Prokletý týden

Někde už je vážně chyba

Tak jsem si říkal, proč nesepsat události posledního týdne do jednoho článku. Ještě když na sebe tak krásně navazují.

PONDĚLÍ

Pondělí bylo ještě, dalo by se říci, v pohodě. Poklidný večer, žádná makačka v práci, nic co by narušovalo obyčejný koloběh života.

ÚTERÝ

V úterý už to však pomalu začínalo. Stáhnul jsem si film Daydream Nation, (který je mimochodem kanadský) a to kvůli Kat Dannings. Spustím ho, a co se nedozvím. Pamatujete si takové ty staré české dabingy, kde všechny postavy mluvil jeden herec a to ještě velmi těžkopádně? (Zabíjená žena křičí: „Oh my god!“ a chlap to nadabuje znuděně: „Ó můj Bože“), tak přesně tohle jsem si stáhl, až na to, že to mělo dabing v ruštině. Hrozné. Musel jsem to stáhnout znovu, ale tentokrát už to bylo normálně anglicky a jinak musím film doporučit. Příjemné překvapení. Každopádně tohle bylo ještě takové v pohodě.

Kat Dennings v Daydream nation

STŘEDA

S Janou a Veganovnou jsme se rozhodli vydat do čajovny. Mediterranean Café bylo naším místem určení. Autobusem jsme se dopravili do downtownu a když jsme čekali na přechodu na bílou  (to je zdejší zelená), tak mi na nohu šlápl nějaký chlápek, který hned na to sletěl na zem. Jany se vydaly přes přechod. Já se ho zeptal, jestli je v pořádku, ale všiml jsem si, že je nějaký ožralý nebo úplně zdrogovaný. Rozhodně něco z toho a tak jsem ho raději nechal být a běžel za Janama. Jenže chlápek se zvedl a vydal se za námi s ironickým pokřikováním „Děkuji“. To mi nedalo, abych nezakřičel „Prosím.“

Šli jsme dál, už jsme byli skoro v čajovně, když mě ta svině sprostě chytla za vlasy. Vůbec jsem netušil, že je až takhle blízko. Otočil jsem se a z ničeho nic začala hádka. Přímo před okny Mediterranean Café. Nařkl jsem ho, že možná, kdyby se nezdrogoval, nemusel by šlapat lidem na nohy a padat na zem. Že si za to může sám. On však na mě začal najíždět jako nějaká vosa, tak jsem ho od sebe odžďuchl. Znovu vyválel na chodníku.  Hádka pokračovala, i když už jsem byl u dveří čajovny. Veganovna, nebo Jana, už nevím kdo, mě zatáhly dovnitř, aby to ukončily a tím to haslo. Pamatuji si pohledy všech těch lidí sedících u okna, ale co jsem měl dělat? Řvát ani takhle najíždět na sebe nenechám. Samozřejmě, aby to zapadlo do konceptu článku, byla čajovna přeplněná a my museli pryč. Naštěstí jsme však naproti přes ulici zahlédli shodou okolností další. Jen to tam vypadalo jako nějaký sport bar bonusově s vodními dýmkami. Ale i tak to mělo zajímavou atmosféru.

A jako extra bonus jsem se toho večera dozvěděl, že výlet do Vancouveru, kterého jsem se měl účastnit přes couchsurfing na konci března byl zrušen. Organizátorka, která měla auto a zavezla by nás tam, se bohužel nemůže uvolnit z práce a tak už se teď bohužel není ani na co těšit.

Před čajovnou

ČTVRTEK

… se zdál jako velmi poklidný den. Když jsem však došel do práce, zjistil jsem, že můj jediný normální kamarád tady, Justin, nahlásil v práci, že nepřijde. Nic k tomu. Nic. Tohle vše navazuje na…

PÁTEK

Šéf potřeboval zjistit, co se s Justinem děje. A taky ho potřeboval v práci. Takže mu zavolal domů a Justin mu neřekl nic víc, než jen že končí. Prostě jen tak. Bez důvodu. Nikdo neví, co se stalo, nikdo neví, proč. Napsal jsem mu na Facebooku zprávu, jestli je v pořádku a proč dal výpověď, avšak dodnes jsem nedostal odpověď. Jako bonus byl nahrazen Divonem, který teď místo něj uzavírá kuchyni. A co je horší, Divon je extrémně pomalý, takže všechny věci, které jsem měl umýt, jsem dostal snad těsně před úplnou zavíračkou baru. To samé z restaurace. Obě dvě místa teď uzavírají extrémně pomalí lidé, kteří si neuvědomují, jak pomalí jsou. Před tím bych normálně končil třeba v jednu. Takhle jsem byl rád, když jsem stíhal čtvrt na tři. Jako na potvoru jsem zrovna musel na další den brzy vstávat. Když se mě pak ještě manager, Mike, zeptal. „Jiri, co to je, jak to, že ti to tak dlouho trvá?“ tak mě tak vytočil, že už jsem v úplné naštvanosti udělal jakési gesto, jako že mi je všechno jedno, nezmohl jsem se ani na odpověď a odešel jsem. Jemu to nedalo a nečekaně se vydal za mnou, aby se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Zalhal jsem a řekl, že jo. Nechtěl jsem totiž pomlouvat své kolegy. Po celou cestu domů jsem však nadával a říkal si, že tolik smůly už vážně není možné. Jak jsem se ale dozvěděl záhy, je možné ji mít i víc.

SOBOTA

Vstávání bylo velmi krušné a velmi namáhající. Čekal jsem, že mě přes noc má naštvanost opustí. Neopustila.  Přes den se pak mnohé událo a já se trochu uklidnil. Sobota byla v restauraci klasicky velmi rušná, avšak to, co se stalo po deváté hodině… Byl jsem hluboko ve svých myšlenkách, když mi najednou začala tryskat do obličeje voda. Zjistil jsem, že praskla hadice na rozstřikovači, kterou umývám nádobí. Ihned jsem vypnul uzávěr vody, ale co teď? Jak mám umýt ty zbylé haldy, které se stále navyšovaly? Přišlo vedení se skvělým řešením: „No to je smůla. Teď to nikdo neopraví. Až zítra ráno. Musíš to umýt klasicky ve dřezu.“ Ten má však hrozný přístup a talíře se ještě daly, ale ty pánve a plastikové krabice, kovové tácky. Všechno. Prostě hrůza. A tak jsem umýval, umýval a umýval až do tří do rána. Mohl jsem se na to vyprdnout po druhé hodině ranní, ale jelikož jsem levná a prodejná fuchtle, nechal jsem se uplatit dvěma pivy, velkou pizzou a odvozem domů autem, abych to dokončil. Mimochodem, místo Justina už je v kuchyni úplně nový kuchař.

Nemusím snad ani zmiňovat, že to ještě rostlo

Plastikové krabičky taktéž přibývaly

NEDĚLE

??? Zatím se nic nestalo, ale to přijde. Všimněte si rostoucí tendence smůly. Doufám ale, že vrcholu dosáhla už včera a teď se již bude vše opět vracet do pomyslného normálu. Anebo taky ne…

Dodatek: Já se vážně snažím myslet optimisticky, ale všechno kolem mě mi to značně komplikuje