Události posledních dní

Sice se nic pořádně nedělo, ale něco přece jen. Hned ze začátku chci sdělit, že se mi podařilo konečně dočíst první knížku v tomto roce. Konkrétně se jednalo o Žítkovské Bohyně a musím říct, že ten závěr mě skutečně dostal a svým způsobem i docela naštval. Celou noc jsem se budil a pořád nad tím musel přemýšlet. Takže Vám děkuji, paní Tučková, za probdělou noc plnou myšlenek na to, co jste napsala. Odvedla jste skvělou práci :) Čtivé, zajímavě podané a moc se mi líbí, kolik toho bylo použito přímo z reality + epilog, kdy byla do příběhu zamontována i sama autorka. Člověka to až nutí Žítkovou navštívit. Hned na další den jsem půjčil knížku kolegyni v práci a kolega dokonce říkal, že si pořídí svou vlastní verzi, takže jsem velice zvědavý na jejich názory. Knihu, kterou budu číst teď, mám půjčenou zase já od kolegyně a jmenuje se Tajemství porodní báby. Už teď se těším, jaké to vlastně bude.

Ve čtvrtek, 23. ledna, jsem opět, tentokráte již po deváté, byl darovat krev. Ještě jednou a konečně získám bronzovou medaili. Ne, že by mi šlo přímo o ni, ale přece jen to člověka potěší, že za všechny ty litry krve, které dobrovolně vykrvácel, něco získá. Tohle bylo poprvé, co jsem z toho opravdu něco měl a konkrétně se jednalo o volný den v práci. Před tím jsem chodíval vždy buď v mimo školní dny, anebo jsem byl nezaměstnaný. I když abych řekl pravdu, tak jsem měl stejně tolik práce, že jsem si toho volného dne i tak úplně neužil. Něco málo úkolů jsem si dotáhl domů a vypracoval je tam. Jednou z těch věcí bylo i vytvoření jedněch poukazů na plastickou operaci očních víček. Nutno podotknout, že nejsem grafik, takže to pro mě byla docela výzva, ale návrh se líbil, dokonce byl schválen, takže spokojenost.

Taktéž jsem měl možnost navštívit ještě nehotovou stavbu nového centrálního objektu nemocnice, kam bychom se pravděpodobně měli stěhovat koncem tohoto roku. Musím říct, že některá pracoviště si opravdu polepší. Operační sály, pokoje pro pacienty a celkově prostředí zatím vypadá velmi slibně a z nejvyšších pater je i přenádherný výhled na centrum Uherského Hradiště. Co se týče našeho vlastního budoucího pracoviště, zatím se nevyjadřuji. Uvidíme, co budoucnost přinese.

Centrální objekt

Jdeme dál. Konečně mohu s čistým svědomím doporučit nějaký horor. Jedná se o The Conjuring (V zajetí démonů) a je to prostě bomba! Prvních 40 minut jsem byl v takovém napětí, že tomu sám nevěřím. Navíc jsem se lekl snad na každé lekačce, která zde byla nastražena a to se opravdu normálně u hororů nelekám. Vkládám vám sem trailer a i odkaz na csfd, kdyby měl náhodou třeba někdo zájem ohodnotit. Za mě rozhodně plných 5 hvězdiček!

Co se týče mé vlastní knihy, se kterou se pokusím prorazit v našem už tak přeplněném českém rybníčku, musím se přiznat, že opravdu netuším, zda-li se mi podaří zvládnout mnou stanovený termín a mít vše opraveno do konce ledna. Bude to těsné. Momentálně mám hotových 18 kapitol (4 zbývají). Problém je, že zrovna tyto části jsou docela dlouhé. No uvidíme. Moc rád bych splnil svá vlastní (dokonce na tomto blogu uvedená) tvrzení, ale ne vždy je tolik času.

No a to je asi všechno. Proběhlo i nějaké plánování různých cest, ale jestli se uskuteční, těžko říct. Plánů je spousty, takže pokud se uskuteční alespoň polovina z nich, budu spokojený. Dokonce už je zpět ve hře i Británie, o které jsem si vážně myslel, že tento rok asi nebude. Nyní nějaká šance existuje. Všechno to je ale ve hvězdách, takže nezbývá než čekat.

