Ač zdejší články moc ve stylu deníku nepíšu a spíše je beru
formou tematickou, mnohé z nich se prolínají a ani tento článek není
žádnou výjimkou. Jelikož jsem byl naštvaný na Boston Pizzu a na to, jak mi
nechutně zkrátili peníze, byl jsem rozhodnutý najít si práci jinde. Seděl jsem
s Veganovnou v Mc Donaldu na internetu a díval se na nabídky na
Kijiji. Jedna z nich mě zaujala, avšak já neměl čas ji moc studovat,
jelikož mi zazvonil mobil. Byl to chlápek z Telusu, který mi řekl, že za
20 minut bude u nás kvůli netu. Abych ho vůbec slyšel, musel jsem odběhnout od
PC na záchod, kde nebyl takový ruch. No dobrá tedy. Sice jsme byli domluveni
mezi čtvrtou a šestou večerní a byly teprve dvě, nicméně aspoň to bude dříve
hotové. Snad… Přece jen, před tím už u nás byli z Telusu 2x a nic se
nevyřešilo. Doběhl jsem tedy zpátky za Veganovnou ke svému PC, rychle
zaslal svůj životopis, aniž bych si cokoliv ověřoval v domnění, že se
stejně nikdo jako vždy neozve, narychlo vše sklidil a už jsme si to pádili domů,
abychom chlápka neprošvihli. Toho večera byl net konečně zapojený a zrovna přesně
v tu chvíli jsem musel jít jak na sviňu do práce. Nevadí. Až se z ní vrátím,
budu na netu až do rána. Jupí! Uvidím všechny seriály, které jsem za ten měsíc
promeškal. A to se také stalo. Vrátil jsem se po půlnoci a byl na netu až do
čtyř.
Ráno, těsně po sedmé, mě však probudil telefon, v němž se
po zvednutí ozvala žena jménem Jolanta. Ptala se mě na spousty otázek ohledně
mého zaslaného životopisu a já věděl, že tentokrát to bude vše jiné. Taktéž se mě
zeptala, jestli můžu zajít kolem jedné hodiny na pohovor. Řekl jsem svým zombie
nevyspalým hlasem, že ano. Super. Tak teď už vůbec neusnu. Zjistil jsem si příšerné
spoje, které byly příšernější o to, že zrovna v těch dnech do Chinooku,
kde jsem měl přesedat, nejezdily C-trainy kvůli opravám (oh, mé věčné štěstí) a
po dvanácté se vydal na cestu. Dojel jsem tedy na místo a budovu, kde se firma
měla nacházet, jsem nemohl najít. Číslo popisné jsem měl správné. Dokonce jsem
u toho domu stál. Několikrát ho obcházel, ale číslo vchodu jsem za Boha
nenašel. Alespoň se mi naskytl nádherný výhled na město s pozadím skaliských
hor. Nádhera! Dost lituji, že jsem tehdy neměl foťák. Zavolal jsem tedy Jolantě
a řekl ji svůj problém. Ta mě navigovala, až jsem se dostal ke správným dveřím.
No jak jsem mohl vědět, že tři domy za sebou budou mít stejné číslo popisné.
Vstoupil jsem dovnitř a vešel do kanceláře hlavní šéfky. Ta
mi vysvětlovala, o jakou firmu se jedná, že je to Polská firma a že jsou jediní
ve svém oboru. Ona sama byla Polka stejně jako Jolanta. Po té mi ukázala obří
sklady, pracoviště a všechno to, co se tady vyrábí. Před tím mi ještě řekla, že
se mám připravit na extrémní prach, ale po vstupu dovnitř jsem si žádného
nevšiml. Každopádně všichni zaměstnanci tam byli oblečeni v takových bílých
ochranných oblecích s rouškami přes obličej. Vypadalo to vše velmi děsivě a
komplikovaně. A hlavně moc technicky. Já ty věci, co se tam vyráběly, ani
neumím nazvat. Prostě proto nemám název. Co se týče práce samotné, musel bych
stříhat a šít látku, svařovat, rýsovat. Všechny ty věci, na které jsem
antitalent, a kterým se celý život vyhýbám. Už tehdy jsem té paní šéfové řekl,
že mám obavy, že v tomhle asi nebudu dobrý, ale domluvili jsme se, že si
to můžu vyzkoušet na další den a podle toho se pak rozhodnout. Sama řekla, že
má slabost pro lidi z Evropy a tak by mi dala přednost před ostatními.
Když jsem vyšel ven na čerstvý vzduch, uvědomil jsem si, že
mám v puse a v krku nechutnou pachuť a to byl zcela jistě ten odporný
prach. Tuhle pachuť jsem pak měl v ústech ještě hodinu po té. Cestou domů
jsem o tom celou dobu přemýšlel. Jen jeden den volna. Lepší plat jak v Bostonu,
ale to brzké vstávání každý den (už před šestou) a hlavně dělat něco, co
absolutně nesnáším a nikdy jsem dělat nechtěl. Nuž… uvidím a rozhodnu se až po
tom zkušebním dnu.
Šel jsem tedy brzy spát, abych mohl už v šest vyrazit,
ale spánek mi dopřán nebyl. Neustále jsem o tom musel přemýšlet. Měl jsem z toho
děsivý pocit. Vzbudil jsem se v domnění, že za chvíli mi zazvoní budík,
ale když jsem se podíval na hodiny, byla teprve jedna hodina ranní. Už jsem
neusnul. Obracel se a hrozivý pocit, z té práce neustupoval. Řekl jsem si,
že tohle dělat nechci! Že tohle dělat nemůžu! Já technický antitalent a tady je
spojeno všechno, čemu jsem se celý život vyhýbal. Vše v jednom balíčku.
Zapnul jsem tedy PC a napsal omluvný e-mail, že nedorazím, že tohle není pro
mě. Po té jsem usnul a spal v poklidu příjemným spánkem až do rána.
Dodatek: Myslím si, že
té noci jsem se i rozhodl, že je na čase zakoupit si letenku domů, protože ona
šéfová mi řekla, že bych si nemohl vzít jediný den volna až do července, že až
tak moc práce tam mají. Navíc s návratem do Evropy jsem byl na vážkách již
od prosince, kdy jsem měl dost nechutné deprese z nemožnosti najít si
práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat