O práci (část druhá a u Caesara poslední)

Aneb show must go on! 

Je to už delší dobu, co jsem se naposledy zmínil o své práci u Caesara a tak je na čase napsat druhou část, aneb jak to tam vidím po 6ti týdnech. A odpověď hned ze začátku: „Ne moc dobře.“ Nejdříve bych rád představil ty nejhlavnější aktéry naší malé kuchyně a nemůžu začít nikým jiným, než (famfáry)…

Interiér restaurace

V hlavních rolích hrají:

Nancy – Číňanka a zdejší kuchařka a specialistka na Caesarovi saláty nebo Cheese garlic 1-8 (nevím, jaký je rozdíl v číslech, ale tahle slova prolétávají kuchyní každý den). Vztah, který jsem za těch několik týdnů prodělal s touhle osobou, je až neuvěřitelný. Hned první den jsem jí vystříkl omylem obrovský proud vody do obličeje, ale tehdy to bylo ještě v pohodě. Postupem času jsme se ale extrémně znesnášeli až do takového extrému, kdy jsme se ani nepozdravili. Při každém slovu někoho z nás ten druhý kulil oči, nebo si pro sebe nadával a pomlouval. Její čínsko-kachní přízvuk mě iritoval, jen co už jsem ji slyšel z dálky. Nicméně někdy před dvěma týdny nastal nějaký zlom, kdy jsme se začali nějak podivně snášet a dokonce se i zdravit či ptát se, jak se máme. Možná jsme pochopili, že tady vedle sebe musíme koexistovat delší dobu a tak nemá cenu být v nepřátelství.

Marty – To je kuchař, který si rád střílí z ostatních. Neustále vtipkuje a ukecanějšího člověka tady neznám. Občas je s ním sranda, to když se mnou hraje freesbee s víčky od kbelíků, nebo když naschvál zavírá Nancy do mrazáků. Jindy jsem ale tak znechucený něčím, co se v kuchyni stane, že můj smysl pro humor je zabitý a tak bych zabíjel i ho, za ten jeho.

Denny – Hlavní šéfkuchař, co má na starosti veškeré maso u Caesara. Opět Číňan, kterých je Caesar přeplněn, ale kupodivu mi nevadí. A je taky nejstarším zaměstnancem vůbec. Občas mi s něčím pomůže, asi proto, že zde také začínal jako dishwasher, a většinou mi právě on zadává většinu úkolů. Je to jediný člověk, který je tam se mnou až do zavíračky. Mám ale tušení, že na tom není zdravotně příliš dobře a je na něm i vidět, že už je občas trochu pomatený.

Maria – Mladá holka co pracuje za barem, která mi byla představena hned jako první osoba zde. Problém ale byl, že toho dne jsem poznal tolik lidí, že jsem za mák nevěděl její jméno a jelikož ona mě neustále zdravila i se jménem, bylo mi trapné se jí na jméno znovu zeptat. Naštěstí po pár týdnech jsem se to jméno dozvěděl z doslechu. Občas spolu prohodíme pár slov o tom, co je nového. Marty i ostatní si z ní dělají neustále srandu, ale ona už je tak nějak zvyklá. Osobně nechápu, jak stíhá školu a ještě pracovat zde, když ji tam vidím skoro pořád, co tam jsem. A to i při dopoledních směnách.

Kyle – Tenhle člověk je pro mě velice zvláštní. Má neustále dobrou náladu, neustále si zpívá, a když mi nese nádobí, tak u toho i tančí. Opět je to věčná stálice Caesara na jihu, ale zajímavostí je, že když nepracuje tady, tak přejíždí do centra pracovat tam (Caesar má v Calgary 2 restaurace). To však dělá vícero zdejších lidí. Jak vůbec stíhají i normální život?

Andrew/Andrea – Ano, Andrew je jeho anglické jméno, zatímco Andrea to latinsko americké. U tohoto člověka jsem si myslel, že se spolu nikdy nemůžeme bavit, protože to je přesně ten typ lidí, co musí být u každého populární a přesně to já nesnáším. No světe div se, nějak se to vyvrbilo a my se spolu opravdu bavíme. Nechápu. Asi proto, že to je právě tento typ člověka.

