Litva (část první)

Velikonoční Litva! Protřepat, nemíchat.

Pamatujete si ještě na takový ten stařičký článek z května, kdy jsem popisoval, jak probíhala má zkušenost z průvodcování na radnici? A pamatujete si, že to končilo tím, že jsem se vydal do Litvy? Ano, tak zde máme pokračování. Děkuji, ten potlesk být nemusel ;) Trvalo to dlouho, ale jdeme na to.

Kostel sv. Anny

Stál jsem sám večer v Olomouci na nádraží a v devět hodin měl být sraz s Ondrou, Heřmánkem a Kopretinkou. Kopretinka měla tuhle cestu premiéru, takže velký moment. Obě už jsou sice trochu vysloužilé dámy, ale přece jen, neházejme je ještě do starého železa. Jo, a kdyby vás to zajímalo, tak Heřmánek i Kopretinka jsou názvy dvou dodávek, ve kterých jsme jeli. A proč dvě dodávky? Jelo nás totiž hned 18. Jenže Ondra ne a ne přijet. 

Jarní příroda se probouzí k životu

Já tam stál a stál, stále stál a najednou jsem měl pocit, že na lavičce proti mně sedí Zuzka. Jenže jistý jsem si nebyl, protože jsem ji viděl jen jednou v životě v Krakowě a to ještě před x měsíci. „Může to být ona?“ pomyslel jsem si. Nejsem ten typ člověka, který by šel a zeptal se. Tak jsem dál stál, když v tom mi zazvonil mobil a na něm neznámé číslo. A hádejte, kdo volal! Zuzka. Prý sedí v Olomouci na nádraží a od Ondry ví, že tam jsem někde taky. Můj tip byl správný a ona byla skutečně ona. Šel jsem si tedy sednout k ní a zbytek čekání už jsme prokecali. Cca po 40ti minutách přijely obě dodávky a my tak mohli nasednout do Heřmánka, kde seděla i Katka no a zbytek lidí už pro mě byl úplně neznámý. Tudíž začnu představovat první půlku našich hrdinů – tým Heřmánek. Měli jsme zde Veroniku a Janu, známé též jako zrzavé duo, Renatu kamarádka od Lucky, která zde byla s přítelem Ondrou a ještě řidiče Honzu, kterému děkuji moc za to, jak skvěle to odřídil.

Most byl poněkud vratký!

Teď na sebe prásknu něco hrozného. No po nástupu jsme se bavili a moc pili a pili vínko, pivko, vždyť to znáte. Bylo toho dost. Mluvili, představovali se a je pravda, že vzhledem k tomu, že jsem celý den strávil na radnici, jsem toho moc nesnědl. Když pak přišlo na řadu střídání a já si musel přesednout dopředu, kde to hodně házelo, můj žaludek na vodě podpořený alkoholem na sebe nenechal dlouho čekat a oznámil mi, že je čas blinkat. Ještě, že to vždycky vycítím dostatečně brzy, takže mi řidič zastavil pokaždé včas a já vypustil orchestr. Možná dvakrát, nebo třikrát. Už si to tak dobře nepamatuji. Raději :D

Zastávka ještě v Polsku u kříže - 8:00 ráno

Cesta skrze Polsko byla dlouhá a náročná, ale měl jsem to štěstí, že se mi ji podařilo většinu prospat. Ráno jsme udělali zastávku u jakéhosi kříže, posnídali u něj, zalili květinky okolo a poprvé měli možnost vidět tým Kopretinka. Víte, jak to bývá. Na poprvé vám přijdou ti lidé z druhého auta prostě divní. Neznáte je, oni neznají vás. Tehdy jsem ani neznal jejich jména, takže je ještě nevyzradím. Každopádně jsme po snídani zalezli zpět do dodávky a po necelé hodince dorazili konečně do Litvy.

Pravdou je, že o této zemi jsem si nic nezjišťoval. Vůbec nic. A všeobecně známá též není. Jediné, co jsem věděl, bylo, že hlavní město je Vilnius a někde tam je také Hora křížů. Všechno tedy bylo nové, nečekané, magické a to bylo to krásné. Musím říct, že ta příroda tam byla taková svěžejší. Zelenější, snad přírodnější, jestli se to tak dá říct? Když jsme pak projížděli první vesnicí, kdosi prohlásil: „Cože? Tady nežijí mutanti?“ Opravdu ne. Ve skutečnosti je Litva hodně podobná České republice. Není tam chudoba, jak by si někdo mohl myslet. To by si nicméně mohli i Litevci myslet o nás :)

Hrad Trakai

Naší první zastávkou byl hrad Trakai u stejnojmenného městečka. Tento hrad je též přezdívaný jako červený a hned vám řeknu proč. Ono totiž v 18. století byl tento hrad z větší části zbořen, nicméně Litevci si řekli: „Ne! Moc hradů tady nemáme!“ a tak se na základě starých spisů a archeologických výzkumů rozhodli zbytek hradu dostavět a to z cihel. Proto červený hrad. A je to tak. Když přijdete až k hradu, zjistíte, že prostě voní novotou. Tedy krom základů. Ty jsou původní. Půlka z nás potom šla na prohlídku, zatímco druhá se procházela okolo. A právě v tento moment se člověk začínal postupně seznamovat i s tou druhou skupinkou. Přece jen, první společné zážitky. Díky tomu jsem se třeba seznámil s Erikou, která měla stejné záliby v geocachingu jako já a díky níž jsem měl i spousty nalezených Litevských kešek. No a když už jsem v tom představování, po prohlídce hradu a procházení si městečka Trakai už jsem se seznámil i se zbylým osazenstvem, tudíž vám zde prezentuji tým Kopretinka. Tak tedy ještě jednou od začátku. Již jednou avizovaná Erika, potom Petra s jejím typickým „Sex, nebo Souložení“ místo „Sýr“ při focení :D, Marek, Tomáš, Katka, kterou zde budu nazývat Katie kvůli duplicitě, Tereza, Veronika z Uherského Brodu, Lucka z Prahy a samozřejmě ještě Ondra, který Kopretinku řídil a bez kterého by tahle cesta nebyla vůbec možná. A tím máme komplet osazenstvo naší Litevské posádky. Dál vedla naše cesta do Vilniusu.

