Sám doma?

Ne! Aneb příběh jedné kočky a jednoho ducha.

Tak a je to. Poslední týden v Calgary, obě Jany, si odjely na Kubu a já jsem tady teď sám. Teda ne úplně. První dva dny to šlo, protože jsem ještě stále chodil do práce, ale v pátek byl můj poslední den a tak jsem si musel na rychlo nějakou tu společnost obstarat. V sobotu u mě byla Chelsea a poprvé v životě si vyzkoušela vodní dýmku. Ze začátku jsem se jí musel omluvit, protože se moc nevydařila a ta příchuť byla taková docela divná. Každopádně po chvíli už se to docela dalo a dokonce se jí to zalíbilo natolik, že zvažuje nákup i své vlastní. Je ale pravda, že zde tahle zábava nemá takovou tradici jak u nás a mnozí Kanaďané ani neví, co to vodní dýmka je.

Představuji vám Teemua. Je to rebel!

V neděli pak přijel Colin, přítel Jany, který mi dovezl mou další společnost a mého nového neplatícího spolubydlícího, který se jmenuje Teemu. Aby bylo vše jasné, Teemu je malý kocourek, v podstatě ještě kotě, jehož majitelka, Colinova sestra, odjela na dovolenou a jelikož Colin má svou vlastní kočku, která úplně šílí, když je Teemu v její přítomnosti, nabídl jsem se, že se o něj postarám já. A jak jde naše spolužití?

Popravdě jsem očekával, že bude trochu samostatnější. Pokaždé, když jen zajdu na záchod, tak hned po pár vteřinách mňouká za zavřenými dveřmi a čeká, než vyjdu. To samé v noci. První noc jsem s ním chtěl přespat, ale vzhledem k tomu, že mám lehkou alergii a okamžitě mě začaly pálit oči, přičemž jsem zjistil, že je mám úplně zarudlé, řekl jsem si, že takhle to asi možné nebude. A tak, když Teemu usnul, přešel jsem do druhého pokoje, kde jsem se zavřel a spal sám. Po hodině se však kocourek vzbudil a jak zjistil, že nejsem v jeho okolí, začal mňoukat nahlas na celý barák. To by mi ani tak nevadilo. Horší ale je, že tak určitě vzbudí pavlačovou drbnu, která poví majitelům, že tu máme kočku a to je zakázané. Tak jsem ho pustil dovnitř, schoval se pod peřinu, ale moc dobře se mi tak nespalo. Když pak drbna odjela do práce, vyhnal jsem Teemua ven a nechal jsem ho, ať si mňouká, jak chce.

Myš jako myš!

Další noci se opakoval stejný scénář až na to, že jsem se rozhodl ho nechat za dveřmi hned z počátku. Samozřejmě na sebe jeho mňoukací koncert nenechal dlouho čekat. Dokonce přicházelo i občasné klepání na dveře ťapkou, ale já byl neoblomný. No, nějak se tomu naučit musí. Ne pokaždé s ním totiž někdo bude. Jen chudák Peter.

Teemu si pije

Za co však Teemua musím pochválit je, že umí chodit na svůj píseček. Co mě však na druhou stranu udivuje je způsob, kterým pije vodu. Dal jsem mu ji do misky a všiml si, že ji vždycky nechá jen tak. Říkal jsem si, že mu třeba ta miska smrdí, ale i když jsem misky vyměnil a zkoušel cokoliv, nepomáhalo to. Už už jsem se bál, že to bude problém, avšak jednou, když jsem si myl ruce, se vše vyřešilo. Jediný způsob totiž, jak Teemu do sebe získává tekutiny, je evidentně přímo od zdroje. Tedy z kohoutku. A tak tam tak stojím, čekám, než se jasnost napije a po té vodu vypnu.

Oblíbená hračka - tunel!

Další neplatící spolubydlící, který se občas (ne)ukáže, ale dává o sobě vědět, je duch. Ano, možná si teď budete myslet, že jsem blázen, ale tady prostě straší. S některými lidmi už jsem se o tom bavil dříve, no teprve až teď o tom píši i zde. To, že cítíte přítomnost někoho z chodby, se stávalo docela běžně. Vzduch se ochladil, na zádech naskákala husina. V poslední době však bývá duch daleko agresivnější. Není tomu tak dávno, co se sám od sebe zapnul kohoutek s vodou ve sprše. Vím, že tam je občas přetlak a voda začne sama od sebe vytěkat, ale kohoutek se přece sám od sebe neotočí. To samé se stalo i první den, co zde byl Teemu. Tedy v neděli. Nejprve nastal chlad. Po té se ve sprše sama spustila voda. Šel jsem ji tedy vypnout a vrátil se zpět do pokoje. Všiml jsem si, že Teemua evidentně něco zaujalo na chodbě. Já nic neviděl, ale cítil jsem onu přítomnost. Teemu se oddálil od dveří, jak jen to šlo. To už mě i trochu vyděsilo, tak jsem pro jistotu dveře přivřel, avšak nedovřel. Chvíli jsem na ně zíral a v momentě, kdy se začaly samy od sebe otevírat, jsem je v mžiku zabouchl úplně. Teemu je sledoval nadále, ale asi po deseti minutách vše odeznělo a v místnosti se opět oteplilo. Chlad byl pryč.

Já však nejsem jediný, komu se zde dějí divné věci. I Veganovna se mi svěřila s tím, že zde něco, nebo někdo přebývá a obzvláště, když přespávala v obývacím pokoji, měla hrozivé zážitky. Jednou mi i vyprávěla, že to něco viděla a byla z toho hrůzou bez sebe.

Myslet si tedy o nás můžete, co chcete. Třeba i, že jsme blázni. Každopádně nějaké nadpřirozeno existuje určitě. Je zajímavé, že než jsme se sem nastěhovali, proběhla zde velká rekonstrukce. Všechno bylo vyměněno, včetně koberců. Po rekonstrukci druhé části domu však zůstalo vše stejné. Proč to tedy u nás vyměnili a ve vedlejším basemantu, ne? Stalo se tady snad něco vážného? Něco, co nemělo být objeveno? Kdo ví. Asi se to nikdy nedozvíme, ač něco nebo někdo na to neustále upozorňuje.

Dodatek: Trochu mimo téma, ale je to důležité sdělení. Takže pohledy již byly odeslány. Jestli vám nedojdou, není to moje vina, nýbrž kanadské pošty J