Opět na bruslích

Nespadl jsem

Abyste byli v obraze, je to už nějaký ten pátek, kdy jsem byl naposledy bruslit. Konkrétně dva roky. Kdyby bylo na mně, šel bych už i dříve, ale neměl jsem s kým jít a kamarád, se kterým jsem chodil před tím, přišel o své brusle nějakou prapodivnou příčinou. Nevím jakou a vlastně ani nevím, jestli někdy nějaké brusle vlastnil. Možná je měl jen půjčené. Každopádně si teď koupil jedny z bazaru a my tak konečně mohli vyrazit.

Na Uherskohradišťském zimním stadionu bývá otevřeno pro veřejnost většinou jen na hodinu a čtvrt, což není příliš dlouhý časový úsek, ale na nějaké to lehké vyblbnutí to rozhodně stačí. Navíc, jak se nedá díky současnému „zimnímu“ počasí bruslit venku, je značně přeplněno a tak jedete díky rodinkám, které se drží za ruce a zabírají tak půlku dráhy a dalším stovkám lidí značně pomalu a k tomu ještě v nikdy nekončícím obrovském chumlu. Co naděláme. Možná, kdyby pro veřejnost udělali ještě třeba dopolední úsek, lidi by se více rozmělnili a ve výsledku by to pak bylo lepší.  To se ale asi nestane, takže můžeme jen doufat, že se paní zima stane skutečnou zimou, navlékne sněhový kabát, nasadí šperky z ledu a my si pak budeme moci zabruslit třeba na rybnících nebo na Moravě :)

Další informace:

Vstupné:

Dospělí 30 Kč, Dětské 15 Kč, Broušení bruslí 40 Kč

Stránky stadionu:

http://www.sportoviste-uh.cz/zimni-stadion/

http://www.zsuh.cz/

http://www.hokejuh.cz/zobraz.asp?t=stadion

Cesta (on-line)

Pozor! Čte se odspodu směrem nahoru!

23:31
Je to tady! Osmi měsíční dobrodružství za mnou. Jsem doma. Byla to dlouhá cesta. Přes 40 hodin od chvíle, kdy jsem s kufrem vyšel z našeho domu. Za tento čas jsem navštívil dva kontinenty, jedno hlavní město, šest zemí (USA, Kanadu, Německo, Rakousko, Slovensko přes které jsme jeli domů a samozřejmě Českou republiku) spousty letišť z nichž jen to Frankfurtské nemělo wifi zdarma, projel se C-trainem, autobusem, taxíkem, osobním automobilem a proletěl se třemi letadly. Prostě zábava k popukání :)

A jaký bude další osud tohohle blogu? Nejprve chci dopsat těch pár článků, které jsem nestihl, ale v rámci mého čistého svědomí a celkového ucelení, si je prostě nemohu odpustit. Přece jen, chybí tady celý začátek Calgarských příběhů a ač je to těžce uvěřitelné, nalezením tří starých židlí to opravdu nezačalo. No a pokud se pak bude dít i nadále něco zajímavého, třeba budu v blogu pokračovat. Možná změním časem název na Historky z Holandu, či něco jinak podobného. To už je však daleká a ne příliš zřejmá budoucnost. Uvidíme :) Jinak děkuji všem, co to tady četli. Jsem vám vděčen a je mi ctí pro vás psát.

17:59
A jsem ve Vídni! Nebo Vietnamu? :D Čekal jsem velké transparenty a své rodiče a kde nic, tu nic. Rodičové totiž zabloudili a už hodinu bloudí po Rakouské metropoli. Tak jsem si teda zašel do Mc Donalda na kávu a teď čekám a čekám a čekám... na jejich příjezd. Alespoň jsem si mohl podoplňovat tento článek. Až se ozvu příště, bude to již z Uherského Hradiště :) P.S.: Už jsem se opět shledal se svým kufrem :D

Poslední pohled Frankfurtskému labyrintu

V letadle

11:40

Tohle letiště je ještě trapnější, než jsem si myslel. Takže zatímco všude jinde je free wifi, tady je omezené na půl hodiny a zbytek si musíte zaplatit. Neustále se mi potvrzuje, proč nemám Němce rád! Navíc tady není ani signál na mobilní sítě. O to víc mě teď štve, když si každý vždycky myslí, že jsem z Německa!

11:35

Willkommen Frankfurt! Takže cesta byla ubíjející! Ani nevím, jak se stalo, že jsem to celé přežil. Párkrát jsem i usnul, i když to bylo něco jako spánek omítkového démona. K ničemu! Další "dobrou" zprávou je, že historie se opakuje! Stejně jako při letu do Kanady i tentokrát jsem seděl přesně ve středu letadla. Tudíž nulový výhled a co se týče mých spolusedících, tak z jedné strany Mexičan, z druhé Švéd. Jediné štěstí bylo, že byli oba velmi přátelští, takže jsme docela pokecali a se Švédem jsem si dokonce zahrál i šachy. Taky se mi líbila logika mého letu. Vyletím z Calgary do Seattlu, abych ze Seattlu letěl zpátky. Teda ne, že bychom v Calgary zastavovali, ale rozhodně jsme nad ním letěli.

Letiště Frankfurt

Jediné, co na zdejším letišti chválím - kuřácké zóny a lá miniaturní uzavřené, smradlavé kabinky :)

Lufthanso, Lufthanso. Nestávkuješ zase?

Momentálně se nacházím ve Frankfurtu a Němci mě zase naštvali tímhle svým stupidním letištěm. Ale jako vážně! Tohle byl takový běs! Řekl jsem si - prvně zajdu na toaletu. Jdu podle značky, ale to mi jako nikdo neřekl, že jsou tady záchody rozmístěné v rozmezí jeden na 2 km. Jakože WTF? No když jsem ty dva kilometry ušel, šel jsem zase zpátky podle značek k zóně A (Evropská Unie). A to byla další úžasná věc. Ta snad byla tak 5 km vzdálená. Furt jsem jenom jezdil výtahy a procházel x kilometrové chodby typu - jdeš 500 metrů, aby jsi zašel za plastovou zídku a po té těch 500 metrů zase zpátky. To tam jako nemohli někde udělat dveře?  Znechutilo mě to jakože dost! A celkově se tady vůbec necítím. Všichni mluví německy a já nerozumím ani slovu. Neuvědomil jsem si, jak moc už jsem byl na tu angličtinu zvyklý. Nemluvě o tom, že němčinu vážně moc nemusím. Takže po hodinu a půl dlouhém bloudění letištní spletí chodeb píši tenhle příspěvek. Docela už bych si dal sprchu! Jinak můj let bude pokračovat v 15:30 a to do Vídně! Poslední letadlo. Konečně!

