Příběh jménem Boston Pizza (část čtvrtá)

Nebezpečí, dramata, lidské osudy. Jak jsem se sem dostal?

V minulých dílech: Lži byly vyřčeny, přátelství zničena, práce nenáviděna a změny s koncem započaly.

Zbývaly tři dny do mého konce působení v Boston Pizze. Tři pouhé dny a byl to pátek, který tohle odpočítávání započal. Pátek, kdy jsem přišel a zjistil, co se stalo. Pátek, který byl jedním z nejvíce rušných pátků za celou historii mé práce v Boston Pizze. A já byl sám. Vern tady nebyl. Místo něj za mnou přiběhl Alan, celý nadšený, aby mi řekl tu velkou novinu. Vern byl vyhozen. Dostal padáka a už se nikdy nevrátí. Nikdy. Ne, že bych o tomhle dni taktéž nesnil, ale lepší by bylo, kdyby se to stalo třeba až po mém odchodu a ne v den, který bude takhle rušný, načež já tam budu zase na všechno sám. Takže jsem si to opět nečekaně vyžral a Vern mě opět jednou naštval a to i ze záhrobí (toho pracovního). Nicméně sbohem, Verne. Nebudeš mi chybět.

A teď nějaké dobré zprávy. Pamatujete si, jak jsem ještě před nedávnem psal, že už se Justin s Corey nebaví? Tak po nějaké té době se spolu opět spřátelili a jejich vztah je znovu na dobré cestě. Ovšem už jen té přátelské.

Stejně tak drama s mými dýšky nebylo tak dramatické. Clayton za mnou přišel a řekl mi, že pro mě něco má a ať chvíli počkám. Stalo se to hned ve čtvrtek po mém dni volna. Chvíli jsem tedy čekal, až po pár minutách dorazil i s několika obálkami. „Pamatuješ, jak jsem tě tehdy najal a řekl ti, že dýška dostaneš až po 90ti dnech?“ přikývl jsem. „Tak tady jsou. Neztrať to. Je tam opravdu hodně peněz.“ Poděkoval jsem, ale obálky neotevřel. Vlastně ani po návratu domů ne. Ještě po té, co jsem ráno vstal, nechal jsem je jen tak ležet na nočním stolku. Nevěděl jsem kolik tam je, nevěděl jsem nic. Jen, že tam, dle slov Claytona, bude opravdu hodně. Možná jsem si v tu chvíli chtěl ještě na moment užít ten pocit očekávání. Přece jen, čekal jsem na ně 3 měsíce a najednou byly tady. Všechny najednou. V šesti obálkách. Po obědě jsem se rozhodl, že je jednu po druhé pomalu otevřu a to jsem také udělal. A měl pravdu. Bylo tam hodně. Víc ale neprozradím. Snad jen, kdybych skončil o týden dřív, nedostal bych ani floka. Takhle mám vše.

A teď k tomu, co jsem sliboval z minula a to je obyčejný den dishwashera v Bostan Pizze. Shrnout by se to dalo jednou anglickou větou „Same Dishes“. Můj pracovní den začíná v pět odpoledne. To přijdu, přihlásím se do systému a hned na to začnu umývat to, co nestihl můj kolega přede mnou. Většinou jsou to talíře, příbory, pár plastikových krabic a podobné. Co z tohohle stihnu mezi pátou a šestou je mé plus. Po šesté však začíná ruch z lidí, co jdou na večeři a to je též nejdrsnější a nejnáročnější čas za celou směnu. A vlastně i celý den. Nyní už ignoruji veškeré plastikové krabice a dávám si pozor pouze na talíře, pánve na vaření, mísy a misky do kuchyně a jednou za čas na skleničky (tři typy – pro dospělé, děti a kávové). Tento ruch trvá povětšinou tak hodinu až 90 minut. Po té se vše uklidní a já můžu opět pokračovat v plastikových krabičkách různých velikostí a podobně. Po deváté hodině už se ke mně dostávají i kovové kýble, přístroj na čepování nápojů, solničky, různé krájecí desky, nože aj. samozřejmě opět kombinované se vším, co dělám celou tu dobu před tím. Talíře.

