Film: Panenka

Tak jsme se jednoho dne, ve středu 24. 10. 2012, nudili v našem sklepení, když nás s Veganovnou napadlo, že bychom mohli natočit film. Už jsme se o tom bavili delší dobu, že by to chtělo něco opravdu uskutečnit a tak proč ne teď, když nemáme co dělat. A my se do toho opravdu pustili. Takže jsem se ujal kamery, Veganovna hlavní role a ač to byla ze začátku čistá improvizace a nikdo z nás nevěděl, kam to bude vlastně směřovat, něco z toho skutečně vzešlo. Určitě si totiž pamatujete na nedávný článek „O strašidelné panence“. Právě ona byla hlavním motivem tohoto filmu. Po cca 45 minutách natáčení plných záchvatů smíchu z obou stran jsme měli dostatek materiálu ke zkompletování filmu. A tak další hodinu a půl jsem to stříhal v programu, společně jsme vybírali vhodnou hudbu, až vzniklo tohle finální dílo. Krátký film: Panenka. 

Zajímavosti:

• Záběrů z nepovedených scén je jako vždy dvojnásobek, než záběrů ze scén povedených
• Původně jsme se báli, že film nebude mít ani 50 vteřin
• Scéna s panenkou na konci byla dotočena až po sestříhání videa
• Záběrů s mrtvou Veganovnou bylo daleko víc, ale kvůli zdlouhavosti jsme nechali jen jeden
• Panenku jsem, krom záběru kdy škrtí Veganovnu, ovládal já
• Jediný záběr, který natáčela Veganovna je, když drží panenka nůž
• Vše se odehrává v našem basementu (obývák a kuchyně)
• Film byl sestříhán v programu Windows movie maker, ale aby to v něm vůbec fungovalo, byly všechny záběry konvertovány v Total video convertoru
• Celkem má film 27 záběrů na 1:46 času. Zbytek jsou titulky.
• Bylo použito 7 skladeb z různých hororových her a filmů
• V původní scéně letící panenky na hlavní hrdinku byla panenka znovu odmrštěna stranou

Chyby ve filmu:

• Častý smích herečky. V jedné scéně, když je Veganovna škrcena je slyšet i smích můj
• Židle v kuchyni jsou na začátku otočeny k lince, ale když na nich sedí panenka, jsou už natočeny k obýváku (dejme tomu, že si je natočila panenka)
• Technicky vzato si hlavní hrdinka mohla za svou smrt sama. Panenka se začala bránit až po odmrštění do rohu místnosti

Putovní gauč

Nikdo ho nechce!

Jak všichni jistě tušíte, zatím příliš nábytku v našem útulném sklepě nemáme. A proto se Veganovna rozhodla udělat něco proto, aby to napravila. Otevřela Kijiji a hledala gauče zdarma. Ano, i to se na těchto stránkách krom práce dá nalézt. Gauče zdarma.  A tak jich pár obepsala. Z některých se jí vůbec neozvali, někde jí řekli, že už jsou fuč, ale jeden z nich vyšel. Teď jen bylo důležité domluvit se, kdy si pro něj můžeme zajet. A ten osudný den, i přes veškeré komplikace, vyšel na neděli.

Byli jsme domluveni s Peterem, že nám s ním pomůže. Věděl i v kolik hodin, ale jelikož je to Peter, tak raději odjel a čekal, až mu zavoláme. Občas má takové manýry a neustále chce, abychom mu volali. No, my se mu nechceme příliš podvolovat, ale tentokrát to nešlo jinak. A tak mu Jana zavolala a Peter dojel konečně domů na smluvenou schůzku s námi. Já s Janou a ještě s ním jsme tedy vyrazili za gaučem, zatímco Veganovna zůstala doma.

Po cestě jsme trochu vykládali, až jsme dorazili na místo. Bylo to takové menší sídliště plné identických domků. Člověk by se zde lehce ztratil. Tam, kde jsme měli namířeno my, domek 122, přišla ještě druhá návštěva. Náhodička? Možná. Nicméně paní domu, Cris, nám otevřela a hned věděla, že jdeme pro gauč. Evidentně se ho chtěla konečně zbavit. Pustila nás dovnitř a v tom jsme zjistili, že ten gauč je nějaký větší, než byl na obrázku. Divné. Peter projevil své obavy. „Doufám, že to dostaneme dovnitř, je docela veliký.“ Já s Janou jsme se jen usmáli, ale věděli jsme, že se to stát může. Ale kde je síla, tam je i vůle. Navíc, risk je zisk!

