Cesta (on-line)

Pozor! Čte se odspodu směrem nahoru!

23:31
Je to tady! Osmi měsíční dobrodružství za mnou. Jsem doma. Byla to dlouhá cesta. Přes 40 hodin od chvíle, kdy jsem s kufrem vyšel z našeho domu. Za tento čas jsem navštívil dva kontinenty, jedno hlavní město, šest zemí (USA, Kanadu, Německo, Rakousko, Slovensko přes které jsme jeli domů a samozřejmě Českou republiku) spousty letišť z nichž jen to Frankfurtské nemělo wifi zdarma, projel se C-trainem, autobusem, taxíkem, osobním automobilem a proletěl se třemi letadly. Prostě zábava k popukání :)

A jaký bude další osud tohohle blogu? Nejprve chci dopsat těch pár článků, které jsem nestihl, ale v rámci mého čistého svědomí a celkového ucelení, si je prostě nemohu odpustit. Přece jen, chybí tady celý začátek Calgarských příběhů a ač je to těžce uvěřitelné, nalezením tří starých židlí to opravdu nezačalo. No a pokud se pak bude dít i nadále něco zajímavého, třeba budu v blogu pokračovat. Možná změním časem název na Historky z Holandu, či něco jinak podobného. To už je však daleká a ne příliš zřejmá budoucnost. Uvidíme :) Jinak děkuji všem, co to tady četli. Jsem vám vděčen a je mi ctí pro vás psát.

17:59
A jsem ve Vídni! Nebo Vietnamu? :D Čekal jsem velké transparenty a své rodiče a kde nic, tu nic. Rodičové totiž zabloudili a už hodinu bloudí po Rakouské metropoli. Tak jsem si teda zašel do Mc Donalda na kávu a teď čekám a čekám a čekám... na jejich příjezd. Alespoň jsem si mohl podoplňovat tento článek. Až se ozvu příště, bude to již z Uherského Hradiště :) P.S.: Už jsem se opět shledal se svým kufrem :D

Poslední pohled Frankfurtskému labyrintu

V letadle

11:40

Tohle letiště je ještě trapnější, než jsem si myslel. Takže zatímco všude jinde je free wifi, tady je omezené na půl hodiny a zbytek si musíte zaplatit. Neustále se mi potvrzuje, proč nemám Němce rád! Navíc tady není ani signál na mobilní sítě. O to víc mě teď štve, když si každý vždycky myslí, že jsem z Německa!

11:35

Willkommen Frankfurt! Takže cesta byla ubíjející! Ani nevím, jak se stalo, že jsem to celé přežil. Párkrát jsem i usnul, i když to bylo něco jako spánek omítkového démona. K ničemu! Další "dobrou" zprávou je, že historie se opakuje! Stejně jako při letu do Kanady i tentokrát jsem seděl přesně ve středu letadla. Tudíž nulový výhled a co se týče mých spolusedících, tak z jedné strany Mexičan, z druhé Švéd. Jediné štěstí bylo, že byli oba velmi přátelští, takže jsme docela pokecali a se Švédem jsem si dokonce zahrál i šachy. Taky se mi líbila logika mého letu. Vyletím z Calgary do Seattlu, abych ze Seattlu letěl zpátky. Teda ne, že bychom v Calgary zastavovali, ale rozhodně jsme nad ním letěli.

Letiště Frankfurt

Jediné, co na zdejším letišti chválím - kuřácké zóny a lá miniaturní uzavřené, smradlavé kabinky :)

Lufthanso, Lufthanso. Nestávkuješ zase?

Momentálně se nacházím ve Frankfurtu a Němci mě zase naštvali tímhle svým stupidním letištěm. Ale jako vážně! Tohle byl takový běs! Řekl jsem si - prvně zajdu na toaletu. Jdu podle značky, ale to mi jako nikdo neřekl, že jsou tady záchody rozmístěné v rozmezí jeden na 2 km. Jakože WTF? No když jsem ty dva kilometry ušel, šel jsem zase zpátky podle značek k zóně A (Evropská Unie). A to byla další úžasná věc. Ta snad byla tak 5 km vzdálená. Furt jsem jenom jezdil výtahy a procházel x kilometrové chodby typu - jdeš 500 metrů, aby jsi zašel za plastovou zídku a po té těch 500 metrů zase zpátky. To tam jako nemohli někde udělat dveře?  Znechutilo mě to jakože dost! A celkově se tady vůbec necítím. Všichni mluví německy a já nerozumím ani slovu. Neuvědomil jsem si, jak moc už jsem byl na tu angličtinu zvyklý. Nemluvě o tom, že němčinu vážně moc nemusím. Takže po hodinu a půl dlouhém bloudění letištní spletí chodeb píši tenhle příspěvek. Docela už bych si dal sprchu! Jinak můj let bude pokračovat v 15:30 a to do Vídně! Poslední letadlo. Konečně!

