V minulých dílech: Lži byly vyřčeny, změny započaly,
konec byl prodloužen.
Tak a je to tady. Po těch několika měsících, nekonečných
lánech špinavých talířů, všemožných intrikách, lžích, přátelstvích, promarněné
lásce i nenávisti bylo vše ukončeno. Tahle slova, tyhle řádky, píši již několik
dní po všem a hezčí zakončení jsem si nemohl přát. I proto jsem byl tak rád, že
jsem neskončil už v pondělí, protože pátek pro tohle byl nejlepší den a do
té doby jsem měl možnost vidět i neviděné. Před tím, než to však všechno
zakončím, bych rád představil několik postav, které ve všem sehrály svou roli.
Z minulých dílů už si zajisté pamatujete Justina, Corey, Mikea (managera
alias pokaženého pokémona), Mikea (kuchaře, co zarazil nůž do stolu), Claytona,
Carey (mexickou dívku), Devina (mizerného uzavírače kuchyně) a samozřejmě
Verna, který už je nyní v pracovním záhrobí. Příběh jménem Boston Pizza
však tvořilo daleko více postav a až budu tento text číst za pět let, rád bych
si na ně opět vzpomněl. Tudíž bych vám teď rád představil i zbytek.
V kanadském znění tedy hrají:
 |
| Propojovací část mezi restaurací a kuchyní |
Shannon – tohle jméno pro mě bylo velmi zvláštní a dlouho mi
trvalo, než jsem si ho zapamatoval. Každopádně to byl úžasný kolega, kuchař a
vtipálek. Když jsem začínal, nepamatoval jsem si ještě přesně, co kam patří.
Zeptal jsem se ho tedy, kam položit obracečky a v tu chvíli se na mě zcela
vážně podíval a řekl něco ve stylu: „Ebleble. Glaglo blaglo.“ Colin se na něj
nechápavě podíval, co že to vlastně mělo být a já se začal strašně smát. Navíc
Shannon až extrémně nesnášel Verna a vždycky mu to dával řádně vyžrat. Když
jsem tedy jednou nakládal a vykládal talíře, zatímco Vern stál u umyvadla,
většinou jsem neměl co dělat. Shannon si ke mně přistoupil a řekl: „I když tady
nic neděláš, stejně pracuješ líp jak Vern.“ Bylo mi to v tu chvíli trochu
trapné, ale co už. Když to říkají jiní, asi to bude pravda J
Colin – takový mezičlánek mezi šéfem a ostatními kuchaři.
Popravdě jsme se spolu nikdy moc nebavili. Na druhou stranu to byl jeden
z největších intrikářů, které Boston Pizza měla, a asi v tom nebyl
moc dobrý, když to o něm vědělo tolik lidí. Jednou se mu podařilo rozpoutat
válku mezi managementem a kuchyní, protože napsal nepěkné věci o jednom
z managerů (ano, ten co mi nestálo za to si zapamatovat ani jeho jméno) na
facebook a samozřejmě se o tom manager dozvěděl.
Victoria, Elisabeth, Mikey, Chris – všichni to byli
číšníci/servírky, se kterými jsem si vždycky rád pokecal. S některými
více, s některými méně, ale úžasní byli všichni. Victoria mě naučila pár
zajímavých věcí z anglického jazyka. Když jsem se dozvěděl jméno
Elisabeth, pořád jsem si musel zpívat písničku stejného názvu od XIII století.
Asi to moc nechápala, ale byla ráda, že na její jméno taky nějaká píseň
existuje. Mikey je černoch, který byl prostě boží. A nejvíc jsem zbožňoval tu
jeho typickou černošskou mluvu, takže za všechno dával slovo „Bro“ (brácho)
nebo se se mnou loučil slovy Peace (Mír). Ten jeho akcent byl dokonalý! Nevím
proč, ale v Kanadě si vždycky docela dobře rozumím s černochy celkově
a většinou se s těmito lidmi začnu bavit jako první. Pokud tam teda nejsou
Mexičani. I u Caseara jsem se začal bavit jako první s Marií, která byla
černoškou. Chris pak byl lingvista, před kterým už jsem si musel začít dávat
pozor na to, co si pro sebe říkám v češtině neb se učil polsky a jak víme,
některé věci jsou si velmi podobné.