Jana tedy vzala vše, co šlo z gauče oddělat, a já s Peterem jsme vzali samotný gauč. „OMG, ten je těžký!“ pomyslel jsem si, ale nějak to půjde. Ještě štěstí, že jsem přes gauč nic neviděl a venku bylo pár schodků a všude spousta sněhu. No jednou jsem opravdu šlápl úplně vedle, ale přežil jsem to. Cris občas vypomohla. Byla na ní vidět ta úleva. „Konečně jsem se ho zbavila,“ pravily její oči. Když jsme ho konečně naložili do trucku, jen se usmála a rychle zmizela zpět do svého domku. Všichni tři jsme nastoupili do auta a jeli směr domů. Vůbec se mi ten gauč nechtělo zase chytat, ale… byl tak pěkný a do obýváku by se nám skutečně hodil. Už jsem se viděl, jak se na něm vyvaluji. Chyba lávky!

Vysedli jsme před domem a koncert mohl začít. Jana chytla znovu vše, co se dalo, Veganovna vyklidila schodiště k našemu basementu a já s Peterem jsme vyrazili s gaučem v rukou. Do předsíňky jsme ho dostali. Nějak se nacpal i přes schodiště dolů, ale pozor! Naše chodba je do pravého úhlu. To nešlo. Zkoušeli jsme ho zarazit i do koupelny, aby byl alespoň v bytě. Ale smůla! Je moc veliký. Různě jsme ho nakláněli, dělali vše, abychom ho dostali dovnitř, avšak nic nepomáhalo. Chybělo pár centimetrů. Pět blbých centimetrů! Co teď? Možná by šel protáhnout oknem. Peter tedy vzal metr a naměřil míry gauče a okna. Něco tu chybí! A jo! Zase těch 5 centimetrů. Je to na prd! Napadlo nás ho i rozsekat a donést po částech, jenže to byl blbý nápad. Hodně blbý nápad!

Gauč jsme tedy postavili na stojáka do předsíně a rozhodli se, že se ho musíme zbavit. Veganovna tedy zkopírovala Crisin inzerát a hodila ho opět na kijiji. Změnila jen adresu. Já se musel vydat do práce, protože bez té nejsou koláče. Zbytek už mám tedy jen z doslechu. Po návratu jsem se dozvěděl, že si pro gauč přijeli nějací lidé. Jana jim otevřela a z gauče byli nadšení. Vzali si ho tedy z předsíně a vedli si ho k autu. Jana, celá spokojená, že jsme se gauče zbavili tak rychle, už za nimi zavřela i dveře. Když v tom se ti lidé vrátili. Nedokázali ho narvat do auta. Gauč je tam, kde byl. Přišli si i druzí, ale ti měli auto ještě menší, takže bez šance. Jak dlouho s námi tedy ještě tento gauč zůstane, je ve hvězdách. Prozatím ho ale stále máme. A zavazí! :D 

Dodatek: Tak dnes k večeru čtvrtek 25.10.2012 po návratu z práce už je gauč fuč :) Byl tady s námi od neděle... RIP 

O strašidelné panence

Vraždící panence…

Tenhle příběh už se vlastně stal na začátku měsíce, ale nějak ho nebylo pořád čas sepsat. Tak tedy alespoň dnes, když nefunguje internet. O tom, že v našem bytě straší, jsem už párkrát avizoval. Divné zvuky, hlasy apod. Ale proč toho nevyužít? Toho dne jsem šel nakupovat do Walmartu, když jsem si všiml, že jedni lidé z vedlejšího domu vyhazují věci z dětského pokoje. Samé blbosti. Ale zaujala mě jedna stará panenka, která působila opravdu až děsivě. Říkal jsem si, že by to byla dobrá příležitost postrašit Veganovnu. Úkol byl tedy jasný. Počkat si, až se setmí, vydat se na noční lov a panenku sebrat. O svém plánu jsem řekl i Janě, která souhlasila a pro panenku se vydala se mnou. Pamatuji si, že té noci byl opravdu silný vítr. Noc jako stvořená pro strašení.

Ten večer byl zvláštní. Nejdříve jsem šel za Veganovnou, která byla sama v pokoji, a začal říkat různá zaklínadla, co jsem si vymýšlel. Prý se jí pak začala sama od sebe hýbat postel. To byl ale teprve začátek. Ještě před tím, než jsme si s Janou pustili film The devil inside (Ďábel uvnitř), který mimochodem nikomu nedoporučuji, protože to je blbost bez pointy, jsem nastražil získanou panenku do koupelny. Jen si tam tak seděla na vaně. Rychle, dřív než si mě Veganovna všimne, jsem utekl do obýváku k notebooku a s Janou začal sledovat film. Přitom jsme nenápadně čekali, až půjde Veganovna na záchod. Ta šla k záchodu několikrát. Rozsvítila si tam, ale panenky si zatím nevšimla. Nikdy totiž nevkročila úplně dovnitř. A my tak čekali. Po krátké chvíli ale dovnitř vstoupila úplně.