Budapešť

Dobré ráno Maďarsko!

Anebo spíš večer. No to je fuk. Každopádně po dlouhých diskuzích na internetu o tom, kdy se vyrazí, nakonec vyhrála možnost sobota dopoledne (druhá byla pátek pozdní odpoledne), což mi vyhovovalo, protože jsem nemusel zdrhat dřív z práce. Díky tomu jsem si v klidu ráno vstal, osprchoval se, vychystal si věci na cestu (samozřejmě, že vínko nesmělo chybět), běžel na autobus a v deset hodin jsem již byl v Brně. Najednou to začalo být časově velmi náročné, protože smluvený odjezd měl být v 10:30 od Tesca a já si musel běžet ještě do jedné ověřené směnárny nakoupit Forinty. Kurz byl docela dobrý. 1Kč = 9,90 Forintů. Měna nakoupena, teď už jen zdrhat před Tesco a vzhůru do Maďarska. Čas jsem měl výborný. Byl jsem tam deset minut před.

Dunaj během výšlapu na Gellert Hill

 

Čekal jsem a nikde nikdo. V tom jsem si všiml, že v dáli stojí další dva lidé, kteří by mohli být z naší cestovatelské skupiny. Neznal jsem je, jen z fotky na Facebooku, takže jistota žádná. Po chvíli mě zpozorovali také, a když se vydali mým směrem, bylo jasno. Byli to Katka s Petrem.  Později dorazil ještě další, Martin. Od Katky jsme se dozvěděli, že Ondra (člověk, který vše organizuje a díky jehož skupině jsme se tak hezky sešli) bude mít na cestě z Prahy do Brna trochu zpoždění. Nevadí! Od Petra jsem zjistil, že je také fanoušek geocachingu stejně jako já, takže hledání kešek bylo jisté. I když teda on se tím zabýval trochu více, než já se svými občasnými výlety párkrát do roka. Po chvíli dorazil Ondra a v dodávce s ním byla ještě Blanka (kterou jsem již znal z Krakowa) a Radek. Oba jeli na další den z Budapešťského letiště do Indonésie. Poslední nákupy a mohlo se vyrazit.

Náměstí Hrdinů

Cesta probíhala bez problémů, tedy až do momentu, než jsme se přiblížili k Maďarské hranici. Já si zrovna četl, nic moc jsem nevnímal, ani že jsme zastavili a tak mě velice překvapilo, když vedle sebe vidím hlavu policajtskou, která vypadala, že mi nahlíží do knížky. Co jako děláš? A ještě takhle za jízdy? V tom si uvědomím, že jsme zastaveni a že Ondra nemá dálniční známku. Pokuta 150 Éček, což je docela dost. Naštěstí, po chvíli ukecávání, to stáhl Ondra jen na 50. Sice je to taky hodně, ale pořád lepší jak původní varianta. Navíc mu byl zastaven z nějakého zvláštního důvodu řidičák a místo něj dostal jakýsi papírek. Že prý si pro něj má přijít cestou zpět z Maďarska. Nechápu, ale to je jedno. Někdy je lepší věci prostě nechápat. Pak už nás jen na prvním odpočívadle v Maďarsku přivítaly velmi voňavé záchody. Takový smrad už jsem dlouho necítil. Skoro jsem se tam udusil, ale přežil. Dál už to byla jen pohodička.

Ondra vyjednává

V Budapešti jsme zastavili u lázní Gellert a hned vzápětí vylezli na horu Gellert Hill, odkud byl neuvěřitelný výhled. Samozřejmě jsme též začali ihned společně s Petrem sbírat kešky, a že jsme jich tam našli. Musím říct, že mě Budapešť velice mile překvapila. To město rozpínající se okolo řeky Dunaje bylo prostě úchvatné. Nábřeží, monumentální památky. Navíc na vrcholku byla i zajímavá socha svatého Gellerta. Co víc si přát?