Mary Ann – další manažerka, jediná žena mezi managementem,
která byla strašně zvláštní. Nicméně jsem s ní měl stejný problém jako
s Elisabeth. V momentě, kdy jsem se dozvěděl její jméno, už mi
v hlavě zněla písnička Mary Ann od Macabre. Jen nevím, jestli by se jí
text líbil vzhledem k tomu, že se v něm zpívá, jak zabila svého
manžela a své děti a udělala pojišťovací podvod. Nevím proč, ale k ní mi
ten text i sedí.
Jason – další z číšníků, o kterém jsem nikdy nechápal,
proč tuhle práci vlastně dělá. Celou tu dobu jsem z něj totiž cítil
ambicióznost. Vypadal velmi mladě, a proto mě dost zarazilo, že už je mu přes
35 a dokonce má 4 děcka. Také mě překvapil, když mi vykládal, že o mně mluvil
se svou ženou o tom, že jsem z celé Boston Pizzy nejpracovitější a jsem
z České Republiky. To už jsem i téma k hovoru? Asi jsem byl vážně tak
dobrý J
Nicméně v jeho ambicióznosti jsem se nemýlil a po pár měsících se
z Jasona stal na částečný úvazek čtvrtý manager.
Coleen – poslední postava, která pro mě byla více důležitá.
Barmanka, starší paní, která strašně ráda na všechny bafala. Zkoušela to i
několikrát na mě a asi z 30ti pokusů se jí to cca 3x podařilo. Mike
(manager) ji oslovoval dinosaurus, ale jí to nevadilo. Byla velmi vtipná a
s Mikem dost často vedly podivné diskuze o prostitutkách, holení/neholení
intimních partií a jiných sexuálních věcech.
Díky nim, díky tomuhle kolektivu, byla tahle práce
snesitelná a občas dokonce i zábavná. Samozřejmě zde pracovalo daleko více
lidí, ale ti ve mně nezanechali vůbec žádnou nebo téměř nulovou stopu a tak je
ani nejmenuji.
 |
| Kuchyně - za odbočkou východ ven |
Nyní už však přejdu k posledním třem dnům. V úterý
se snad ani nic zajímavého nestalo, až na jednu maličkost. Poprvé za celou dobu
jsem zde byl až do úplné zavíračky a tím myslím i zhasnutí veškerých světel.
Trochu jsme se totiž zapomněli s Justinem u piva na baru. Ten den měla vše
na starost Mary Ann, u které tohle zavírání nebylo až tak časté a tak nás ani
nevyháněla dopředu. Postupně jsme pak s ní procházeli vše, co měla
zkontrolovat. Během této prohlídky si postěžovala, jak nenávidí uzavírání a jak
hrozné je být v téhle pozici ženou, protože ji nikdo nebere vážně a
všichni se jí dívají jen na prsa. Musím ale podotknout, že zrovna ona je ten
typ, který si bude přesně takhle stěžovat a vzápětí na to si vezme tričko
s obřím výstřihem. Bylo však zajímavé vidět všechna ta místa, která znám
během dne pouze za svitu požárních svítidel. Vše získalo úplně jinou atmosféru.
Nakonec jsme vyšli ven, Mary Ann zadala bezpečnostní kód na alarm a tím byla
budova zajištěna. Zajímavé osvěžení běžného stereotypu.
Čtvrtek však byl o něco zajímavější. Pravděpodobně už jste
všichni slyšeli o teroristickém útoku, který byl spáchán v Bostonu. No já se to
dozvěděl právě tento den, a to za velmi podivných okolností. Každý den, když už
v restauraci skoro nikdo není, pustíme v kuchyni na plné pecky rádio.