V ten moment zase vyběhla a ptala se, kdo tam dal tu panenku. My s Janou jsme dělali, že nevíme, o čem mluví. „Jakou panenku?“ ptali jsme se. Za chvíli jsme se zvedli a šli se na ni podívat. A když jsme ji spatřili, pokračovali jsme v našem scénáři: „Dobrý fór Jano! Tu jsi tam nastražila ty, abychom se báli, a teď se to snažíš hodit na nás,“ tvrdili jsme jí oba s tím, že jsme se pak šli zase dívat na film. Veganovna tedy panenku vzala a hodila ji ven na schody.

Později toho večera ale přicházely opět divné zvuky, které jsme přisoudili Peterovi z vrchu. Veganovna však vylezla ze svého pokoje a pochodovala k nám velmi podivnou, zkřivenou chůzí. Tvrdila, že neví, proč tak chodí, ale nelze to zastavit. Prostě se nemůže narovnat. Já s Janou jsme se smáli, ale když odešla, oba dva jsme se shodli na tom, že to bylo docela strašidelné. Ne jak ten film. A že se nám tím mstí. To se opakovalo ještě jednou. Dodnes Veganovna tvrdí, že tu chůzi v tu chvíli nemohla změnit, ale já jí nějak nevěřím. A co se týče panenky? Ta je teď oběšená v naší koupelně.

První šek

Juhůů. Anebo radši ne.

Ač se to zdá neuvěřitelné, tak v Caesarově restauraci pracuji už nějaký ten pátek (už to bude skoro měsíc) a tak jsem se konečně dočkal prvního šeku.  Na rozdíl od České Republiky se tady vyplácí peníze zaměstnancům buď po týdnech anebo po dvou. Já mám tu druhou variantu. V každém případě nikdo nemusí čekat na výplatu celý měsíc a to se vyplatí. Pro mě je výplatní den úterý (jeden z mých nových oblíbených dnů) a tak jsem dostal po té dlouhé a tvrdé dřině do rukou ten úžasný, podlouhlý papír, který si pak nechám v bance proměnit na peníze. Konečně jsem se toho dožil!

A pocity? Popravdě, když jsem uviděl tu částku na něm uvedenou, tak to bylo docela zklamání. Očekával jsem víc, ale holt dost mi toho strhli. SIN, povinné obědy… no hrůza a děs. Nakonec jsem z toho ani žádnou radost velice neměl. Aspoň, že ačkoliv nemuseli, tak mi tam přihodili nějaká dýška. Taková malá záchrana.  

PS. ta začerněná místa jsou tam schválně. Nechci až tak veřejně uvádět své pravé jméno a výdělky

Zombie!

Tajemná společnost, Umbrella corporation, vyrábějící genetické zbraně měla spousty laboratoří ukrytých po celém světě. První, odhalená v roce 1997, byla v Raccoon Forrest, druhá v nedalekém městečku Raccoon city o rok později. Obě místa musela být vypálena a srovnána se zemí. Svědci hovořící o oživlých mrtvých byli umlčeni. Veškeré důkazy jsou zničeny. Teď se ale objevila laboratoř třetí. Pod Calgary city. A veškeré zlo, včetně věčně hladovějících zombie z ní uteklo.

Sobota 13. Říjen 2012

Calgary - Downtown

Když Pablo vyšel z autobusu, poznal, že něco není v pořádku. Byl to jen takový pocit, ale něco bylo jinak. Kde jsou všichni? Většinou bývá downtown plný lidí, ale dnes? Pokračoval dále. Musel se dostat do práce avšak na zastávku C-trainu  vlak nepřijížděl. Jen malá cedulka na kraji nástupiště varovala, že je mimo provoz. Musel tedy pěšky. „Typický víkend,“ pomyslel si, když v tom proti němu kráčela zakrvácená dívka. Byla evidentně v pořádku, ale proč je celá od krve? Něco se tady děje! Možná nějaká nehoda. Z povzdálí byl slyšet hluk. Skuhrání, bolest, utrpení. Pablo, zvědav co se tam odehrává, vběhl do nedalekého parku. A tam to bylo! Zápach a hnijící maso. A také stovky obživlých zombie!