Bělovlasý idiot – Tenhle číšník, jehož pravé jméno neznám a znát nechci, je nejlenivější a přitom největší křivák ze všech. Nechápu, jak na něm nemůže někdo nevidět jeho neuvěřitelnou faleš. Už hned ze začátku jsem věděl, že si ulejvá peníze bokem z dýšek. Jak říkají tady „under the table.“ Naštěstí na to ale přišlo vedení a nastal průser. Jeho průser. A já se smál. Nahlas.

Nicolas – Filipíňan, který si neustále dokolečka zpívá jednu písničku. Jen co jsem napsal jeho jméno, vzpomněl jsem si hned na jeho věčné (oh my love). Občas se setkáme už v C-trainu po cestě do práce. To on mě zasvětil do zajímavostí o této restauraci a o tom, jak to tam všechno funguje.

Mandy, Jerry a George – naši bossové, kteří neustále hlídají, zda všechno funguje. Jinak pro mě nezajímavé postavy, které ale budu v blízké budoucnosti informovat o svém rozhodnutí.

Erik – velmi namyšlený číšník, který si ale velice dobře plní svoji práci, takže nádobí, které donese on, se umývá velmi snadno. Alespoň něco.

a

(Mr.) Bruce – Další z číšníků. Až na to, že tenhle je neuvěřitelně ufňukaný. Kdy bude tohle? A kdy bude tamto? Opět Číňan a kde je příliš mnoho Číňanů, to nikdy nebude dělat dobrotu. Začínám být na ten jazyk alergický.

V Caesarovi je ještě spousta zaměstnanců, ať už ti, které jsem jmenoval hned v první části, nebo lidé jako Paul či Jacob, kteří mi vždy neuvěřitelně pomohou při nedělních směnách a já tak mohu jít domů dřív. Ale není o nich velice co psát.

No a v téhle změti lidí a jmen, kteří se neustále chovají jako největší přátelé, panuje obrovská nenávist a nesnášenlivost. Já občas teda hraju, že nerozumím víc, než je pravdou a tak se asi přede mnou nebojí tolik mluvit, ale je neuvěřitelné, jak se všichni navzájem pomlouvají a za zavřenými dveřmi se oslovují asshole apod. Nebo stačí, aby někdo odešel od stolu u oběda, a už slyšíte jak je to ta nejhloupější osoba na světě. Prostě úžasné pracovní prostředí plné lásky a porozumění. Raději nechci vědět, co tam panuje o mě. A vlastně je mi to úplně jedno, jelikož jsem se rozhodl dát tam tento týden výpověď. Důvodů pro mé rozhodnutí bylo hned několik. Právě tohle depresivní prostředí, někteří lidé, to, že díky hloupým směnám nemám v podstatě žádný život a také vzdálenost restaurace od mého domova, i když by se dala sehnat práce blíž a za lepší peníz. Přesně to jsou hlavní faktory mého rozhodnutí. Navíc jako bonus všichni mí nejbližší odsud odešli, anebo odejdou (Jenny a Jun – opět Číňané. Říkal jsem, že jich je tu spousty).

Nahoře vstup, dole salónek

Do finále ještě pár zážitků: 

Sem tam se přihodí něco, na co člověk nezapomene. Například první rozbitý talířek. Stalo se to asi po měsíci a byla to v podstatě otázka času, protože když furt přesunujete kopu nádobí, logicky se musí stát, že vám jednou jeden upadne. Ironii osudu ale bylo, že hned den na to jsem rozbil další. Asi nějaká zlá karma. Ale víc už toho opravdu nebylo (klep na dřevo). Pamatuji si, že Marty mi na to řekl: Georgi, ty ty talíře máš umývat, ne rozbíjet. (No neříkej! Hlasy v mé hlavě mi říkaly pravý opak.)

Pátky a soboty bývají největší frmol. To se člověk opravdu nezastaví, jede jak mašina a stejně nestíhá. No a když ve stroji dojde mýdlo, začne strašně nahlas pískat, až to člověku trhá uši. Což občas vyjde i na sobotu. Takže v tomhle neuvěřitelném spěchu a pískotu se logicky muselo stát ještě něco dalšího. Ano, spustil se alarm restaurace. Super spěch a dvojitá dávka řevu s pískotem. A do toho Nancy a Chesee Garlic 6. Asi nejvíce vyhrocená situace vůbec.

A to je asi tak všechno. Zbytek je nezáživné vymývání blivajzů. Uvidíme, jak to dopadne s tou výpovědí. Čekám jen na výplatní šek :D