Socha Sv. Gellerta

Po návratu k autu jsme vyrazili k našemu ubytování. Ondra domluvil přes net tady tohle https://www.airbnb.cz/rooms/1878355 v ulici Váci street.  a musím říct, že docela luxus. Podlahové vytápění, dvě koupelny (z toho jedna měla podsvícenou podlahu, tři pokoje, kuchyně a to celé v centru jen za 300 na osobu. To i v UH to máme dražší.

Naše krásné ubytování

Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do víru velkoměsta. Viděli jsme mnohé památky jako jednu z nejkrásnějších synagog v Evropě (Pěšťskou), Parlament, budovu národní banky, Budinský chrám, Baziliku sv. Štěpána (největší kostel v Maďarsku), řetězový most, nebo třeba dům Opery. Samozřejmě jsme také povinně vyzkoušeli maďarské pivo, které teda ale bylo vážně hnusné. S tím byla spojena i jiná zajímavá historka, protože právě s tímto pivem jsme vyrazili hledat kešku u národní banky. Hledali jsme v jednotlivých zákoutích budovy, za mřížemi oken, když v tom za námi přišel policajt s tím, že co tam děláme? Je pravda, že vidět 7 lidí jak si tam ochmatávají jen tak budovu, je asi trochu zvláštní. Možná si myslel, že tam instalujeme bombu, nebo co. Mimochodem, když už jsme u těch bomb, tak http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/324397-vybuch-v-budapesti-zdemoloval-banku-dalsi-pobocky-poskodil.html. Náhoda? :D Po nějaké době jsme se vrátili zpět k nám na byt a po partičce žolíka razili do hajan.

Nádherné panoramatické výhledy

Další den byl též náročný. Mě čekal nákup magnetky a po té už se mířilo k Széchenyiho lázním. Já tam teda nešel, protože taková zábava mě moc nebere a vodní živel rozhodně nejsem. Každopádně jsem si prošel okolí těchto lázní a měl tak možnost spatřit Náměstí Hrdinů s nádhernými sousošími a největší sochou uprostřed (podstavec 36m)znázorňující archanděla Gabriela, nějaký hrad a po té jsem si to zamířil do zdejší Zoo (Vidám park byl bohužel zavřený). Jen jsem do té Zoo nemohl najít vstup a tak jsem se tam dostal jakýmsi bočním cosi, kde jsem vylezl přímo u slonů.

Széchenyiho lázně

Hrádek v parku

Musím říct, neprohloupil jsem. Zoo zde je úžasná a ze všech těch zoo, které jsem kdy viděl, řadím tuhle na první místo. Měli zde krásné lokality, takže jste se procházeli přímo mezi zvířaty na skalách, pod skalami, nebo třeba v takových místnostech vytvořených tak, aby kopírovaly skutečná prostředí, ve kterých daná zvířata žila. Například v Australské sekci vám mezi nohama probíhaly obrovské kapybary, těsně nad hlavami viseli velicí netopýři a bylo toho daleko víc. Měl jsem možnost šáhnout si na lenochoda, lemura, necelý metr ode mě seděl obrovitánský sup, prostě úžasné. Zoo určitě doporučuji!

Lenochod visící proti mně

Cestou zpět k autu jsem si koupil ještě svařák a už už jsem pádil na parkoviště, kde na mě čekali Ondra s Martinem, kteří před chvíli zavezli Blanku s Radkem na letiště. Po nástupu Katky s Petrem jsme se zastavili ještě v místním Lidlu a pak už jen pádili domů. Teda ne úplně, protože jsme omylem jeli na opačnou stranu víc na východ, na což jsme přišli až 40 minut za Budapeští, takže cesta zpět se trochu prodloužila, ač s jednou keškou navíc. Na hranicích se Slovenskem se ještě Ondra stavil pro svůj řidičák, ale stejně ho nezískal zpět, protože policajt, který tam seděl, neměl oprávnění mu ho vydat a telefon, na který měl zavolat v případě absence kolegy s oprávněním, zůstal zapomenut právě tímto kolegou na tamějším stolku. Jak říkám. Některé věci netřeba chápat.

