Už mám práci!

Ještě jsem v ní nebyl.

Úterý proběhlo celé nějak moc depresivně. Po dlouhém odhodlávání vyrazit ven do ulic a znovu se ptát po práci jsem se po posilnění svou oblíbenou hudbou nějak donutil. Cíl byl jasný. 17tá Avenue. A začít tam, kde jsem o den dřív skončil. Vydal jsem se tedy směr centrum, a znovu, a znovu říkal tu otřepanou frázi: „Hi, Im looking for a job.“ Pokaždé jsem ale jen daroval své resumé anebo vyplnil jejich application. A vždy to vedlo k jedinému. Že se ozvou. A přitom já chtěl slyšet: „Tak jo. Zrovna můžeš nastoupit!“ Aspoň v obchodě se zvířecími potřebami mě majitel potěšil, když se mě zeptal odkud jsem a zrovna mi řekl, že si myslí, že jsem z České Republiky. Konečně někdo! Většinou si o mně totiž všichni z nějakého prazvláštního a nepochopitelného důvodu myslí, že jsem z Německa. Tady v Calgary se mě na Německo zatím zeptali jen 4x.

V každém případě jsem po pár hodinách došel dom a čekal, než se vrátí Jany z uklízení. Určitě totiž měly lepší den, než já. A kupodivu… neměly. Ruky, záda, nohy, panty, všechno je bolelo. Ale pořád měly práci. Já ne. Neustále mě ubíjelo to věčné čekání. Ani na internetu už nebylo velice na co reagovat. Nedalo se dělat nic. Malá naděje přišla až toho večera, kdy na mém monitoru běžel záznam vystoupení Lacuny Coil z Wacken open air festivalu. Zazvonil totiž telefon.

Zvedl jsem ho a ze sluchátka zazněl mužský hlas. Hlas nějakého Inda. „Je tam Džirí?“ Asi tak nějak zní zdejší výslovnost jména Jiří. „Ano, ano. To jsem já. A je to Jiří.“ Nerozuměl jsem mu příliš mnoho. Ten přízvuk byl moc šílený, ale podařilo se mi vyrozumět, kam a v kolik se mám zítra dostavit. Je to jasné. Musím do downtownu! Našel jsem si, z jaké práce se mi to vlastně ozvali (jo, už jsem toho obepsal a obchodil tolik, že vážně nemám přehled) a jak se tam dostat. Tak moc bych si dal toho večera víno.

Další ráno jsem trochu zpanikařil na autobusech, což vedlo k tomu, že jsem se dostal na místo určení asi o čtvrt hodiny dřív. Ale to vůbec nevadilo. Restaurace se jmenovala Caesars palace. Vstoupil jsem dovnitř do takové chodby, ale všechny další dveře byly zamknuté. Všechny až na jedny. No co můžu ztratit? Otevřel jsem je tedy a zjistil, že vedly do takové bílé chodby vedoucí kamsi na podzemní parkoviště. Klidně byste tu mohli potkat třeba Jackieho Chana, jak bojuje se zlými chlápky, anebo Terminátora pronásledujícího Sáru Connorovou. Ani na jednoho jsem ale nenarazil.

Hmm, co teď? Jsem zase na ulici, ale ještě jsem nevyzkoušel jedny dveře. Ty poslední. Takové veliké, jakoby od skladiště. Otevřu je tedy a zjistím, že vedou do zdejší kuchyně plné lidí. Stojí tam nějaká paní u hrnce, ale než stihne cokoliv říct, objeví se šéfkuchař a hned na mě: „To jsem já, to já ti včera volal.“ Aha, tak ten není Ind ani zdaleka. Ihned mě zavedl ke zdejšímu šéfovi, který vypadal jako typický Ruský mafián, co luskne prsty a udělá z vás krmivo pro ryby. Jackie Chane? Jsi tu někde? Byl to ale docela příjemný pán a hned se mě zeptal, odkud jsem a jestli teda chci pracovat na „tom“ místě jako dishwasher. Že to není tady v centru, ale dost na jihu. Řekl jsem mu, že nevím, jak mi tam vedou autobusy, ale jako že ano. 11 dolarů na hodinu je slušné a hlavně je to full time. Plus po dvou týdnech podíl na dýškách. Co víc si přát? Navíc dishwashera jsem chtěl dělat už od chvíle, co jsem věděl, že pojedu do Kanady. Snad jen vědět, kde že se to místo opravdu nachází. Tak jsem tam přikyvoval a on na mě, že teda se mnou počítají. A nejdůležitější informace, začíná se příští týden ve čtvrtek. Takže až 4. října. Ještě jsem se seznámil s Tonym, hlavním kuchařem z budoucí pobočky a šel dom.