Bylo už po půlnoci, když hlásily zprávy. Já nemám čas poslouchat, co v nich
přesně melou, ale sem tam něco zaslechnu. Restaurace již byla prázdná, já
zanášel nějaké poslední talíře a v tom slyším slova jako Boston, útok,
mrtví, zatímco z ničeho nic začal zvonit požární alarm. Mike, magager,
který ten den uzavíral, vyběhl z baru a zakřičel na mě: „Jirí, slyšíš to?
Co se děje?“ No, kdo by z téhle situace nebyl mimo. Později u pivka už mi bylo vše vysvětleno a
diskuze se nečekaně zvrhla v konspirační teorie. Já se ten den rozloučil s Coleen.
Nastal pátek a s ním i můj finální den. A byl to dlouhý
den, avšak úplná výzva, kterou jsem chtěl a kterou jsem tak očekával, to
nebyla. Všichni se se mnou loučili, ptali se mě, jestli mi to tam bude chybět.
Já se zamyslel a řekl, že asi ano. Teda nechybí mi umývání talířů, ale to místo
a hlavně ti lidé. Bylo to tam zvláštní, jsem si toho vědom, ale stejně. Na
konci směny, po té, co už jsem měl všechny povinnosti hotové, jsem se zastavil
a naposledy pohlédl na své pracoviště. Vybavil si, kolik času jsem zde strávil,
jaké nechutnosti zde zažil, jak jsem nadával, ale na druhou stranu… kolikrát
jsem se i bavil či dostal záchvat smíchu. Poslední pohled a na to už jsem se
odhlásil ze systému.
 |
| Vstup z mého pracoviště do restaurace |
Ač dlouho, snad do dvou do rána, aby si se mnou mohli dát
poslední pivo, čekali na mě na baru, Mike (kuchař), Mike (manager), Shannon,
Corey a Justin. Seděli jsme tam a vykládali ještě další dvě hodiny. Smáli se,
pomlouvali (jsme přece v Boston Pizze) a to bylo vše. Dostal jsem zdarma
velkou pizzu na rozloučenou, tradičně jsme se ještě všichni zastavili vzadu za budovou
a pak se postupně naše skupinka rozpadala. Nejprve odešla Corey, za Westbrookem
nás opustil Mike (kuchař) a Shannon s Justinem mě opustili až u naší
ulice. Všechny jsem je viděl ještě jednou následujícího dne, když jsem si šel
pro poslední šeky. Ale to rozloučení už nebylo to pravé ořechové. Claytonovi
jsem však řekl to, co jsem mu pokaždé říct chtěl, jen jsem na to bohužel vždycky
zapomněl. Po té, co mi tak furt pochleboval, jak jim tam budu scházet a jak
jsem byl nejlepší dishwasher, a že tomu už i věřím, po té, co jsem měl možnost
pracovat se zbytkem mých kolegů, jsem se zmínil, že tehdá, co jsem přijel do
Kanady a hledal svou první práci, navštívil jsem i Boston Pizzu a podal si zde
žádost. Oni mně však odmítli. Kdyby se tak nestalo, třeba by vše dopadlo jinak.
To už se však nikdy nedozvíme.
A teď už jen dořešit poslední větev příběhu. Jedná se o to,
co muselo náhle řešit vedení cca před pár týdny a co jednou pro vždy změní ráz
celé Boston Pizzy. Každý totiž ví, že duši restauraci tvoří lidé, kteří
v ní pracují. Proto teď musím říct, že v ty dva týdny okolo mého
odchodu odešli i další: Výpověď dal Shannon, Victoria, Devin skončil ze dne na
den po telefonu. To samé udělal další kuchař, Tim. Jiný, chorvatského původu,
skončil také z ničeho nic. Servírky Jenn, Brittney a Rebeca odešly den po
mně, Vern byl vyhozen a samozřejmě jsem odešel i já, ta největší drbna
z celé Boston Pizzy. A proč jsem největší drbna právě já? Protože jen já
celé tohle vypsal na internet. 10 lidí během 10-ti dnů. Před tím za celé tři
měsíce nikdo. Náhoda? Možná. Každopádně veškeré nádobí je umyto, a proto mohu s čistým
svědomím říct: „Sbohem, Boston Pizzo!“
 |
| This is it! |
Žádné komentáře:
Okomentovat