Kilometrové chodby všude!

13:50
Šel jsem tedy do toho Starbucks a když jsem řekl, že chci platit kartou, oni si ji prostě vzali, projeli ji takovým strojem a hotovo. Zaplaceno. Jako... nechybí tam náhodou ta část, kde musím já zadat pin? Vždyť to je přesně to, co chrání vlastníka před zneužitím cizích osob. Když mi někdo ukradne kartu, tak ještě stále můžu být rád, že nezná můj pin a tady... šup a peníze jsou fuč. Trochu mě to zarazilo.

Hned na to jsem se však rozhodl zjistit, kde že je teda ta moje brána k letadlu. Dozvěděl jsem se, že se jedná o zónu s písmenem S. A taky, že to dokonce jede o 20 minut dřív, než je uvedeno na mojí letence. Tak to potěší. Hledal jsem tedy S a objevil jsem malé tajemství Seattleského letiště. Zóna S je totiž úplně v jiné budově, avšak budovy jsou mezi sebou propojené takovým podivným mini metrem. Spojeny jsou vždy tři zóny, mezi kterými jezdí samostatné metro. Zajímavé též bylo, že se v těchhle metrech mluvilo pouze japonsky. Kdyby to bylo anglicky dávalo by to logiku, ale proč japonsky? Obzvláště když zóny propojující tohle metro byly do budov s bránami pro Evropu. Po chvíli jsem dojel do své zóny a opět se střetl s děvčetem z Německa. Taktéž jsem si vystál frontu na svůj palubní lístek a během té doby po mně chtělo pět lidí radu ohledně toho, co mají dělat. Vypadám snad jak nějaké informační centrum? Na druhou stranu chápu, že to je prostě ta síla osobnosti. Teď už si jen užívám svou poslední necelou hodinu na americkém kontinentě a příště... příště už to bude Evropa. Tímto se tedy i s vámi loučím na cca takových 11 hodin. Next time from Frankfurt :)

Japonské metro mezi letištními budovami

11:48
Pořád žiji, pořád žiji... i když ta nuda už mě začíná pomalu zabíjet. Do odletu mi zbývají ještě stále více jak tři hodiny času. Nic zajímavého se zde neděje. Jediné vzrůšo je paní muslimka sedící naproti mě, hluboce dolující poklady ze svého nosu, zatímco zapáleně diskutuje do telefonu a jako bonus je po mé pravici nějaký Seattlovský Justin Bibeber. Navrch ještě ta hrozná trumpetová hudba. Ale možná už jsem se  prostě jenom zbláznil. Přece jen, jsem vzhůru nějakých 28 hodin. Je to odpustitelné. Ve dvanáct si asi zajdu do Starbucks. Musím si tady totiž to množství aktivit, které zde můžu dělat (být na počítači a pít kafe) správně časově rozložit.

8:35
Zdravím ze Seattlu. Ve skutečnosti už by bylo 9, nicméně jsem se opět tradičně vrátil v čase, abych získal ještě na chvíli trochu  toho mládí. Pak ztratím skoro celý den života cestou do Evropy. Doslova v obou směrech. Co se dá dělat. Těch 8 hodin navíc, co jsem si nakradl téměř před osmi měsíci opět zmizí, jakoby nikdy nebyly. A teď co se zatím událo.

Seattle z nebes

Do letadla jsem nastoupil skoro jako poslední. No hlavně, že si tam u Tima Hortona pomalu popíjím kafíčko. Sedl jsem si na své sedadlo (u okna), vedle takové starší paní a trochu jsem se s ní i bavil o tom, kam míří a podobně. Když jsem jí řekl, že já letím do Vídně (Vienna), byla překvapená, že letím do Vietnamu :D (Vietnam). Asi mám vážně příšernou výslovnost, nebo už nevím :D

Naše malá herka

Letiště z venku

Po chvíli jsme vzlétly a tak  jsem se mohl naposledy pokochat výhledem na Calgarský downtown. A co víc, já viděl z výšky i náš dům, ulici, Edworthy park, Westbrook i Boston Pizzu. V pozadí vycházelo slunce, na nebi byl stále měsíc a myslím si, že tohle rozloučení a poslední pohled stál opravdu za to. Nicméně to letadlo byla příšerná herka. Asi nejhorší, kterým jsem kdy v životě letěl a že už jich nebylo málo. A protože si někdo řekl, že má cesta je málo akční, vletěli jsme po nějaké době s touhle herkou do obrovské bouře. No kam se hrabou kolotoče z Matějské. Ty turbulence s námi tak házeli, že pilot musel neustále lidi uklidňovat, ať se nestrachují, že za chvíli z té bouře vyletíme ven. A to se i stalo.

Seattle paint

Po dvou hodinách letu jsme konečně v Seattlu, já si tu sedím na podlaze v bezcelní zóně a píši tento článek. Se slečnou z Calgarského letiště jsem se chvíli bavil, ale pak jsme se rozešli. Teď budu čekat skoro až do tří na let do Frankfurtu, takže super zábava. A pořád mám ten blbý pocit ohledně kufru, že tam teď někde jezdí na páse. Na druhou stranu, když bych to tam šel zkontrolovat, dostal bych se pryč z této zóny a to nesmím.

6:03
Tentokráte jen v rychlosti. Již jsem odbavený a kvůli těm hloupým Američanům jsem si musel povinně zažádat o jejich víza zvané ESTA a taky to samozřejmě zaplatit. Jinak by mě nepustili dál. Takže dalších 14 dolarů pryč. Aspoň, že ty víza platí až do roku 2015. Že by budoucí výlet? Nicméně jsem při vyplňování potkal jednu dívku, která jede stejným letem až do Frankfurtu. Taktéž jsem již přišel o svůj kufr, se kterým se opět střetnu až zítra ve Vídni. Momentálně si dopřávám poslední kávy a posledního muffinu v Kanadě. Trochu smutné :(

3:15 (zemřeš)
Právě přišla první vlna silné únavy a nutnosti spánku. Dal bych si kafe, jen není kde. Letištní hala se již pomalu zaplňuje. Nejsem tady sám, nýbrž s dalšími 20-ti lidmi a na mé odbavovací přepážce se konečně zjevil nápis Seattle - odlet v 6:30. Tak už jen hodina a čtvrt do odbavení a konečně se zbavím toho obřího kufru. A pro ukázku, takhle vypadá letištní hala.

