O tom, jak jsem nepracoval v Polské firmě

Ač zdejší články moc ve stylu deníku nepíšu a spíše je beru formou tematickou, mnohé z nich se prolínají a ani tento článek není žádnou výjimkou. Jelikož jsem byl naštvaný na Boston Pizzu a na to, jak mi nechutně zkrátili peníze, byl jsem rozhodnutý najít si práci jinde. Seděl jsem s Veganovnou v Mc Donaldu na internetu a díval se na nabídky na Kijiji. Jedna z nich mě zaujala, avšak já neměl čas ji moc studovat, jelikož mi zazvonil mobil. Byl to chlápek z Telusu, který mi řekl, že za 20 minut bude u nás kvůli netu. Abych ho vůbec slyšel, musel jsem odběhnout od PC na záchod, kde nebyl takový ruch. No dobrá tedy. Sice jsme byli domluveni mezi čtvrtou a šestou večerní a byly teprve dvě, nicméně aspoň to bude dříve hotové. Snad… Přece jen, před tím už u nás byli z Telusu 2x a nic se nevyřešilo. Doběhl jsem tedy zpátky za Veganovnou ke svému PC, rychle zaslal svůj životopis, aniž bych si cokoliv ověřoval v domnění, že se stejně nikdo jako vždy neozve, narychlo vše sklidil a už jsme si to pádili domů, abychom chlápka neprošvihli. Toho večera byl net konečně zapojený a zrovna přesně v tu chvíli jsem musel jít jak na sviňu do práce. Nevadí. Až se z ní vrátím, budu na netu až do rána. Jupí! Uvidím všechny seriály, které jsem za ten měsíc promeškal. A to se také stalo. Vrátil jsem se po půlnoci a byl na netu až do čtyř.

Ráno, těsně po sedmé, mě však probudil telefon, v němž se po zvednutí ozvala žena jménem Jolanta. Ptala se mě na spousty otázek ohledně mého zaslaného životopisu a já věděl, že tentokrát to bude vše jiné. Taktéž se mě zeptala, jestli můžu zajít kolem jedné hodiny na pohovor. Řekl jsem svým zombie nevyspalým hlasem, že ano. Super. Tak teď už vůbec neusnu. Zjistil jsem si příšerné spoje, které byly příšernější o to, že zrovna v těch dnech do Chinooku, kde jsem měl přesedat, nejezdily C-trainy kvůli opravám (oh, mé věčné štěstí) a po dvanácté se vydal na cestu. Dojel jsem tedy na místo a budovu, kde se firma měla nacházet, jsem nemohl najít. Číslo popisné jsem měl správné. Dokonce jsem u toho domu stál. Několikrát ho obcházel, ale číslo vchodu jsem za Boha nenašel. Alespoň se mi naskytl nádherný výhled na město s pozadím skaliských hor. Nádhera! Dost lituji, že jsem tehdy neměl foťák. Zavolal jsem tedy Jolantě a řekl ji svůj problém. Ta mě navigovala, až jsem se dostal ke správným dveřím. No jak jsem mohl vědět, že tři domy za sebou budou mít stejné číslo popisné.

Vstoupil jsem dovnitř a vešel do kanceláře hlavní šéfky. Ta mi vysvětlovala, o jakou firmu se jedná, že je to Polská firma a že jsou jediní ve svém oboru. Ona sama byla Polka stejně jako Jolanta. Po té mi ukázala obří sklady, pracoviště a všechno to, co se tady vyrábí. Před tím mi ještě řekla, že se mám připravit na extrémní prach, ale po vstupu dovnitř jsem si žádného nevšiml. Každopádně všichni zaměstnanci tam byli oblečeni v takových bílých ochranných oblecích s rouškami přes obličej. Vypadalo to vše velmi děsivě a komplikovaně. A hlavně moc technicky. Já ty věci, co se tam vyráběly, ani neumím nazvat. Prostě proto nemám název. Co se týče práce samotné, musel bych stříhat a šít látku, svařovat, rýsovat. Všechny ty věci, na které jsem antitalent, a kterým se celý život vyhýbám. Už tehdy jsem té paní šéfové řekl, že mám obavy, že v tomhle asi nebudu dobrý, ale domluvili jsme se, že si to můžu vyzkoušet na další den a podle toho se pak rozhodnout. Sama řekla, že má slabost pro lidi z Evropy a tak by mi dala přednost před ostatními.

