nerozumí: „Vidím, že tady máš svého asistenta“, ale pozor Ass je v angličtině sprosté slovo. Nejlepší také je, jak na sebe neustále šéf s Vernem řvou. Ale pořád. Opravdu mě nebaví poslouchat tyhle jejich nechutné hádky. Někdy dochází i k fyzickému napadení. Jednou jsem říkal Vernovi něco ve stylu, že jsem spíš na jeho straně, že oni si ani neumí představit, jak hrozná tahle práce je, ale on to stejně nepochopil, protože je prostě mentálně narušený. Kdo by taky po šesti letech z téhle práce nebyl. Ale teď nechci, aby to vypadalo, že se ho jen zastávám. Taky na něj mám alergii, a jak jsem psal už minule, rád bych mu zarazil pánev do hlavy. Tohle chování si určitě zaslouží, ale to co se občas děje už někdy hraničí s extrémem a nemám rád šikanu.

V 7:30pm jsem si udělal přestávku a šel koupit mléko a další věci do Walmartu. Nákup jsem stihl docela rychle a tak jsem si ještě sednul na lavičku do chodby před obchodem a sledoval lidi se sluchátky na uších. Představení mohlo začít. Asi po minutě vyběhla nějaká ženská z venku a křičela na ožralého chlápka, který byl evidentně nějaký její známý, možná i choť, ať ji nepronásleduje a ať ji nechá být. To pana ožralého nijak nebralo a tak prostě pokračoval. Chvíli na sebe dost řvali, až zmizeli opět kdesi venku. V tom vidím, jak se z druhého konce řítí ochranka a jde za nimi. „Zajímavé,“ říkám si. Druhé dějství začalo. Ochranka táhne ještě s přivolaným policistou ožralého chlápka z venku a jdou směrem do Westbrookského doupěte přičemž ho drží tak, aby se nemohl bránit. Když šli okolo mě, všiml jsem si, že panu ožralovi z hlavy teče dost krve. Asi dva metry za ním jde žena, na kterou před tím útočil. To však nebylo všechno. Uplynulo asi dalších pět minut a projde kolem mě další policista s nějakým mužem v poutech. Jen mě mrzí, že nevím, co přesně se vlastně událo. Možná jsem se měl zvednout a vydat se za nimi ven, abych to viděl všechno.

Toho večera však byla prolita i moje krev. Jen ne v takovém množství. Po několika hodinách jsem umýval takové plechové krabice, které k sobě byly přilepeny jakousi tatarkou, nebo co to bylo. No a jak má člověk pořád smočené ruce, jsou daleko křehčí, takže v momentě, kdy jsem od sebe krabice dostával, mi hrana jedné z nich přejela po palci a sloupla z něj kůži do nervů. Bolelo to jak prase. Obzvláště pak po dotyku horké vody. Ještě, že práce s horkou vodou je mou hlavní náplní. No, a aby toho nebylo málo, tak těsně před koncem mé směny jsem ještě narychlo probíral příbory a v té rychlosti jsem si zarazil nůž ostřím pod nehet ukazováčku. Tohle bylo snad ještě horší. Nutno podotknout, že ještě dnes, čtyři dny po té všechno cítím. Tak to byl můj páteční večer. Víc takových už vážně nepotřebuji.

Novinky ze světa Calgary

Njn, začátek roku a nic se pořádně neděje, tak alespoň zkratkovitě v odrážkách

Calgary se v posledních dnech změnilo v obrovské kluziště. Víte, jak si v ČR stěžujete na neúdržbu chodníků a silnic, když zrovna začne sněžit a silničáři první den nestíhají? Tak oni jsou proti tomu tady pětihvězdičková služba! Tady se odklidí pouze ty nejhlavnější cesty a na zbytek se kašle.

Skončily Vánoce, období svátků a já opět začal chodit do jazykovky. Vzhledem k tomu, že už pracuji extrémně blízko a do práce docházím pěšky, nemám měsíční lístek a tak jsem si musel koupit předražený pakl deseti lístků.  Pokud to ale lze, jezdím na černo. (Njn, šetřím, kde se dá.)