1:47
Tak a je to. Právě se nacházím na letišti v Calgary a že to tedy byla náročná cesta. První ale začnu tím, co jí předcházelo. Než jsem odjel, Veganovna přišla ke mně do pokoje a mluvili jsme o tom, jak šílené to je, že tento okamžik už opravdu nastal. Ani jeden z nás tomu nedokázal uvěřit. Já seděl na svém houpacím křesle, ona ležela na posteli a Teemu se válel vedle ní. Bavili jsme se, až nastala ona chvíle. Čas odejít, tedy 22:20. Vyprovodila mě ke dveřím a musím říct, že ač ani jeden z nás není příliš emotivní, měli jsme oba na krajíčku. Bylo to smutné, velmi smutné. Já už stál venku, ona ve dveřích s Teemuem v náručí. Poslední obětí a zmizel jsem v temnotě noci. Opustil jsem jak Jany, tak svůj první domek, sklep, svůj kanadský domov. 

Čekání na autobus

Cestou se mi můj zdánlivě lehký kufr nějak pronesl a ze smutku jsem se dostal do lehkého vzteku. Asi po patnácti minutách jsem došel na C-train stanici, zpocený, přemýšleje o tom, co bude dál. Ještě před chvílí jsem totiž prohlásil, že jedno dobrodružství končí, aby druhé započalo. Jen jsem nevěděl, že to druhé přijde tak brzy. Má kletba totiž na sebe nenechala dlouho čekat

Tak tady to je

Nastoupil jsem do C-trainu, ale co to? Byli jsme dvě zastávky od Downtownu, já se musel dostat na jeho druhý konec k City Hall, když tu zahlásili, že vlak dál nejede, protože na 7 ave, kudy C-trainy jezdí, byla nehoda. Řidič nám řekl, že neví, jak dlouho se zde bude stát, ale že jestli chceme, kousek odsud jezdí do downtownu autobus. A tak všichni lidé ze C-trainu, včetně mě, vystoupili a přešli k zastávce busu. To ale nikdo nečekal, že autobus, který přijede, bude mimo provoz. Po deseti minutách přijel další a řidič v něm nám řekl, že do města sice nejede, ale že prý už C-trainy zase jezdí. Takže jsme se všichni přesunuli zpět k tomu stojícímu na Shaganappi point station a dozvěděli se, že tento vlak sice jede , ale zpátky. Nikoliv do Downtownu. Já byl úplně v háji! Měl jsem divný pocit, že autobus 300, který jako jediný jede na letiště nestihnu. A že to byl jako bonus poslední. Všichni lidé se tedy vrátili zpět k zastávce a mně už se ten kufr opravdu pronášel. Pořád tam a zpátky! Jedna žena však zavolala taxi a zeptala se, jestli se někdo nechce přidat. Chvíli jsem váhal, asi tři vteřiny, ale v mžiku jsem zakřičel: "Já chci!" Hodil svá zavazadla dozadu do auta a už se jelo do downtownu. Nějak se stalo, že z nás tří jsem platil jen 2 dolary, zatímco ostatní platili 5. Také mě pobavila poznámka o tom, že v učebnicích o stavbě infrastruktury města je Calgary ukázkový případ, jak by to vypadat nemělo. Taxikář mě vyhodil před City Hall, ale já už věděl, že jsem tady pozdě. Seděl jsem na lavičce, volal Veganovně o pomoc, ale bohužel nezvedala telefon. Co teď? Dalšího už asi nic nepojede. V zoufalství jsem se proliskal k chladné hlavě. "Vzpamatuj se!"

Zastávka na autobus číslo 100

Náhle přijel autobus 300. Hurá! Přijede k zastávce, zastaví a to vše jen proto, aby mi řidič v něm řekl, že je mimo provoz. To si děláš srandu. Naštěstí mi také řekl, jak se ještě na letiště dostat jinou cestou. Jdi na C-train do stanice, kterou už si nepamatuji, jak se jmenuje a tam přesedni na autobus číslo 100. Nikdy jsem tuhle trasu nejel, tak proč si ji nevyzkoušet zrovna když je to důležité? A tak jsem nasedl a jel. Bylo už po půlnoci, já unavený, nervózní, že mám v kapse tolik peněz (vlastně vše, co jsem zde vydělal) a jedu si tak skrze neznámé okrajové části města. Vystoupil jsem na určené stanici a našel zastávku s číslem 100. Teď jen ještě, aby nějaký autobus dojel. Udělal jsem pár fotek okolo a nakonec stovka přijela. Řidič byl velmi milý a i když už mi propadl lístek, nechal mě jet i na něj. No a po nějaké době jsem se konečně dostal na letiště. Momentálně jsem tu našel váhu a zjistil jsem, že můj kufr váží 22,9 kg. Můj limit je 23. Stejně tak jsem zvážil sám sebe po 8mi měsících a ano. Vážím o něco méně, než kdysi. Udělal jsem si zde pohodlí a teď čekám, na 4:30, než otevřou mou přepážku směr Seattle.

Má kacnelář na letišti

20:16
Poslední chvíle v pokojíku. Bude mi to tady chybět. I celý ten basement. Mimochodem... kabel byl nalezen a byla to moje chyba. Veřejná omluva Temmuovi.

19:23
No a jsem v podstatě sbalen úplně. Počítač zabalím až těsně před odjezdem. Kufr je podezřele lehký, což nechápu, protože si neuvědomuji, co by v něm mohlo chybět z věcí, které jsem si sem přivezl. Je sice pravda, že jsem pár hader vyhodil, ale i tak. Ještě nemůžu najít jeden USB kabel, se kterým se Teemo dneska odpoledne hrál, což mě velmi irituje, protože je docela důležitý.