Když jsem vyšel ven na čerstvý vzduch, uvědomil jsem si, že mám v puse a v krku nechutnou pachuť a to byl zcela jistě ten odporný prach. Tuhle pachuť jsem pak měl v ústech ještě hodinu po té. Cestou domů jsem o tom celou dobu přemýšlel. Jen jeden den volna. Lepší plat jak v Bostonu, ale to brzké vstávání každý den (už před šestou) a hlavně dělat něco, co absolutně nesnáším a nikdy jsem dělat nechtěl. Nuž… uvidím a rozhodnu se až po tom zkušebním dnu.

Šel jsem tedy brzy spát, abych mohl už v šest vyrazit, ale spánek mi dopřán nebyl. Neustále jsem o tom musel přemýšlet. Měl jsem z toho děsivý pocit. Vzbudil jsem se v domnění, že za chvíli mi zazvoní budík, ale když jsem se podíval na hodiny, byla teprve jedna hodina ranní. Už jsem neusnul. Obracel se a hrozivý pocit, z té práce neustupoval. Řekl jsem si, že tohle dělat nechci! Že tohle dělat nemůžu! Já technický antitalent a tady je spojeno všechno, čemu jsem se celý život vyhýbal. Vše v jednom balíčku. Zapnul jsem tedy PC a napsal omluvný e-mail, že nedorazím, že tohle není pro mě. Po té jsem usnul a spal v poklidu příjemným spánkem až do rána.

Dodatek: Myslím si, že té noci jsem se i rozhodl, že je na čase zakoupit si letenku domů, protože ona šéfová mi řekla, že bych si nemohl vzít jediný den volna až do července, že až tak moc práce tam mají. Navíc s návratem do Evropy jsem byl na vážkách již od prosince, kdy jsem měl dost nechutné deprese z nemožnosti najít si práci.

Problémy, problémy a zase problémy

Kdy už tohle skončí?

V nedávném článku cca z poloviny ledna jsem psal o tom, že měníme poskytovatele sítě, protože nás Peter pavlačová drbna sprostě odstřihnul. Tehdy jsem tu situaci viděl relativně růžově, protože v tu dobu jsem ještě nevěděl, že budeme bez internetu měsíc! A to je ta sranda. Ono to opravdu trvalo měsíc. MĚSÍC! Bez internetu! Tady máte celý příběh.

Sovičky použité v jedné z kampaní Telusu

Byl pátek a ve Westbrooku jsme šli s Veganovnou navštívit pobočku Telusu, abychom si u nich zřídili net. To, že jsme nevěděli a přemýšleli dlouho nad tím, jak se to vlastně správně anglicky řekne, opomenu, ale pro příště „setup“ je to správné sloveso. Každopádně nás pochopili. Vytiskli nám smlouvu a taktéž sdělili, že si musíme počkat, až nám poštou doručí modem a že od nich někdo přijede a zapojí ho. Modem měl dojít ve středu a to se také stalo. Zatím šlo vše podle plánu. Zapojil jsem ho tedy do elektřiny, a jelikož se naše domácí síť objevovala i v našich počítačích, skoro to vypadalo, že ho není potřeba zapojovat ani nikam jinam (chyba lávky). Jenže net stále nefungoval. Zavolal jsem tedy na jejich zákaznický servis a tam mi řekli, že to je tak správně, protože ještě nejsme oficiálně aktivovaní zákazníci. Tenhle krok může trvat až 48 hodin. No dobrá tedy. Počkáme si. Uplynulo 50 hodin, uplynulo 70 hodin a net stále nešel.

Zavolal jsem tedy opět na jejich servis a tam se mě zeptali, jestli mám vše správně zapojené. Snažili se mi popisovat různé technické věci, ale mé rozumění angličtiny přes telefon a ještě v technické mluvě dostalo řádně zabrat. Telefonování nemám v lásce ani v češtině, takže tohle byl hotový horor. Nakonec se ale ukázalo, že nám v basementu chybí phone jack, což mi na druhé straně telefonního sluchátka nechtěli uvěřit. Modem tudíž nebylo možné kam zapojit a tak se páni z Telusu rozhodli, že nám za další dva dny někoho pošlou a ten to prozkoumá a vyřeší. Další čekání.