Uvnitř restaurace

Podařilo se mi docela rychle chytnout autobus a tak jsem využil jen jeden lístek. Celou cestu jsem jel v děsivých myšlenkách, kde ta pobočka je a jak pojedu každý den 2 hodiny tam a 2 hodiny zpátky. Věčná smrt na cestách. Naštěstí jsem se ale dozvěděl, že to je jen cesta na hodinu. To není tak hrozné a navíc, jsem takhle zvyklý cestovat celý život. Že jo, Zlíne! Prostě se mi to uleželo v hlavě a já začal být rád, že tuhle práci mám. Proto jsem se ještě toho odpoledne stavil za Stuartem, vyzvednout u něj naše SINky (social insurance number), které k němu došly a společně s ním a ještě jeho synem z Dánska jsme to zapili vínem. 

Poznatek: Je zajímavé, jak můžete být jeden den téměř na dně a v depresi a přitom v den následující v absolutním eufórii.

PS. Snad teď nekřičím hop a přitom skáču až za týden.

O prvním výdělku

Zatímco obě Jany už si budují skvělou kariéru uklízeček, já stále nemám co na práci. Po té, co se mi nikdo neozval z craglistu ani kijiji (to jsou takové dvě zdejší stránky na všechno, včetně hledání práce), rozhodl jsem se vyjít do ulic a obcházet obchůdek po obchůdku, zda-li nemají někde nějaké volné místo. A jelikož do nejbližšího obchodního řetězce Walmart a Safeway už jsem žádosti posílal před více jak týdnem a nic moc mi zatím vědět nedali, pokračoval jsem až na konec našeho bloku do Seven Eleven. Paní byla docela příjemná, ale řekla mi, že sice nenajímají, ale ať si vyplním aspoň žádost, kdyby náhodou. A tak jsem ji vyplnil. Rozloučil se s ní a pokračoval do obchůdku vedle. Tam to vypadalo, jakoby si zde daly sraz zdejší gangy, takže jsem se raději vyprovodil sám a řekl si: „Sem už nikdy!“. Následoval nějaký vietnamský obchůdek, kde mi anglicky nerozuměli ani slovo, ale nakonec pochopili. Bezvýsledné.

Naproti přes ulici bylo zase nějaké rychlé občerstvení. Mé kroky tedy pokračovaly tam. Když jsem ale zahlédl, jak náročně to v jejich kuchyni vypadá a že nevím o přípravě žádného jídla ani ň, raději jsem se jen protočil ve dveřích. Následoval jeden bar. Zde jsem žádal o dishwashera. No… slečna barmanka mi řekla, že tady se dishwasheři nevedou. Že tady dělají všichni všechno, ale životopis si stejně vzala. V hlavě jsem si pomyslel, jak bude skvělé, až si lidi budou objednávat nápoje a jídla a já se budu pořád ptát „What? Can you repeat it? I dont understand. Can you say it again?“ Tomuhle jsem opravdu moc šance nedával. Následoval obchod se zdravím životním stylem, lékama a podobně. Docela se mi tam líbilo, ale nikdo mi nebyl schopný dát žádost k vyplnění a tak ať si to raději najdu na netu a vyplním to tam. Ještě že nám ten den internet nefungoval.

Obchod s barvami

Mé poslední kroky toho dne směřovaly do nějakého obchodu s barvami. Krom prodeje se tam i míchaly a dělala se tam i spousta jiných věcí. Mohla by to být docela sranda pracovat zde. Zašel jsem tedy na informace a řekl, že hledám práci. Chlápek se zdál v pohodě, vzal si mé resumé a docela optimisticky mi řekl, že najímají a že se třeba ozvou na konci týdne. Já se tedy spokojeně usmíval a vyšel ven s tím, kam budu pokračovat dále. Nemůžu se přece spoléhat na to, že se třeba ozvou? Show must go on! Kdo hledá, najde! Když jsem tedy vyšel ven, rozhlížel se a přecházel parkoviště, najednou na mě někdo zavolal.  

„Ty hledáš práci, že?“ Otočil jsem se a přikývl. Byl to chlápek, co mě slyšel v obchodě s barvami. „A chceš si vydělat nějaké extra money navíc?“ No, proč ne. Jsem bez práce, jen tu utrácím a peníze potřebuji. „Tak jo,“ odpověděl jsem a nasedl do auta. Asi bych tohle normálně neudělal, ale nebylo co ztratit. Cestou v dodávce jsem se od něj (Nicka) dozvěděl, že budu natírat plot a taky deck. Jen jsem nevěděl, co to vlastně znamená. Však to za chvíli poznám. Práce byla až na druhém konci města v SE, ale díky tomu, že mi řekli, že mě zavezou tam i zpět až domů, nevadilo mi to. Po cestě jsme vykládali o tom, proč jsem vlastně v Kanadě, o Hokeji (Jágr a Hašek jsou tu docela známí) a co bych měl v Kanadě vlastně navštívit. Po nějakém tom čase jsme dojeli až na místo a já začal natírat. První část plotu byla docela snadná. Nebylo na tom co zkazit. Ale ta druhá… No, mělo to tisíce zákoutí, bylo to šíleně zdobené a hlavně, se štětcem co mi dali, nebylo možné dostat se do některých těžších míst.  Jako bonus se to dřevo často odchlipovalo.

