Brno volume II

Dark Valentine party, Lamacentrum, bezďácké sídlo a opuštěný lom

Jak jsem již avizoval před tím, nastala i návštěva Brna číslo dvě, přičemž tentokrát byla ještě akčnější. Vše započalo v sobotu odpoledne, kdy jsem se před Grandem sešel s Hopim. První jsem ho požádal, jestli bychom nemohli zajet do jedné směnárny, která je dle internetu a mého vlastního výzkumu nejlevnější. Jestli opravdu byla, těžko říct. Každopádně jsem tam kvůli budoucím cestám pár stovek Eur nakoupil a s touhle hotovostí pak vyrazil k Hopimu domů. Tam jsem se zbavil veškerých nadbytečných zavazadel, zaplatil Hopimu za lístek na Dark Valentine party a už jsme si to mašírovali přímo na Flédu, kde se koncert odehrával.

Výhled z Hádů na Brno

Temné tance

Celá tato akce započala v šest večer a trvala až do brzkých ranních hodin (čtyř, nebo tak nějak). Za celou tu dobu se prostřídalo několik kapel, mezi nimiž byly Arch of Hell, Clawed Forehead, Stroker, Sinnemia, úžasná Carpatia Casttle, zvláštní Lahká Múza a pro mě nejdůležitější kapela Misty Ways (hlavní důvod mé návštěvy). K té se musím vyjádřit jako první. Už hned při vstupu jsem si koupil jejich cd, což normálně nedělám, ale tak, udělal jsem výjimku, když už teda regulérně vydělávám. K cd se vyjádřím následovně. Po poslechu mi trochu vadí, že i když se jmenuje Train of Lust, tak tato píseň, ač zazněla přímo na koncertu v premiéře, se na cd ještě neobjevila. Dále mi vadí absence dohry u písně Lucrezia, ale holt, co se dá dělat. Co se týče koncertu samotného, tak musím říct, že zpěvačka Katrina je šílená :D v dobrém slova smyslu. Ty tanečky, co předváděla u Lucrezie, to bylo prostě dokonalé! Jen mi tam chyběly k odehrátí mé dvě oblíbené písně Endless Dreams a Wandering Spirit. Zbytek koncertu chválím.

Katrina - Mysty Ways

Další ke komu se musím vyjádřit je Lahká Múza. To byl jeden z nejpodivnějších koncertů, jaké jsem kdy viděl. Zpěvačka, oblečená ve Steam Punkovém oblečeku zpívala jen jakési hékání do mikrofonu a u toho stála polonahá ženština a jednou za čas změnila pozici, ve které opět zkameněla. Což o to, kdyby se jednalo o jednu píseň, nebo zpěv v rámci výměny kapel, neřeknu nic, ale poslouchat tohle hodinu v kuse bylo šílené. Na druhou stranu mě to potom až tak moc fascinovalo, že jsem si to musel na další den pustit znovu a dokonce si o nich i něco najít. Mimochodem jsou z Liptovského Mikuláše, který je pro mě již navždy spojen s Kdo přežije Tatry! Již druhá připomínka v tomto roce.

Během vystoupení kapely Stroker mě potěšilo, že zahráli píseň Bad Things od Jace Everretta u nás známou především ze seriálu True Blood. Je škoda, že Carpatia Casttle hráli až jako poslední. Dřívější nástup by jim určitě prospěl. No a co se týče doprovodného programu, tak jsme měli možnost vidět temné tance, zúčastnit se temné tomboly a aby té temné nebylo málo, tak na konci vidět ještě “bdsm“ vystoupení příběhu temného Valentýna, které rozhodně nebylo tak drsné, jak se tvářilo. Ve výsledku ale musím říct, že Dark Valentine party s pořadovým číslem 6 (pro mě osudné) se moc vydařila.