Peter pavlačová drbna nás odpojil od internetu a to docela nechutným způsobem. V sobotu večer okolo 10sáté hodiny napsal Veganovně na zeď: „Zítra vás odpojuji!“ Sice to víc zaobalil v jeho příšerné gramatice, ale pointa je stejná. Je dobře, že nám zase jako vždy dal vědět velmi dopředu. Museli jsme si tedy zřídit vlastní net od Telusu. Za ten budeme platit dalších 30 dolarů měsíčně po dobu půl roku. Pak se to navýší na 50. To už tady ale nebudu. Muhaha. Původní internet, který nám poskytoval Peter, byl od společnosti Shaw, o které se říká, že je nejlepší v Calgary. Těžko říct, ale je fakt, že na rychlost jsme si nemohli stěžovat. Uvidíme, co ten od Telusu.

Vern! Osina v zadku, která mě tak moc štve! (Chtěl jsem napsat sere, ale to by bylo nevhodné). Můj spolupracovník (dishwasher) v Boston Pizze! Je to idiot, blázen, ***, ******* a ****** (cenzura). V pátek mi měl pomáhat po čtyři hodiny, mezi pátou a devátou, což je  období, kdy je nejvíc rušno. Ten idiot si přišel se zpožděním, aby mi oznámil, že na hodinu odjíždí. Po oné hodině si přišel jakoby nic a vůbec nechápal, proč dostal nadané od vedení. V momentě, kdy jsem měl mít přestávku já, okolo osmé hodiny, si pak zase odešel. Tudíž jsem byl bez přestávky, protože kdybych si na půl hodiny odešel a nikdo to tam neudržoval, vrátil bych se a vypadalo by to tam jako v postapokalyptické budoucnosti z mých nejhorších nočních můr. Ano, mé noční můry se skládají z nádobí. Chtěl jsem mu teda omlátit aspoň pánev o hlavu, ale pak jsem si řekl, že být ve vězení za vraždu kvůli někomu takovému by nestálo za to. I když představa té pánve se mi líbila. Řekl jsem šéfovy něco ve stylu, že kdyby byl takový pracovník u nás v ČR, tak by letěl na hodinu, na což jsem dostal odpověď ve stylu „njn“. A pak mi to docvaklo. Vern určitě zná nějaké nechutné tajemství. Dozvěděl jsem se totiž informace ve stylu, že šéf dostal Verna ze situace, kdy byl bezdomovcem a dokonce mu koupil i auto. Ten mu teď dluží velké peníze a touhle „prací“ (haha) mu to splácí. Ale bude tam toho daleko víc.  Další problém s ním nastal v neděli. Já měl dopolední (11am – 5pm), takže už jsem byl doma, když mi najednou v 9pm zavolali z práce, že si Vern jen tak odešel a jestli bych to tam nemohl uzavřít (pracovat do zavíračky). Sice jsem tu noc před tím spal asi tak jednu hodinu (mám nějakou insomnii), ale cítil jsem se odpočatý a tak jsem tam teda šel. Nečekaně tam byla ona děsivá budoucnost, protože ten ***** za celou dobu nic neudělal. Aspoň teda mám nějaké bonusové hodiny + jsem za ochotu dostal zadarmo pivo a pizzu. Ale v téhle práci nemíním zůstat příliš dlouho, protože odmítám dělat za dva. Přemýšlel jsem, že až najdu nějakou další, řeknu šéfovi, ať si vybere. Že buď odejde Vern, nebo já. A pak odejdu stejně :D Podařilo se mi totiž získat statut prvního Dishwashera. To je ale vítězství.

Mimochodem už jsem dostal první šek. Stál docela za prd a měl jsem tam nějaké nejasnosti ohledně počtu hodin. Pracovat zadarmo se mi taky zrovna nechce. Další důvod proč odejít. Probíral jsem to se svým spolupracovníkem Justinem a ten měl nesrovnalosti také. Ve středu musím zjistit, co od šéfů vyzvěděl. Jestli se vůbec zeptal. Donutil jsem ho totiž, ať to nenechá jen tak (což chtěl). Navíc má s šéfy velmi dobré vztahy, takže od něj to vyzní daleko lépe, než by to vyznělo ode mě. Tak snad. Uvidím.

Od doby, co nejde net, se mi podařilo zhlédnout celé 4 série The Big Bang Theory. Stihnout to za týden není špatné, ne? Někteří vědí, že jsem se k tomu odhodlával už asi tak víc jak rok. No… splněno. Jen jsem nikde nenašel žádné sednoucí titulky, takže jsem to musel během každého dílu minimálně dvakrát upravovat. Musím ale říct, že mě ten seriál příliš nenadchnul. Bazinga! Nadchnul. Sheldonovci chápou.

