V minulém článku
jste četli: No, jsem zvědavý, co nám přinese měsíc následující. Hlavně ať je to
ale něco dobrého :)
Tak to jsem sem vložil naschvál, aby byla vidět ta ironie
osudu. Já věděl, že když to tam napíšu, mám zaklepat na dřevo, ale to jsem
bohužel neudělal a tak se stalo následující. Asi to znáte všichni. Takový ten den,
kdy se doslova všechno úplně se*e. Tak přesně tohle jsem si prožil včera. Nebo
aspoň takové ráno.
Ranní vstávání je samo o sobě dost hnusné. Zvláště pak ta
zima venku po opuštění vyhřáté postele. Ale horší je, když si uděláte na
probuzení kávu, která se vám pak rozlije po celém stolku se všemi věcmi jako je
mobil, externí harddisk apod. „Fajn,“ pomyslel jsem si. To mi ten den hezky
začíná. Nasadil jsem si tedy sluchátka na uši a zapnul mp3ku, ať mám po cestě
na autobus co poslouchat. Chyba lávky! Písnička se začala sekat, zvuk ztrácet a
sluchátka byly odvařené. Dobře, jsem bez hudby. Aspoň mám co k pití. Do
batohu jsem si totiž vložil doma láhev s Colou. Ale napiju se až v C-trainu.
Musím si ji trochu pošetřit. Posadím se tedy do autobusu a batoh si položím na
nohy. Ale proč mám po chvíli pocit, že mám ty nohy mokré? Podívám se a
zjišťuji, že skoro celé pití vyteklo do batohu. A jako bonus udělalo dvě
loužičky na mých nohách. Na každé jednu. Trapas! Vypadá to jak pochcané! Obzvlášťě,
když je to na těch světlých riflích tak moc vidět. Jediné štěstí, že jsem měl dlouhý kabát,
který to zakryje.
Vystoupím tedy z autobusu a nějak nenápadně přejdu k zastávce
C-trainu. Čekám, čekám, ale C-train nikde. Teda ten co jezdí do Saddletownu
projížděl pořád. Ale já potřebuji do Somersetu. Něco tady nehraje. Po čtvrt
hodině čekání (většinou to vychází na 2 minuty) konečně přijel ten můj.
Oddychnu si. Do práce nepřijedu pozdě. Nasednu. C-train se rozjede, ujede 3
metry a zastaví se. „Vážení cestující, omlouváme se, ale vlak je pokažený.
Vyčkejte, než dojde technik a závadu opraví.“ Začal jsem jen pokrucovat hlavou.
„To si ze mě děláš srandu!“ Asi po dalších 15ti minutách se vlak rozjel.
Po chvíli cesty mi najednou zazvoní telefon. Zvednu ho. „Dobrý
den, vy jste si k nám dával žádost o práci, že?“ Je milé, že se ozvali po
tak dlouhé době. A to byla slečna ještě velmi překvapená, že už práci mám,
protože když člověk nutně potřebuje peníze a hledá si práci, tak si dá jen
jednu žádost do jediné firmy a tam bude čekat měsíc na odpověď. No, bylo to
příjemné ráno. Aspoň, že v práci už to byla pohodička a dokonce se do mého
návratu domů i počasí umoudřilo. Jen víc takových dnů :)
Žádné komentáře:
Okomentovat