Litva (část druhá)

V minulém díle: „Pokud něco neuděláme, zemi ovládnou dinosauři!“ „Zachraňte se! Néé!“ 

Ehm... Pardon, špatný článek.

Kdo tedy pojede do Kernave? Otázka, která se rozhodla velmi rychle. Vyvolenými byli: Katka, Marek, Tom, Erika, zrzavé duo (Jana s Veronikou), já (naštěstí), Verča z Brodu, Lucie a její přítel Ondra. Zbytek musel zůstat ve Vilniusu. Naštěstí z fotek to vypadá, že si to tam i tak užili.

Shodou okolností a z nějakého nepochopitelného důvodu řídil Tom, který neměl řidičák, respektive mu byl odebrán. Jízda to tedy byla skákavá, šílená, jedinečná. Na druhou stranu byl jediný, kdo si troufl z Vilniusu vyjet. V jednu chvíli, už téměř u Kernave jsme dokonce uvízli uprostřed silnice napříč a to při pokusu o otočení se a navrácení zpět. No a jak řekla Jana, přísahám, že to bylo jak z nějakého děsivého akčního filmu. My, uvízlí uprostřed silnice, z každé strany rychle přijíždějící auto. Na jedné normální, z té, kam směřovalo okénko nám, se na nás řítil tirák. My zataraseni na zadních sedačkách, nemohli jsme vyjít ven. Tirák se blížil a naše auto – Kopretinka - nechtělo naskočit. Z ničeho nic se však stal zázrak, auto se rozjelo a my vjeli na dvorek nějaké staré paní. Tu to překvapivě vůbec nevzrušovalo. Litevci jsou prostě zvláštní. Auta projela nám za zadkem a my pro uklidnění zajeli o kousek dál na palouček u lesa pryč od osudného místa. Tam jsme se prošli po jedné ze stezek a nabrali trochu energie s tím, že opět budeme hledat Kernave. Možná jsme se totiž trochu ztratili. 

Hledáme v mapě, kde to vlastně jsme :)

Po chvilkovém zkoumání mapy jsme to nakonec našli a vydali se opět na místo určení. No na to, že to je UNESCO památka je značení nic moc. Další problém na sebe však nenechal dlouho čekat. Už jsme byli téměř na místě, když nás zastavil jeden z Litevců a řekl nám, že nám z dodávky uniká nafta. Kupodivu byl chlapec tak ochotný, že nás zavedl i k nejbližší opravně. No schválně. Kolik lidí v Česku by to taky udělalo? Dva lidé tedy šli do opravny (ano, opět jsme se museli rozdělit) a zbytek se vydal pěšky do archeologické oblasti – Kernave. Oblast to je určitě zajímavá. Krásný výhled, ale ve výsledku nic moc. Daleko více mě zaujal kostelík dokreslující zdejší lokalitu a rozestavěný skanzen kousek odsud, který jsme si samozřejmě komplet prolezli. Po pár hodinách byla opravena i Kopretinka, místo si prošel i zbytek účastníků a ještě než jsme vyjeli směrem ke Kaunasu, šli jsme si nakoupit do zdejšího obchůdku, před kterým pobíhal hladový, roztomilý pes. Erice se ho dokonce tak zželelo, že mu šla speciálně koupit párky. Pes byl nakrmený a my se vydali dál na cestu.

Archeologické naleziště Kernave

Štěně před obchodem

Ne a ne a ne a ne! Nic nemůže být jak po másle. Samozřejmě přišel problém číslo tři. Na dálnici totiž byla zácpa. Cesta se tedy vlekla a navíc Lucce se chtělo čůrat. „Stejně jedeme pomalu. Popojíždějte a já Vás doběhnu,“ řekla a vylezla z dodávky, aby vyběhla na kopeček nad dálnicí, kde by se mohla před čumili při čůrání schovat. Jenže v tu chvíli, když byla nahoře, se samozřejmě začala zácpa rozjíždět. Hned jak to zmerčila, rychle seběhla dolů a sprintovala k autu. Věřím, že spousta lidí to nepobrala, ale my se dobře bavili :)

Rozestavěný skanzen

Pouť v Kaunasu

Naší první zastávkou v Kaunasu byl McDonald. To bylo totiž místo, kde jsme se měli sejít s dodávkou číslo dvě, Heřmánkem, který už byl naštěstí opravený a ve kterém měli přijet i ostatní. Po střetnutí jsme se vydali do centra. Opět krásné, historické a plné lidí. Nás však daleko více zaujala pouť, kde jsme se projeli na autodromu a já s Honzou potom ještě na jiném kolotoči, přičemž zde musím dát Honzovi poklonu, protože pro nás vysmlouval skvělou cenu. Jak sám řekl: Líná huba, holé neštěstí! Po pouti jsme se vydali na houpačky, skluzavky a různé cvičící nástroje a spíš jsme si jen tak užívali, než že bychom chodili po památkách. Nutno dodat, že v centru to dost žilo. Spousta lidí, studentů. Večer jsme pak už jen přejeli dál na naše ubytování v luxusním bytě u moře, které však pro osmnáct lidí zamýšleno určitě nebylo. Po dlouhééééém střídání v koupelně, nasáčkovaní po podlaze, jsme upadli do hlubokého spánku.