A to je tak nějak všechno. Vždyť říkám, že se nic neděje.

A teď pár fotek z mé "kanceláře". Užijte si té nádhery!

Má kancelář

Takový pro mě typický pohled. Nic moc. Ale relativně uklizené!

Má "pracovna" v celé své kráse. I s mycím strojem.

Naše luxusní odpočívárna

 Dodatek: Tenhle článek je napsaný z dob ještě bez netu.

Westbrook mall

Naše záchrana

Westbrook je přízemní obchoďák, bez kterého si už vůbec neumím představit, jak bychom tady žili. Ne, že bych potřeboval kupovat nějaké hadry, to vůbec ne. Ale na rozdíl od Chinooku, který jsem zmiňoval ve starším článku, tenhle obsahuje i řetězce obchodů s potravinami. Těmi jsou Safeway (pro bohatší) a Walmart (pro chudší. Nás.) Díky tomu, že je v dosahu cca 8 minut chůze tedy nemusíme nikam dojíždět, což by jinak díky rozložení města na zóny x kilometrů domků, x kilometrů továren a obchodní zóny nutné bylo.

Ze všech těch obchoďáků, které jsem tady po Calgary viděl, je asi nejmenší. Nicméně i tak v něm naleznete oblečení, likérky (v normálních obchodech se v Kanadě nedá koupit alkohol), restaurace, nábytek, zubaře, obchody s mobilními operátory (Wind je pro mě velmi důležitý), sportovní potřeby apod. V okolí je pak kino, pošta, zastávka C-trainu, posilovna, Boston pizza (njn, pracuji tam) ale to vše je zde právě asi jen díky tomu, že zde stojí onen slavný Westbrook. A samozřejmě jako každý správný jiný americký obchoďák i v tomhle seděl během Vánoc Santa Claus, se kterým se mohly děti vyfotit. A nyní už jen pár fotek, protože jedna fotografie vydá za tisíce slov ;)

Dodatek: Fotky jsem fotil těsně před zavíračkou, takže proto je tak pustý. A dodám je až časem. Teď jsem bez netu. Píšu z Tima Hurtona

Calgary transit

Pýcha Calgary

Tak jsem se po delší době rozhodl napsat článek o zdejší chloubě, tzv. Calgary transit, což je vlastně klasické MHD. Je sice pravda, že se o něm říká, že je úplně nejhorší v celé Kanadě (ach my šťastlivci), ale to neznamená, že by se zdejší vedení nemělo snažit ho jakkoliv vylepšit. V rámci článku toto MHD rozdělím na dva body. Prvním bodem jsou autobusy, tím druhým C-trainy. Začnu autobusy.

Autobusová zastávka dnes již neexistujících spojů 101 104

Když si stoupnete na zdejší zastávku, neočekávejte, že byste viděli něco jako jízdní řad. To tady totiž ještě nevynalezli. Možná a to jen když máte opravdu velké štěstí, uvidíte tam k číslu autobusu napsanou i cílovou stanici, ale to se vážně často nestává. Jak a kam které autobusy jezdí, můžete zjistit buď na Google mapách (to používáme my) nebo na oficiálních stránkách Calgary transit (Byl jsem tam asi 2x a přišlo mi to docela nepřehledné). Vyhledáte si teda spoj, kam chcete razit, ale pokud máte tu smůlu a autobus je out of service (mimo službu), což je docela obvyklá situace, můžete jen hádat, kdy přijede další. Dodržování jízdních řádů tady taky příliš nehrozí. Rozhodně je lepší být na zastávce minimálně 5 minut dopředu. Jde o to, že autobusy zde nezastavují všude, kde by měly, ale pouze tam, kde někdo chce vystoupit anebo naopak nastoupit. Tím se stává, že okolo dané zastávky projede bus mnohem dříve než by měl a až někde o x zastávek dál zastaví, aby tak vyrovnal onen „jízdní řád“. Tohle je velká nevýhoda pokud nastupujete, avšak pokud už v autobuse sedíte, nemusíte se trckat rychlostí šneka (zastávky jsou zde rozeseté co 50 metrů a všechny jsou logicky bezejmenné). Tudíž se třeba dostanete na místo určení i o něco dříve.   