Katedrála se zvonicí

Co bych vám mohl povědět o Vilniusu. Takže zaprvé, dalo by se říci, že velikostí to je takové pěkné, čisté Brno. Výhodou je, že nikde nejezdí šaliny a tudíž není tohle město zadrátované. My jsme přijeli do takové obchodní zóny plné mrakodrapů a zde jsme se museli opět rozdělit. Část se šla oficiálně ubytovat, zatímco zbytek vyrazil do města a ubytovat se mohl, až bude majitel bytu pryč. Opravdu nikdo by totiž dobrovolně do svého bytu nepřijal 18 lidí. Nikdo! Co tedy dělala ubytovací skupinka netuším, ale my jsme vyrazili jako první na vyhlídku z hradu, který se tyčí na takových komických kopečcích přímo nad městem a ze kterého je úžasný výhled jak na obchodní zónu s mrakodrapy, tak na tu historickou. Musím říci, že poprvé v životě se mi snad víc líbila zóna obchodní. Byla prostě taková víc kontrastní a navíc před ní protékala řeka Neris. Viz fotky.

Obchodní zóna

Historická část

Nadále jsme procházeli město, prohlíželi si památky a někteří z nás si šli vybrat peníze. Zde chci zdůraznit jedno velké upozornění na tamější bankomaty. U nás, když si vyberete peníze, vyjede vám karta, vyjedou peníze a bankomat vás automaticky odhlásí. Pozor! V Litvě vám vyjede karta, peníze, ale jste stále přihlášení k bankomatu, tudíž pokud se neodhlásíte manuálně, mohl by někdo přijít a lehce vás okrást. Já s Katkou jsme si pak peníze směnili v jedné směnárně až o den později a to normálně za české koruny snad ještě s lepším kurzem, než byl v Česku. A než opustím tohle téma úplně, připomenu, že Litevská měna se nazývá Litas a v současnosti jej můžete nakoupit cca za 7,80 kč.

Hrad ve Vilniusu

Ke konci dne jsme zabředli do sklepení jedné průvodcem doporučované restaurace zvané Forto Dvaras a rozhodně to tam stálo za to. Ceny pro nás Čechy krásné a hlavně jsme měli možnost ochutnat tradiční Litevské Cepelinai či klasický studený Boršč. Člověk se zasytí tak moc, až je mu zle :D Později se k nám přidal i zbytek skupiny. Po dvou nebo možná i více hodinách jsme se vydali k našemu ubytování, které bylo jen kousek od centra a kde krom toho, že ten byt byl skutečně divně rozmístěný (dvě patra, přičemž první je jen schodiště) měl přímo v ložnici sprchový kout! Vážně! Možná to byl před tím nějaký bordel. Netuším. Každopádně jsme se nějak rozházeli, já spal právě v té ložnici se sprchou přímo u sprchy a usnuli jsme tam jak ta mimina. 

Ložnice se sprchou :)

Cepelinai - klasické Litevské jídlo

Další den jsme ještě narychlo proběhli město, někteří z nás vysbírali pár kešek a když už jsme z Vilniusu vyjížděli, nastala šílená situace. Heřmánek se rozhodl stávkovat, což znamená, že se nám dodávka prachsprostě pokazila. Ondra, už nevím s kým, sehnal někoho a auto se muselo zavést do servisu. Z ničeho nic nastala trochu panika, že ve Vilniusu uvízneme. Sice to bylo pěkné město, no na druhou stranu trochu malé a už jsme ho měli prolezené skrz na skrz. 

„Co teď?“ Rozhodlo se, že aspoň půl hodiny čas mít budeme. Uvidíme, co se stane potom a navíc mobil to jistil. S Erikou a Katkou jsme se tedy vydali na další keš (moc zamudlená, nenašli jsme ji), když v tom jsem uviděl silný černý kouř. Rychle jsme vyběhli všichni tři na kopec k hradu tak, abychom viděli, co hoří hezky z výšky a taky že jsme to uviděli. Foťáky nažhavili a fotili. Náhle se otočíme a vidíme zbylé hrdiny našeho příběhu, jak běží k nám na stejné místo a chtějí stejně tak vědět, co hoří. Prostě Češi :D Zajímavé je, že Litevce to příliš nevzrušovalo.

Tohle potrubí prostě nepochopím

Požár

Když bylo po požáru, vydali jsme se na hlavní náměstí a řešili, co se bude dít dál. Po chvíli zavolal přes mobil Ondra a vzkázal nám, že se všichni máme sejít tam, kde se Heřmánek pokazil. Všichni jsme tedy letěli na ono místo, a když jsme tam dorazili, nastala komplikovaná situace a dilemata. Heřmánek bude v opravně až do večera. Na budoucí výlet do Kernave tedy mohla jet jen půlka z nás. 

Kdo tedy pojede? Přežije to Heřmánek? Dostaneme se zpět do České republiky? Samé otázky!

Pokračování příště