Carpatia Casttle

Další den, i když počasí nebylo příliš příznivé, jsme se rozhodli navštívit Brněnské Lamacentrum. Dojeli jsme tedy ke starému lomu, u nějž se mělo nacházet, ale než jsme vešli dovnitř, prošli jsme několik lokalit okolo. Lom samotný je hodně zajímavé místo. Malá jezírka nacházející se v jeho hloubi jsou kyselinově zelené, trčí z nich rákosí a celkově tvoří moc zajímavou lokaci vhodnou pro focení. Hopi říkal, že během léta se tady dokonce lidé koupají, což si sám v té kyselině neumím moc představit. 

Následovala návštěva starých opuštěných tunelů. Tyto tunely kdysi propojovaly hády a Kavky v období, kdy se zde jště těžilo. Dnes jsou zcela opuštěné. Tedy jen možná. Přístup k nim je zcela volný, takže dovnitř může kdokoliv. Čím hlouběji jdete, tím větší tma vás pohltí. Světlo zde nehledejte. Někde uprostřed jsme pak narazili na jakési bezďácké doupě. Staré deky, špinaví pohození plyšáci a podivná kniha o Rusku. Kupodivu, ač by si člověk pomyslel, že tam nějaká děsivá atmosféra bude, necítil jsem vůbec nic. Dál v tunelu už podlaha mizela někde pod velkou louží, tudíž jsme ani až na konec nedorazili. I tak to byla ale úžasná zkušenost.

Další zastávkou bylo již avizované lamacentrum. Vstupné je okolo 30 Kč a musím říct, rozhodně to stojí za to. Slečny, které tam provázejí, jsou vzdělané, o lamách mají přehled a odpoví vám na jakýkoliv dotaz. Mezi lamami se můžete procházet, můžete je hladit a dokonce i krmit speciálními granulemi, které se dají koupit hned u vstupu. Pokud jste z Brna a nenapadá vás, co dělat během nudného odpoledne, tak věřte, že Lamacentrum Hády je příjemný výlet a dobrá volba. Rozhodně doporučuji. No a to jest z výletu vše. Mimochodem, tohle vše se odehrálo už o víkendu 15. - 16. února, což je docela dávno. Jsem hrozná lama, teda lemra. Strašně pozadu s tím psaním, ale pokouším se vše dohnat s důrazem na slovo POKOUŠÍM!

Dodatek, který pochopí jen někteří: Já jsem lama, ty jsi lama, my jsme lamy, vy jste lamy, jediný problém je v tom, že my jsme lamy a vy jste tlamy! Já jdu do Peru!

O knize (podruhé)

A jedné poště

Už jsem dlouho nepsal o tom, jak to pokračuje s knihou. Naposledy jsem se jen zmínil, že doufám v dokončení korektur do konce ledna a že nevím, jestli to stihnu. No, s hrdostí můžu říct, že korektury byly dokončeny přesně 31. večer, tudíž můj cíl byl naplněn! Stihl jsem to! Ale co potom? Bylo na čase oslovit zastupující agenturu. Jenže to není jen tak. Dle různých návodů na internetu jsme se společně s Trenz dočetli, že je potřeba se chránit, kdyby náhodou chtěl někdo naše dílko odcizit. Ale jak na to? Jak dokázat, že jsme skutečně autory toho, co jsme napsali?

Jedna možnost byla notářské ověření, druhá poslat si sám sobě poštu v obálce na cenné listiny s tím, že kdyby se něco takového stalo, tak tuto obálku otevřete u soudu jako důkaz. Samozřejmě na této obálce a na podacím lístku jsou poštou ověřené data, kdy byla odeslána a to, že je stále neotevřená zajišťuje nedotknutý modrý pásek, držící obálku zapečetěnou. Tato varianta mi přišla daleko schůdnější a levnější a tak jsem se vydal na poštu, koupil si obálku na ceniny velikosti A4 a do ní vložil své čerstvě vytištěné dílko. Paní na poště se velice divila, že jako odesílatele píši sebe a jako příjemce taky. Navíc jsem to odesílal asi jen o km dál :D

