Krvavý pátek

Such a pretty day for a blood bath

Ano, pátek 25. ledna byl zatím asi nejkrvavější den za celý můj pobyt tady v Kanadě. Pokud tedy nepočítám falešnou krev zombíků. Tahle ale byla skutečná. Tak jako každý jiný večer i tenhle jsem šel do práce. Ty haldy nádobí se přece samy neumyjí. Tentokrát mi pomáhal můj kolega dishwasher Vern a to dokonce po celé tři hodiny (tlesk). Je docela zajímavé, jak se mu všichni do očí vysmívají. Osobně to na mě působí už trochu i jako šikana. A co se mi vůbec nelíbí, je to, jak mě všichni dost nahlas upřednostňují. A to i před ním. Asi mi to umývání vážně jde, protože pořád slyším: Jiri is number one atd. Možná tohle je důvod mého bytí. Zrozen v záplavě talířů, kuchyně zrodila hrdinu. Jen jeden se může postavit a umýt je všechny!

No, tak jsem trochu odbočil od tématu a teď zpátky k pátku a šikaně. Například ke mně přišel jeden z manažerů a řekl: :Ah, Jiri, I can see you have here your ASSistant“ čímž poukázal na Verna. Pro ty co nerozumí: „Vidím, že tady máš svého asistenta“, ale pozor Ass je v angličtině sprosté slovo. Nejlepší také je, jak na sebe neustále šéf s Vernem řvou. Ale pořád. Opravdu mě nebaví poslouchat tyhle jejich nechutné hádky. Někdy dochází i k fyzickému napadení. Jednou jsem říkal Vernovi něco ve stylu, že jsem spíš na jeho straně, že oni si ani neumí představit, jak hrozná tahle práce je, ale on to stejně nepochopil, protože je prostě mentálně narušený. Kdo by taky po šesti letech z téhle práce nebyl. Ale teď nechci, aby to vypadalo, že se ho jen zastávám. Taky na něj mám alergii, a jak jsem psal už minule, rád bych mu zarazil pánev do hlavy. Tohle chování si určitě zaslouží, ale to co se občas děje už někdy hraničí s extrémem a nemám rád šikanu.

V 7:30pm jsem si udělal přestávku a šel koupit mléko a další věci do Walmartu. Nákup jsem stihl docela rychle a tak jsem si ještě sednul na lavičku do chodby před obchodem a sledoval lidi se sluchátky na uších. Představení mohlo začít. Asi po minutě vyběhla nějaká ženská z venku a křičela na ožralého chlápka, který byl evidentně nějaký její známý, možná i choť, ať ji nepronásleduje a ať ji nechá být. To pana ožralého nijak nebralo a tak prostě pokračoval. Chvíli na sebe dost řvali, až zmizeli opět kdesi venku. V tom vidím, jak se z druhého konce řítí ochranka a jde za nimi. „Zajímavé,“ říkám si. Druhé dějství začalo. Ochranka táhne ještě s přivolaným policistou ožralého chlápka z venku a jdou směrem do Westbrookského doupěte přičemž ho drží tak, aby se nemohl bránit. Když šli okolo mě, všiml jsem si, že panu ožralovi z hlavy teče dost krve. Asi dva metry za ním jde žena, na kterou před tím útočil. To však nebylo všechno. Uplynulo asi dalších pět minut a projde kolem mě další policista s nějakým mužem v poutech. Jen mě mrzí, že nevím, co přesně se vlastně událo. Možná jsem se měl zvednout a vydat se za nimi ven, abych to viděl všechno.

Toho večera však byla prolita i moje krev. Jen ne v takovém množství. Po několika hodinách jsem umýval takové plechové krabice, které k sobě byly přilepeny jakousi tatarkou, nebo co to bylo. No a jak má člověk pořád smočené ruce, jsou daleko křehčí, takže v momentě, kdy jsem od sebe krabice dostával, mi hrana jedné z nich přejela po palci a sloupla z něj kůži do nervů. Bolelo to jak prase. Obzvláště pak po dotyku horké vody. Ještě, že práce s horkou vodou je mou hlavní náplní. No, a aby toho nebylo málo, tak těsně před koncem mé směny jsem ještě narychlo probíral příbory a v té rychlosti jsem si zarazil nůž ostřím pod nehet ukazováčku. Tohle bylo snad ještě horší. Nutno podotknout, že ještě dnes, čtyři dny po té všechno cítím. Tak to byl můj páteční večer. Víc takových už vážně nepotřebuji.