Celý můj život v Kanadě zabalen

18:03 
Tak jsem v polovině balení. Rozlučka s Janou, která před chvílí odjela ke Colinovi, byla smutná. Je to zvláštní. Pořád mi to celé ještě nějak nedochází a to už mám zabaleno většinu oblečení. Má skříň je již prázdná. Tohle je asi vážně konec. A ne "asi", ale tohle JE konec.

15:55
Tento článek bude tak trochu jiný a to právě proto, že ho budu neustále doplňovat. Pokud tedy na letištích nebude free wifi a zásuvky, kde si můžu nabíjet počítač, asi můj experiment příliš dobře nedopadne. Zatím sem dám základní fakta. Můj let začíná zítra v 6:30 z letiště v Calgary a protože bohužel v tomhle městě nečekaně neexistují žádné pořádné noční spoje, abych se tam dostal včas, musím vyjít z domu již o půl jedenácté. Díky tomu dorazím na letiště 6 a půl hodiny před odletem. Taxi nepřipadá v úvahu, protože 80 dolarů za to opravdu platit nebudu, když se tam můžu dostat za 3. Momentálně budou čtyři odpoledne a já se ještě nezačal balit. Snad se brzy přinutím. Děkuji ti, prokrastinace :)

Příběh jménem Boston Pizza (část pátá: FINÁLE)

Nebezpečí, dramata, lidské osudy. Jak jsem se sem dostal?

V minulých dílech: Lži byly vyřčeny, změny započaly, konec byl prodloužen.

Tak a je to tady. Po těch několika měsících, nekonečných lánech špinavých talířů, všemožných intrikách, lžích, přátelstvích, promarněné lásce i nenávisti bylo vše ukončeno. Tahle slova, tyhle řádky, píši již několik dní po všem a hezčí zakončení jsem si nemohl přát. I proto jsem byl tak rád, že jsem neskončil už v pondělí, protože pátek pro tohle byl nejlepší den a do té doby jsem měl možnost vidět i neviděné. Před tím, než to však všechno zakončím, bych rád představil několik postav, které ve všem sehrály svou roli. Z minulých dílů už si zajisté pamatujete Justina, Corey, Mikea (managera alias pokaženého pokémona), Mikea (kuchaře, co zarazil nůž do stolu), Claytona, Carey (mexickou dívku), Devina (mizerného uzavírače kuchyně) a samozřejmě Verna, který už je nyní v pracovním záhrobí. Příběh jménem Boston Pizza však tvořilo daleko více postav a až budu tento text číst za pět let, rád bych si na ně opět vzpomněl. Tudíž bych vám teď rád představil i zbytek. V kanadském znění tedy hrají:

Propojovací část mezi restaurací a kuchyní

Shannon – tohle jméno pro mě bylo velmi zvláštní a dlouho mi trvalo, než jsem si ho zapamatoval. Každopádně to byl úžasný kolega, kuchař a vtipálek. Když jsem začínal, nepamatoval jsem si ještě přesně, co kam patří. Zeptal jsem se ho tedy, kam položit obracečky a v tu chvíli se na mě zcela vážně podíval a řekl něco ve stylu: „Ebleble. Glaglo blaglo.“ Colin se na něj nechápavě podíval, co že to vlastně mělo být a já se začal strašně smát. Navíc Shannon až extrémně nesnášel Verna a vždycky mu to dával řádně vyžrat. Když jsem tedy jednou nakládal a vykládal talíře, zatímco Vern stál u umyvadla, většinou jsem neměl co dělat. Shannon si ke mně přistoupil a řekl: „I když tady nic neděláš, stejně pracuješ líp jak Vern.“ Bylo mi to v tu chvíli trochu trapné, ale co už. Když to říkají jiní, asi to bude pravda J

Colin – takový mezičlánek mezi šéfem a ostatními kuchaři. Popravdě jsme se spolu nikdy moc nebavili. Na druhou stranu to byl jeden z největších intrikářů, které Boston Pizza měla, a asi v tom nebyl moc dobrý, když to o něm vědělo tolik lidí. Jednou se mu podařilo rozpoutat válku mezi managementem a kuchyní, protože napsal nepěkné věci o jednom z managerů (ano, ten co mi nestálo za to si zapamatovat ani jeho jméno) na facebook a samozřejmě se o tom manager dozvěděl.

Victoria, Elisabeth, Mikey, Chris – všichni to byli číšníci/servírky, se kterými jsem si vždycky rád pokecal. S některými více, s některými méně, ale úžasní byli všichni. Victoria mě naučila pár zajímavých věcí z anglického jazyka. Když jsem se dozvěděl jméno Elisabeth, pořád jsem si musel zpívat písničku stejného názvu od XIII století. Asi to moc nechápala, ale byla ráda, že na její jméno taky nějaká píseň existuje. Mikey je černoch, který byl prostě boží. A nejvíc jsem zbožňoval tu jeho typickou černošskou mluvu, takže za všechno dával slovo „Bro“ (brácho) nebo se se mnou loučil slovy Peace (Mír). Ten jeho akcent byl dokonalý! Nevím proč, ale v Kanadě si vždycky docela dobře rozumím s černochy celkově a většinou se s těmito lidmi začnu bavit jako první. Pokud tam teda nejsou Mexičani. I u Caseara jsem se začal bavit jako první s Marií, která byla černoškou. Chris pak byl lingvista, před kterým už jsem si musel začít dávat pozor na to, co si pro sebe říkám v češtině neb se učil polsky a jak víme, některé věci jsou si velmi podobné.

Mary Ann – další manažerka, jediná žena mezi managementem, která byla strašně zvláštní. Nicméně jsem s ní měl stejný problém jako s Elisabeth. V momentě, kdy jsem se dozvěděl její jméno, už mi v hlavě zněla písnička Mary Ann od Macabre. Jen nevím, jestli by se jí text líbil vzhledem k tomu, že se v něm zpívá, jak zabila svého manžela a své děti a udělala pojišťovací podvod. Nevím proč, ale k ní mi ten text i sedí.

Jason – další z číšníků, o kterém jsem nikdy nechápal, proč tuhle práci vlastně dělá. Celou tu dobu jsem z něj totiž cítil ambicióznost. Vypadal velmi mladě, a proto mě dost zarazilo, že už je mu přes 35 a dokonce má 4 děcka. Také mě překvapil, když mi vykládal, že o mně mluvil se svou ženou o tom, že jsem z celé Boston Pizzy nejpracovitější a jsem z České Republiky. To už jsem i téma k hovoru? Asi jsem byl vážně tak dobrý J Nicméně v jeho ambicióznosti jsem se nemýlil a po pár měsících se z Jasona stal na částečný úvazek čtvrtý manager.