Bazilika Sv. Štěpána

Příchod domů v UH nastal až čtvrt hodiny po půlnoci, takže je jasné, že jsem v práci fungoval ve svém tradičním zombie módu, ale rozhodně to stálo za to.  Už teď se těším na výlet příští :) Zatím a cestování zdar.

Dodatek: Fotky jsou moje a Katky

To nej z archeologie

A protože se má tento blog zabývat také tím, co se děje v Uherském Hradišti, rozhodl jsem se pár slovy popsat komentovanou prohlídku “To nej z archeologie“, která proběhla ve čtvrtek 9. ledna v 17 hodin v prostorách Slováckého muzea. V rámci prohlídky jsme tak mohli vidět to nejlepší za 100 let objevů na Slovácku, i když jak sama průvodkyně řekla, bohužel byly některé zajímavější kousky odvezeny do jiných muzeí, protože v době, kdy byly objeveny, ještě Slovácké muzeum neexistovalo. Paní Mgr. Dana Menoušková započala své vyprávění v období již cca 40 000 let před současností a postupně se v sedmi etapách dostávala až do období Velké Moravy. Mluvila věcně, zajímavě a velmi pohotově zvládala reagovat na otázky návštěvníků. Za nejzajímavější exponáty považuji samozřejmě podobinznu mamuta (přičemž má představa o lovu mamutů mi byla hezky vyvrácena) a pak také zmenšenou repliku boční kaple kostelíka ze Sadské výšiny, do které můžete dokonce vstoupit a získat tak ještě lepší představu, jak to tehdy asi vypadalo. Za mě tedy spokojenost. Jedinou výtku mám k události na Facebooku, kde bylo uvedeno, že vstupné bude volné. Což o to, zaplatit mi nevadilo. Cena byla i tak nízká (40kč). Spíš mi jde o principy. Příště by si měli dávat větší pozor na to, co kde uvádí. Každopádně, koho zajímá historie, určitě doporučuji. Přijde si totiž na své. Výstava bude trvat až do 2.3.2014.

Dodatek: Fotky jsou z oficiální facebookové stránky a autorem je Ladislav Chvalkovský. Snad se nebude zlobit, že jsem jich sem pár vložil. 

O knize

Svitla nám naděje!

Jak jsem již napsal ve svém předsevzetí, rozhodl jsem se, že tento rok bych se chtěl pokusit vydat knihu, což znamená oslovit vydavatele (spousty vydavatelů), možná najít někoho, kdo by mě zastupoval a vlastně celý ten šílený proces okolo toho.

Přiznejme si na rovinu, že situace na trhu knih není v České republice příliš růžová. Trh je přesycený, lidé příliš nečtou, a když už čtou, tak jen ověřené, známé autory, kteří se mohou pyšnit světovými, nebo alespoň českými, bestsellery. Sami si řekněte, kolik knih jste přečetli za minulý rok? Ani já sám na tom nejsem moc dobře a to se opravdu číst snažím. Jakou má tedy šanci autor, který je absolutně neznámý? Jeho knihu nevydají, protože nemá jméno a samozřejmě nemá jméno, protože nikdy žádnou knihu nevydal.  Začarovaný kruh. A přesně tohle je má současná situace. Naštěstí pro mě, Trenz, která mě v mém snažení velmi motivuje, pomáhá mi a zároveň se nachází na stejném místě jako já (též se pokouší vydat svou prvotinu), pro nás objevila jeden velice zajímavý odkaz (zatím si ho nechám pro sebe), který nám dává naději.  Díky tomu jsem se dnes pustil do finálních korektur svého dílka a už mám za sebou první dvě kapitoly. Zbývá dvacet. Svůj deadline jsem si stanovil na konec ledna, tudíž doufám, že ho stihnu. Respektive MUSÍM ho stihnout! Už žádné odkládání jako doposud! Holt, když má člověk sen, musí si za ním jít a já věřím, že my s Trenz to opravdu zvládneme a dotáhneme až do kamenných knihkupectví. Držte nám pěsti :)

