Už se vám někdy stalo, že jste narazili na někoho, kdo má absolutně identický životní příběh jako vy? Doslova jakoby projel přes kopírák toho vašeho? No mně ano a to tento pátek. Hodně teď žiji školou, protože přece jen, zkouškové na krku, první zkouška dokonce úspěšně za mnou a když jsem se z ní vracel ještě na jeden předmět, zjistil jsem, že už jsou téměř všechny židle v učebně obsazeny. Sedl jsem si tedy vedle jedné děvčice v první řadě, otevřel noťas, dělal si poznámky a popíjel kávu. Po chvíli se mě zeptala, jestli bych jí neposlal ony poznámky na mail. Řekl jsem, že není problém a zároveň jsem si všiml jejího rozvrhu na stole, který byl také dosti odlišný, než ty klasické všech okolo sedících. Zeptal jsem se ji tedy, jestli náhodou také není na individuálním studiu jako já. Ukázalo se, že ano. Slovo dalo slovo a už jsme se rozpovídali o těch našich životních příbězích. O tom, jak jsme se sem dostali, jak jsme se rozhodli nakonec si ještě ten titul dokončit, o tom, kde jsme studovali, jak nám to nevyšlo a jak jsme oba odjeli do zahraničí. Jen já do Kanady, ona do Austrálie. Vrátili se, chtěli se přestěhovat do Prahy, ale oba jsme si našli práci tam u nás v našich městech. Ona dělá logistiku, já dělal na Odboru logistiky. Rok jsme pracovali, objevili možnost dostudovat v relativně krátkém čase zde v Praze a náhle se potkali tady v té učebně, kde jsme si sedli přímo vedle sebe. Po vyučování jsme spolu šli na metro a tam dole odjel každý z nás svým směrem na autobus domů, do toho svého městečka. Jestli tohle není osud, tak nevím. Každopádně jsem velice rád, že už mám konečně s kým řešit školní problémy a že už na všechno nejsem sám, protože doteď jsem tam v podstatě nikoho neznal. Díky osude :)
Žádné komentáře:
Okomentovat