Coleen – poslední postava, která pro mě byla více důležitá. Barmanka, starší paní, která strašně ráda na všechny bafala. Zkoušela to i několikrát na mě a asi z 30ti pokusů se jí to cca 3x podařilo. Mike (manager) ji oslovoval dinosaurus, ale jí to nevadilo. Byla velmi vtipná a s Mikem dost často vedly podivné diskuze o prostitutkách, holení/neholení intimních partií a jiných sexuálních věcech.

Díky nim, díky tomuhle kolektivu, byla tahle práce snesitelná a občas dokonce i zábavná. Samozřejmě zde pracovalo daleko více lidí, ale ti ve mně nezanechali vůbec žádnou nebo téměř nulovou stopu a tak je ani nejmenuji.

Kuchyně - za odbočkou východ ven

Nyní už však přejdu k posledním třem dnům. V úterý se snad ani nic zajímavého nestalo, až na jednu maličkost. Poprvé za celou dobu jsem zde byl až do úplné zavíračky a tím myslím i zhasnutí veškerých světel. Trochu jsme se totiž zapomněli s Justinem u piva na baru. Ten den měla vše na starost Mary Ann, u které tohle zavírání nebylo až tak časté a tak nás ani nevyháněla dopředu. Postupně jsme pak s ní procházeli vše, co měla zkontrolovat. Během této prohlídky si postěžovala, jak nenávidí uzavírání a jak hrozné je být v téhle pozici ženou, protože ji nikdo nebere vážně a všichni se jí dívají jen na prsa. Musím ale podotknout, že zrovna ona je ten typ, který si bude přesně takhle stěžovat a vzápětí na to si vezme tričko s obřím výstřihem. Bylo však zajímavé vidět všechna ta místa, která znám během dne pouze za svitu požárních svítidel. Vše získalo úplně jinou atmosféru. Nakonec jsme vyšli ven, Mary Ann zadala bezpečnostní kód na alarm a tím byla budova zajištěna. Zajímavé osvěžení běžného stereotypu.

Čtvrtek však byl o něco zajímavější. Pravděpodobně už jste všichni slyšeli o teroristickém útoku, který byl spáchán v Bostonu. No já se to dozvěděl právě tento den, a to za velmi podivných okolností. Každý den, když už v restauraci skoro nikdo není, pustíme v kuchyni na plné pecky rádio. Bylo už po půlnoci, když hlásily zprávy. Já nemám čas poslouchat, co v nich přesně melou, ale sem tam něco zaslechnu. Restaurace již byla prázdná, já zanášel nějaké poslední talíře a v tom slyším slova jako Boston, útok, mrtví, zatímco z ničeho nic začal zvonit požární alarm. Mike, magager, který ten den uzavíral, vyběhl z baru a zakřičel na mě: „Jirí, slyšíš to? Co se děje?“ No, kdo by z téhle situace nebyl mimo.  Později u pivka už mi bylo vše vysvětleno a diskuze se nečekaně zvrhla v konspirační teorie. Já se ten den rozloučil s Coleen.

Nastal pátek a s ním i můj finální den. A byl to dlouhý den, avšak úplná výzva, kterou jsem chtěl a kterou jsem tak očekával, to nebyla. Všichni se se mnou loučili, ptali se mě, jestli mi to tam bude chybět. Já se zamyslel a řekl, že asi ano. Teda nechybí mi umývání talířů, ale to místo a hlavně ti lidé. Bylo to tam zvláštní, jsem si toho vědom, ale stejně. Na konci směny, po té, co už jsem měl všechny povinnosti hotové, jsem se zastavil a naposledy pohlédl na své pracoviště. Vybavil si, kolik času jsem zde strávil, jaké nechutnosti zde zažil, jak jsem nadával, ale na druhou stranu… kolikrát jsem se i bavil či dostal záchvat smíchu. Poslední pohled a na to už jsem se odhlásil ze systému.

Vstup z mého pracoviště do restaurace

Ač dlouho, snad do dvou do rána, aby si se mnou mohli dát poslední pivo, čekali na mě na baru, Mike (kuchař), Mike (manager), Shannon, Corey a Justin. Seděli jsme tam a vykládali ještě další dvě hodiny. Smáli se, pomlouvali (jsme přece v Boston Pizze) a to bylo vše. Dostal jsem zdarma velkou pizzu na rozloučenou, tradičně jsme se ještě všichni zastavili vzadu za budovou a pak se postupně naše skupinka rozpadala. Nejprve odešla Corey, za Westbrookem nás opustil Mike (kuchař) a Shannon s Justinem mě opustili až u naší ulice. Všechny jsem je viděl ještě jednou následujícího dne, když jsem si šel pro poslední šeky. Ale to rozloučení už nebylo to pravé ořechové. Claytonovi jsem však řekl to, co jsem mu pokaždé říct chtěl, jen jsem na to bohužel vždycky zapomněl. Po té, co mi tak furt pochleboval, jak jim tam budu scházet a jak jsem byl nejlepší dishwasher, a že tomu už i věřím, po té, co jsem měl možnost pracovat se zbytkem mých kolegů, jsem se zmínil, že tehdá, co jsem přijel do Kanady a hledal svou první práci, navštívil jsem i Boston Pizzu a podal si zde žádost. Oni mně však odmítli. Kdyby se tak nestalo, třeba by vše dopadlo jinak. To už se však nikdy nedozvíme.

A teď už jen dořešit poslední větev příběhu. Jedná se o to, co muselo náhle řešit vedení cca před pár týdny a co jednou pro vždy změní ráz celé Boston Pizzy. Každý totiž ví, že duši restauraci tvoří lidé, kteří v ní pracují. Proto teď musím říct, že v ty dva týdny okolo mého odchodu odešli i další: Výpověď dal Shannon, Victoria, Devin skončil ze dne na den po telefonu. To samé udělal další kuchař, Tim. Jiný, chorvatského původu, skončil také z ničeho nic. Servírky Jenn, Brittney a Rebeca odešly den po mně, Vern byl vyhozen a samozřejmě jsem odešel i já, ta největší drbna z celé Boston Pizzy. A proč jsem největší drbna právě já? Protože jen já celé tohle vypsal na internet. 10 lidí během 10-ti dnů. Před tím za celé tři měsíce nikdo. Náhoda? Možná. Každopádně veškeré nádobí je umyto, a proto mohu s čistým svědomím říct: „Sbohem, Boston Pizzo!“

This is it!