Protože mi to bylo trapné, tak jsem jí z lehka vysvětlil proč, co a jak a ona mi pak jen odvětila, že tento způsob ověření se do UH pravděpodobně ještě nedostal. Balík jsem si potom pojistil na 15 000, což by mi pošta vyplatila, kdyby ho ztratila. Za 65 kč celkem slušné, nemyslíte? Dlouho jsem přemýšlel, jestli by to nebylo i výhodnější ztracené a že by mi pak tímhle způsobem má kniha vydělala asi daleko víc :D Nicméně pošta byla spolehlivá a na druhý den už jsem měl ve schránce upozornění, že na pobočce ve Štěpnicích se vše nachází. Den po první návštěvě Brna jsem pak zaslal svůj rukopis agentuře. Ti mi však odepsali, že se mu mohou věnovat nejdříve až 25. a od toho momentu budou mít ještě měsíc na to, než se mi vyjádří. To samé Trenz. Každopádně jsme si nechali zaslat Smlouvu o zastoupení a jeden právník nám ji prošel s tím, zda-li v ní není něco zákeřného. Nebylo. Vše v pořádku, takže teď nezbývá, než čekat. No uvidíme, jak dopadneme. Zatím a psaní zdar!

Brno Volume I

O jedné výstavě a prapodivné situaci v knihovně

Vzhledem k tomu, že tento článek píši trochu opožděně, zrovna oznamuji, že mluvím o víkendu, který se odehrál už v období 7. – 9. února. Jsem hrozná brzda v tom psaní. Každopádně se toho stalo docela dost, a proto bych se zde o něm rád zmínil. Konečně nám totiž vyšel sraz s Hopim a Sexenou. Tak dlouho jsme jej domlouvali, až to prostě jednou vyjít muselo. Nejprve jsme vše naplánovali snad někdy na prosinec, což padlo, následoval první víkend v lednu, který taktéž padnul a už už jsem se bál, že to padne i tentokrát, no naštěstí vše vyšlo a tak jsme se konečně po x měsících, ne-li půl roce, všichni konečně sešli.

Pátek proběhl tradičně u seriálů s vínkem v rukou a probíráním situace okolo filmové kariéry Bridget Regan, Vivy Bianci a nejlepších scének z posledních dílů Dvou děvek (pro Čechy 2 socky anebo 2 broke girls). Sobota však byla daleko zajímavější. Sexena totiž byla jedním z lidí, kteří se podíleli na organizaci výstavy zvané Hvězdy stříbrného plátna, která měla 8.2 zahájení a tato výstava bude trvat až do 4. května. Celé se to pak odehrává na Letohrádku, což je krásné místo v malém parku, hyzděné paneláky okolo. Prostě Brno, no. 

Všichni jsme se tedy řádně ohákli, abychom nedělali ostudu, i já s Hopim jsme přiložili, alespoň lehce, ruku k dílu (Hopi nastřihal popisky, já zametl schodiště) a v 10 již mohlo vše ve velkém vypuknout. Po té, co ještě přišli další dvě holky (Sexeniny spolužačky Ingrid a Veronika) nám Sexena udělala prohlídku, díky čemuž jsme se dozvěděli, co že se to tady vlastně nachází. Na výstavě tedy můžete krom jiného spatřit například předměty, které patřily herečce Adině Mandlové, Nataši Gollové nebo třeba Zitě Kabátové. Krom jiného zde však naleznete i různé dobové filmové plakáty, oblečení a informace o dalších zajímavých hercích jako Vlasta Burian, či Anna Ondra. Zhruba před polednem se tam objevil i doposud žijící syn herce Rolfa Wanky. Dole v místnosti jsou pak v neustálém sledu promítány scénky z různých dobových filmů, takže je určitě se na co těšit a pokud se zajímáte o dané období, je pro Vás výstava nutností! 

