Okraden!

Naštván a znechucen...

Takže trochu dodatečně, i když jsem sem původně chtěl psát ty události v nějakém reálném pořadí, jak šly pěkně za sebou, bohužel musím konstatovat, že se mi to příliš nedaří. Neustále se nedokážu dokopat k článku z Litvy a z Ukrajiny a tudíž jsem odkládal i všechny ostatní, kratší a ne tak náročné k sepsání, které bych měl hotové v podstatě ihned. Teď už na to však kašlu, protože takhle bych tu nikdy nic neměl. No a i proto jsem se právě teď dostal k této nechutné události, která se mi přihodila v neděli 1. Června! Takže žádný pátek třináctého! Neděle prvního!

Jak jsem již psal kdysi před tím, krom mé normální práce občas provázím i po víkendech v kostele sv. Františka Xaverského v rámci projektu Zlínského kraje Otevřené brány. Měl jsem jen krátkou směnu (4 hodiny), byl jsem hodně spokojený, protože v poslední době se mi daří často narážet na zajímavé lidi ze zahraničí, mezi něž řadím třeba Inda žijícího v USA, Švýcary, s nimiž jsem si povykládal třeba o rozdílu v církvích u nás a u nich, nebo dokonce jsem provázel i Kanaďana z Calgary, se kterým jsem si mohl povykládat o tom, co je ve městě nového a o tom, jak se mi tam žilo. Prostě jsem rád za možnost využití angličtiny a alespoň drobné spojení se světem tam venku, které mi teď dost chybí.

Všechno bylo fajn. Přicházely spousty lidí, provázel jsem větší či menší skupinky (chodím s nimi i po bočních kaplích, což bylo pravděpodobně hlavní příčinou mé ztráty, protože jsem byl bez výhledu na své místo), když tu najednou, po odchodu jedné větší, jsem se vrátil na své místo (podotýkám, že si batoh schovávám zásadně pod lavici tak, aby na něj nebylo vidět) a v tom zjistím, že tam nikde není! A s ním i moje kniha. Všechny věci uvnitř... všechno to bylo pryč! Léky, nový deštník, který jsem do něj zrovna vložil den před tím, krásná kniha ze Ságy Meče – Duch ohně a co hůř... půjčená knížka od mé učitelky španělštiny, která ji měla koupenou z antikvariátu z Argentiny. Ta mě mrzí nejvíc, protože tu už jí bohužel nemám šanci vrátit. Samozřejmě mě mrzí i batoh samotný, protože s ním mám spojeno mnoho vzpomínek. Byl se mnou v Kanadě, byl se mnou všude možně po Evropě. Kdo by tušil, že Vídeňská Zoo bude jeho poslední zahraniční cesta. Naštěstí v něm nebyly žádné peníze ani doklady. Samozřejmě jsem ihned zavolal na policii, šel k nim na stanici sepsat hlášení, ale nevěřím, že ještě někdy své věci uvidím.

No a takhle jsem se i já přidal do spolku okradených, ve kterém jsem ještě jako poslední z rodiny nebyl. Cestou zpět ze stanice jsem se díval po lidech a po bezdomovcích, jestli ho náhodou nemají u sebe a u jednoho prošedivělého a ožralého chlápka sedícího na lavičce v parku před ekonomkou jsem toto podezření dokonce dostal. Přemýšlel jsem, co udělám, pokud má můj batoh skutečně on. Zavolám znovu na policii? Proběhnu kolem něj a svůj batoh mu vyrvu z rukou s tím, že uteču? No, nemusel jsem ani jedno. Nakonec to můj batoh nebyl. 

Co už. Od teď si dávám na své věci daleko větší pozor! A pro toho, kdo mi ten batoh vzal: „Nedržím vůči tobě žádnou nenávist. Jen tě musím varovat, že batoh i věci v něm byly prokleté a pravděpodobně umřeš příšernou a bolestivou smrtí, kdy ti začnou zaživa odpadávat kusy masa z těla, oslepneš, přijdeš o všechny zuby a tví přátelé a blízcí se na tebe vykašlou. Smůlička. Nemáš krást!“