Opět na skalách

I když teda se skalami z Tater se to nedalo vůbec srovnávat. Vše se odehrálo včera v sobotu, kdy jsem si dal ve Zlíně sraz s Tomem6, což sice není jeho pravá přezdívka, ale protože ICQ neumí při spolupráci s QUIPEM rozlišovat háčky a čárky, vzniklo jméno, které jsem se rozhodl pro účely tohoto blogu využít. A protože spoje ze Zlína do Lidečka jsou vskutku příšerné, vzal Tom6 svoje auto, kterým jsme na dané místo také dorazili. Než však přijel na smluvený sraz před vlakové nádraží ve Zlíně, prohlédl jsem si novou budovu Baťovy univerzity tyčící se nad autobusákem.  No, vypadá rozhodně lépe, než to staré, vietnamské, ohořelé tržiště. Bod pro Zlín :)

Nová budova Baťovy univerzity

Do Lidečka jsme se dostali zhruba po čtyřiceti minutách jízdy s tím, že hned vedle nás se již tyčily Čertovy skály. Ten název, Lidečko, mi pořád něco říkal. A když jsem si pak všiml, jak a kudy vede kolejnice, uvědomil jsem si, že se jedná o místo, kde jsme kdysi, ještě než jsme se dostali v létě právě do Tater, čekali na vlak. Vzpomněl jsem si na onen horký letní den i na to levné pivko a na meruňky, které sebou dotáhl Martin, a které se museli povinně sníst, aby je nemusel tahat i nadále. No... zpět do přítomnosti. Čertovy skály jsou hned naproti zdejšího motelu a jsou velmi lehce přístupné. Nahoru na skálu se můžete dostat buď jako horolezec, po cvičných trasách, za pomocí horolezecké výbavy, anebo jako každý jiný turista skály obejít a vylézt na ně po mnohem lépe schůdnějším kopci. My samozřejmě zvolili variantu číslo dva.

Čertovy skály

Čertovy skály

Po Čertových skalách následoval asi hodinový výšlap ke skalám Pulčínským. Tyto skály jsou již daleko komplikovanější na výšlap, pokud tedy nejdete snadnější cestou od Pulčína, a pro mě osobně i daleko zajímavější už jen proto, že se člověk mnohem více zapotí. Na některých částech výlezu nahoru byly dokonce zamontované řetězy. Opět se mi vybavily Tatry. Tolik vzpomínek. I když tady mi přišly trochu zbytečné. Snad jen jeden jediný přešlap nad puklinou ve skále mohl být lehce nebezpečnější, jinak bylo vše OK. Výhled stál opět za to. Dokonce se říká, že na těchto skalách stál kdysi dávno dřevěný skalní hrádek. Bohužel dnes už po něm není ani památky.

Výhled z Čertových skal na Lidečko

Cestou zpět lesem nám pěkně zatmělo. Ve výsledku jsme neviděli téměř nic až na stíny okolních stromů. Atmosféru temného lesa jsme si pak ještě zpestřili povídáním o nadpřirozených věcech, jako jsou kruhy v obilí, mimozemské bytosti, duchové apod. Zhruba v polovině cesty se na nás vynořil z hlubin lesa traktor, ale v klidu jsme se mu vyhnuli. Nejhorší úsek cesty pak byla úplně ke konci silnice těsně před odbočkou k Lidečku, kde v podstatě neexistuje žádná cesta pro pěší, a proto jsme museli tento úsek přejít po silnici. Ty rychle projíždějící auta vylézající z naprosté tmy a ozařující nás září svých reflektorů, mi nedělali vůbec dobře, ale zvládli jsme to.