Přístaviště

Racci na trajektu

Další den byl alespoň dle mého určitě z celého výletu nejzajímavější. Jelo se totiž na poloostrov Kurská Kosa, který odděluje Kurský záliv od Baltského moře. Kosa je od roku 2000 zařazena taktéž do UNESCO památek a její součástí je dokonce i Ruské území. Zajímavé už je jen to, že pokud se tam chcete dostat, musíte nasednout na loď, respektive trajekt a do oblasti přeplout, což jsme taktéž udělali. Na druhé straně už nás čekalo krásné malé městečko Nida a u ní i přenádherná Evropská poušť se svými písečnými dunami. Zuzce se roztrhly kalhoty, tak si odstřihla nohavice, udělali jsme pár fotek u moře a vyrazili nahoru na vyhlídku nad poušť. Vedro bylo neúprosné a tak mikiny padaly dolů. Vyhlídka z vrchu byla úžasná. Seděli jsme a jen vnímali bytí kolem. Krása. Jeden z dnů, na které budu ještě dlouho vzpomínat. 

 

Poušť v Nidě

Odpoledne jsme si dali oběd, já opět Cepelinai, protože mi prostě chutnali a hlavně jsem věděl, že už je možná nikdy neochutnám. Zatím mohu potvrdit, že toho dne jsem je měl skutečně naposled. Večer jsme pak ještě vyrazili na pláž k moři a sledovali západ slunce. Snažil jsem se zapamatovat si každičký moment, protože pro takovéhle chvíle člověk prostě žije. Při cestě nazpět nám ujel předposlední trajekt, takže jsme na Kose ještě na chvíli uvízli. To ale vyřešil trajekt poslední, kterým jsme se již dostali domů. Toho večera se u nás v bytečku zpívalo a hrálo na kytaru. Marek hrál, ostatní se různě přidávali ke zpěvu. Mimochodem Erika má opravdu překrásný hlas! Celkově jsme si to tehdy opravdu moc užili.

Západ slunce nad Baltským mořem

Následující den byl pro některé z nás již posledním. Někteří zůstali déle, ale my pracující už jsme nemohli. Holt práce volala. I tak jsme si však chtěli tento den naplno užít. Ráno jsme se zabalili, hodili věci do auta a prošli se naposledy po pláži u našeho ubytování. Někteří dokonce okusili studené moře. To mně nehrozilo. Místo toho jsem však s Katkou navštívil jednu z hlídkových věží. Rozpadajících se hlídkových věží. Odpoledne se vyjelo na jediné místo, o kterém jsem věděl, že se v Litvě nachází. Horu křížů.

Pláž u našeho bydliště

To místo, to bylo prostě magické! Všude spousty křížů různé velikosti. První kříže byly položeny již roku 1831 kvůli obětem polského listopadového povstání. Roku 1863 následovalo další polské povstání, tentokráte lednové a s ním následovaly i další kříže. A dál? Dál se jen pokračovalo a další kříže přibývaly a přibývaly. A ač se Sovětský svaz pokusil místo zrušit, místní vždy přišli a kříže znovu vystavěli. Říká se, že k dnešnímu dni se tam nachází více jak 50 tisíc křížů. Asi jich ale bude daleko více. Tohle číslo mám z internetu a je fakt, že lidé tam neustále přidávají nové a nové. Pravděpodobně nikdo skutečný počet nezná.

Hora křížů

Tereza s Petrou

Naší poslední zastávkou pak byl obrovitánský skanzen zvaný Rumšiškés. Přijeli jsme trochu pozdě, protože ve skanzenu již nikdo nebyl a možná i proto byl jeho přístup bez jakéhokoliv poplatku. Žádné vstupné. Tento skanzen je zajímavý svou rozlohou, která je skutečně gigantických rozměrů. Před rozcestím najdete mapu, jejíž cesty vás zavedou do čtyř vesnic rozdělených podle čtyř litevských regionů (Aukštaitija, Dzúkija, Suvalkija a Žemaitija). Procházíte vesnicemi, které mají vystavěné náměstí, domky, celé statky aj. Hned by se tam dalo nastěhovat. Na loukách se pásli ovce, koně, v dáli stály mlýny. 

Skanzen Rumšiškés

V jednu chvíli se mi tam však udělalo v žaludku pondělí v Tartaru a já akutně potřeboval na toaletu. Už jsem si myslel, že budu muset někde za strom do keřů, což by ve skanzenu bylo opravdu trapné, ale naštěstí jsem si za jedněmi domky všiml budky, která vypadala jako kadibudka. Kupodivu všech jsem k ní beze slova vyběhl a zamkl se tam. Furt lepší jak strom. Ostatní se náramně bavili. Já jen doufám, že to nebyla jen nějaká kulisa, protože když jsem pak vyšel ven, zrovna kolem projížděli asi nějací zaměstnanci na koni a divně se na mě dívali. Pro jistotu jsem se vypařil v lese :D

Celá parta

Když skončila prohlídka skanzenu, sešli jsme se ještě alespoň jednou, celá naše skupinka před vstupní bránou a rozloučili se. Jedni odjeli nazpět do Kaunasu, kde přečkali noc, my ostatní, ji přečkali v dodávce směr Česká republika. A tím skončila pro mě celá tato cesta. Nikdy nezapomenu. Byl to jeden z nejlepších výletů vůbec plný magie a zázraků. Jsem vděčný, že jsem to s vámi mohl prožít. Snad se ještě někdy znovu setkáme.