Příběh jménem Boston Pizza (část třetí)

Nebezpečí, dramata, lidské osudy. Jak jsem se sem dostal?

Od posledního dílu uplynulo pár týdnů a tak se přesouváme skoro na konec příběhu. Minulý pátek se mě Clayton zeptal, kdy chci skončit. Řekl jsem mu jasně, že to chci zakončit tak, aby nebyl problém s šekem a vzhledem k tomu, že je předělový den (poslední započítaný do prvního šeku v měsíci) pondělí 15., je to i můj poslední den v Boston Pizze. V tu chvíli jsem si to uvědomil. „Aha, takže už jen 7x do práce.“ Najednou mi to přišlo docela líto. Všechno skončí dřív, než jsem očekával. Později toho večera však přišla taková kupa nádobí, že se má lítost změnila na: „Uf, tak už jenom 7x do práce!“

V neděli za mnou přišel Mike, jeden z manažerů, který si neuvěřitelně oblíbil mé jméno a to jako že vážně oblíbil až do takové míry, že ho neustále a za jakýchkoliv okolností opakuje. A tak poznáte, že je někde v okolí, protože pořád slyšíte jen: „Jiri, Jiri Jiri.“ A to ani nemusím být v místnosti. On už to prostě opakuje automaticky. Všude. Je to něco jako pokažený pokémon, který neopakuje své jméno, ale cizí. Každopádně ke mně přišel a řekl mi: „Jiri, teď na 10 dní odjíždím, takže tě 10 dnů neuvidím.“ Tak jsem mu odpověděl, že dobrá a v tom jsem si uvědomil, že 10 dnů je až středa. Dva dny po mém odchodu. Když jsem tedy skončil směnu, řekl jsem si, že by asi bylo vhodné rozloučit se. Moc se mi do toho nechtělo, ale donutil jsem se. A tak jsem zašel k němu do kanceláře a řekl: „Dobrou noc a sbohem navždy, protože až se vrátíš, už tady nebudu.“ Na to mi odpověděl, že v můj poslední den už bude zpátky, takže nevím, jak spočítal těch 10 dnů. Je ale pravda, že jsem rád, že ho ještě uvidím, i když mě občas irituje mým vlastním jménem.

Nastalo úterý a po dlouhé době se vrátil jeden z manažerů, kterého skutečně nikdo nemá rád. Včetně mě. Působí na mě slizce, falešně a vlastně mi ani nestojí za to si zapamatovat jeho jméno. Bez něj tam byl takový klid. Bylo to takové sluníčkové, ale s jeho návratem se vše změnilo. Toho večera prošel za mými zády do odpočinkové místnosti a já se jen modlil, ať mě při cestě zpět neosloví. Avšak oslovil a začal se vyptávat na mého bratra. On se však vyptával takovým způsobem, jako by mu přál smrt a jako by se ujišťoval, že se mě opravdu konečně zbaví. A i když mi přál, ať se bratr brzy uzdraví a ať mu dopadne operace dobře, tak to bylo tak hrozně falešné, že jsem v životě větší faleš a aroganci neviděl. A to už je co říct. Zdravím UTB. Ještě aby bylo jasno, nemá mě rád od našeho společného konfliktu, kdy jsem se mu prosím opovážil vzdorovat. Tehdy mi řekl, že nezáleží na tom, co chci já, ale co chce on, načež jsem mu řekl, že záleží přesně jen na tom, co chci já a že je to můj život a práci dishwashera si najdu lehce i někde jinde. A protože jsem pod ochranou Mika i Claytona, nemohl se mnou udělat vůbec nic.

Krom toho však v úterý nastal i veliký povyk kvůli něčemu jinému. Něčemu, co náhle změní ráz celé Boston Pizzy a že jsem opravdu něco takového nečekal. Management to v ten den dost řešil a vůbec se jim nedivím, protože aby se toho stalo tolik v jeden jediný den. O tom ale až v dalších dílech.

