Už mám práci!

Ještě jsem v ní nebyl.

Úterý proběhlo celé nějak moc depresivně. Po dlouhém odhodlávání vyrazit ven do ulic a znovu se ptát po práci jsem se po posilnění svou oblíbenou hudbou nějak donutil. Cíl byl jasný. 17tá Avenue. A začít tam, kde jsem o den dřív skončil. Vydal jsem se tedy směr centrum, a znovu, a znovu říkal tu otřepanou frázi: „Hi, Im looking for a job.“ Pokaždé jsem ale jen daroval své resumé anebo vyplnil jejich application. A vždy to vedlo k jedinému. Že se ozvou. A přitom já chtěl slyšet: „Tak jo. Zrovna můžeš nastoupit!“ Aspoň v obchodě se zvířecími potřebami mě majitel potěšil, když se mě zeptal odkud jsem a zrovna mi řekl, že si myslí, že jsem z České Republiky. Konečně někdo! Většinou si o mně totiž všichni z nějakého prazvláštního a nepochopitelného důvodu myslí, že jsem z Německa. Tady v Calgary se mě na Německo zatím zeptali jen 4x.

V každém případě jsem po pár hodinách došel dom a čekal, než se vrátí Jany z uklízení. Určitě totiž měly lepší den, než já. A kupodivu… neměly. Ruky, záda, nohy, panty, všechno je bolelo. Ale pořád měly práci. Já ne. Neustále mě ubíjelo to věčné čekání. Ani na internetu už nebylo velice na co reagovat. Nedalo se dělat nic. Malá naděje přišla až toho večera, kdy na mém monitoru běžel záznam vystoupení Lacuny Coil z Wacken open air festivalu. Zazvonil totiž telefon.

Zvedl jsem ho a ze sluchátka zazněl mužský hlas. Hlas nějakého Inda. „Je tam Džirí?“ Asi tak nějak zní zdejší výslovnost jména Jiří. „Ano, ano. To jsem já. A je to Jiří.“ Nerozuměl jsem mu příliš mnoho. Ten přízvuk byl moc šílený, ale podařilo se mi vyrozumět, kam a v kolik se mám zítra dostavit. Je to jasné. Musím do downtownu! Našel jsem si, z jaké práce se mi to vlastně ozvali (jo, už jsem toho obepsal a obchodil tolik, že vážně nemám přehled) a jak se tam dostat. Tak moc bych si dal toho večera víno.

Další ráno jsem trochu zpanikařil na autobusech, což vedlo k tomu, že jsem se dostal na místo určení asi o čtvrt hodiny dřív. Ale to vůbec nevadilo. Restaurace se jmenovala Caesars palace. Vstoupil jsem dovnitř do takové chodby, ale všechny další dveře byly zamknuté. Všechny až na jedny. No co můžu ztratit? Otevřel jsem je tedy a zjistil, že vedly do takové bílé chodby vedoucí kamsi na podzemní parkoviště. Klidně byste tu mohli potkat třeba Jackieho Chana, jak bojuje se zlými chlápky, anebo Terminátora pronásledujícího Sáru Connorovou. Ani na jednoho jsem ale nenarazil.

Hmm, co teď? Jsem zase na ulici, ale ještě jsem nevyzkoušel jedny dveře. Ty poslední. Takové veliké, jakoby od skladiště. Otevřu je tedy a zjistím, že vedou do zdejší kuchyně plné lidí. Stojí tam nějaká paní u hrnce, ale než stihne cokoliv říct, objeví se šéfkuchař a hned na mě: „To jsem já, to já ti včera volal.“ Aha, tak ten není Ind ani zdaleka. Ihned mě zavedl ke zdejšímu šéfovi, který vypadal jako typický Ruský mafián, co luskne prsty a udělá z vás krmivo pro ryby. Jackie Chane? Jsi tu někde? Byl to ale docela příjemný pán a hned se mě zeptal, odkud jsem a jestli teda chci pracovat na „tom“ místě jako dishwasher. Že to není tady v centru, ale dost na jihu. Řekl jsem mu, že nevím, jak mi tam vedou autobusy, ale jako že ano. 11 dolarů na hodinu je slušné a hlavně je to full time. Plus po dvou týdnech podíl na dýškách. Co víc si přát? Navíc dishwashera jsem chtěl dělat už od chvíle, co jsem věděl, že pojedu do Kanady. Snad jen vědět, kde že se to místo opravdu nachází. Tak jsem tam přikyvoval a on na mě, že teda se mnou počítají. A nejdůležitější informace, začíná se příští týden ve čtvrtek. Takže až 4. října. Ještě jsem se seznámil s Tonym, hlavním kuchařem z budoucí pobočky a šel dom.

Uvnitř restaurace

Podařilo se mi docela rychle chytnout autobus a tak jsem využil jen jeden lístek. Celou cestu jsem jel v děsivých myšlenkách, kde ta pobočka je a jak pojedu každý den 2 hodiny tam a 2 hodiny zpátky. Věčná smrt na cestách. Naštěstí jsem se ale dozvěděl, že to je jen cesta na hodinu. To není tak hrozné a navíc, jsem takhle zvyklý cestovat celý život. Že jo, Zlíne! Prostě se mi to uleželo v hlavě a já začal být rád, že tuhle práci mám. Proto jsem se ještě toho odpoledne stavil za Stuartem, vyzvednout u něj naše SINky (social insurance number), které k němu došly a společně s ním a ještě jeho synem z Dánska jsme to zapili vínem. 

Poznatek: Je zajímavé, jak můžete být jeden den téměř na dně a v depresi a přitom v den následující v absolutním eufórii.

PS. Snad teď nekřičím hop a přitom skáču až za týden.