Když už sedíte uvnitř a chcete, aby vás řidič na nějaké té zastávce nechal vystoupit, musíte použít buď tlačítko stop rozeseté většinou v uličce anebo zatáhnout za dlouhý žlutý kabel vedoucí po celé délce autobusu z obou stran. Zajímavostí jsou pak také výstupní dveře, které si zevnitř otevíráte sami. Nikoliv řidič. Ale pozor! Když už vycházíte ven, je dobré si je držet po celou dobu vycházení, protože se ihned automaticky zavírají a mohlo by se vám pak stát také to, co Veganovně, která to poprvé nevěděla a v mžiku jí scvakly hlavu :D

Tabule spojů příštích C-trainů

Vzhledem k tomu, že řád autobusů a C-trainů není moc zesynchroznizovaný, stává se často, že vám autobus odjede přímo před nosem. Naštěstí je možné si ho odchytit ještě v momentě, kdy třeba stojí na červené a pokud je řidič hodný, dveře vám zajisté rád otevře. Tímto způsobem jsem si autobus odchytil již nespočetněkrát. Na rozdíl od České Republiky je zde docela běžné, že narazíte krom řidičů mužů také na řidičky ženy, což jim chválím. A teď k C-trainům.

Co to vlastně ony C-trainy jsou? Dalo by se říci, že se jedná o takové nadzemní metro směřující v dnešní době již do čtyř směrů města (když jsme sem přijeli, byly jen tři). Těmi jsou jih, severovýchod, severozápad a nově od desátého prosince otevřený západ (mnozí by mohli říct, že se jedná o jihozápad, ale na to je ta trasa směřována příliš a jen pouze západně od centra). Na rozdíl od autobusů má C-train jízdní řády vypsané a tak pokaždé, když vejdete na jeho stanici, víte přesně, za jak dlouho jede další.  Výhodou také je, že nikdy nečekáte déle než 10 minut. Někdy jezdí opravdu hojně. Občas i co minutu (v centru). Horší však je, když je někde výluka. To je pak skutečný horor. Jako příklad uvedu výluku, která kdysi probíhala v Heritage station, přes kterou jsem jezdíval do práce. Tehdy jsem musel vyrazit až o hodinu dříve, abych došel tak tak. To co trvalo C-trainu asi 5 minut, objížděly autobusy při troše štěstí půl hodiny. Hrozné!

Krom jiného je C-train typický také tím, že se v něm během noci začnou zjevovat různé pochybné existence. Kupodivu v autobusech ne. Často mě pak tyhle existence až překvapují svou bizarností a to jsem zvyklý na kde co. Viz. obrázek. (To už jsem neodolal a cvakl. Měl jsem i dobrou pozici) Ale možná mám na ně štěstí jen já.

Pochybné existence :D

Jak jsem již napsal, od 10. prosince otevřeli novou dráhu C-trainu, která je shodou okolností nedaleko našeho domova. Nás se týká stanice 45th street, která je od nás vzdálená asi 15 minut chůze. Člověk by si řekl, že si tím přilepšíme, ale bohužel opak byl pravdou. S otevřením C-train dráhy totiž změnili i autobusy, čímž nám vše naopak zhoršili. Autobusy teď totiž místo do centra míří k C-train stanicím. Och, jak inteligentní! A jak že tedy ta naše trasa vypadá? Začnu od 45th street station. Do té se dostanete tím, že schodištěm sejdete dolů do prostor hluboko v zemi. Přijede C-train a ten vás zaveze do regulerního podzemí. Následuje zastávka Westbrook, která snad jako jediná v celém Calgary připomíná klasické metro. Shaganappi point station vás pak dostane opět na porvrch a to přímo do středu Bow Trail dálnice, takže kolem vás jezdí auta jak zprava, tak zleva. Hned na to navazuje asi to nejhezčí z celé projížďky. Koleje C-trainu totiž pokračují vzhůru k nebesům a vy máte pocit, jako byste letěli letadlem na nějakém vyhlídkovém letu. Na nejvyšším bodě můžete vystoupit ve stanici Sunalta. Umím si představit, že lidé, kteří tady vystupují, musí na několikapatrové schodiště, které zdolávají mnohdy i denně dosti nadávat. No a po té už následuje sjezd dolů a to přímo do víru velkoměsta, které otevírá stanice Downtown Kirby Station. Trasa je tedy pěkná a atmosférická. Obzvláště v noci, kdy jste v nejvyšším bodě a vidíte tak nádherně osvícené centrum s mrakodrapy. To se musí uznat. V downtownu se pak nachází i pásmo zastávek (cca 7 stanic), které jsou pro všechny zdarma, a nemusíte si tedy kupovat lístek.

