Boston horror story

První dny v Boston pizzerii

Tenhle článek píšu po čtyřech dnech strávených v nové práci. A jaké že jsou mé dojmy? Bylo to zajímavé, bylo to podivné, bylo to zdlouhavé a hlavně je to takové nudně ubíjející. S nádobím prostě čas moc rychle neubíhá. Uvědomil jsem si ale, že můžu krásně porovnat dvě různá pracoviště na stejné pozici. Takže jen tak v rychlosti co je lepší:

Kolektiv – na plné čáře vyhrává Boston Pizza! Nejsou zde zlé Číňanky, lidé se spolu baví, občas hraje hudba. Super. Ne že bych se s nimi zatím nějak přátelil, ale jsem spokojenější.

Pracoviště – hmm. No vyhrává Caesar. V BP je to trochu taková prasečkárna. I když už jsem si to začal přetvářet k obrazu svému a je to lepší. I tak u Caesara je například mnohem výkonější mycí stroj. Ten kdyby byl tady, tak mám hotovo levou zadní a ne že se se vším pachtím jak blb.

Vše ostatní – Boston pizza. Tady mluvím o blízkosti, pracovním oděvu (v BP je hezčí akorát se o něj musím sám starat), pracovní době atd. Jediné, co ještě nevím je ten plat. Ano, pohoršil jsem si o dolar, ale jelikož nemusím kupovat povinně obědy, tak na tom můžu být ve výsledku lépe. Uvidíme za necelých čtrnáct dní.

Bar v Boston Pizze

A teď k pár zážitkům. První den byl takový trochu hektický. Nemůžu ale říct, že bych se předřel. Byl čtvrtek, šéfkuchař a můj nadřízený v jedné osobě mi ukázal kuchyni, dal mi můj pracovní oděv a seznámil mě s Vernem, což je kolega dishwasher. Ten mi začal ukazovat co a jak, ale jelikož šéfové a management chtěli vědět, jak jsem dobrý, řekli Vernovi, ať odejde a nechali mě napospas osudu. Že si mám poradit sám. No budiž. Mám přece mnohaměsíční zkušenosti. Asi po pěti hodinách se ke mně Vern opět vrátil a společně jsme pak pracovali až do zavíračky, což byla cca jedna hodina ranní. Jen pro zajímavost Vern vypadá jako mexický vesnický zabiják a sociál.

Druhý den byl taky hodně zajímavý. Nutno podotknout, že jsem nadával jak zběsilý. Přišel jsem si tak v pět, byl pátek, takže nejvíc busy day a Vern si po desíti minutách řekne, že je mu zle. Objeví se u mě šéfové a zeptají se mě, jestli to zvládnu do zavíračky. Ten den jsem tam měl být jen do devíti. No, co jsem měl asi tak dělat? Musel jsem vyjít vstříc a tak jsem kývnul. Vern si popíjel svoji količku a jen tak mimochodem řekl: „Hah a teď si tu na všechno sám.“ Měl jsem sto chutí vzít pánev a zarazit mu ji do hlavy. Po chvíli se vypařil a já bojoval. A bojoval až do tří do rána. Sranda byla, že další den jsem začínal už v 11, takže jen pár hodin spánku. Krásný zabiják vstříc zombie dnu.

Tenhle večer byl ale ještě něčím zvláštní a tím se dostávám k názvu článku. Ti z vás, kteří znají seriál American horror story první sérii a pamatují si ty zjevující se duchy v domě a přilehlém pozemku, přičemž ono místo nemohou nikdy opustit, tak to se děje přesně tady! Lidi se jen tak zjevují. Jako duchové. I na místě, kde být logicky nemůžou jako naše odpočinková místnost. Protože pokud nepřejdou přeze mě, nemůžou se tam dostat. Ale běžně se stává, že je odpočinková místnost prázdná a najednou z ní někdo jen tak náhodou vyleze. Nechápu to. Přece tam nemůžou vlézt oknem, nebo se protáhnout záchodovým potrubím! A to není všechno. Spousta zaměstnanců má dávno po práci, odejdou jako že domů a najednou jsou zase z ničemnic tam. A to se prosím stává i několikrát denně. Jakoby zde snad žili. Třeba jsou jejich duše přilepeny k tomuto místu, protože zde zemřeli. Stejně jako v American horror story! Abych tam brzy taky neumřel. Nudou. Tradá už mi hráblo. Nikdy jsem ale nikoho neviděl odejít dál mimo hranice pozemku Boston Pizzy. Divné.

Ten večer však pokračoval. Už jsme končili, odcházeli odtamtud, zase se z ničeho nic zjevil kolega, kterému už asi před čtyřmi hodinami padla, a ten mi řekl: „Půjdeme předními dveřmi.“ Tak jsem šel s ním, ale vstup byl zamčený. Vzal tedy kreditní kartu a jediným hmatem dveře otevřel. Tohle se musím naučit! Postávali jsme venku, vykládali si (byli jsme čtyři) a pak, že se všichni vydáme domů. A co se nestalo? Nikdo z nich opět neopustil pozemek BP. Jen já. To tam jako vážně bydlí?

Nechutné dortíky

Další haluz se stala v neděli. Tedy můj čtvrtý den a to když mi řekli, jestli nechci jít na vánoční večírek. 7. Ledna? Vážně? Vánoční? No, dejme tomu. Řekl jsem si proč ne. Zeptali se mě, jestli si chci někoho pozvat, že můžu jednu osobu. Zkusil jsem usmlouvat dvě, ale bohužel. Tak jsem napsal Janám, která by šla a nakonec se mnou vyrazila Veganovna. Vše začínalo v devět večer, ale přišlo mi, že většina kolegů už tam dávno seděla. Na stole leželo spousty jídla jako nudle, brambory, masíčko všechno výborně dochucené. Nabral jsem si tedy plný talíř a dobře se našmákl. Taktéž jsme měli možnost vzít si každý dva nápoje zdarma. Výběr byl jasný! Jsme přece Češi, takže pivo! S Mikem (kuchařem) jsme si zahráli kulečník, pokecali u stolu a celkově to bylo zábavné. Na stole se mezitím objevili i takové dortíky. Čtyři druhy. Řekli jsme si, že bychom si mohli dát jeden od každého, ale bylo nám to trapné. Vzali jsme si tedy jen dva a udělali jsme dobře. Bylo to odporné. Už jsem chápal, proč si nikdo jiný nebral. Fujtajbl. A krom jiného jsem si otevřel i své první štěstíčko. A jaká že byla vize budoucnosti? Veganovna se dozvěděla, že jí přijde velmi důležitý e-mail a já, že teď budu mít šťastné dny. Tím asi mysleli to, že následující dny budu dělat od pěti do zavíračky (do dvou po půlnoci). Juchuchů! Co víc si tedy přát J