Konečně jsem měl možnost poprvé v životě účastnit se, alespoň na chvíli, zombie pochodu. Pořád jsem si říkal, že bych to chtěl někdy vidět naživo v Praze, ale nikdy nebyla příležitost. A když to holt nejde v Česku, tak alespoň tady v Kanadě. I když jsem se teda mohl účastnit jen na chvíli.Naštěstí jsem si to pořádně užil a byl z toho nadšený! Dokonalost! No a příště už se snad zúčastním i aktivně. Jinak tady pár fotek nejlepších kostýmů :)

Nebohá dívka netuší, že za chvíli bude sežrána

Naštěstí přišli na pomoc Strážci Vesmíru

Zombie epidemie se nevyhnula ani zdravotnictví

PS. Kdo nepoznal, tak začátek článku je z her Resident Evil

„První“ sníh!

Dědo sníh, snížek!

Možná se ptáte, proč je slovo první v uvozovkách. No, je to proto, že sníh, o kterém vás teď budu informovat, vlastně úplně první není. Jde o to, že ten skutečně první byl spíš jen takový poprašek na střechách aut a budov a vlastně ani nebylo o čem pořádně mluvit. Ale dnes, teda už včera večer (10. 10. 2012), se první sníh skutečně dostavil. A je to přesně ten, co už i chvíli vydrží.  Takže se zde můžete pokochat 2 fotkami z naší ulice a to je dnes ode mě vše. 

První sníh nalevo

První sníh napravo

O práci (část první)

Je zajímavé, jak nás paměť občas klame. Když jsem psal článek "První den v práci", popisoval jsem restauraci zabarvenou do modra. Byl jsem o tom tak moc přesvědčený, že jsem dokonce i tu fotku z jejich oficiálních stránek v Zonerovi přebarvil. (Jo, původně to je fotka z pobočky v centru, která je jako bonus červená. A neměl jsem u sebe svůj foťák.) No dnes vím, že je zcela jasně zabarvena pouze do černa. Jinak je ale z popisu vše pravda.

Caesarova Restaurace

Krom jiného mi byl hned druhý den předán můj seznam směn. To to trvalo! Hlavní šéf, ruský mafián, se mě zeptal, jestli chci jeden nebo dva dny volna. Vzhledem k tomu, že jsem se bál, že budu mít každý den jen šestky, odpověděl jsem mu jeden. A ejhle! Po té, co mé oči spatřily onen papír, jsem zjistil, že mám ty směny každý den jinak. Jednou šest hodin, podruhé sedm, potřetí devět apod. Tak jo. Aspoň budou peníze!

Vzhledem k tomu, že každý den končím až k jedenácté večerní, nebo skoro o půlnoci a že můj jediný den volna je středa, odřízl jsem se v Kanadě o jakýkoliv jiný druh zábavy. Takže od teď už to je jen práce a pak domů. A jako bonus se už ani nebudu moc střetávat s Janou a Veganovnou, jelikož než ráno vstanu, jsou už obě v práci. Než se vrátí, jsem už v práci já, ale než se vrátím já, už zase spí. Trochu moc „už“ za sebou. Nicméně je to takový nekonečný, nikdy se nesetkávající koloběh.

Co se týče kolektivu, tak o něm už jsem se také dozvěděl víc. Jak jsem psal dříve, že většina je z Koreje, tak to byl můj prostý a chybný odhad. Z Koreje není vlastně vůbec nikdo. Ve skutečnosti jsou to tedy především Thajci, Číňané a Filipínci. Mnozí z nich už tedy oficiálně občané Kanady. Co se týče pravých Kanaďanů, tak ti jsou buď ve vedení anebo zde pracují jako číšníci. Já sám si nejvíce rozumím s Jenny, která je něco jako zdejší pekařka, je provdaná za Němce, ale původem je z Pekingu. Zajímavé bylo, že ani nevěděla, kde vlastně Česká republika je. Zde se zapojil můj patriotismus a už už jsem naši zemi vychvaloval do nebes. Pak si také hodně rozumím se Stevem, což je takový starší číšník, se kterým se dá vskutku mluvit o všem. Je hodně vzdělaný, sečtělý, ale nemluví až na takové úrovni jako třeba mluvil Stuart (ta filozofická a až moc podrobná mluva z každého oboru). Další člověk v pohodě je Jun. Můj nejbližší spolupracovník, který dělá v podstatě to, co já. Tudíž se o naše pracoviště dělíme a navzájem si vypomáháme. Jun je z Thajska, ale občanství má už 5 let kanadské. Bohužel jeho angličtina podle toho nevypadá a tak je dorozumívání s ním docela obtížné. V kolektivu je ještě spousta dobrých lidí, ale zatím si ani za mák nepamatuji jejich jména. Musím je nějak časem a hlavně nenápadně pozjišťovat.