45th street station

A nyní už jen všeobecně. Když jsme sem přijeli, stál lístek 2 dolary 75 centů (asi 55 kč). Po novém roce se však cena navýšila na 3 dolary. Nikoliv však služby. Platnost jednoho lístku trvá 90 minut. Bohužel však zde neexistují žádné pásma, takže pokud chcete vystoupit o 6 zastávek dál, kam trvá cesta např. 5 minut a na daném místě chcete pobýt dobu delší než oněch 90 minut, máte smůlu. Vypláznete 60 kč v podstatě za nic. Pokud tedy někam pravidelně dojíždíte, určitě se vyplatí koupit si měsíční lístek, který stojí 94 dolarů (cca 1 880 Kč).

C-train

Řidiči jsou zde občas také zmatení. Stalo se mi už, že jsem jel v autobuse a řidič najednou nevěděl, kam má vlastně jet. Nejprve zabočil na úplně blbý úsek trasy a mi tak skončili na jakési dálnici a po té se už vyloženě ptal nás cestujících, kudy má pokračovat. Dokonce jsem mu určitý úsek radil i já. Sranda. Jindy jsme zase všichni čekali v autobuse asi 12 minut na neexistenční zastávce jen proto, že řidič dostal zrovna chuť na kafé a tak si zastavil před kavárnou, vyšel a uvízl ve frontě. Člověk pak mohl sledovat, jak všichni krásně a upřímně nadávají včetně mě. Ne… vůbec jsem nespěchal do práce… Vůbec. Já vám říkal, že se tady ty jízdní řády moc neřeší. Celkově tedy zdejší dopravu hodnotím záporně, ačkoliv z domova jsem byl psychicky připraven na horší.

Boston horror story

První dny v Boston pizzerii

Tenhle článek píšu po čtyřech dnech strávených v nové práci. A jaké že jsou mé dojmy? Bylo to zajímavé, bylo to podivné, bylo to zdlouhavé a hlavně je to takové nudně ubíjející. S nádobím prostě čas moc rychle neubíhá. Uvědomil jsem si ale, že můžu krásně porovnat dvě různá pracoviště na stejné pozici. Takže jen tak v rychlosti co je lepší:

Kolektiv – na plné čáře vyhrává Boston Pizza! Nejsou zde zlé Číňanky, lidé se spolu baví, občas hraje hudba. Super. Ne že bych se s nimi zatím nějak přátelil, ale jsem spokojenější.

Pracoviště – hmm. No vyhrává Caesar. V BP je to trochu taková prasečkárna. I když už jsem si to začal přetvářet k obrazu svému a je to lepší. I tak u Caesara je například mnohem výkonější mycí stroj. Ten kdyby byl tady, tak mám hotovo levou zadní a ne že se se vším pachtím jak blb.

Vše ostatní – Boston pizza. Tady mluvím o blízkosti, pracovním oděvu (v BP je hezčí akorát se o něj musím sám starat), pracovní době atd. Jediné, co ještě nevím je ten plat. Ano, pohoršil jsem si o dolar, ale jelikož nemusím kupovat povinně obědy, tak na tom můžu být ve výsledku lépe. Uvidíme za necelých čtrnáct dní.

Bar v Boston Pizze

A teď k pár zážitkům. První den byl takový trochu hektický. Nemůžu ale říct, že bych se předřel. Byl čtvrtek, šéfkuchař a můj nadřízený v jedné osobě mi ukázal kuchyni, dal mi můj pracovní oděv a seznámil mě s Vernem, což je kolega dishwasher. Ten mi začal ukazovat co a jak, ale jelikož šéfové a management chtěli vědět, jak jsem dobrý, řekli Vernovi, ať odejde a nechali mě napospas osudu. Že si mám poradit sám. No budiž. Mám přece mnohaměsíční zkušenosti. Asi po pěti hodinách se ke mně Vern opět vrátil a společně jsme pak pracovali až do zavíračky, což byla cca jedna hodina ranní. Jen pro zajímavost Vern vypadá jako mexický vesnický zabiják a sociál.