Po dvou dnech přijel chlápek a dozvěděl se, že modem není kam zapojit a že nám tady chybí phone jack. To je ale milé zjištění. A přišel na to i sám. Každopádně prý potřebuje přístup do druhého basementu, do kterého jsme však my přístup neměli. A zde začal celý kolotoč. Bylo potřeba sehnat klíče, vysvětlit Audrey (majitelka domu), proč je potřebujeme a do toho všeho se zapletla i pavlačová drbna, která všem tvrdila, že tam přístup nepotřebujeme, že je to kompletně oddělený dům, se vším všady. Říkal jsem vůbec někdy, že drbna je osoba, která tenhle basement opravovala? Každopádně odvedla hrozivou práci. O tom se přesvědčil i druhý chlápek z Telusu, který to potvrdil a na rovinu řekl, že ji nemá rád. Po několika dnech jsme získali klíče, ale přišel instalatér, který tam musel něco opravovat a zase nám je sebral. A my byli zase tam, kde na začátku. Po dlouhé době jsme získali klíče opět zpět a to tím, že jsme s Veganovnou nechali udělat ve Westbrooku kopie. A aby opět někoho poslali z Telusu, musel jsem na jejich zákaznické lince trčet a teď se všichni držte, přes 55 minut. Doslova si mě tam přehazovali jako horkou bramboru a slova:„Vyčkejte prosím,“ jsem slyšel častěji, než vlastní dech.

Když pak chlápek přijel, byl v šoku, v jakém stavu se tenhle basement nachází. Fušeřina! Každopádně se mohl dostat do druhého basementu, kde provrtal stěnu a telefonní drát protáhl odtamtud. Ano, my tady žádný neměli. Kdyby to někoho zajímalo, tak druhý basement je tak strašně depresivní místo, že už to víc ani nejde. Pokoje jsou menší, temnější, je tam křivá podlaha, chodba vedoucí skrz celý byt se ke konci extrémně zužuje, no hrůza. A to už bylo po opravě, která vážení stála 50 000 dolarů (1 milion kč).

Internet byl zapojený a muž z Telusu očekával své tučné dýško. Je fakt, že práce s tím měl spousty. Úplně si ten moment pamatuji, stejně tak jeho očekávání v očích. A my nic. Nastalo trapné ticho a pak odešel. Zklamaný. Věřím, že nás extrémně pomluvil, ale smůla. Jeho smůla. Audrey ani Peter dodnes neví, že je zde provrtaná díra z jednoho basementu do druhého a ani se to nikdy nedozví a tak zůstane hrozivé tajemství ukryto.

Než se tohle vše událo, uběhl jeden celý měsíc. Za tuhle dobu jsme chodili na internet do místních kaváren a restaurací. Ze začátku to byl převážně Tim Horton (pro Kanadu tak typický), kde díky nám, mně a Veganovně, zavedli přihlašovací údaje na jejich free wifi. Není zač lide Calgarský J Stýská se mi po jejich french vanilla kávě, kterou jsem si tam dopřával každý den. Po té jsme však začali navštěvovat bližší Mc Donald, kde byl net rychlejší a měli tam i výbornou akci káva + muffin za 1 dolar 46 centů. A to se vyplatí.

Tohle byl však jen jeden z mnoha problémů. Za tu dobu přestaly Janám fungovat mobily jen tak pro srandu a byly týden, ne-li déle bez signálu. Závada byla po čase vyřešena, ačkoliv Janě změnili číslo. Veganovně zůstalo to samé. A mně, osobě, která má peníze jako velmi vysokou prioritu, jako bonus v práci dost zkrátili na výplatě kvůli jejich debilitě a neschopnosti. Měl jsem sto chutí odtamtud ihned odejít s tím, že dávám výpověď, ale při představě, že budu zase dlouho bez práce, jsem si to rozmyslel. Další výplata o 14 dní později už pak byla naštěstí v pořádku.