Po cca půlhodině se rozhodl Nick ještě s Jeffem (jeho kolega) vypařit a já přišel na to, že vlastně celou tu práci oddřu sám. Však je to jasné. Levná pracovní síla z východu. Na druhou stranu, peníze! Má hlavní motivace. A tak vstříc novým nátěrům jsem jel, dokud mi barva nedošla. Když se pak Jeff s Nickem vrátili, dali mi novou a já dodělal zbytek. Pak se natíral onen slavný Deck, což je něco jako taková dřevěná venkovní veranda. Nevím, jak to přesně popsat. Nicméně, ta šla na bílo. Opět za dobu, co si oni povykládali, jsem to celé natřel, ale co už. Na večer už bylo vše hotové. Zákazník, alá majitel domu byl spokojený, můj dnešní zaměstnavatel taky a všichni tvrdili, jak moc krásně to vypadá. Jen mně se ty barvy vůbec nelíbily a přišlo mi to celé hnusné a kýčovité. Ale proti gustu… Jen škoda, že nemám žádnou fotku.

Nakonec jsme vyrazili domů a já dostal svých tvrdě vydělaných 80 dolarů. Za 5 hodin práce to není špatné, ne? Aspoň něco. Vypadal jsem sice jak prase v oblečení, které jsem na takovou práci rozhodně míněné neměl, ale kdo mohl vědět, že se dnes něco takového stane? Doma v koupelně jsem se pak pokoušel z těch hader barvu dostat, ale marně. Takže pokud se ty skvrny samy nerozpustily, jsou tam zažrané až dodnes. 

Z toho všeho tedy plyne jedno ponaučení: Nikdy nevíš, kam tě den zavede. Ráno se probudíš chudý, ale večer jdeš spát o 80 dolarů bohatší. Jo, byl to dobrý den!

PS. Po rychlé kontrole referuji, že se nerozpustily. Bohužel.

Příběh jedné židle

Vlastně čtyř. Ale to je vedlejší. 

To jsme se jednoho dne tak rozhodli jít na večer běhat. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme se odhodlali a přes zahradu jsme vběhli do takové té prašné ulice plné garáží, popelnic a starých krámů, které nikdo nechce, a nikoho nezajímají. Ani popeláře. Ano, je tady totiž zcela běžné, že v těchto uličkách najdete třeba sedací soupravu do obýváku, televizi, či sedačky do auta. A všechno se tu válí x měsíců. V každém případě jsme proběhli až na úplný konec, oběhli pár bloků a cestou sledovali, jestli by se nám nějaká z těch věcí nehodila. A to nás začalo bavit. Jinými slovy započal noční lov! Víte co se říká: „Pro jednoho krám, pro druhého zlato“. A navíc jsme stále bez nábytku. Naštěstí už ale byla tma, která naše tváře ukryla před zraky cizími a tak jsme se lehce vyhnuli homeless potupě.

Postupně jsme okolo parku přešli až kamsi daleko, kde jsme tak různě objevili plastový odpadkový koš a košík na prádlo oba úplně v pořádku. Stačí jen umyt pod sprchou a je to. Nějaké polstry na kterých teď spíme (lepší jak podlaha) a tři krásné, ale trošku špinavé zahradní židle (hodí se do naší nové kuchyně). Takže jsme každý vzali něco a šlo se. Já se táhl s těmi židlemi. Nějací výrostci z parku nám je dokonce pochválili. Ironicky samozřejmě, ale to nám bylo fuk. Když jsme pak dorazili do naší uličky, v cestě stála židle další. Jen tak. Sama. Opuštěná, špinavá jako ty naše. Prostě uprostřed ulice, jediná věc v záři lampy. A já si vzpomněl na film Silent Hill. Říkal jsem vám přece už o tom, že v našem domě straší, ne? Židli jsme raději vyignorovali,obešli a přešli domů. V kuchyni pod světlem jsme ale zjistili, že naše židle nejsou až tak pěkné, jak se pod rouškou tmy zdálo. Vlastně jsou ve skutečnosti docela hnusné. Na další den jsem zkoušel jednu z nich umýt ve vaně, ale moc to nešlo. První rozhodnutí bylo, že půjdou zpět na ulici, ale po čase jsme zjistili, že se v nich sedí docela příjemně. Po umytí už dokonce ani špínu nepouští.  A tak zaklíněné do sebe, válí se nám dodnes v kuchyni. A to se vyplatí!

Takže můj tip: Pokud vám to není trapné a jste bez nábytku, zkuste pohledat ve vašem okolí za domy různé věci. Ono se tam už určitě něco užitečného najde.