Druhý den byl taky hodně zajímavý. Nutno podotknout, že jsem nadával jak zběsilý. Přišel jsem si tak v pět, byl pátek, takže nejvíc busy day a Vern si po desíti minutách řekne, že je mu zle. Objeví se u mě šéfové a zeptají se mě, jestli to zvládnu do zavíračky. Ten den jsem tam měl být jen do devíti. No, co jsem měl asi tak dělat? Musel jsem vyjít vstříc a tak jsem kývnul. Vern si popíjel svoji količku a jen tak mimochodem řekl: „Hah a teď si tu na všechno sám.“ Měl jsem sto chutí vzít pánev a zarazit mu ji do hlavy. Po chvíli se vypařil a já bojoval. A bojoval až do tří do rána. Sranda byla, že další den jsem začínal už v 11, takže jen pár hodin spánku. Krásný zabiják vstříc zombie dnu.

Tenhle večer byl ale ještě něčím zvláštní a tím se dostávám k názvu článku. Ti z vás, kteří znají seriál American horror story první sérii a pamatují si ty zjevující se duchy v domě a přilehlém pozemku, přičemž ono místo nemohou nikdy opustit, tak to se děje přesně tady! Lidi se jen tak zjevují. Jako duchové. I na místě, kde být logicky nemůžou jako naše odpočinková místnost. Protože pokud nepřejdou přeze mě, nemůžou se tam dostat. Ale běžně se stává, že je odpočinková místnost prázdná a najednou z ní někdo jen tak náhodou vyleze. Nechápu to. Přece tam nemůžou vlézt oknem, nebo se protáhnout záchodovým potrubím! A to není všechno. Spousta zaměstnanců má dávno po práci, odejdou jako že domů a najednou jsou zase z ničemnic tam. A to se prosím stává i několikrát denně. Jakoby zde snad žili. Třeba jsou jejich duše přilepeny k tomuto místu, protože zde zemřeli. Stejně jako v American horror story! Abych tam brzy taky neumřel. Nudou. Tradá už mi hráblo. Nikdy jsem ale nikoho neviděl odejít dál mimo hranice pozemku Boston Pizzy. Divné.

Ten večer však pokračoval. Už jsme končili, odcházeli odtamtud, zase se z ničeho nic zjevil kolega, kterému už asi před čtyřmi hodinami padla, a ten mi řekl: „Půjdeme předními dveřmi.“ Tak jsem šel s ním, ale vstup byl zamčený. Vzal tedy kreditní kartu a jediným hmatem dveře otevřel. Tohle se musím naučit! Postávali jsme venku, vykládali si (byli jsme čtyři) a pak, že se všichni vydáme domů. A co se nestalo? Nikdo z nich opět neopustil pozemek BP. Jen já. To tam jako vážně bydlí?

Nechutné dortíky

Další haluz se stala v neděli. Tedy můj čtvrtý den a to když mi řekli, jestli nechci jít na vánoční večírek. 7. Ledna? Vážně? Vánoční? No, dejme tomu. Řekl jsem si proč ne. Zeptali se mě, jestli si chci někoho pozvat, že můžu jednu osobu. Zkusil jsem usmlouvat dvě, ale bohužel. Tak jsem napsal Janám, která by šla a nakonec se mnou vyrazila Veganovna. Vše začínalo v devět večer, ale přišlo mi, že většina kolegů už tam dávno seděla. Na stole leželo spousty jídla jako nudle, brambory, masíčko všechno výborně dochucené. Nabral jsem si tedy plný talíř a dobře se našmákl. Taktéž jsme měli možnost vzít si každý dva nápoje zdarma. Výběr byl jasný! Jsme přece Češi, takže pivo! S Mikem (kuchařem) jsme si zahráli kulečník, pokecali u stolu a celkově to bylo zábavné. Na stole se mezitím objevili i takové dortíky. Čtyři druhy. Řekli jsme si, že bychom si mohli dát jeden od každého, ale bylo nám to trapné. Vzali jsme si tedy jen dva a udělali jsme dobře. Bylo to odporné. Už jsem chápal, proč si nikdo jiný nebral. Fujtajbl. A krom jiného jsem si otevřel i své první štěstíčko. A jaká že byla vize budoucnosti? Veganovna se dozvěděla, že jí přijde velmi důležitý e-mail a já, že teď budu mít šťastné dny. Tím asi mysleli to, že následující dny budu dělat od pěti do zavíračky (do dvou po půlnoci). Juchuchů! Co víc si tedy přát J