Pod nadpisem jsem položil otázku. Kdy tohle vlastně skončí? A už existuje i odpověď. Mně tohle skončí přesně 28. dubna večer v momentě, kdy dorazím domů. Ano, rozhodl jsem se to tady ukončit dříve. V tu dobu můj pobyt tady v Calgary bude skoro 8 měsíců a řekl jsem si, že už to stačilo. Shodou okolností od chvíle, kdy jsem si koupil letenku, kletba jako by byla prolomena. Nastalo pár změn a i přísliby věcí budoucích vypadají velmi optimisticky. Možná, že to je právě tím, že u mě funguje naprosto perfektně pravidlo, že vše hezké přichází až ke konci. A možná že tak to má být. Protože přesně to způsobí, že na danou věc vzpomínáte v dobrém.

Co slavíme?

Jelikož by tenhle blog měl mít i nějakou informační hodnotu, rozhodl jsem se sepsat článek o svátcích, které se kolem nás momentálně točí. A že jich není málo. Takže jdeme na to.

10.2 Neděle – Lunární nový rok

Je to tak! Tuto neděli jsme zahájili lunární nový rok! Všichni Číňané tedy slaví a věřte, že já už jich tady poznal. Přece jen v Calgary je i China Town (Čínská čtvrť) a to už něco znamená. Jak se asi má Nancy, má oblíbená Číňanka?
Kdyby to pak někoho zajímalo, tak právě nastal rok hada. Je to rok trvalého pokroku a zaměření se na detaily. Důležitá je disciplína! A jak staré čínské moudro praví: Had v domě je dobré znamení, neboť rodina nezažije hladovění. My však máme v domě jen mravence. Neví někdo, co znamenají oni? A nechci slyšet, že to znamená: "Potřebujete deratizéra!" 

12.2 Úterý – Shrove Tuesday taktéž známý jako Pancake day

Masopustní úterý, den před popeleční středou. Je to den, kdy se slaví masopust. Toto období začíná po svátku Tří králů (7. Ledna) a končí, jak už bylo řečeno, den před popeleční středou, což je den pohyblivý (ne vždy připadá na stejné datum).

13.2 Středa – Ash Wednesday / 25th years anniversary of Winter Olympics

To jest dnes v den vydání článku. Popeleční středu asi nemusím moc představovat. Jedná se o křesťanský svátek a taktéž první den postní. Také to znamená, že za 46 dní nastane Velikonoční neděle. V tento den bychom se měli oprostit od materiálních věcí a bohatství a zaměřit se spíše na věci duchovní.

Pro Calgary je však tento den významný i tím, že přesně dnes je to 25 let od zahájení Zimních Olympijských her z roku 1988. Tady jsem vám k tomu našel i krátký dokument, který je ale bohužel v angličtině. Mluví v něm však velmi srozumitelně, tak pro ty, co trochu rozumí, nebojte se a pusťte si ho.

14.2 Čtvrtek – Valentines day

Jop. Zítra je den Sv. Valentýna, což pro mě jakožto osobu pracující v restauraci znamená velmi busy day. Tolik štěstí! Každopádně jak vznikl tento den? Existuje mnoho verzí, a jelikož jsem líný, tak sem uvedu jen tu nejznámější. Legenda praví, že tento den začal být známý díky knězi Valentýnovi. Claudius II., vládce Říma, zakazoval svým vojákům, aby se ženili či jen zasnubovali, protože se bál, že by chtěli zůstat doma u svých rodin a nešli by tak do boje. Valentýn však svému vládci vzdoroval a proto tajně oddával mladé páry. Bohužel se na to přišlo, byl zatčen a nakonec 14. února také popraven. Pro mě je ale tento den velmi komerční a proto ho neuznávám. A když už bych něco uznával, tak by to byl určitě První Máj.

18.2 Pondělí – Family Day

Je tradiční Kanadský svátek, který ve většině provincií, včetně Alberty, připadá na třetí pondělí v únoru. V některých na druhé. Většina firem vám dá dokonce placené volno, což se však netýká Boston Pizzy. Znovu. Tolik štěstí! Poprvé byl tento svátek shodou okolností slaven v Albertě a to roku 1990 díky guvernérce Helen Hunleyové. Je to den, kdy by měla být rodina pospolu, a mělo by se pamatovat na tradiční rodinné hodnoty.