Vchod do restaurace ve Willow parku. Moc luxusně to nevypadá, co? Zdání ale klame.

Co se týče mé vlastní práce, ta už se dávno nevztahuje pouze na ty 2 předešlé stanoviště. V podstatě jsem tam taková děvečka na všechno. Jednou tam umývám nádobí, podruhé podlahu, poličky v mražáku, nebo dříve zmiňovanou nádobu s ohništěm. Už jsem ale i strouhal mrkev, loupal cibuli anebo dělal z brambor takové předkrmové mističky. Zatím se mi dařilo dělat každý den něco nového. Jsem zvědavý, jak dlouho mi ale tyto novinky vydrží, než přejdou do stereotypu.  (Jedno zrnko popela, druhé zrnko máku – ani nevím, proč jsem si teď vzpomněl na tuhle písničku :)

Jinak… za týden a něco získám nové benefity. Do této doby byla má jediná zaměstnanecká výhoda jídlo a pití, kolik si umanu. A taky toho značně využívám, takže si nechávám nosit Colečku anebo kafíčka hezky až na pracoviště. Od příštího týdne přijde ale to hlavní! Krom první výplaty začnu dostávat za svou práci i podíl na dýškách a to bude to, co může s mým výplatním šekem razantně hnout. Takže se těším jako malý capart.

Jak je tedy vidět, všechno má své výhody i neduhy. V práci si můžu přijít na solidní peníz, ale bohužel na úkor veškerého času a zábavy. A tudíž se obávám, že vlastně ani nebudu mít co do tohoto blogu do budoucna psát, protože historky o přischlém blivajzu na mastné pánvi asi nikoho zajímat nebudou. Zkusím teda aspoň časem podoplňovat počátek a jak to všechno v Calgary začalo. Do té doby, nádobí zdar!  

Den blbec

V minulém článku jste četli: No, jsem zvědavý, co nám přinese měsíc následující. Hlavně ať je to ale něco dobrého :)

Tak to jsem sem vložil naschvál, aby byla vidět ta ironie osudu. Já věděl, že když to tam napíšu, mám zaklepat na dřevo, ale to jsem bohužel neudělal a tak se stalo následující. Asi to znáte všichni. Takový ten den, kdy se doslova všechno úplně se*e. Tak přesně tohle jsem si prožil včera. Nebo aspoň takové ráno.

Ranní vstávání je samo o sobě dost hnusné. Zvláště pak ta zima venku po opuštění vyhřáté postele. Ale horší je, když si uděláte na probuzení kávu, která se vám pak rozlije po celém stolku se všemi věcmi jako je mobil, externí harddisk apod. „Fajn,“ pomyslel jsem si. To mi ten den hezky začíná. Nasadil jsem si tedy sluchátka na uši a zapnul mp3ku, ať mám po cestě na autobus co poslouchat. Chyba lávky! Písnička se začala sekat, zvuk ztrácet a sluchátka byly odvařené. Dobře, jsem bez hudby. Aspoň mám co k pití. Do batohu jsem si totiž vložil doma láhev s Colou. Ale napiju se až v C-trainu. Musím si ji trochu pošetřit. Posadím se tedy do autobusu a batoh si položím na nohy. Ale proč mám po chvíli pocit, že mám ty nohy mokré? Podívám se a zjišťuji, že skoro celé pití vyteklo do batohu. A jako bonus udělalo dvě loužičky na mých nohách. Na každé jednu. Trapas! Vypadá to jak pochcané! Obzvlášťě, když je to na těch světlých riflích tak moc vidět. Jediné štěstí, že jsem měl dlouhý kabát, který to zakryje.

Vystoupím tedy z autobusu a nějak nenápadně přejdu k zastávce C-trainu. Čekám, čekám, ale C-train nikde. Teda ten co jezdí do Saddletownu projížděl pořád. Ale já potřebuji do Somersetu. Něco tady nehraje. Po čtvrt hodině čekání (většinou to vychází na 2 minuty) konečně přijel ten můj. Oddychnu si. Do práce nepřijedu pozdě. Nasednu. C-train se rozjede, ujede 3 metry a zastaví se. „Vážení cestující, omlouváme se, ale vlak je pokažený. Vyčkejte, než dojde technik a závadu opraví.“ Začal jsem jen pokrucovat hlavou. „To si ze mě děláš srandu!“ Asi po dalších 15ti minutách se vlak rozjel.