V neděli se bohužel naše malá sešlost musela rozejít a vzhledem k tomu, že mi jel autobus trochu později, Hopi musel pracovat a Sexena šla natáčet Toulavou kameru, rozhodl jsem se sejít s mou spolusedlou ze střední, Lucií. Musím říct, že jsem velice rád, že jsem se s ní mohl konečně po dlouhé době setkat a opět pokecat tak, jako za starých časů. Když už jsme u těch sešlostí, když jsem v pátek vyrazil do Brna, narazil jsem v autobuse na Pavlu, další kamarádku, kterou jsem neviděl snad někdy od konce bakaláře. Další skvělé a tentokráte náhodné setkání :)

Po té, co se se mnou Lucie rozloučila, zbývalo mi ještě něco okolo 2 hodin do odjezdu spoje do UH. Lucka mi doporučila jednu kavárnu nacházející se uprostřed knihkupectví na České, a že si tam můžu půjčit jakoukoliv knížku a u kávy si ji hezky počíst, což je dle mého zajímavý nápad, ne příliš typický. Nakonec jsem si řekl, že tam zajdu, a počtu si knížku „svoji“, respektive půjčenou od kolegyně z práce „Porodní bába“. Došel jsem tam, objednal si kávu, a když mi ji číšník donesl, vytáhl jsem z batohu onu knihu. Čtu, čtu, čtu, když v tom si po půl hodině uvědomím, že jsem vlastně nikomu nenahlásil, že si čtu knihu vlastní, nikoliv půjčenou. A to byl ten průšvih! Teď si klidně mohli myslet, že je z knihkupectví a po té, co ji vložím do batohu, bude to vypadat, že ji kradu. Shit! Takže když jsem měl odejít, vyčíhl jsem si vhodný moment a nenápadně vložil Bábu zpět do batohu. A abych byl ještě míň podezřelý, šel jsem se ještě raději na něco zeptat obsluhy, aby to nevypadalo, že odtamtud rychle zdrhám. No, dopadlo to dobře a nikdo mě z ničeho neobvinil, ale má nedomyšlenost byla do nebe volající. Pro příště budu rozhodně moudřejší. No a to jest vše. Brzy očekávejte článek Brno Volume II :)

Fotky by Hopi

Zrní

Aneb jak kvalitně započít měsíc :)

V sobotu 2. února o půl deváté večerní vystoupila na míru kapela Zrní a musím říct, že koncert to byl luxusní. Na rozdíl od většiny mých navštívených akcí, kdy písně kapel, které neznám, studuji většinou až po koncertě, jsem udělal tentokráte výjimku a jednotlivé skladby a texty začal naposlouchávat již týden dopředu. Prvně slyšená píseň Rychta mě totiž absolutně uchvátila. O to víc jsem si ji pak užil naživo, kde krom ní zazněly i hity jako Jabloně, Bojím, Ježíšek aj. No a i tentokrát platilo pravidlo, že všechny písně zní tisíckrát lépe živě, než ze samotného alba. Nevím proč, ale na albu to prostě nějak nevyzní a nebude to jen samotnou atmosférou při vystoupení. Přece jen, při živáku dává kapela větší důraz na kytary, basy a bubny a to je prostě moje. Taktéž mi přišlo zajímavé tamější osazenstvo (posluchači), které na Míru příliš často nepotkávám. Mluvím teď o umělcích a alternativcech (jak jim říkám já osobně), (nebo hipsterech?), kteří prostě ví, jak si užívat života.

BTW texty kapely jsou většinou pesimistické, takže nic sluníčkového určitě nečekejte. Ne nadarmo se totiž o Zrní mluví jako o českých Coldplay, ač já osobně tu podobu moc neslyším. Zrní je lepší ;) Jako ukázku k porovnání zde vkládám klip k písni Rychta a krátkou ukázku z koncertu od Davea. Enjoy :)