Český ráj

Je krásný kraj

Je pravda, že zážitky z těchto prázdnin jsem tady trochu zazdil a proto je na čase se k nim na chvíli vrátit. Tím prvním hlavním byla rozhodně má červencová cesta do Českého Ráje. Do kraje, kde řádil loupežník Rumcajs, nedaleko Jičína, do míst nad kterými se tyčí romantická zřícenina hradu Trosky. Byla to cesta do malé vesničky zvané Betlém, do míst, kde kdysi Emily Fraimanová povraždila všechny svoje přátele. Jop, teď narážím na náš stařičký amatérský film Schizofrenie, protože to bylo naposledy, co jsem zde byl. Po sedmi letech jsem byl tedy zpět na místě činu. Ale všechno hezky popořadě.

Trosky

Byla středa a má cesta tehdy prvně směřovala na jiné místo. Po x letech jsem totiž zamířil do budovy Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a to jsem ještě ani nevěděl, zda vyřídím to, co jsem potřeboval. Mým cílem bylo získat potvrzení a razítko školy o absolvovaných předmětech, aby mi jich potom na nové univerzitě pouznávali co nejvíce. Ač jsem psal e-maily na studijní oddělení již měsíc dopředu, snažil jsem se jim tam dovolat a dělal proto všechno možné, z jejich strany to bylo vždy jen mlčení. Žádné odpovědi, žádné reakce. Proč mě to ještě po těch letech překvapovalo. Při cestě do školy jsem narazil na zrovna nově hotové inženýry, jak si tam slaví, usmívají se, jsou samé štěstí a tehdy jsem si znovu uvědomil, že tohle chci zažít taky a že dokončení titulu je pro mě skutečně důležité. No... zpět ke studijnímu. Paní v kanceláři byla opět velmi příjemná, překvapená, že mě vidí, ač o mých e-mailech věděla. Prý neměla čas reagovat. Všechno tedy připravovala na poslední chvíli, ale nakonec jsem získal, co jsem potřeboval. Ještě, že už tam nebudu muset nikdy vkročit. Poslední zkušenost a opět nechutná. Sbohem a šáteček UTB. Nikdy více. I když jsem musel běžet, vlak směr Otrokovice jsem stihnul.

Cesta to byla dlouhá, s mnoha přestupy. V Otrokovicích na vlak do Pardubic, z Pardubic do Hradce a z Hradce trcálkem až do Jičína, ale vyplatilo se. V Jičíně už mě potom vyzvedli autem Gáby, Ari a nově poznaní Kain s Vencou. Ještě se šlo nakoupit a už se jelo na chalupu. Musím uznat, že týden to byl neuvěřitelně odpočinkový. Jen pohoda, klídek a tabáček. Přesně tohle jsem po těch šílených dnech v práci potřeboval. Každý den hraní deskových her, karet, diskuze na různá zajímavá témata, střílení z luku, zevling, po večerech potom vodní dýmka, popíjení piva a jiného alkoholu, či opékání špekáčků u táboráku. Dalšího dne, abychom byli úplně kompletní, přijela ještě Tereza.

Jičínská brána

Za nejlepší zážitky určitě považuji cestu do nejbližší hospody, která však byla až ve vedlejší vesnici, snad šest, sedm kilometrů vzdálená kdesi za polem. Tam se popíjelo, popíjelo a v noci, při cestě zpět se pak dokonce i zpívalo. Jít zpátky v té tmě bylo skutečně zajímavé a zábavné. Obzvláště, když byla celá cesta pokryta slimáky a Ari se neuvěřitelně moc slimáků bála. Jo a ještě se hodně mluvilo anglicky. Zajímavá též byla i sobota, kdy všichni až na mě šli plavat. Já si místo toho dal sraz s Trenz, která bydlí jen kousek odsud v Mladé Boleslavi. A ač den před tím měla ještě horečky, překonala je a i přes nemoc se na sraz dostavila. Naposledy jsme se tehdy viděli, když přijela za mnou v listopadu do Uherského Hradiště. Prošli jsme se po historickém centru Jičína, povykládali si o našich dílech, mluvili i v angličtině a nejvíc mě pobavilo, když mi řekla, že v její knize s názvem Tajemství modrého kamene vlastně žádné tajemství nebylo. Že kvůli tomu musí změnit název :D Dnes se tedy kniha jmenuje Tři cesty a vzhledem k tomu, že tento článek píši ze vzdálené budoucnosti tehdejších událostí, rád bych zde i uveřejnil informaci, že agentura Mám Talent Trenz tuto knihu vzala a už s ní i sepsala smlouvu o zastupování. Tímto bych ti tedy Trenz rád oficiálně poblahopřál k úspěchu a splnění snu :) Velká gratulace! Už teď ti držím pěsti, ať se z Tří cest po vydání stane Bestseller :) Když jsme si pak na konci dne řekli adios, slíbili jsme si, že se znovu setkáme na Slováckých slavnostech vína, což jak už z jiného článku víte, se i stalo. No a pokud chcete vědět, jak tento den viděla Trenz, stačí kliknout sem. ;)

Náměstí v Jičíně

Jednoho z těch krásných večerů jsme u ohně hráli i jednu moc zajímavou hru na motivy Partičky, přičemž tato hra ovlivnila můj život a život dalších mých známých vskutku hodně. Jde o to, že jeden člověk vždy odešel a ostatní se stali... no stali, spíš si hráli na známé postavy z her, pohádek, filmů, politického či filmového světa a ten jeden potom hádal, kdo vlastně ostatní jsou. Ptal se na různé otázky typu: „Kdybychom spolu zašli na oběd, co by sis na sebe vzal/a?“ atd. My jako postavy jsme potom mezi sebou měli i různé interakce, komunikovali spolu a reagovali na sebe. Asi si umíte představit, jak šťastně vedle sebe vypadal třeba Brutus a Caesar, či Ježíž a Satan. Přiznám se, že dodnes třeba v čajovně tuto hru hrajeme s přáteli a rodinou. Je to prostě zábava, a když není co dělat, hraje se tohle. 

Jsem tedy velice rád, že jsem tyto dny mohl zažít. Bylo to zábavné, bylo to úžasné a opět jsem poznal spousty nových, skvělých lidí. Snad se i příští rok zopakuje něco podobného, protože tohle ano! 

Ps. Když už jsem na začátku zmínil tu Schizofrenii, tak zde k opáčku její trailer. Ach ta nostalgie :D