A je to tady! Než jsem se nadál, nastal ten osudný den, 4. října,
a já nastoupil do práce. Večer před tím jsem nemohl spát a po celou dobu mi v hlavě
probíhaly různé myšlenky a otázky. Jaké že to tam vlastně bude, jaký bude
kolektiv, jak hrozné budou ty haldy nekonečného nádobí a jestli to vůbec budu
zvládat. Ono totiž ten den bylo slavnostní otevření restaurace a bylo tedy
jasné, že se bude jednat o velký záhul. A co se týče odpovědí na mé otázky, tak
ty už teď znám!
Na místo jsem díky super rychlé místní dopravě dorazil už o
půlhodiny dříve a tak jsem si řekl, proč nezjistit, jaké to tam je a nenechat
se provést po areálu. V recepci jsem teda vysvětlil mou situaci a velmi
milá slečna, Crystal, mě provedla po areálu. Na rozdíl od městské pobočky,
která je stylizována do červena, je tahle jižní v barvách černé a tmavě
modré. Opět se všude nachází římské sloupoví, Caesarovy hlavy a uprostřed za
sklem je obrovská nádoba s ohništěm. Prostě nádhera! Jen jsem věděl, že
tohle není můj svět. Můj svět bude to za posledními dveřmi. Svět kuchyně.
Tam jsem znovu narazil na šéfkuchaře Tonyho a opět pocítil
žár z různých sporáků, ohřívačů a páry. Zjistil jsem, že spousta mých zdejších
kolegů jsou korejci, nebo jiní asiaté. Z obličeje to nevyčtu, z řeči to
také nepoznám. Ale z Asie jsou určitě. V každém případě všichni byli
moc přátelští. Ptali se mě, odkud jsem, jak se mi líbí v Kanadě a různě mě
zdravili. Škoda, že já si moc jejich jména nepamatuji. Nejenom, že mám na jména
celkem blbou paměť, ale tady jich bylo tolik moc naráz, že to prostě nešlo. Vím,
že tam byl nějaký číšník Steve (už nevím, jak vypadal), pak pomocnice Jenny
(taky Korejka) a zbytek už si vůbec nepamatuji. V kuchyni nás ale pracuje
10. V restauraci pak přes 25. Odhadem.
Převlékl jsem se tedy do pracovní uniformy a pustil se do
práce. Mé pracoviště by se dalo rozdělit na 2 takové části. První částí jsou
dva dřezy, kam mi všichni kuchaři nesli různé táce, naběračky, pánve, hrnce a
podobně a já je umýval. Jednou za čas jsem v dřezu vyměnil vodu, to když
už byla moc špinavá a po té, co jsem měl vše hotové, zanesl jsem veškeré toto
nádobí na své místo. Mým druhým pracovištěm byl takový obrovský stroj na mytí
nádobí, který vše myl za pomoci vody a páry. Byl to takový super výkonný,
rychlejší a silnější příbuzný myčky. Nádobí, tentokrát to, které používají
hosté, se vždy naskládalo na takové bedýnky (talíře měly vlastní, vidličky,
skleničky, vše mělo vlastní typ bedýnky), z toho se pak za pomocí takové
hadice trčící ze stropu ostříkal ten největší blivajz a po té se to zasunulo do
výše jmenovaného stroje, ze kterého to pak vyjíždělo druhou stranou jak na
jezdícím páse. Doslova. Po tomto procese jsem zase rozdělil nádobí dle druhu a
zanesl ho na své místo. A takhle se to opakovalo pořád a pořád dokola po celou
dobu směny. Jen jsem čekal, kde se mi něco objeví.
Na konci směny se mě pak každý ptal, jak se mi tam líbilo,
jaký byl můj pracovní první den a podobně. Jak by řekl Stuart, Kanaďani jsou
prostě milí. Zajímalo by mě, jestli to ale myslí upřímně.
No a jak se říká, že žádný učený z nebe nespadl, tak to
je pravda pravdoucí. Pár příkladů za všechny. Několikrát jsem si za pomoci té
hadice na blivajze nastříkal vodu přímo do obličeje. To když se nějakým
zázračným způsobem odrazil proud vody od nějakého nádobí anebo od dřezu pod ním
a vletělo mi to tak rovnou do xichtu. No dobrá. To se ještě dá. Týkalo se to
jen mě. Horší ale bylo, když jedna má korejská spolupracovnice vkládala hrnec do dřezu, já vrazil rukou do kohoutku,
ten se posunul a tím nastříkal vodu do obličeje jí :D Ještě teď z toho mám
záchvaty smíchu. Ale omlouval jsem se jí jak běsný. Občas se ale také stalo, že
jsem neměl co dělat. Lidé asi málo objednávali, nebylo co vařit a můj dřez se tak
vyprazdňoval. V ten moment jsem si tam pomalu šudlil jednu pánvičku, když
v tom přišel můj šéf (ten ruský mafián z centra) a řekl mi, že mám
dělat rychleji. Já bych i dělal, ale pak bych tam jen stál jako kůl v plotě a
nedělal už vůbec nic.
Každopádně, ať to všechnu teda shrnu, mi nakonec řekli, že
mám dnes přijít znovu a tak jsem to asi celé nějak zvládl. Jen mě neuvěřitelně
štve, že jsem tam byl pouhých 6 hodin. A to je málo! Ne že bych toužil umývat
nádobí další dvě hodiny navíc, ale zase by za to bylo víc peněz. Bojím se, že
kvůli tomu budu muset do budoucna hodně šetřit. A to je blbé! No, uvidím, co
přinese dnešek. Do té doby, nádobí zdar!
Dodatek: Ta druhá
fotografie není z naší kuchyně. Jen z internetu. Ale je to dost
podobné.
Žádné komentáře:
Okomentovat