Sám doma?

Ne! Aneb příběh jedné kočky a jednoho ducha.

Tak a je to. Poslední týden v Calgary, obě Jany, si odjely na Kubu a já jsem tady teď sám. Teda ne úplně. První dva dny to šlo, protože jsem ještě stále chodil do práce, ale v pátek byl můj poslední den a tak jsem si musel na rychlo nějakou tu společnost obstarat. V sobotu u mě byla Chelsea a poprvé v životě si vyzkoušela vodní dýmku. Ze začátku jsem se jí musel omluvit, protože se moc nevydařila a ta příchuť byla taková docela divná. Každopádně po chvíli už se to docela dalo a dokonce se jí to zalíbilo natolik, že zvažuje nákup i své vlastní. Je ale pravda, že zde tahle zábava nemá takovou tradici jak u nás a mnozí Kanaďané ani neví, co to vodní dýmka je.

Představuji vám Teemua. Je to rebel!

V neděli pak přijel Colin, přítel Jany, který mi dovezl mou další společnost a mého nového neplatícího spolubydlícího, který se jmenuje Teemu. Aby bylo vše jasné, Teemu je malý kocourek, v podstatě ještě kotě, jehož majitelka, Colinova sestra, odjela na dovolenou a jelikož Colin má svou vlastní kočku, která úplně šílí, když je Teemu v její přítomnosti, nabídl jsem se, že se o něj postarám já. A jak jde naše spolužití?

Popravdě jsem očekával, že bude trochu samostatnější. Pokaždé, když jen zajdu na záchod, tak hned po pár vteřinách mňouká za zavřenými dveřmi a čeká, než vyjdu. To samé v noci. První noc jsem s ním chtěl přespat, ale vzhledem k tomu, že mám lehkou alergii a okamžitě mě začaly pálit oči, přičemž jsem zjistil, že je mám úplně zarudlé, řekl jsem si, že takhle to asi možné nebude. A tak, když Teemu usnul, přešel jsem do druhého pokoje, kde jsem se zavřel a spal sám. Po hodině se však kocourek vzbudil a jak zjistil, že nejsem v jeho okolí, začal mňoukat nahlas na celý barák. To by mi ani tak nevadilo. Horší ale je, že tak určitě vzbudí pavlačovou drbnu, která poví majitelům, že tu máme kočku a to je zakázané. Tak jsem ho pustil dovnitř, schoval se pod peřinu, ale moc dobře se mi tak nespalo. Když pak drbna odjela do práce, vyhnal jsem Teemua ven a nechal jsem ho, ať si mňouká, jak chce.

Myš jako myš!

Další noci se opakoval stejný scénář až na to, že jsem se rozhodl ho nechat za dveřmi hned z počátku. Samozřejmě na sebe jeho mňoukací koncert nenechal dlouho čekat. Dokonce přicházelo i občasné klepání na dveře ťapkou, ale já byl neoblomný. No, nějak se tomu naučit musí. Ne pokaždé s ním totiž někdo bude. Jen chudák Peter.

Teemu si pije

Za co však Teemua musím pochválit je, že umí chodit na svůj píseček. Co mě však na druhou stranu udivuje je způsob, kterým pije vodu. Dal jsem mu ji do misky a všiml si, že ji vždycky nechá jen tak. Říkal jsem si, že mu třeba ta miska smrdí, ale i když jsem misky vyměnil a zkoušel cokoliv, nepomáhalo to. Už už jsem se bál, že to bude problém, avšak jednou, když jsem si myl ruce, se vše vyřešilo. Jediný způsob totiž, jak Teemu do sebe získává tekutiny, je evidentně přímo od zdroje. Tedy z kohoutku. A tak tam tak stojím, čekám, než se jasnost napije a po té vodu vypnu.

Oblíbená hračka - tunel!

Další neplatící spolubydlící, který se občas (ne)ukáže, ale dává o sobě vědět, je duch. Ano, možná si teď budete myslet, že jsem blázen, ale tady prostě straší. S některými lidmi už jsem se o tom bavil dříve, no teprve až teď o tom píši i zde. To, že cítíte přítomnost někoho z chodby, se stávalo docela běžně. Vzduch se ochladil, na zádech naskákala husina. V poslední době však bývá duch daleko agresivnější. Není tomu tak dávno, co se sám od sebe zapnul kohoutek s vodou ve sprše. Vím, že tam je občas přetlak a voda začne sama od sebe vytěkat, ale kohoutek se přece sám od sebe neotočí. To samé se stalo i první den, co zde byl Teemu. Tedy v neděli. Nejprve nastal chlad. Po té se ve sprše sama spustila voda. Šel jsem ji tedy vypnout a vrátil se zpět do pokoje. Všiml jsem si, že Teemua evidentně něco zaujalo na chodbě. Já nic neviděl, ale cítil jsem onu přítomnost. Teemu se oddálil od dveří, jak jen to šlo. To už mě i trochu vyděsilo, tak jsem pro jistotu dveře přivřel, avšak nedovřel. Chvíli jsem na ně zíral a v momentě, kdy se začaly samy od sebe otevírat, jsem je v mžiku zabouchl úplně. Teemu je sledoval nadále, ale asi po deseti minutách vše odeznělo a v místnosti se opět oteplilo. Chlad byl pryč.

Já však nejsem jediný, komu se zde dějí divné věci. I Veganovna se mi svěřila s tím, že zde něco, nebo někdo přebývá a obzvláště, když přespávala v obývacím pokoji, měla hrozivé zážitky. Jednou mi i vyprávěla, že to něco viděla a byla z toho hrůzou bez sebe.

Myslet si tedy o nás můžete, co chcete. Třeba i, že jsme blázni. Každopádně nějaké nadpřirozeno existuje určitě. Je zajímavé, že než jsme se sem nastěhovali, proběhla zde velká rekonstrukce. Všechno bylo vyměněno, včetně koberců. Po rekonstrukci druhé části domu však zůstalo vše stejné. Proč to tedy u nás vyměnili a ve vedlejším basemantu, ne? Stalo se tady snad něco vážného? Něco, co nemělo být objeveno? Kdo ví. Asi se to nikdy nedozvíme, ač něco nebo někdo na to neustále upozorňuje.