Po chvíli cesty mi najednou zazvoní telefon. Zvednu ho. „Dobrý den, vy jste si k nám dával žádost o práci, že?“ Je milé, že se ozvali po tak dlouhé době. A to byla slečna ještě velmi překvapená, že už práci mám, protože když člověk nutně potřebuje peníze a hledá si práci, tak si dá jen jednu žádost do jediné firmy a tam bude čekat měsíc na odpověď. No, bylo to příjemné ráno. Aspoň, že v práci už to byla pohodička a dokonce se do mého návratu domů i počasí umoudřilo. Jen víc takových dnů :)

1 měsíc v Kanadě!

Je to neuvěřitelné, ale před měsícem jsme opravdu přiletěli do Kanady. Byla to cesta trnitá, plná nových zážitků, zkušeností, štěstí i smůly, ale vydali jsme se do boje a stále žijeme. A co jsme za tu dobu stihli? I přes veškeré problémy s leteckou dopravou jsme se sem hlavně i díky naším rodičům dostali. A za to jim  srdečně děkuji. Díky Stuartovi z couchsurfingu jsme byli schopní přežít první týden s minimální útratou. Našli jsme si byt, který už pomalu zabydlujeme, všichni tři jsme si našli práci, do které již chodíme, navštívili jsme zdejší nemocnici a doušky tak okusili kanadské zdravotnictví. Krom jiného jsme si ale také založili bankovní účty, podívali se po městě a poznali tak jeho světlé i tmavé stránky a stihli jsme dokonce i jeden výlet do nedalekého kaňonu. No, jsem zvědavý, co nám přinese měsíc následující. Hlavně ať je to ale něco dobrého :)

PS. Kanadské pivo stojí za prd! 

První den v práci

A je to tady! Než jsem se nadál, nastal ten osudný den, 4. října, a já nastoupil do práce. Večer před tím jsem nemohl spát a po celou dobu mi v hlavě probíhaly různé myšlenky a otázky. Jaké že to tam vlastně bude, jaký bude kolektiv, jak hrozné budou ty haldy nekonečného nádobí a jestli to vůbec budu zvládat. Ono totiž ten den bylo slavnostní otevření restaurace a bylo tedy jasné, že se bude jednat o velký záhul. A co se týče odpovědí na mé otázky, tak ty už teď znám!

Na místo jsem díky super rychlé místní dopravě dorazil už o půlhodiny dříve a tak jsem si řekl, proč nezjistit, jaké to tam je a nenechat se provést po areálu. V recepci jsem teda vysvětlil mou situaci a velmi milá slečna, Crystal, mě provedla po areálu. Na rozdíl od městské pobočky, která je stylizována do červena, je tahle jižní v barvách černé a tmavě modré. Opět se všude nachází římské sloupoví, Caesarovy hlavy a uprostřed za sklem je obrovská nádoba s ohništěm. Prostě nádhera! Jen jsem věděl, že tohle není můj svět. Můj svět bude to za posledními dveřmi. Svět kuchyně.

Tam jsem znovu narazil na šéfkuchaře Tonyho a opět pocítil žár z různých sporáků, ohřívačů a páry. Zjistil jsem, že spousta mých zdejších kolegů jsou korejci, nebo jiní asiaté. Z obličeje to nevyčtu, z řeči to také nepoznám. Ale z Asie jsou určitě. V každém případě všichni byli moc přátelští. Ptali se mě, odkud jsem, jak se mi líbí v Kanadě a různě mě zdravili. Škoda, že já si moc jejich jména nepamatuji. Nejenom, že mám na jména celkem blbou paměť, ale tady jich bylo tolik moc naráz, že to prostě nešlo. Vím, že tam byl nějaký číšník Steve (už nevím, jak vypadal), pak pomocnice Jenny (taky Korejka) a zbytek už si vůbec nepamatuji. V kuchyni nás ale pracuje 10. V restauraci pak přes 25. Odhadem.

Převlékl jsem se tedy do pracovní uniformy a pustil se do práce. Mé pracoviště by se dalo rozdělit na 2 takové části. První částí jsou dva dřezy, kam mi všichni kuchaři nesli různé táce, naběračky, pánve, hrnce a podobně a já je umýval. Jednou za čas jsem v dřezu vyměnil vodu, to když už byla moc špinavá a po té, co jsem měl vše hotové, zanesl jsem veškeré toto nádobí na své místo. Mým druhým pracovištěm byl takový obrovský stroj na mytí nádobí, který vše myl za pomoci vody a páry. Byl to takový super výkonný, rychlejší a silnější příbuzný myčky. Nádobí, tentokrát to, které používají hosté, se vždy naskládalo na takové bedýnky (talíře měly vlastní, vidličky, skleničky, vše mělo vlastní typ bedýnky), z toho se pak za pomocí takové hadice trčící ze stropu ostříkal ten největší blivajz a po té se to zasunulo do výše jmenovaného stroje, ze kterého to pak vyjíždělo druhou stranou jak na jezdícím páse. Doslova. Po tomto procese jsem zase rozdělil nádobí dle druhu a zanesl ho na své místo. A takhle se to opakovalo pořád a pořád dokola po celou dobu směny. Jen jsem čekal, kde se mi něco objeví.