Nuž, a to jest vše! Snad jste se, milé děti, něčemu přiučili a z dnešní přednášky si i něco zapamatovali. Děkuji za pozornost J   

Marilyn Manson

Tak jsme se dočkali. A stálo to za to!

Přijde mi to už tak dávno, když jsme se s Janou před Vánoci rozhodli, že si tady zajdeme na veliký koncert. Sledovali, co se bude tady v Calgary dít a v úvahu pak přišli dvě varianty. Buď to britští Muse anebo právě Marilyn Manson, který to nakonec, jak už název článku napovídá, vyhrál.

Dva měsíce utekly jak voda a 8. února to mohlo celé vypuknout. Ale nebylo to jen tak. Už den před tím jsme měli trable s lístky. Samozřejmě, že Kanadské služby nezklamaly a tak pokud byste si mysleli, že si v copy centru, jehož náplní práce je i tisknutí mohli něco vytisknout, tak to jste na velkém omylu. Holt vyspělá Kanada. Naštěstí pak Jana zajela do downtownu (já musel do práce), kde už to šlo a lístky jsme tedy měly konečně v papírové podobě. Před tím jsme je měli jen na mailu.

Nastal pátek. Já si na ten den zařídil volno, zatímco Jana musela jít do práce. Počkal jsem tedy na ni a o půl šesté večerní už jsme si to směřovali k C-trainu. Tradičně jsme si skvěle naplánovali cestu dopředu a tak jsme místo Victoria Park Stampede vystoupili až na zastávce Erlton Stampede. Díky Bohu od sebe tyhle stanice nejsou příliš daleko a tak jsme ten kus docválali zpátky pěšky. Přitom vznikla i tahle fotka, která je sice mázlá, ale mně se líbí.

  

Noční Calgary - mázlé

Konečně jsme dorazili na stadion. Řada jak kráva, ale kupodivu to šlo velmi rychle. Prošli jsme si rychlým prošacováním od ochranky a hurá na naše místa. Z tohohle jsme byli velmi naštvaní. Jsme na takovémhle koncertě a sedíme na sedačkách. WTF? Jak krásné by bylo být přímo pod podiem, ale když jsme tehdy lístky kupovali, ukazovalo se, že na stání už je vše vyprodané. Až pak jsme se dozvěděli, že tuhle variantu zpřístupnili, až když se vyprodala většina sedaček. No co už. Aspoň máme pěkný výhled.

Zaplňující se stadion

Dlouho, dlouho jsme čekali, než se stadion zaplnil, ale než se tak stalo, vyplnila naše čekání předkapela, o které však nevím vůbec nic. Na lístku byla nazvaná pouze jako guest (host) a nezdálo se, že by byla příliš slavná. Byly to jakési dvě ženské se svým metalem, které však zaujaly pouze svým vzhledem. Vyprsená blondýna a bruneta v korzetu. Hudba nic moc. Nutno podotknout, že se ale snažily. Jediné, co si od nich pamatuji, byl text „Theres a blood everywhere!“ (Všude je krev), což tam vyřvávaly asi tak 40x za sebou. Po jejich vystoupení už však byla jen krátká přestávka a konečně přišel na řadu hlavní bod večera. Marilyn Manson.

 

A musím říct, že to vážně stálo za to! Show byla úžasná. Každá písnička měla svůj vlastní styl, svou zcela speciální atmosféru a své vlastní kulisy. Manson je hračička a tak jsme se dočkali mikrofonu ve tvaru dýky, laserových rukavic (rudý laser mu svítil do publika z každého prstu) apod. Krom toho také často měnil kostýmy, tudíž jednou přišel třeba jako zlý papež, jindy zase jako mluvčí velké korporátní společnosti. Nejlepší bylo, že nehrál jen skladby z nového alba, ale udělal i takový průřez starými hity, tudíž jsme se dočkali skvělých věcí jako je Obscene, Sweet dreams (ta měla tak úžasnou atmosféru. Chci znovu!), Personal Jesus apod. Zajímalo by mě, jestli tyhle skladby hraje i normálně na turné, nebo to bylo jen tady, protože měl v Calgary zákaz hodně dlouho vystupovat.

