sobota 9. března 2013

Příběh jménem Boston Pizza (část první)


Nebezpečí, dramata, lidské osudy. Jak jsem se sem dostal?



Už je to delší dobu, co jsem psal o svém pracovišti a za tu dobu jsem stihl tohle místo poznat o trochu lépe. Poznat zdejší lidi, jejich osobnosti, vztahy mezi nimi, jak celé tohle místo funguje a vlastně je toho dost na celý seriál. Některé věci se týkají i mé osoby, takže docela sranda. První bych chtěl říct, že Boston Pizza je pavlač prvního stupně. To znamená, že když vypustíte nějakou informaci, můžete očekávat, že do tří dnů to vědí úplně všichni. Má to své výhody, pokud víte, co máte vypustit. Má to však i své nevýhody, jak se přesvědčil již několikrát můj kamarád Justin. Trochu mi to připomíná sociální experiment Sheldona a Amy z The Big Bang Theory.

Nejdříve chci říct, že už téměř všichni vědí, až na jednu osobu, kterou to postihne v negativním smyslu, o mém dřívějším odjezdu. První se to dozvěděla Carey, což je jedna mexická dívka, se kterou tady mám podivně komplikované vztahy. Když se mě zeptala, kdy vlastně z Kanady odjíždím, nechtěl jsem jí lhát a tak jsem řekl, že neplánovaně odjíždím už na konci dubna. Tehdy už to věděla Audrey (majitelka domu, kde bydlíme), které jsem však jen řekl, že odjíždím kvůli rodinným problémům a nic víc k tomu. Jenže Carey se nedala a informace typu rodinné problémy jí nestačily. Neustále se vyptávala a já jí nemohl říct, že se mi tady prostě nelíbí, že až na tu přírodu to tu stojí za prd a hlavně, že nesnáším svou práci, protože jsem věděl, že by se to nějakým informačním kanálem dostalo až k mým šéfům a to by na mě mělo negativní vliv. A pak ještě ta národní kanadská hrdost. To bych byl rovnou na místě kamenován. A tak jsem ihned začal vymýšlet nějaký dobrý důvod, proč musím odjet a proč nemůžu zůstat. Úplně si pamatuji ty myšlenkové pochody a jak na rychlo jsem svou neprůstřelnou lež vymýšlel. Takže pokud tohle čte můj bratr, právě ses dozvěděl, že se vracím kvůli tomu, že jdeš na riskantní operaci, která nemusí dopadnout dobře, a já bych si nikdy neodpustil, kdybychom se viděli naposledy před tak dávnou dobou. Večer se o tom dozvěděl Mike (jeden z managerů) a v následující den, kdy jsem šel do práce, což bylo po dvou dnech volna, to už věděli všichni. Nejsem na svou lež hrdý, ale zafungovala perfektně a já z toho vyvázl s čistým štítem.

Jak jsem již řekl, jedna osoba o tom neví. A tou osobou je Vern. Můj kolega dishwasher. Včera, zrovna když jsem ho měl chuť zabít, což se stává pokaždé, když ho vidím, se mi svěřil s jednou informací. Vzhledem k tomu, že jsem tak dokonalý, krásný, inteligentní, perfekcionistický a hlavně díky mé neuvěřitelné skromnosti, ze mě udělal během dvou týdnů můj šéf dishwashera číslo 1. Což znamená, že jsem jediný ze tří dishwasherů, který má práci na plný úvazek. Před tím to byl Vern. A vzhledem k tomu, že teď Vern nemá dostatek hodin, nemá ani dostatek peněz. Momentálně se dostal až do takové situace, že ho pravděpodobně vyrazí z vlastního domu, protože nemá na nájem a nyní vůbec netuší, co bude dál. A tak mi řekl, že příští pátek, tedy 15. Března, bude jeho poslední den. Dal výpověď. Potřebuje full time. A to je ta ironie osudu a života. Pracuje tady šest let, má tady přátele, žije si svůj život a pak přijdu já a všechno jde do kytek. Třešničkou na dortu pak je, že on odejde a měsíc na to odejdu já, jeho hlavní překážka v získání opětovného plného úvazku. Nicméně v tu chvíli jsem mu nabídl, že tam může zůstat místo mě do zavíračky a stejně tak zítra (v sobotu - dnes). Že si jen prohodíme služby. Získal by tak přes 100 dolarů navíc. Já bych se jich vzdal, i když ne kvůli němu, ale protože se mi tam prostě nechtělo být a už jsem z té práce úplně sick. Tam se však projevila jeho lenivost a hloupost. Odmítl to, takže jeho problém. Mohl být bohatší a třeba by mu to pomohlo zaplatit nájem. No co už. Budu bohatší já. A tímhle bych zakončil první část příběhu jménem Boston Pizza. V příštím díle se můžete těšit na (ne)existenční vztah v této restaurací a špinavé peníze.

Dodatek: Říká se, že lež má krátké nohy. No ta moje je má dlouhé několik tisíc kilometrů.
Dodatek 2: Toho večera jsem zlomil svůj 7mi letý rekord v nespadnutí na zem. Spadl jsem rovnou 2x.   Hloupá ledovice!

Žádné komentáře:

Okomentovat