Na konci směny se mě pak každý ptal, jak se mi tam líbilo, jaký byl můj pracovní první den a podobně. Jak by řekl Stuart, Kanaďani jsou prostě milí. Zajímalo by mě, jestli to ale myslí upřímně.

No a jak se říká, že žádný učený z nebe nespadl, tak to je pravda pravdoucí. Pár příkladů za všechny. Několikrát jsem si za pomoci té hadice na blivajze nastříkal vodu přímo do obličeje. To když se nějakým zázračným způsobem odrazil proud vody od nějakého nádobí anebo od dřezu pod ním a vletělo mi to tak rovnou do xichtu. No dobrá. To se ještě dá. Týkalo se to jen mě. Horší ale bylo, když jedna má korejská spolupracovnice vkládala  hrnec do dřezu, já vrazil rukou do kohoutku, ten se posunul a tím nastříkal vodu do obličeje jí :D Ještě teď z toho mám záchvaty smíchu. Ale omlouval jsem se jí jak běsný. Občas se ale také stalo, že jsem neměl co dělat. Lidé asi málo objednávali, nebylo co vařit a můj dřez se tak vyprazdňoval. V ten moment jsem si tam pomalu šudlil jednu pánvičku, když v tom přišel můj šéf (ten ruský mafián z centra) a řekl mi, že mám dělat rychleji. Já bych i dělal, ale pak bych tam jen stál jako kůl v plotě a nedělal už vůbec nic.

Každopádně, ať to všechnu teda shrnu, mi nakonec řekli, že mám dnes přijít znovu a tak jsem to asi celé nějak zvládl. Jen mě neuvěřitelně štve, že jsem tam byl pouhých 6 hodin. A to je málo! Ne že bych toužil umývat nádobí další dvě hodiny navíc, ale zase by za to bylo víc peněz. Bojím se, že kvůli tomu budu muset do budoucna hodně šetřit. A to je blbé! No, uvidím, co přinese dnešek. Do té doby, nádobí zdar!

Dodatek: Ta druhá fotografie není z naší kuchyně. Jen z internetu. Ale je to dost podobné.

Konečně polární záře

Neviděli jsme ji

Jedna z mála věcí, na které jsem se velice těšil v Kanadě, bylo vidět polární záři naživo. Ty zářivé světýlka na obloze a neobyčejné světelné úkazy v různých barvách, které jsou možné vidět z 90% jen na severu anebo na jihu naší planety Země. Aurora Borealis. To je ta severní, která se tady ukázala tuto neděli v pozdních večerních hodinách. A hádejte co. Samozřejmě jsme ji promeškali. Stačilo jen málo, abychom ji viděli. Třeba mít odtažené okno anebo vyjít na chviličku ven. Prostě cokoliv. Byla dokonce tak silná, že přemohla i mocné Calgarské osvětlení. Člověk nemusel ani nikde na louku za město. Prostě… nemám slov. Ale tak nevadí.   Je spousta jiných polárních září v moři polárních září. Proto věřím, že do budoucna se jistě zase nějaká objeví a my ji konečně spatříme. Ač ta první nám už unikla.

A kdyby někoho zajímalo, jak že vlastně ta naše Aurora Borealis vypadala, tak zde je odkaz na článek, který o ní informoval na internetu. http://www.calgaryherald.com 

Polární záře nad Calgary

O garážových výprodejích

Sem tam, čas od času, když se procházíte po ulicích, můžete narazit na malé cedulky upozorňující na garážové výprodeje někde v okolí. A sem tam, čas od času, se i vyplatí tyto garážové výprodeje navštívit. Lidé na nich totiž prodávají staré nepotřebné haraburdí, které vytáhly někde ze sklepa, anebo ho nahrazují jiným, novějším a tak se ho logicky potřebují zbavit.  To že to je ale haraburdí pro ně neznamená, že to je i haraburdí pro lidi, co nemají žádný nábytek, spí na zemi, jí na zemi, no a v podstatě na ní i žijí. Čili pro nás.