Přestávky si beru obvykle tak v 9:30. Z praxe mi to vychází jako nejvhodnější doba. Během tohoto času většinou přejdu přes parkoviště do Walmartu a buď si udělám nákup, nebo si jen sednu na chodbě na lavičku, pustím mp3 a sleduji lidi. Naproti mě byl ještě donedávna tento "obraz". Ano, je to jen jakýsi ťápanec štětcem na stěně, ale já si nemůžu pomoct. Prostě v tom vidím lebku zlého klauna a kdo ne, toho půjde strašit. V tuhle dobu (je tomu asi tři dny), už tam bohužel není, jelikož byl přemalovaný. Po půl hodině se vracím zpět do práce, kde pokračuji s posledním nádobím.

Lebka zlého klauna na stěně

Na konci směny ještě umyji protiskluzové rohožky jak z baru, tak ty, co mám pod sebou a na to už jen zbývá zamést podlahu a po té ji vytřít mopem. Já konkrétně vymývám toalety pro zaměstnance, odpočinkovou místnost a svou dishwashing zónu. Naštěstí jsou to velmi malé plochy. Kuchaři to mají horší. Ještě vynést odpadky, poslední úpravy a hotovo. Celý tenhle proces pak trvá cca 6 až 8 hodin, dle toho, kolik lidí přijde. Nejvíce rušné dny jsou logicky pátek a sobota, nejnudnější je pondělí. To není opravdu skoro co dělat. A samozřejmě vše, co umyji, musím také zanést na správné místo. Během nejrušnějších dnů jsme tam tedy proto dva, protože v té rychlosti jeden nestíhá jak umývat, tak zanášet věci. Ještě pro zajímavost, denně mi projde rukama tak přes 2000 talířů (Spíš víc. Je to jen můj prostý odhad.), 50 pánví (mnohdy hodně připečených), 100 misek, 100 plastikových krabiček atd. atd. a během jejich zanášení pak nachodím i nějaký ten km.

A proč to sem píši? Možná, aby si lidé, kteří třeba plánují dělat tuhle práci někde v zahraničí, nedej Bože přímo v Boston Pizze, uvědomili, co všechno to vlastně obnáší. Připravte se, že někdy to je opravdu náročné jak po fyzické, tak hlavně po psychické stránce, kdy na vás náhle ječí, že došly malé bílé misky a oni je opravdu potřebují, protože přece nemůžou to jídlo naložit do identické misky o 3 cm delší. Ale to už je jiný příběh. Navíc celou tu dobu stojíte na vlastních nohách a kdo není zvyklý, tak ať se zpočátku připraví na velkou bolest. První týden jsem byl rád, že dojdu do práce a z práce domů. Zbytek dne jsem pak proležel a sotva jsem si zašel pro nějaké to jídlo do kuchyně. Ono, stát 8 hodin v práci na nohou, poletovat tam, tahat se se vším v rukou a že některé věci jsou dosti těžké, je přece jen dostatečně náročné.

No a protože v každém hororu se ještě objeví na konci nečekaně ruka, aby to celé zdramatizovala a samotný film protáhla, protáhla se i má doba práce v Boston Pizze a to až do pátku. Takže dnes je úterý a mně zbývá odpracovat ještě další tři dny. Asi jsem masochista, ale co se dá dělat. Mohl jsem skončit už včera. Peníze se však hodí a káva a pití zdarma taktéž. A pak také, ze všech těch počítačových her jsem zvyklý, že finále má být drastičtější a pro mě by pondělí opravdu nebylo výzvou. Takhle skončím v pátek,  v nejrušnější den. Tak snad tedy přijde i ten finální boss. V příštím díle Vás bude čekat setkání s osazenstvem Boston Pizzy a nečekaný závěr všeho. Přijde totiž finále. Do té doby, nádobí zdar!