Kilometrové chodby všude!

13:50
Šel jsem tedy do toho Starbucks a když jsem řekl, že chci platit kartou, oni si ji prostě vzali, projeli ji takovým strojem a hotovo. Zaplaceno. Jako... nechybí tam náhodou ta část, kde musím já zadat pin? Vždyť to je přesně to, co chrání vlastníka před zneužitím cizích osob. Když mi někdo ukradne kartu, tak ještě stále můžu být rád, že nezná můj pin a tady... šup a peníze jsou fuč. Trochu mě to zarazilo.

Hned na to jsem se však rozhodl zjistit, kde že je teda ta moje brána k letadlu. Dozvěděl jsem se, že se jedná o zónu s písmenem S. A taky, že to dokonce jede o 20 minut dřív, než je uvedeno na mojí letence. Tak to potěší. Hledal jsem tedy S a objevil jsem malé tajemství Seattleského letiště. Zóna S je totiž úplně v jiné budově, avšak budovy jsou mezi sebou propojené takovým podivným mini metrem. Spojeny jsou vždy tři zóny, mezi kterými jezdí samostatné metro. Zajímavé též bylo, že se v těchhle metrech mluvilo pouze japonsky. Kdyby to bylo anglicky dávalo by to logiku, ale proč japonsky? Obzvláště když zóny propojující tohle metro byly do budov s bránami pro Evropu. Po chvíli jsem dojel do své zóny a opět se střetl s děvčetem z Německa. Taktéž jsem si vystál frontu na svůj palubní lístek a během té doby po mně chtělo pět lidí radu ohledně toho, co mají dělat. Vypadám snad jak nějaké informační centrum? Na druhou stranu chápu, že to je prostě ta síla osobnosti. Teď už si jen užívám svou poslední necelou hodinu na americkém kontinentě a příště... příště už to bude Evropa. Tímto se tedy i s vámi loučím na cca takových 11 hodin. Next time from Frankfurt :)

Japonské metro mezi letištními budovami

11:48
Pořád žiji, pořád žiji... i když ta nuda už mě začíná pomalu zabíjet. Do odletu mi zbývají ještě stále více jak tři hodiny času. Nic zajímavého se zde neděje. Jediné vzrůšo je paní muslimka sedící naproti mě, hluboce dolující poklady ze svého nosu, zatímco zapáleně diskutuje do telefonu a jako bonus je po mé pravici nějaký Seattlovský Justin Bibeber. Navrch ještě ta hrozná trumpetová hudba. Ale možná už jsem se  prostě jenom zbláznil. Přece jen, jsem vzhůru nějakých 28 hodin. Je to odpustitelné. Ve dvanáct si asi zajdu do Starbucks. Musím si tady totiž to množství aktivit, které zde můžu dělat (být na počítači a pít kafe) správně časově rozložit.

8:35
Zdravím ze Seattlu. Ve skutečnosti už by bylo 9, nicméně jsem se opět tradičně vrátil v čase, abych získal ještě na chvíli trochu  toho mládí. Pak ztratím skoro celý den života cestou do Evropy. Doslova v obou směrech. Co se dá dělat. Těch 8 hodin navíc, co jsem si nakradl téměř před osmi měsíci opět zmizí, jakoby nikdy nebyly. A teď co se zatím událo.

Seattle z nebes

Do letadla jsem nastoupil skoro jako poslední. No hlavně, že si tam u Tima Hortona pomalu popíjím kafíčko. Sedl jsem si na své sedadlo (u okna), vedle takové starší paní a trochu jsem se s ní i bavil o tom, kam míří a podobně. Když jsem jí řekl, že já letím do Vídně (Vienna), byla překvapená, že letím do Vietnamu :D (Vietnam). Asi mám vážně příšernou výslovnost, nebo už nevím :D

Naše malá herka

Letiště z venku

Po chvíli jsme vzlétly a tak  jsem se mohl naposledy pokochat výhledem na Calgarský downtown. A co víc, já viděl z výšky i náš dům, ulici, Edworthy park, Westbrook i Boston Pizzu. V pozadí vycházelo slunce, na nebi byl stále měsíc a myslím si, že tohle rozloučení a poslední pohled stál opravdu za to. Nicméně to letadlo byla příšerná herka. Asi nejhorší, kterým jsem kdy v životě letěl a že už jich nebylo málo. A protože si někdo řekl, že má cesta je málo akční, vletěli jsme po nějaké době s touhle herkou do obrovské bouře. No kam se hrabou kolotoče z Matějské. Ty turbulence s námi tak házeli, že pilot musel neustále lidi uklidňovat, ať se nestrachují, že za chvíli z té bouře vyletíme ven. A to se i stalo.