Koncert tedy hodnotím velmi kladně až na jednu věc. A to byla jeho délka. Klidně to mohlo být delší ještě tak o 10 skladeb. Každopádně jsem byl nadšený a umím si představit, že bych na něj zašel ještě jednou. Dalšího z mnoha zpěváků, které jsem tedy kdy chtěl vidět na živo, si teď můžu odškrtnout. Kdo bude další?

Noční lov?

Lets hunt!

I když je pravda, že tentokrát to bylo dost na jistotu. Jeden z rohových baráků v naší ulici se totiž bude prodávat a tak ho narychlo vyklízejí. Před domem stojí modrý kontejner a nevěřili byste, jakými poklady ho naplňují. A jedním z těchto pokladů byla i moc pěkná matrace, která se velmi zalíbila i naší Veganovně. Tudíž jsme počkali, až vše pohltí tma a my se tak mohli vydat na jeden z našich tradičních nočních lovů. Došli jsme ke kontejneru a to byste nevěřili, jak je taková matrace těžká a jak rychle se pronese. Naštěstí to bylo jen přes ulici, i když my jsme si to trochu protáhli až k zadní cestě našeho domu, aby nás nezpozorovala pavlačová drbna. Tam už byla naštěstí cesta samá ledovice, a tudíž jsme mohli matraci položit na bok a táhnout jí jak na skluzavce. Přece jen se ten led k něčemu hodí. Třikrát hurá! Matrace je doma a Veganovna má konečně něco jako skutečnou postel.

Veganovnina nová postel

To však nebylo vše! Kousek od našeho domu, tentokrát přímo v zadní uličce zakryté chladnou nocí, ležela i dvě křesla. Už jsem měl na ně zálusk delší dobu, ale nevěděl jsem, jak přesně stabilní jsou. Šli jsme tedy k nim a já si na jedno z nich sednul. A představte si, to křeslo je houpací! A dokonce se na něm dá i točit. No já byl v sedmém nebi! Houpací křeslo! Musím ho mít! Vzali jsme ho tedy do ruky a v momentě, kdy jsme přecházeli ulici, přijíždělo auto, které zastavilo před domem, kde bydleli původní majitelé onoho křesla. Žena vystoupila z auta a podívala se na nás, jak to křeslo táhneme. Trapas! Raději jsem dělal, že o ní ani nevím. Už vidím, jak celá natěšená přišla domů a řekla: „Rodino! Jedno křeslo už je pryč!“ :D Momentálně leží křeslo u mě v pokoji a schne. Je sice velmi nevzhledné, odporně růžové (Ross Geller z Přátel by řekl lososové), ale mně je to jedno, protože já oceňuji jeho osobnost. Ono je totiž houpací! Chápete to? Já mám v pokoji houpací křeslo. A zadarmo! Taková prkotina a tolik radosti! :D

Mé houpací křeslo. Houpací!

Dodatek: Oba úlovky smrdí zatuchlinou, tak jsme přes ně přehodili ukradené dečky z letadla, které nás dostalo do Kanady.

Busy Sunday

Náročná neděle. Ale vyplatila se!

To jsem se tak dohodl s Veganovnou, která mě navrhla Claire, že bych mohl pomoct s uklízením jedněch nově zrekonstruovaných kanceláří v downtownu. Padlo to na neděli a já věděl, že to bude velmi náročný den, protože nejdřív celou šichtu uklízet a po té přejít ještě do vlastní práce na druhou osmihodinovku? No co! Je to jen jeden den a Claire, pro kterou už jsem jednou pracoval (viz. článek obžalovaný uklízeč), platí velmi slušně (Na rozdíl od jedné pitomé organizace jménem Boston Pizza, o čemž se ještě v budoucnu zmíním). Nastala neděle a vstávání v 6:40 bylo velmi, velmi kruté! Ale zvládl jsem to. Veganovna mě tehdy varovala, ať se však na moc peněz netěším, že to budeme mít za 3 hodiny hotové. Za chvíli jsme vyšli, běželi na C-train a v 8:30 už jsme byli v mrakodrapu, kde se kanceláře nacházeli. Jedenácté patro prosím!