Dodatek: Trochu mimo téma, ale je to důležité sdělení. Takže pohledy již byly odeslány. Jestli vám nedojdou, není to moje vina, nýbrž kanadské pošty J

Příběh jménem Boston Pizza (část čtvrtá)

Nebezpečí, dramata, lidské osudy. Jak jsem se sem dostal?

V minulých dílech: Lži byly vyřčeny, přátelství zničena, práce nenáviděna a změny s koncem započaly.

Zbývaly tři dny do mého konce působení v Boston Pizze. Tři pouhé dny a byl to pátek, který tohle odpočítávání započal. Pátek, kdy jsem přišel a zjistil, co se stalo. Pátek, který byl jedním z nejvíce rušných pátků za celou historii mé práce v Boston Pizze. A já byl sám. Vern tady nebyl. Místo něj za mnou přiběhl Alan, celý nadšený, aby mi řekl tu velkou novinu. Vern byl vyhozen. Dostal padáka a už se nikdy nevrátí. Nikdy. Ne, že bych o tomhle dni taktéž nesnil, ale lepší by bylo, kdyby se to stalo třeba až po mém odchodu a ne v den, který bude takhle rušný, načež já tam budu zase na všechno sám. Takže jsem si to opět nečekaně vyžral a Vern mě opět jednou naštval a to i ze záhrobí (toho pracovního). Nicméně sbohem, Verne. Nebudeš mi chybět.

A teď nějaké dobré zprávy. Pamatujete si, jak jsem ještě před nedávnem psal, že už se Justin s Corey nebaví? Tak po nějaké té době se spolu opět spřátelili a jejich vztah je znovu na dobré cestě. Ovšem už jen té přátelské.

Stejně tak drama s mými dýšky nebylo tak dramatické. Clayton za mnou přišel a řekl mi, že pro mě něco má a ať chvíli počkám. Stalo se to hned ve čtvrtek po mém dni volna. Chvíli jsem tedy čekal, až po pár minutách dorazil i s několika obálkami. „Pamatuješ, jak jsem tě tehdy najal a řekl ti, že dýška dostaneš až po 90ti dnech?“ přikývl jsem. „Tak tady jsou. Neztrať to. Je tam opravdu hodně peněz.“ Poděkoval jsem, ale obálky neotevřel. Vlastně ani po návratu domů ne. Ještě po té, co jsem ráno vstal, nechal jsem je jen tak ležet na nočním stolku. Nevěděl jsem kolik tam je, nevěděl jsem nic. Jen, že tam, dle slov Claytona, bude opravdu hodně. Možná jsem si v tu chvíli chtěl ještě na moment užít ten pocit očekávání. Přece jen, čekal jsem na ně 3 měsíce a najednou byly tady. Všechny najednou. V šesti obálkách. Po obědě jsem se rozhodl, že je jednu po druhé pomalu otevřu a to jsem také udělal. A měl pravdu. Bylo tam hodně. Víc ale neprozradím. Snad jen, kdybych skončil o týden dřív, nedostal bych ani floka. Takhle mám vše.

A teď k tomu, co jsem sliboval z minula a to je obyčejný den dishwashera v Bostan Pizze. Shrnout by se to dalo jednou anglickou větou „Same Dishes“. Můj pracovní den začíná v pět odpoledne. To přijdu, přihlásím se do systému a hned na to začnu umývat to, co nestihl můj kolega přede mnou. Většinou jsou to talíře, příbory, pár plastikových krabic a podobné. Co z tohohle stihnu mezi pátou a šestou je mé plus. Po šesté však začíná ruch z lidí, co jdou na večeři a to je též nejdrsnější a nejnáročnější čas za celou směnu. A vlastně i celý den. Nyní už ignoruji veškeré plastikové krabice a dávám si pozor pouze na talíře, pánve na vaření, mísy a misky do kuchyně a jednou za čas na skleničky (tři typy – pro dospělé, děti a kávové). Tento ruch trvá povětšinou tak hodinu až 90 minut. Po té se vše uklidní a já můžu opět pokračovat v plastikových krabičkách různých velikostí a podobně. Po deváté hodině už se ke mně dostávají i kovové kýble, přístroj na čepování nápojů, solničky, různé krájecí desky, nože aj. samozřejmě opět kombinované se vším, co dělám celou tu dobu před tím. Talíře.

Přestávky si beru obvykle tak v 9:30. Z praxe mi to vychází jako nejvhodnější doba. Během tohoto času většinou přejdu přes parkoviště do Walmartu a buď si udělám nákup, nebo si jen sednu na chodbě na lavičku, pustím mp3 a sleduji lidi. Naproti mě byl ještě donedávna tento "obraz". Ano, je to jen jakýsi ťápanec štětcem na stěně, ale já si nemůžu pomoct. Prostě v tom vidím lebku zlého klauna a kdo ne, toho půjde strašit. V tuhle dobu (je tomu asi tři dny), už tam bohužel není, jelikož byl přemalovaný. Po půl hodině se vracím zpět do práce, kde pokračuji s posledním nádobím.

Lebka zlého klauna na stěně

Na konci směny ještě umyji protiskluzové rohožky jak z baru, tak ty, co mám pod sebou a na to už jen zbývá zamést podlahu a po té ji vytřít mopem. Já konkrétně vymývám toalety pro zaměstnance, odpočinkovou místnost a svou dishwashing zónu. Naštěstí jsou to velmi malé plochy. Kuchaři to mají horší. Ještě vynést odpadky, poslední úpravy a hotovo. Celý tenhle proces pak trvá cca 6 až 8 hodin, dle toho, kolik lidí přijde. Nejvíce rušné dny jsou logicky pátek a sobota, nejnudnější je pondělí. To není opravdu skoro co dělat. A samozřejmě vše, co umyji, musím také zanést na správné místo. Během nejrušnějších dnů jsme tam tedy proto dva, protože v té rychlosti jeden nestíhá jak umývat, tak zanášet věci. Ještě pro zajímavost, denně mi projde rukama tak přes 2000 talířů (Spíš víc. Je to jen můj prostý odhad.), 50 pánví (mnohdy hodně připečených), 100 misek, 100 plastikových krabiček atd. atd. a během jejich zanášení pak nachodím i nějaký ten km.