Pulčínské skály

Vstup před skalami

Výlet jsme zakončili v místní hospodě u piva. Teda jenom já, protože Tom6 řídil. Jeho nealkoholické cosi totiž vůbec nepočítám za pivo. Já si dal Holbu a musím říct, že tohle pivo nebylo vůbec špatné. Měl jsem ho poprvé, a tak jsem nevěděl, do čeho vlastně jdu. Nicméně klidně bych si ho dal znovu. S Tomem jsme se domluvili, že bychom někdy v budoucnu mohli udělat zase nějaký ten výlet, ale tentokrát třeba i na záhadné, či jinak děsivé místo s tím, že by se tam i přenocovalo. Jsem zvědavý, jak to nakonec dopadne a jestli se někdy něco zrealizuje.

Výhled z Pulčínských skal

Pulčínské skály z dáli

Zhruba o půl sedmé jsme vyrazili zpět do Zlína. Já si na poslední chvíli koupil lístek do posledního vlaku směr Hradiště, poprvé využil slevu z mé krásné In karty a po cestě domů četl Žítkovské Bohyně. Už bych je vážně mohl dočíst. Každopádně musím říct, že první výlet v roce 2014 se opravdu vydařil, tak doufám, že ty další se budou držet minimálně v podobném duchu. Njn. Ti duchové. Samé záhady... samé záhady... 

Šťastný nový rok 2014!

Aneb rekapitulace roku předešlého

Je to neuvěřitelné, ale už je za námi další rok, a musím říct, že to byl docela náročný časový úsek, i když většinou v dobrém slova smyslu. Rok 2013 byl rokem plným životních změn, cestování, nových lidí, nových přátel, životních zkušeností a já chci poděkovat všem, se kterými jsem toto životní období mohl prožít. Z těch nejdůležitějších událostí musím zmínit práci v Boston Pizze, vztah s Chelsea, neuvěřitelný výlet po Britské Columbii, rozloučení se s Janami, návrat do rodné české země, znovu setkání se s rodinou a přáteli, opětná průvodcovská činnost, cestování po České republice (města v okolí Českého ráje jako Jíčín, Železný Brod, návštěva Hradce Králové, fenomenální výlet do Horaždovic a Myslíva, Plzně, srazy v Praze, nesčetná setkání v Brně, první skutečné zkušenosti s Olomoucí), ale i návštěvy do zahraničí z nichž musím zmínit jeden z nejsilnějších zážitků na skalách v Tatrách na Slovensku, prožití mrazivé atmosféry koncentračního táboru v Osvětimi, krásy Krakowa nebo třeba návštěvu Mariazell a čertovského pochodu. Náročné též bylo prožití období bez práce, ze kterého mi velice hrabalo, ale naštěstí bylo zakončeno nalezením práce nové, kam jsem nastoupil v prosinci, kde se mi líbí, a už teď jsem velice zvědavý, jak se to tam bude celé vyvíjet dál.

A jaký bude rok 2014? Jaké si dám předsevzetí a jaká je budoucnost tohoto blogu? Těžko říct. Určitě bych chtěl daleko víc cestovat, i když teď s prací na krku to bude náročnější skloubit. No určitě se pokusím. Rád bych se též pokusil o vydání knihy, rád bych začal cvičit (zase) a pokud možno omezil sladké. Také bych chtěl více psát. A proč to sem celé píši? Protože když to bude zveřejněné zde na internetu, je to pro mě daleko větší závazek, než kdybych si to řekl sám pro sebe. Co se týče tohoto blogu, tak i když nejsem v zahraničí a celá původní myšlenka byla založena právě na životě tam, stejně bych rád mapoval své nejzajímavější i méně zajímavé zážitky, protože přece jen, když to po sobě čtu po roce, dobře se u toho bavím a znovu se dostávám do oněch situací. Krom nových věcí se však pokusím dopsat i události předešlé, protože Calgarské příběhy, stejně jako vše, co se událo poté, stále nepovažuji za uzavřené.  Zároveň bych zde rád uveřejňoval i některou svou vlastní tvorbu, čímž kompletně nahrazuji ne moc vydařený webový projekt psychoworld :D Tak snad se vše podaří a já to celé nějak dopíšu.

Zatím a všem přeji šťastný a úžasně strávený rok 2014. Ať je lepší, než ten rok předešlý a ať každý z vás může dělat přesně to, co ho baví.