A teď k tématům, na které jsem vás lákal minule a to jsou „špinavé peníze“? V první řadě je Boston Pizza restaurace, ale nemůžeme být přece tak naivní, abychom si mysleli, že hlavní příjmy jsou z téhle činnosti. Ty pochází z automatů a hazardních her. Sázek, které zde probíhají a nelegálního pokeru. Jednou mě i Justina vyhnali z práce o dost dřív, dokonce tak, že jsme ani nedokončili to, co jsme měli, aby se mohl uspořádat tajný pokerový turnaj. Jako kdyby nebylo jedno, že tam jsme. Co se týče automatů, tak ty jsem bral vždycky jen jako takovou ozdobu v pozadí, ale pak po čase jsem se na ně jednou při pití piva zaměřil a opravdu. Lidé u nich sedí jako zombie a pořád do nich vhazují peníze. Jason, který je z nich před zavíračkou vybíral, nám říkal, že když je otevřel, začali z nich doslova pršet. Krásná představa. A mně to vnuklo nápad. Teď už vím, že se bez automatů pravděpodobně ve své vlastní hospodě do budoucna neobejdu, protože zisk je prvořadý.

Pán hrál dokonce na dvou automatech zároveň

Jednu dobu jsme měli v Boston Pizze velmi rušno. Ale opravdu rušno. Každý den, dokonce i dny, které jsou normálně mírumilovné a pomalé, bylo všude spousty lidí a spousty objednávek a nikdo nestíhal a popravdě po čtrnácti dnech nám z toho všem hrabalo. Nejvíce však šiblo kuchaři jménem Mike V. (ano, opravdu máme v BP spousty Miků). Když viděl, že už se to nedá stíhat, před sebou přes 17 objednávek najednou a ještě v pozadí plácal Devin své blbosti, náhle se mu zatemnilo před očima, vzal jeden obrovský nůž a ve vzteku ho zabodl do stolu. Servírky zapištěly, všichni oněměli a nikdo nevěděl, co dělat. Managemet poslal Mika V. domů a ten pak dlouho meditoval, aby se uklidnil. Po pár dnech se vrátil zpátky.

Práce dishwashera vás naučí jednu věc. To jest neznechutit se při čemkoliv, co se stane, protože tolik nechutností se mi ještě nikdy nikde nestalo. A to nemluvím o obyčejných slizech na talířích a kusech rozmočeného jídla všude okolo. Na to už jsem si dávno zvykl. Avšak vždycky, když si říkám, že už to nemůže být horší, stane se něco, co mě přesvědčí o opaku. O tom, že mi praskla hadice a musel jsem pak používat zahradní, už jsem psal jinde, nicméně kdysi mi natekly splašky z kanálu skrze dřez ven do mé dishwashing zóny. Smrad jak v chlévu, spíš ještě horší a umývat v tom nádobí při největším ruchu… velmi hygienické. Potrubí bylo ucpané a dost se to tehdy řešilo. Jindy jsem zase odnášel odpadky ven do kontejneru, v pytli samozřejmě spousta slizu a jídla, které lidé nedojedli a vzhledem k tomu, že kontejnery jsou zde dost vysoké, tak je nutné tyto pytle zvedat až nad hlavu. To bych to ale nebyl já, aby se mi zrovna v ten moment pytel neprotrhl a mě tak od hlavy až k patě neslily splašky jídla :D, aneb další z chuťovek mého života. Ale to už je holt taková práce.

Do konce už mi zbývá zajít do práce jen 4x. Dnes bych měl poprvé dostat svá dýška. Ano, řekli mi, že mi je poprvé vyplatí až po 3 měsících, takže jsem zvědavý, jestli mě náhodou opět nevypečou. Nicméně za ně budu bojovat, a jestli tenhle boj vyhraji, se dozvíte již příště. Stejně tak se dozvíte, jak probíhá takový obyčejný den v Boston Pizze. Do té doby, nádobí zdar!