O práci (část první)

Je zajímavé, jak nás paměť občas klame. Když jsem psal článek "První den v práci", popisoval jsem restauraci zabarvenou do modra. Byl jsem o tom tak moc přesvědčený, že jsem dokonce i tu fotku z jejich oficiálních stránek v Zonerovi přebarvil. (Jo, původně to je fotka z pobočky v centru, která je jako bonus červená. A neměl jsem u sebe svůj foťák.) No dnes vím, že je zcela jasně zabarvena pouze do černa. Jinak je ale z popisu vše pravda.

Caesarova Restaurace

Krom jiného mi byl hned druhý den předán můj seznam směn. To to trvalo! Hlavní šéf, ruský mafián, se mě zeptal, jestli chci jeden nebo dva dny volna. Vzhledem k tomu, že jsem se bál, že budu mít každý den jen šestky, odpověděl jsem mu jeden. A ejhle! Po té, co mé oči spatřily onen papír, jsem zjistil, že mám ty směny každý den jinak. Jednou šest hodin, podruhé sedm, potřetí devět apod. Tak jo. Aspoň budou peníze!

Vzhledem k tomu, že každý den končím až k jedenácté večerní, nebo skoro o půlnoci a že můj jediný den volna je středa, odřízl jsem se v Kanadě o jakýkoliv jiný druh zábavy. Takže od teď už to je jen práce a pak domů. A jako bonus se už ani nebudu moc střetávat s Janou a Veganovnou, jelikož než ráno vstanu, jsou už obě v práci. Než se vrátí, jsem už v práci já, ale než se vrátím já, už zase spí. Trochu moc „už“ za sebou. Nicméně je to takový nekonečný, nikdy se nesetkávající koloběh.

Co se týče kolektivu, tak o něm už jsem se také dozvěděl víc. Jak jsem psal dříve, že většina je z Koreje, tak to byl můj prostý a chybný odhad. Z Koreje není vlastně vůbec nikdo. Ve skutečnosti jsou to tedy především Thajci, Číňané a Filipínci. Mnozí z nich už tedy oficiálně občané Kanady. Co se týče pravých Kanaďanů, tak ti jsou buď ve vedení anebo zde pracují jako číšníci. Já sám si nejvíce rozumím s Jenny, která je něco jako zdejší pekařka, je provdaná za Němce, ale původem je z Pekingu. Zajímavé bylo, že ani nevěděla, kde vlastně Česká republika je. Zde se zapojil můj patriotismus a už už jsem naši zemi vychvaloval do nebes. Pak si také hodně rozumím se Stevem, což je takový starší číšník, se kterým se dá vskutku mluvit o všem. Je hodně vzdělaný, sečtělý, ale nemluví až na takové úrovni jako třeba mluvil Stuart (ta filozofická a až moc podrobná mluva z každého oboru). Další člověk v pohodě je Jun. Můj nejbližší spolupracovník, který dělá v podstatě to, co já. Tudíž se o naše pracoviště dělíme a navzájem si vypomáháme. Jun je z Thajska, ale občanství má už 5 let kanadské. Bohužel jeho angličtina podle toho nevypadá a tak je dorozumívání s ním docela obtížné. V kolektivu je ještě spousta dobrých lidí, ale zatím si ani za mák nepamatuji jejich jména. Musím je nějak časem a hlavně nenápadně pozjišťovat.

Vchod do restaurace ve Willow parku. Moc luxusně to nevypadá, co? Zdání ale klame.

Co se týče mé vlastní práce, ta už se dávno nevztahuje pouze na ty 2 předešlé stanoviště. V podstatě jsem tam taková děvečka na všechno. Jednou tam umývám nádobí, podruhé podlahu, poličky v mražáku, nebo dříve zmiňovanou nádobu s ohništěm. Už jsem ale i strouhal mrkev, loupal cibuli anebo dělal z brambor takové předkrmové mističky. Zatím se mi dařilo dělat každý den něco nového. Jsem zvědavý, jak dlouho mi ale tyto novinky vydrží, než přejdou do stereotypu.  (Jedno zrnko popela, druhé zrnko máku – ani nevím, proč jsem si teď vzpomněl na tuhle písničku :)

Jinak… za týden a něco získám nové benefity. Do této doby byla má jediná zaměstnanecká výhoda jídlo a pití, kolik si umanu. A taky toho značně využívám, takže si nechávám nosit Colečku anebo kafíčka hezky až na pracoviště. Od příštího týdne přijde ale to hlavní! Krom první výplaty začnu dostávat za svou práci i podíl na dýškách a to bude to, co může s mým výplatním šekem razantně hnout. Takže se těším jako malý capart.

Jak je tedy vidět, všechno má své výhody i neduhy. V práci si můžu přijít na solidní peníz, ale bohužel na úkor veškerého času a zábavy. A tudíž se obávám, že vlastně ani nebudu mít co do tohoto blogu do budoucna psát, protože historky o přischlém blivajzu na mastné pánvi asi nikoho zajímat nebudou. Zkusím teda aspoň časem podoplňovat počátek a jak to všechno v Calgary začalo. Do té doby, nádobí zdar!