Seattle paint

Po dvou hodinách letu jsme konečně v Seattlu, já si tu sedím na podlaze v bezcelní zóně a píši tento článek. Se slečnou z Calgarského letiště jsem se chvíli bavil, ale pak jsme se rozešli. Teď budu čekat skoro až do tří na let do Frankfurtu, takže super zábava. A pořád mám ten blbý pocit ohledně kufru, že tam teď někde jezdí na páse. Na druhou stranu, když bych to tam šel zkontrolovat, dostal bych se pryč z této zóny a to nesmím.

6:03
Tentokráte jen v rychlosti. Již jsem odbavený a kvůli těm hloupým Američanům jsem si musel povinně zažádat o jejich víza zvané ESTA a taky to samozřejmě zaplatit. Jinak by mě nepustili dál. Takže dalších 14 dolarů pryč. Aspoň, že ty víza platí až do roku 2015. Že by budoucí výlet? Nicméně jsem při vyplňování potkal jednu dívku, která jede stejným letem až do Frankfurtu. Taktéž jsem již přišel o svůj kufr, se kterým se opět střetnu až zítra ve Vídni. Momentálně si dopřávám poslední kávy a posledního muffinu v Kanadě. Trochu smutné :(

3:15 (zemřeš)
Právě přišla první vlna silné únavy a nutnosti spánku. Dal bych si kafe, jen není kde. Letištní hala se již pomalu zaplňuje. Nejsem tady sám, nýbrž s dalšími 20-ti lidmi a na mé odbavovací přepážce se konečně zjevil nápis Seattle - odlet v 6:30. Tak už jen hodina a čtvrt do odbavení a konečně se zbavím toho obřího kufru. A pro ukázku, takhle vypadá letištní hala.

1:47
Tak a je to. Právě se nacházím na letišti v Calgary a že to tedy byla náročná cesta. První ale začnu tím, co jí předcházelo. Než jsem odjel, Veganovna přišla ke mně do pokoje a mluvili jsme o tom, jak šílené to je, že tento okamžik už opravdu nastal. Ani jeden z nás tomu nedokázal uvěřit. Já seděl na svém houpacím křesle, ona ležela na posteli a Teemu se válel vedle ní. Bavili jsme se, až nastala ona chvíle. Čas odejít, tedy 22:20. Vyprovodila mě ke dveřím a musím říct, že ač ani jeden z nás není příliš emotivní, měli jsme oba na krajíčku. Bylo to smutné, velmi smutné. Já už stál venku, ona ve dveřích s Teemuem v náručí. Poslední obětí a zmizel jsem v temnotě noci. Opustil jsem jak Jany, tak svůj první domek, sklep, svůj kanadský domov. 

Čekání na autobus

Cestou se mi můj zdánlivě lehký kufr nějak pronesl a ze smutku jsem se dostal do lehkého vzteku. Asi po patnácti minutách jsem došel na C-train stanici, zpocený, přemýšleje o tom, co bude dál. Ještě před chvílí jsem totiž prohlásil, že jedno dobrodružství končí, aby druhé započalo. Jen jsem nevěděl, že to druhé přijde tak brzy. Má kletba totiž na sebe nenechala dlouho čekat