A proč to sem píši? Možná, aby si lidé, kteří třeba plánují dělat tuhle práci někde v zahraničí, nedej Bože přímo v Boston Pizze, uvědomili, co všechno to vlastně obnáší. Připravte se, že někdy to je opravdu náročné jak po fyzické, tak hlavně po psychické stránce, kdy na vás náhle ječí, že došly malé bílé misky a oni je opravdu potřebují, protože přece nemůžou to jídlo naložit do identické misky o 3 cm delší. Ale to už je jiný příběh. Navíc celou tu dobu stojíte na vlastních nohách a kdo není zvyklý, tak ať se zpočátku připraví na velkou bolest. První týden jsem byl rád, že dojdu do práce a z práce domů. Zbytek dne jsem pak proležel a sotva jsem si zašel pro nějaké to jídlo do kuchyně. Ono, stát 8 hodin v práci na nohou, poletovat tam, tahat se se vším v rukou a že některé věci jsou dosti těžké, je přece jen dostatečně náročné.

No a protože v každém hororu se ještě objeví na konci nečekaně ruka, aby to celé zdramatizovala a samotný film protáhla, protáhla se i má doba práce v Boston Pizze a to až do pátku. Takže dnes je úterý a mně zbývá odpracovat ještě další tři dny. Asi jsem masochista, ale co se dá dělat. Mohl jsem skončit už včera. Peníze se však hodí a káva a pití zdarma taktéž. A pak také, ze všech těch počítačových her jsem zvyklý, že finále má být drastičtější a pro mě by pondělí opravdu nebylo výzvou. Takhle skončím v pátek,  v nejrušnější den. Tak snad tedy přijde i ten finální boss. V příštím díle Vás bude čekat setkání s osazenstvem Boston Pizzy a nečekaný závěr všeho. Přijde totiž finále. Do té doby, nádobí zdar!

Calgary a jeho zajímavá místa

Už jsem vám zde představil Chinook centrum, Westbrook, Calgary Tower, IMAX a teď je na čase přidat nějaké ty další lokace, které mě nějakým způsobem zaujaly, či k nim mám jiný emocionální vztah. A jelikož se čas v Calgary chýlí ke konci, představím rovnou tři naráz.

Devonian Gardens

Tohle místo je takový skrytý kousek zeleně a pohody v samotném Downtownu. Naleznout ho můžete v obrovském obchodním centru zvaném Core (Jádro) a nachází se ve třetím patře. Zajímavé je, že spousta lidí z Calgary o těchto zahradách vůbec neví. Můžete si zde posedět u vody s rybkami, nebo opodál fontány poslouchat poklidnou hudbu podkreslující zdejší atmosféru. Taktéž je zde možné zahrát si třeba na klavír, který je přístupný pro kohokoliv, kdo sem přijde. Jen je občas potřeba vystát si na něj frontu.

Jak jsem se sem dostal? – O tomhle místě jsem se původně dozvěděl od reverenda Billa, který nás vyučuje v jazykové škole. Jednou jsme se pak sešli s Veganovnou v downtownu kvůli jedné brigádě, ale jelikož jsme nevěděli, kde přesně tuhle brigádu najít, rozhodli jsme se raději prozkoumat zdejší systém chodeb, který propojuje jednotlivé mrakodrapy, čímž se můžete dostat v podstatě kamkoliv, aniž byste museli vyjít ven. No a skrze tyhle chodby jsme se pak dostali i do Devonian Gardens.

  

Edworthy Park

Jeden z větších parků, též zvaný jako psí park nedaleko našeho bydliště. Opět místo pohody a klidu obsahující pěšinky, cestičky a posezení jak podél řeky Bow, tak na vrcholku kopce s úžasným výhledem na město Calgary. Díky tomu, že se jedná o psí park, můžete zde narazit na různá plemena psů bez vodítek, hrající si pospolu aniž by na sebe štěkali, či na sebe jakkoliv útočili. A to už je samo o sobě docela zajímavé, když si teda vzpomenu na Česko, kde stačí, aby šli dva psi proti sobě po ulici a už jsou z toho štěkací války.

Jak jsem se sem dostal? – Poprvé jsme na tohle místo šli s Janou a Veganovnou už v září těsně po nastěhování, když jsme prozkoumávali okolí a chtěli se podívat k řece. Tehdy jsme jen nevěděli, že se zrovna nacházíme v Edworthy parku. Zbytek parku na kopci (část se psy) nám pak ukázal o pár týdnů později, Peter (náš soused, též známý na tomhle blogu jakožto pavlačová drbna), který nás vzal na projížďku po zajímavých místech Calgary. Od té doby tohle místo navštěvujeme relativně často třeba jen za účelem procházky, nebo se prostě podívat na psy.

Duch v parku nalevo

Výhled na město z Edworthy parku

Alberta College of Art and Design

Jedná se o vysokou školu umění, kde se učíte programovat animace, tvorbu webových stránek, techniky malování, modelování, focení a tak dále.  Proč je tohle místo zajímavé? Jednoduše proto, že je plné děl, umění a to ani nemusíte chodit do muzea. Najdete zde vše od soch, podivných pověšených stvoření u stropu, obrazů, ale hlavně je zde i takové několikapatrové schodiště, které je tak plné grafitů, že nenaleznete jediné místo prázdné. To schodiště bylo prostě fascinující! Navíc budova školy vypadá docela historicky a to je v Calgary velké plus.

Univerzita v Calgary

Jak jsem se sem dostal? – Chelsea mi chtěla ukázat školu, kde studuje, a já byl doslova fascinován. Kdybych jí měl ukázat já tu svojí, tak bych asi řekl: „Tady je chodba, tady jsou třídy a to je konec prohlídky.“ Krom jiného jsem však viděl i koleje, kde bydlí, a musím říct, že na to, že jsou na stejné úrovni, jako třeba ty naše, ne-li horší, tak za ně platí 800 dolarů měsíčně (v přepočtu 16 000 kč). Jo, studovat v Kanadě je dosti nákladné.

Společná kuchyně na kolejích

Dodatek: Omlouvám se za tolik obrázků grafitů, ale mě prostě grafity fascinují. A teda hlavně to schodiště celkově tam.