Jako by ta budova z Brna vypadla

Vyjeli jsme nahoru a vstoupili do lokace. Jako bordel jak v tanku, ale ten výhled! Nádhera! Já vzal foťák a udělal fotku snad z každého okna, které zde bylo! Úplně jsem si sám sebe představil, jak bych zde pracoval jako manager, měl vlastní kancelář s velikým stolem a koženým křeslem a stál u okna, vyhlížel na ty mrňavoučké lidičky dole v ulicích a přemýšlel, co udělám se zaměstnancem, který přišel do práce už zase pozdě a neustále porušuje pracovní řád. Zpět do reality!

Největší kancelář s výhledem do dvou směrů

Je zábava uklízet, když víte, že to tam dělníci zase podělají

Veganovna zjistila, že tady vůbec není Claiřino vybavení a tak ji zavolala, kde že se má vlastně ukrývat. Všechno jsme prošli 3x. Claire tvrdila, že to tam musí být, ale nakonec se ukázalo, že prostě není. Prý to měl dovézt jeden polák, který umývá okna (jehož jméno si už nepamatuji, ale vím, že bylo typické polské. Jeho slovy.) a ten to prostě nedovezl. Takže jsme začali improvizovat a brát si k uklízení věci, které tady zbyly po dělnících. Vysavače, jedna hadra apod. Bylo potřeba vysát všechny koberce, umýt všechny lišty, poličky, kuchyňské linky, mopovat, vymýt šuplíky od stolů apod. A já viděl, že tohle rozhodně nemáme šanci za 3 hodiny stihnout. Asi po hodině nebo dvou přišel i Polák s Claiřinými věcmi. To trochu práci usnadnilo, ale opravdu jen trochu. No řeknu vám, že po sedmi hodinách uklízení jsem měl dost! Veganovna s Polákem pokračovali v práci, ale já už musel jít domů, abych stihl ještě vlastní šichtu v idiotské Boston Pizze! Jako bonus jsem po cestě našel na zemi v blátě bankovku s 5 dolary a to se vyplatilo!

 

Výhledy z kaceláří

A naštěstí, jak už bylo vícekrát řečeno, byla neděle a tak moc lidí do Boston Pizzy nepřišlo, tudíž míň nádobí a míň práce pro mě. Musím ale říct, že poslední hodina pro mě byla velmi kritická a mé oči se pomalu, ale jistě zavíraly. Už nepomáhalo ani to kafe. Ale zvládl jsem to a to je hlavní! Navíc extra 100 dolarů v kapse se vždy hodí J

Zasedací místnost

Dodatek: Všiml jsem si, že můj současný život je velmi podobný seriálu 2 Broke Girls, v češtině přeloženo jako 2 socky. Otázkou tedy je: Kopíruje můj život seriál nebo seriál kopíruje můj život? 

4. února 2013

Bye bye penny!

A nemluvím o Penny z TBBT. Přesně dnes se totiž přestanou vyrábět malé měděné mince, tzv. penny, jednocenty. Už k tomu dospěli i Kanaďané, stejně tak jako my kdysi s haléři. Peníze jsou stále platné, ale právě ode dneška už se pomalu ale jistě začnou stahovat z oběhu. Někteří lidé tvrdí, že by bylo lepší, kdyby stejný osud potkal i Nickely (5 cents) a nejnižší jednotkou by tak bylo 10 centů. I tenhle krok bych uvítal, protože se mi tyhle mince stále i skoro po pěti měsících pletou s 25ti centy.

Tenhle krok měl prý původně nastat už v listopadu, ale obchodníci, které čekala rušná vánoční sezóna, silně protestovali a tak vláda ustoupila a dočkali jsme se toho až dnes. Co tedy říci závěrem? Snad jen adios penny. 

Dodatek: Jednu si uschovám do peněženky. Na památku...

Dodatek 2: Další důvod, proč je tenhle den důležitý je, že dnes opět dostanu výplatu. Ale to je jiná kapitola.