Tak tady to je

Nastoupil jsem do C-trainu, ale co to? Byli jsme dvě zastávky od Downtownu, já se musel dostat na jeho druhý konec k City Hall, když tu zahlásili, že vlak dál nejede, protože na 7 ave, kudy C-trainy jezdí, byla nehoda. Řidič nám řekl, že neví, jak dlouho se zde bude stát, ale že jestli chceme, kousek odsud jezdí do downtownu autobus. A tak všichni lidé ze C-trainu, včetně mě, vystoupili a přešli k zastávce busu. To ale nikdo nečekal, že autobus, který přijede, bude mimo provoz. Po deseti minutách přijel další a řidič v něm nám řekl, že do města sice nejede, ale že prý už C-trainy zase jezdí. Takže jsme se všichni přesunuli zpět k tomu stojícímu na Shaganappi point station a dozvěděli se, že tento vlak sice jede , ale zpátky. Nikoliv do Downtownu. Já byl úplně v háji! Měl jsem divný pocit, že autobus 300, který jako jediný jede na letiště nestihnu. A že to byl jako bonus poslední. Všichni lidé se tedy vrátili zpět k zastávce a mně už se ten kufr opravdu pronášel. Pořád tam a zpátky! Jedna žena však zavolala taxi a zeptala se, jestli se někdo nechce přidat. Chvíli jsem váhal, asi tři vteřiny, ale v mžiku jsem zakřičel: "Já chci!" Hodil svá zavazadla dozadu do auta a už se jelo do downtownu. Nějak se stalo, že z nás tří jsem platil jen 2 dolary, zatímco ostatní platili 5. Také mě pobavila poznámka o tom, že v učebnicích o stavbě infrastruktury města je Calgary ukázkový případ, jak by to vypadat nemělo. Taxikář mě vyhodil před City Hall, ale já už věděl, že jsem tady pozdě. Seděl jsem na lavičce, volal Veganovně o pomoc, ale bohužel nezvedala telefon. Co teď? Dalšího už asi nic nepojede. V zoufalství jsem se proliskal k chladné hlavě. "Vzpamatuj se!"

Zastávka na autobus číslo 100

Náhle přijel autobus 300. Hurá! Přijede k zastávce, zastaví a to vše jen proto, aby mi řidič v něm řekl, že je mimo provoz. To si děláš srandu. Naštěstí mi také řekl, jak se ještě na letiště dostat jinou cestou. Jdi na C-train do stanice, kterou už si nepamatuji, jak se jmenuje a tam přesedni na autobus číslo 100. Nikdy jsem tuhle trasu nejel, tak proč si ji nevyzkoušet zrovna když je to důležité? A tak jsem nasedl a jel. Bylo už po půlnoci, já unavený, nervózní, že mám v kapse tolik peněz (vlastně vše, co jsem zde vydělal) a jedu si tak skrze neznámé okrajové části města. Vystoupil jsem na určené stanici a našel zastávku s číslem 100. Teď jen ještě, aby nějaký autobus dojel. Udělal jsem pár fotek okolo a nakonec stovka přijela. Řidič byl velmi milý a i když už mi propadl lístek, nechal mě jet i na něj. No a po nějaké době jsem se konečně dostal na letiště. Momentálně jsem tu našel váhu a zjistil jsem, že můj kufr váží 22,9 kg. Můj limit je 23. Stejně tak jsem zvážil sám sebe po 8mi měsících a ano. Vážím o něco méně, než kdysi. Udělal jsem si zde pohodlí a teď čekám, na 4:30, než otevřou mou přepážku směr Seattle.

Má kacnelář na letišti

20:16
Poslední chvíle v pokojíku. Bude mi to tady chybět. I celý ten basement. Mimochodem... kabel byl nalezen a byla to moje chyba. Veřejná omluva Temmuovi.

19:23
No a jsem v podstatě sbalen úplně. Počítač zabalím až těsně před odjezdem. Kufr je podezřele lehký, což nechápu, protože si neuvědomuji, co by v něm mohlo chybět z věcí, které jsem si sem přivezl. Je sice pravda, že jsem pár hader vyhodil, ale i tak. Ještě nemůžu najít jeden USB kabel, se kterým se Teemo dneska odpoledne hrál, což mě velmi irituje, protože je docela důležitý.

Celý můj život v Kanadě zabalen

18:03 
Tak jsem v polovině balení. Rozlučka s Janou, která před chvílí odjela ke Colinovi, byla smutná. Je to zvláštní. Pořád mi to celé ještě nějak nedochází a to už mám zabaleno většinu oblečení. Má skříň je již prázdná. Tohle je asi vážně konec. A ne "asi", ale tohle JE konec.

15:55
Tento článek bude tak trochu jiný a to právě proto, že ho budu neustále doplňovat. Pokud tedy na letištích nebude free wifi a zásuvky, kde si můžu nabíjet počítač, asi můj experiment příliš dobře nedopadne. Zatím sem dám základní fakta. Můj let začíná zítra v 6:30 z letiště v Calgary a protože bohužel v tomhle městě nečekaně neexistují žádné pořádné noční spoje, abych se tam dostal včas, musím vyjít z domu již o půl jedenácté. Díky tomu dorazím na letiště 6 a půl hodiny před odletem. Taxi nepřipadá v úvahu, protože 80 dolarů za to opravdu platit nebudu, když se tam můžu dostat za 3. Momentálně budou čtyři odpoledne a já se ještě nezačal balit. Snad se brzy přinutím. Děkuji ti, prokrastinace :)