O prvním výdělku

Zatímco obě Jany už si budují skvělou kariéru uklízeček, já stále nemám co na práci. Po té, co se mi nikdo neozval z craglistu ani kijiji (to jsou takové dvě zdejší stránky na všechno, včetně hledání práce), rozhodl jsem se vyjít do ulic a obcházet obchůdek po obchůdku, zda-li nemají někde nějaké volné místo. A jelikož do nejbližšího obchodního řetězce Walmart a Safeway už jsem žádosti posílal před více jak týdnem a nic moc mi zatím vědět nedali, pokračoval jsem až na konec našeho bloku do Seven Eleven. Paní byla docela příjemná, ale řekla mi, že sice nenajímají, ale ať si vyplním aspoň žádost, kdyby náhodou. A tak jsem ji vyplnil. Rozloučil se s ní a pokračoval do obchůdku vedle. Tam to vypadalo, jakoby si zde daly sraz zdejší gangy, takže jsem se raději vyprovodil sám a řekl si: „Sem už nikdy!“. Následoval nějaký vietnamský obchůdek, kde mi anglicky nerozuměli ani slovo, ale nakonec pochopili. Bezvýsledné.

Naproti přes ulici bylo zase nějaké rychlé občerstvení. Mé kroky tedy pokračovaly tam. Když jsem ale zahlédl, jak náročně to v jejich kuchyni vypadá a že nevím o přípravě žádného jídla ani ň, raději jsem se jen protočil ve dveřích. Následoval jeden bar. Zde jsem žádal o dishwashera. No… slečna barmanka mi řekla, že tady se dishwasheři nevedou. Že tady dělají všichni všechno, ale životopis si stejně vzala. V hlavě jsem si pomyslel, jak bude skvělé, až si lidi budou objednávat nápoje a jídla a já se budu pořád ptát „What? Can you repeat it? I dont understand. Can you say it again?“ Tomuhle jsem opravdu moc šance nedával. Následoval obchod se zdravím životním stylem, lékama a podobně. Docela se mi tam líbilo, ale nikdo mi nebyl schopný dát žádost k vyplnění a tak ať si to raději najdu na netu a vyplním to tam. Ještě že nám ten den internet nefungoval.

Obchod s barvami

Mé poslední kroky toho dne směřovaly do nějakého obchodu s barvami. Krom prodeje se tam i míchaly a dělala se tam i spousta jiných věcí. Mohla by to být docela sranda pracovat zde. Zašel jsem tedy na informace a řekl, že hledám práci. Chlápek se zdál v pohodě, vzal si mé resumé a docela optimisticky mi řekl, že najímají a že se třeba ozvou na konci týdne. Já se tedy spokojeně usmíval a vyšel ven s tím, kam budu pokračovat dále. Nemůžu se přece spoléhat na to, že se třeba ozvou? Show must go on! Kdo hledá, najde! Když jsem tedy vyšel ven, rozhlížel se a přecházel parkoviště, najednou na mě někdo zavolal.  

„Ty hledáš práci, že?“ Otočil jsem se a přikývl. Byl to chlápek, co mě slyšel v obchodě s barvami. „A chceš si vydělat nějaké extra money navíc?“ No, proč ne. Jsem bez práce, jen tu utrácím a peníze potřebuji. „Tak jo,“ odpověděl jsem a nasedl do auta. Asi bych tohle normálně neudělal, ale nebylo co ztratit. Cestou v dodávce jsem se od něj (Nicka) dozvěděl, že budu natírat plot a taky deck. Jen jsem nevěděl, co to vlastně znamená. Však to za chvíli poznám. Práce byla až na druhém konci města v SE, ale díky tomu, že mi řekli, že mě zavezou tam i zpět až domů, nevadilo mi to. Po cestě jsme vykládali o tom, proč jsem vlastně v Kanadě, o Hokeji (Jágr a Hašek jsou tu docela známí) a co bych měl v Kanadě vlastně navštívit. Po nějakém tom čase jsme dojeli až na místo a já začal natírat. První část plotu byla docela snadná. Nebylo na tom co zkazit. Ale ta druhá… No, mělo to tisíce zákoutí, bylo to šíleně zdobené a hlavně, se štětcem co mi dali, nebylo možné dostat se do některých těžších míst.  Jako bonus se to dřevo často odchlipovalo.

Po cca půlhodině se rozhodl Nick ještě s Jeffem (jeho kolega) vypařit a já přišel na to, že vlastně celou tu práci oddřu sám. Však je to jasné. Levná pracovní síla z východu. Na druhou stranu, peníze! Má hlavní motivace. A tak vstříc novým nátěrům jsem jel, dokud mi barva nedošla. Když se pak Jeff s Nickem vrátili, dali mi novou a já dodělal zbytek. Pak se natíral onen slavný Deck, což je něco jako taková dřevěná venkovní veranda. Nevím, jak to přesně popsat. Nicméně, ta šla na bílo. Opět za dobu, co si oni povykládali, jsem to celé natřel, ale co už. Na večer už bylo vše hotové. Zákazník, alá majitel domu byl spokojený, můj dnešní zaměstnavatel taky a všichni tvrdili, jak moc krásně to vypadá. Jen mně se ty barvy vůbec nelíbily a přišlo mi to celé hnusné a kýčovité. Ale proti gustu… Jen škoda, že nemám žádnou fotku.

Nakonec jsme vyrazili domů a já dostal svých tvrdě vydělaných 80 dolarů. Za 5 hodin práce to není špatné, ne? Aspoň něco. Vypadal jsem sice jak prase v oblečení, které jsem na takovou práci rozhodně míněné neměl, ale kdo mohl vědět, že se dnes něco takového stane? Doma v koupelně jsem se pak pokoušel z těch hader barvu dostat, ale marně. Takže pokud se ty skvrny samy nerozpustily, jsou tam zažrané až dodnes. 

Z toho všeho tedy plyne jedno ponaučení: Nikdy nevíš, kam tě den zavede. Ráno se probudíš chudý, ale večer jdeš spát o 80 dolarů bohatší. Jo, byl to dobrý den!

PS. Po rychlé kontrole referuji, že se nerozpustily. Bohužel.