A tak jsme se před týdnem v sobotu rozhodli získat novou zkušenost s tímhle způsobem nakupování. Jana totiž na internetu našla, že se jeden garážový výprodej odehrává i přímo v naší čtvrti. V Rosscarrocku.  Nabití očekáváním jsme tedy s druhou Janou vyrazili k místu určení a čekali, co z toho vyleze. Byl to takový typický garážový výprodej. Úplně jak z nějakého seriálu. A dokonce opravdu v garáži. Uvnitř byly nastrkány různé věci jako oblečení, lampy, stolky, skleničky, staré nádobí a mnoho jiného. Prostě co vás napadne. Nás s Janou nejvíce zaujaly dva malé noční stolky. Každý za 2 dolary (40 kč). Cena dobrá, stav stolků taky a přece jen bylo lepší mít noťasy a podobné věci na něčem položené, než pořád na zemi. A tak, spokojeni s nákupem, jsme vyrazili i se stolky v rukou domů.  V té době už nám ale došlo, že kupovat něco většího a z větší vzdálenosti, těžko bychom to k nám dotáhli.

O týden později, opět v sobotu, jsme zaslechli klepot na dveře. Otevřeli jsme je tedy a nečekaně zjistili, že to byl Peter. Náš soused z vrchu. Sám se nabídl, jestli nechceme vyrazit někde na garážové výprodeje, že nás tam odveze a že co si tam koupíme, odveze nám i domů. Pro mě to byla skvělá příležitost, jak si konečně pořídit postel a tak jsem ji za žádnou cenu nechtěl promarnit. V mžiku vteřiny jsme všichni tři přikývli a po krátké chvíli cestu opravdu zrealizovali.

Na prvním garážáku, který jsme viděli, bylo v podstatě samé haraburdí. Nic, co bychom potřebovali. Na tom druhém mě ale zaujaly polštáře. Vzhledem k tomu, že jsem měl jen ten, co jsem si poctivě ukradl v letadle (a ten stojí vážně za prd), by se mi nějaký další docela hodil. Navíc byly docela pěkné a vypadaly i nepoužitě. Za jeden pak chtěli 2 dolary 50 (jo, víc, jak o týden dřív za ty stolky) a za všechny čtyři nečekaně 10. Nevěděl jsem, že i zde se dá smlouvat. Paní se jich ale chtěla evidentně zbavit a navíc Peter se do toho nějak vmontoval a tak my je ukecal všechny čtyři za 5ku. A to se vyplatí! Spokojeně jsem si to teda ládoval k autu s taškou plnou polštářů vstříc dalšímu garážáku.

A ten byl pro mě osudný!

Už když jsme k němu přijížděli, mé oči spatřily tu obrovskou matraci a já věděl, že ji chci mít. A že ji taky mít budu! Vylezli jsme tedy z auta a já si to namířil přímo k ní. První jsem se zeptal, kolik za tu matraci chtějí, ale paní mi řekla, že si musím koupit celou postel. Ne jen matraci. Nejdřív jsem nechápal proč? Vždyť já chci jenom ji.  Pak mi ale docvaklo, že holou, kovovou konstrukci postele už by asi stěží někomu prodala :D A tak jsem se tedy zeptal na cenu. „100 dolarů,“ zněla odpověď. Hmm, to je docela dost. Zvláště, když jsem měl v kapse jen 85. „Tak to nemůžu, tolik tady nemám,“ odpověděl jsem, ale Peter mi řekl, že on jo a že my ji teda koupí. Tak jsem se s ním dohodl, že hned co najdu nějaký bankomat, tak mu peníze vrátím. Souhlasil a postel, společně ještě s jedním obrazem do svého bytu, koupil.

Teď ale nastal horší problém. Dostat ji dom. Vzhledem k tomu, že dodávka byla plná věcí a postel by se tam rozhodně nevešla, domluvili jsme se tedy s paní, že ji tam prozatím necháme a za chvíli, po té, co vyprázdníme truck, se pro ni opět navrátíme. A tak jsme to i udělali. Přes větší obtíže s místem se nám nakonec postel podařilo naskládat do auta a s dalšími obtížemi i vyskládat do mého pokoje. Toho večera jsme ji i nějak „složili“ a tohle je výsledek.

Tak co říkáte? Není pěkná? I s tím stolkem vedle? Sice ještě nevydělávám, ale už si tady kupuji postele za 100 dolarů. V každém případě to byl ale dobrý kup, protože vím, že v normálním obchodě by stála okolo 1 200 a to je docela rozdíl. Navíc tady budu žít deset měsíců a na tuhle dobu už se taková investice opravdu vyplatila (má bolavá záda a staré kosti právě klikly na „To se mi líbí“). A než se budu vracet domů, otevřu si vlastní garážový výprodej, kde postel zase prodám. Protože to je, milé děti, koloběh života :)

PS. Toho večera daroval dočasně Peter svou postel pro hosty holkám, takže už mají taky kde spát :)

PS2. Peterovi už jsem vše splatil.