Máme gauč!

Schne nám v kuchyni

Tak jsme včera vyšli s Veganovnou tradičně na noční lov pohledat pár zajímavých věcí. Přece jen, Chinook vyslyšel mé prosby, takže je opět relativní teplo a byla by tedy škoda nevyužít situace. Cestou jsme se bavili o tom, že je neuvěřitelné, že už jsme tady skoro čtvrt roku. Letí to strašně rychle. Z toho taktéž vyplynula diskuze, že už si do bytu asi moc věcí nepořídíme. Přece jen, vydrželi jsme to doposud, tak nebude problém vydržet i nadále. Ač nějaký větší stůl a gauč by se nám pořád ještě hodil. V tu chvíli jsme ještě netušili, že onen gauč získáme téhož večera.

Byli jsme od našeho domu asi 6 bloků, všude tma a my šli jednou z těch typických zadních uliček, když si Veganonva všimla něčeho u kraje. Byl to gauč. Malý loveseat, do basementu jak dělaný a hlavně relativně nepoškozený. Ihned se nám zalíbil. Zkontrolovali jsme, jestli není polstrování roztrhané, nejsou uražené kolečka, ale vše bylo v dokonalém pořádku. Jediná vada byl jeden chybějící podprdelník a to, že celý kus nábytku byl pořádně zasněžený. Teď nastalo dilema. Vzít si ho domů? Nebo ho ignorovat a nechat ho tam? Přece jen, cesta byla ještě daleká a hlavně, jak ho vlastně dopravit? Veganovnu napadlo požádat lidi z domu, za nímž jsme ho našli, jestli by nám ho neodvezli, ale to by byl trapas a zajisté by nás odmítli. Zvláště teď na noc. Já si ale všiml, že hned vedle se nachází vozík z obchodu. Mohli bychom tedy gauč položit na něj a převézt ho. Po chvíli rozmýšlení jsme se rozhodli nápad zrealizovat.

Oklepali jsme tedy ty největší kusy sněhu a gauč na vozík položili. Veganovna ho přidržovala, aby se nevyklopil na stranu a já táhl vozík. Jenže tahat vozík ve sněhu není vůbec snadné. Neustále se vám drhne a do té bílé hmoty velice rád zaráží. Říkali jsme si, že to možná vzdáme, ale po chvíli snahy se vše přece jen povedlo a my se dostali až nakonec zadní uličky k hlavní silnici. Problém byl, že tahle silnice už byla osvětlená a sem tam po ní projížděly auta. Anonymita tmy se vytratila. Vůbec totiž nebylo trapné tahat něčí gauč z popelnice přede všemi veřejně. Oba jsme si tedy nasadili kapuce, aby nám nebylo vidět do obličeje.

Všimli jsme si, že hned vedle nás stojí další vozík. Tento byl ale daleko větší, kolečka měl také větší a šlo by se s ním mnohem lépe. Cíl byl jasný. Přehodit gauč a jet s ním. To jsme také udělali a nutno podotknout, že to bylo opravdu mnohem pohodlnější. Problém ale byl, že kanadské chodníčky u silnic jsou opravdu uzounké a tak gauč trčící do všech stran ohrožoval docela solidně okolo zaparkovaná auta. Převážně pak jejich boční zrcátka. Po silnici jsme jet ale taky nemohli, protože po té sem tam projížděli lidé a my bychom tak zablokovali dopravu. Pro jednu paní, která kolem nás jela, jsme byli skutečná atrakce. Přesto jsme se nevzdávali.

Když už jsme byli jen kousek od naší ulice, rozhodli jsme se, že bude rychlejší a také bezpečnější pro čím dál větší množství parkovaných aut vzít gauč do rukou a dotáhnout ho jako stěhováci. Ze začátku to docela šlo, ale věřte, že takový gauč se vám rychle pronese. Nejdříve jsme plánovali, jak ho protáhneme temnotou zadní uličky, ale čím déle jsme ho nesli, usoudili jsme, že musíme předkem, který byl o hodně blíž. Několikrát jsme museli gauč položit i na zem. Síly docházely, látka klouzala. Poslední přestávku jsme si udělali za stromy u sousedního domu. Nechtěli jsme totiž, aby nás Peter pavlačová drbna viděl. Odpočinuli jsme si a připravovali se na poslední přeběhnutí až k našim dveřím. Jen ať v okně není Peter! Zvedli jsme gauč a šli tak rychle, jak jen to bylo možné. Při zahnutí ke dveřím jsem se ale podíval do Peterova okna a tam ho uviděl. Ten jeho náhle se natahující krk a vytřeštěné oči. Viděl nás! Viděl, jak tam narychlo cupitáme uprostřed tmy, tahajíc v rukou malý gauč. Zalezli jsme za roh a začali se strašně smát. Trapas! Jediná osoba, která nás vidět neměla, nás viděla! Jeho výraz před sebou budu vidět ještě dlouhé dny.

Teď už jen dostat gauč do basementu. Veganovna šla za Janou dolů, ať nám podrží dveře a už to jelo. Na chodbičce jsme gauč postavili na stojáka, ať s ním můžeme slézt ty úzké schody a přitom jsme rozbili vypínač. Už jsem se zmiňoval o úžasných kanadských papírových domech? No horší by bylo, kdyby to prorazilo zeď. Peter naštěstí ze svého bytu nevylezl. Po chvíli stál gauč v naší kuchyni. Unavení a vyčerpaní jsme byli rádi, že to máme za sebou. Já vzal vysavač a kusy sněhu odsál, ale i přesto je náš loveseat stále mokrý. A ještě nějakou dobu bude, ale to uschne. Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. A už se těším, až naše drbna z vrchu zítra zase přijde se záminkou pro nás uvařené polévky, aby se podívala, co že jsme to sem zase přitáhli. Takže super! Ale gauč luxusní! A velmi, velmi pohodlný :)